---

Chvíli po setmění jsem se, snad nenápadně, vytratila zadním vchodem z hospody a vydala se směrem k sídlu místní kurýrní služby. Snažila jsem se vypadat jako bych byla na procházce a potulovala se ulicemi kolem cíle mé cesty tak, abych měla dostatečný přehled o pohybu a množství stráží. Jednu chvíli jsem dokonce zahlédla malou skupinku dětí, jak se kradmo vytratily ze sirotčince a vyrazily za nějakým svým dobrodružstvím, ale ty mě nijak nezajímaly. Strážní chodili kolem budovy kurýrní služby v pravidelných intervalech po víc jak půlhodině, jinak byl naštěstí všude naprostý klid, pokud tedy pominu ojedinělé rozjařené opilce, vracející se do svých domovů. Mohla být asi tak jedna hodina před půlnocí, když jsem usoudila, že nastal vhodný čas na provedení mojí malé špionáže.

Počkala jsem, až strážný zmizí za rohem, přikradla se ke dveřím kurýrní služby, vyndala šperhák a snažila se vypáčit zámek. Trochu nervozity stačilo k tomu, abych zatlačila o trochu víc, než bylo vhodné a šperhák se zlomil. Naštěstí jsem jich měla deset, tak jsem vyndala další a zkoušela to dál. Našla jsem správný zoubek, ale otáčela jsem zámkem moc rychle a zlomila i tenhle. Třetím šperhákem se mi podařilo zámek konečně překonat a potichu vklouznout do tmy za dveřmi. Vzhledem k tomu, že venkovní okenice byly zabedněné a stráž měla jít kolem až za skoro půlhodinu, risknula jsem zapálení svíčky, abych aspoň něco viděla. Když se konečně rozhořela, zakryla jsem plamen rukou, aby nevydával víc světla, než bylo nutné a začala prohledávat stůl, který byl zároveň jediným kusem nábytku v místnosti, pokud tedy nepočítám židli a krabici na dopisy vedle dveří.

Na stole ležela tlustá kniha, do které si ten vzteklý záprdek zapisoval záznamy o zásilkách. Bylo tam pečlivě zapsané vše, co se zásilek týkalo, jako adresát, odesílatel, jméno kurýra, datum, cena a u některých zásilek dokonce popis posílaného předmětu. Chvíli mi trvalo, než jsem našla záznam o zásilce do Vorařova pro Delfínu, ale nakonec se podařilo a já se dozvěděla jméno kurýra, které mě tolik zajímalo. O to horší bylo moje zjištění ohledně odesílatele, díky kterému ztratilo zjištěné jméno kurýra veškerý význam. Odesílatel byl totiž neznámý. Nejspíš patřil k těm, kteří vhodili ve večerních hodinách dopis i s penězi škvírou vedle dveří do té bedny. To pro mě bylo dost velké zklamání, neboť jsem se znovu ocitla na začátku, kdy jsem věděla akorát to, že dopis od Esberna odešel odsud z Riftenu. Prohlédla jsem ještě několik stránek knihy a hledala Esberna, ale jeho jméno nebylo ani mezi příjemci, ani mezi odesílateli.

Vrátila jsem knihu zpátky na stůl a otevřela jedinou zásuvku, která ve stole byla. V ní se povalovaly akorát náhradní brky na psaní a měšec, ve kterém to roztomile cinkalo. Ten jsem bez váhání sebrala a už jsem se chystala odejít, když vtom jsem si vzpomněla na to, jak nepříjemný na mě ten zakrslý nord byl a rozhodla se pro malou osobní pomstu. Stoupla jsem si opatrně na židli, stáhla kalhoty ke kolenům a do otevřené zásuvky stolu vykonala potřebu. V duchu už jsem živě viděla, jak se bude asi záprdek tvářit, až otevře zásuvku a místo měšce tam najde lejno. Měla jsem co dělat, abych zadržela smích a nespadla ze židle s kalhotami u kolen. Potom, co jsem zavřela zásuvku „s překvapením“, už jsem opravdu zamířila ke dveřím, sfoukla svíčku a chvíli bedlivě naslouchala zvukům zvenčí, abych se přesvědčila, zda můžu bezpečně vyjít na ulici.

Opatrně jsem pootevřela dveře, rozhlédla se, a když jsem nikoho neviděla, vyšla jsem ven a dveře za sebou zase potichu zavřela. Potom jsem sice zlehka, ale co možná nejrychleji zmizela v boční uličce, kde jsem čekala, než strážný projde kolem, abych se s ním náhodou nepotkala tváří v tvář při svém návratu do hospody. Naštěstí to netrvalo ani pět minut a cesta byla volná. Do hospody jsem se vrátila opět zadním vchodem, a jak jsem doufala tak i beze svědků, tedy alespoň minimálně bez toho, abych někoho potkala, nebo zalarmovala stráže. Až po tom, co jsem za sebou zavřela dveře svého pokoje, mi konečně spadl kámen ze srdce, že všechno dobře dopadlo a nevzbudila jsem žádný rozruch. Ještě než jsem zalehla ke spánku, přepočítala jsem peníze ze záprdkova měšce. Bylo v něm sto osmdesát septimů, což mi bohatě vynahradilo náklady na cestu, šperháky a pobyt tady v hospodě.

Ráno jsem si trochu přispala, a vynahradila si tak předvčerejší pijatiku a včerejší večerní dobrodružství s kurýrní službou. Posnídala jsem zbytek zásob, co jsem měla ještě ve vaku, abych je nemusela zbytečně vyhodit, když už jsem za ně jednou zaplatila, potom jsem sešla dolů do výčepu, kde nebyl nikdo kromě argoniánů a sedla si k malému stolku v rohu. Když ke mně jeden z nich přišel, objednala jsem si trochu medoviny a rovnou se ho zeptala, jestli neví, na koho se má obrátit člověk, který někoho potřebuje najít. Dostalo se mi odpovědi, že nejlepší je se obrátit na podsvětí, reprezentované tady ve Skyrimu Temným bratrstvem, nebo cechem zlodějů, který má údajně tady v Riftenu sídlo. Nikoho konkrétního, nebo způsob jak se s nimi spojit mi ale neprozradil, prý na to musím přijít sama, protože on s tím nechce mít nic společného, a má strach, aby se do něčeho týkajícího se zločinnosti nenamočil.

Vyrazila jsem tedy za tím kovářským tovaryšem, co mi prodal šperháky, abych se od něho zkusila dozvědět, kdo z jeho zákazníků by mohl patřit k cechu zlodějů, protože s Temným bratrstvem jsem se radši zaplétat nechtěla. Nechtěl se o tom se mnou ale vůbec bavit, že prý o ničem neví, nikoho nezná, nic nikomu neprodává a s něčím takovým nechce mít absolutně nic společného. Sice mě to trochu zklamalo, ale popravdě jsem od něho podobnou reakci čekala, takže mi nezbývalo nic lepšího, než zkusit štěstí a na Esberna se pokusit někoho zeptat. Otázka ale zněla koho. V hospodě jsem neuspěla, na tržišti to asi nemělo smysl, stejně jako u městských stráží, takže mi z obvyklých zdrojů informací zbývali žebráci a jim podobní.

Žebráků jsem tady ale moc neviděla, vybavil se mi snad jenom jeden nebo dva, kteří byli kousek za městskou bránou, když jsem do Riftenu poprvé vstoupila. Zamířila jsem tedy k bráně a opravdu tam seděli na zemi vedle sebe dva otrhanci, natahující prosebně ruce. Hodila jsem jim jeden septim a začala vyzvídat, kolik je tady ve městě asi dohromady žebráků. Netuším proč, ale těm dvěma to přišlo hrozně směšné, nicméně mezi výbuchy smíchu mi aspoň řekli, že o nikom dalším tady ve městě neví. Když se trochu uklidnili, hodila jsem jim další dva septimy a zeptala se pro změnu na to, jestli neznají nějakého Esberna, nebo neslyšeli o někom, kdo by se tady ve městě skrýval. Oba svorně odvětili, že nikoho takového neznají a pokud se ve městě někdo skrývá, bude to nejspíš ve stokách, ale ty jsou prý tak složitě propletené a zrádné, že se odtamtud ještě nikdo nevrátil, nehledě k tomu, že tam údajně sídlí cech zlodějů, který rozhodně nemá rád vetřelce. Dokonce ani strážní se už do stok údajně neodváží ani strčit nos, protože když se tam dříve pokoušeli cech zlodějů najít, ztratili mnoho mužů a po zlodějích nenašli ani stopu.

Za tři septimy jsem si nemohla ani snad víc informací přát a i přes to, že to byly dohady dvou žebráků, mi to do sebe docela pěkně zapadalo. Jak jsem už věděla, cech zlodějů pravděpodobně docela dobře vycházel s čepelemi, které jeho členy na rozdíl od členů Temného bratrstva nepronásledovali. A jestli zloději opravdu sídlili ve stokách, musel tam někde být i Esbern, který u nich zřejmě našel útočiště, neboť kde by se líp schoval, než tam, kam se nikdo ani neodváží strčit nos. Zbytek dne jsem strávila chozením po městě a hledáním vstupů do stok, protože když bych se na ně vyptávala, upoutala bych na sebe zbytečně pozornost. Vstup jsem nakonec našla jenom jeden, i když jsem nepochybovala o tom, že jich musí být víc. Skoro celé odpoledne jsem měla také pocit, že mě někdo sleduje. Netušila jsem, jestli to je pravda, nebo kdo by to mohl být, ale párkrát, když jsem se rychle otočila, jsem zahlédla postavu v kápi, která obvykle hned někam co nejrychleji zmizela.

Vzhledem k tomu, že se pomalu blížil soumrak, jsem se radši vrátila ke Včele a žihadlu, neboť tam jsem se cítila přeci jenom bezpečněji než v ulicích, ze kterých se pomalu začínal vytrácet život. Moje první cesta vedla do pokoje, kde jsem potřela jak svoji ebonitovou dýku, tak obě vrhací dýky paralyzujícím jedem od Anis. Po této přípravě na možnou konfrontaci se zakuklencem, co mě odpoledne sledoval, jsem sešla dolů do výčepu na pořádnou večeři a trochu piva. S pivem jsem to nechtěla radši moc přehánět, takže mi musel stačit jeden korbel na zapití večeře a druhý abych mohla ještě chvíli posedět. Celou dobu strávenou ve výčepu jsem si obezřetně prohlížela všechny hosty a snažila se mezi nimi najít toho zakuklence, i když jsem vlastně ani netušila, jak by mohl vypadat. Nakonec jsem radši zaplatila dvanáct septimů, vrátila se do pokoje, zamkla dveře, nalíčila na ně past, která by mě měla v případě otevření probudit, nachystala si dýky a konečně se uložila ke spánku.




Za celou noc, jsem pořádně oka nezamhouřila v očekávání návštěvy onoho zakuklence, ale naštěstí nikdo nepřišel, dokonce jsem ani nezaslechla žádný podezřelý šramot na chodbě. Když se konečně rozednělo, začala jsem se pomalu chystat na výpravu do stok, kterou jsem měla v plánu. Přitáhla jsem řemínky upevňující moje zbraně tak, aby dýky byly stále na svém místě, kdybych je potřebovala rychle použít, do váčku u pasu jsem přidala flakón s paralyzujícím jedem od Anis s mastí na rány a pevný provázek. Během lehké snídaně jsem si pro jistotu zajednala pokoj na další dvě noci, i když jsem si vlastně nemohla být jistá, jestli se ze stok vrátím živá, zvláště když si vzpomenu na to, co o nich říkali ty dva žebráci u brány. Na druhou stranu, jestli se ze stok nevrátím, tak mě nemusí být těch pětadvaceti septimů za pokoj a jídlo vůbec líto.

Na tržišti moc nakupujících ještě nebylo, nicméně stánky už byly otevřené všechny, čehož jsem využila pro dokoupení pár drobností. Koupila jsem si černou plátěnou kapuci, která mi nejen pěkně ladila s oblečením, ale také výborně zakrývala tvář, což se třeba může hodit, když se člověk chce skrýt v temném koutě, potom ještě náhradní křesadlo a svíčku, obojí zabalené do voskovaného papíru. Cestou ke vstupu do stok jsem si v jedné boční uličce oblékla svoji novou kapuci, aby mi nebylo vidět do tváře. I přes to, že jsem se poměrně často ohlížela, jsem ještě dnes ani neviděla onoho zakuklence, takže jsem začínala mít pocit, že se mi to včera jenom zdálo a ta osoba v kápi mě ve skutečnosti vůbec nesledovala. Za chvíli už jsem stála u masívní rezaté mříže, za kterou byl vstup do stok.

Přesně podle mého očekávání nebyl s překonáním mříže žádný problém, dokonce měla pečlivě namazané panty, takže ani jednou nezavrzala, když jsem ji otvírala a hned po projití zase zavírala. Když jsem se po ujití několika metrů tmavou chodbou páchnoucí zatuchlinou a krysami, dostala z přímého dosahu venkovního světla, na chvíli jsem zastavila, aby moje oči přivykly tmě, která tady všude panovala. V tu chvíli jsem si vzpomněla, jak jsem vždy také chvíli čekala, než si oči zvyknou na tmu, když jsem prolézala stokami v Imperial City. Nebylo to ani tak dávno a přesto se toho za ten krátký čas událo tolik, až jsem měla pocit, jako by uběhlo několik let a ne jenom několik měsíců.

Po pár metrech jsem narazila na křižovatku, na které jsem se dala doprava. Za ní už byla taková tma, že jsem neviděla na krok, proto jsem radši zapálila svíčku. Po tom co jsem slyšela od těch žebráků o ztrátách stráží při průzkumu stok, jsem nechtěla riskovat a plížit se tady po tmě skoro naslepo. Opatrný postup stokami se po chvíli vyplatil, když jsem odhalila nášlapnou desku, která měla spustit nějakou past. Můj postup se ještě trochu zpomalil tím, že jsem začala trochu paranoidně zkoumat podlahu i stěny, abych odhalila případné pasti včas. Z chodby, kterou jsem postupovala, občas odbočovaly do obou stran kratší tunely, většinou slepé a nezřídka s nalíčenými pastmi. Ty chodby, co nebyly slepé, se obvykle stáčely zpátky a ústily o kus dál zpátky do hlavního tunelu. Nakonec jsem si přestala u takových vedlejších tunelů dělat i značky, protože mě to akorát zbytečně brzdilo.

Asi po půlhodině strávené ve stokách, jsem zaslechla tiché kroky, nesoucí se ze směru odkud jsem přišla. Vrátila jsem se několik metrů zpátky, k jednomu z průchozích bočních tunelů a kousek za začátkem odložila svoji svíčku. Potom jsem se v podstatě poslepu proplížila podél zdi k druhému vchodu do tunelu. Když jsem vykoukla za roh, viděla jsem o kus dál, jak z bočního tunelu vychází světlo mé svíčky. Přitiskla jsem se ke zdi, vytáhla svoji ebonitovou dýku, která byla ještě pořád potřená paralyzujícím jedem a čekala na toho, kdo se pomalu blížil za mnou. Slyšela jsem každou kapku vody, padající ze stropu a také poměrně tiché, ale blížící se kroky. Nevím, jestli to trvalo pět minut, nebo déle, ale najednou kroky zpomalily tak, že jsem je skoro neslyšela. Pak se na chvíli trochu rozsvítilo a kolem mě prošla postava v kápi, která jednou rukou stínila pravděpodobně svíčku, aby nevydával moc světla.

Postava v kápi se zastavila necelé dva metry od mého úkrytu a sfoukla svíčku. Potom jsem zaslechla lehké tření kovu o kůži, jako by někdo vytahoval dýku z pouzdra. Díky světlu z mojí svíčky, která hořela v chodbě zhruba o dvacet metrů dál, jsem rozpoznávala temnou siluetu onoho zakuklence. Ten se skoro neslyšně začal plížit vpřed, takže bylo nad slunce jasné, že se mě asi nechce jenom zeptat na cestu. Co možná nejtišeji jsem vyrazila za ním a snažila jsem se ho dohnat. Plížení mi šlo o chloupek lépe, jak tomu zakuklenci, protože jsem se pozvolna přibližovala k jeho zádům. Po nějakých dvanácti metrech už jsem ho měla na dosah. Už jsem chtěla zabodnout svoji ebonitovou dýku až po rukojeť do jeho zad a ukončit tak jeho snažení, když mi blesklo hlavou, že bych ho mohla trochu vyzpovídat, protože vzhledem k tomu že mě sledoval, rozhodně musel něco důležitého vědět. Sekla jsem tedy dýkou do míst, kde jsem tušila jeho záda, abych ho jen řízla a jed mohl udělat svoje. Ostří narazilo na odpor, pak jsem cítila, jak něco řežu a zároveň slyšela zvuk párané látky. Radši jsem okamžitě potom couvla o pár kroků dál, abych byla z jeho dosahu, než jed zapůsobí. Stihl se ale jen otočit a seknout do prázdna dýkou, která byla původně nachystaná pro mě.

Spoutat a prohledat ležícího zakuklence mi nedalo moc práce, ani nezabralo moc času. Byl to poměrně mladý dunmer, který u sebe neměl nic kromě křesadla, svíčky a značně opotřebované ocelové dýky. Opřela jsem ho o stěnu a posvítila si na něho svíčkou tak, abych mu pořádně viděla do očí. Ty byly plné nenávisti a vzteku, čemuž jsem se v podstatě nemohla ani divit. „Kdo jsi a proč po mě jdeš?“, zeptala jsem se. Odpovědí mi bylo jenom skřípání zubů, čímž mi to opravdu neulehčil. „Ještě jednou…kdo si a proč mě chceš zabít?“ Zase žádná odpověď. Vytáhla jsem dýku a pomalu mu přejížděla ostřím před obličejem. „Vidíš tu dýku? Pomalu z tebe začnu odřezávat kousky, jestli nezačneš mluvit. A nakonec tě tady nechám ležet jako žrádlo pro krysy, pokud dřív nevykrvácíš.“ Jeho oči sledovaly čepel dýky jako při hypnóze. Pak promluvil podivně syčivým hlasem „kdo jsi? Odkud máš tu dýku?“. Vrazila jsem mu facku a vztekle odsekla „tady se ptám já…kdo tě poslal?“

Můj zajatec vypadal docela zmateně, když začal drmolit „já…já nic nevím. Tohle je zkouška? Odpusť paní moji troufalost…netušil jsem…asi jsem to spletl.“ „Cos spletl?“ zeptala jsem se už klidnějším tónem, protože to vypadalo, že se dunmer trochu rozpovídá. „Kontrakt…najít toho kdo zabil hospodskou z Vorařova. Nevěděl jsem, že to bylo bratrstvo…a ještě někdo takhle vážený…“ Snažila jsem se nedávat najevo překvapení a opatrně se zeptala „Jak víš, kdo jsem?“ „Nevím paní…ale ta dýka…takovou si přeci zasloužilo jenom pár nejlepších.“ Blekotal zmateně a netušil, že absolutně nevím, o co se tady jedná. „Jsem u bratrstva novic. Měl jsem zabít…nevěděl jsem…odpusť.“

Začalo mi pomalu docházet, co mi to vlastně říká. Moje ebonitová dýka měla na čepeli rytiny, sestávající se z několika neznámých run a obrazců, kterým jsem nikdy nevěnovala pozornost. Pro mého zajatce to ale byl jasný odznak toho, že patřím k elitě temného bratrstva. Málem se mi zatmělo před očima, když jsem si uvědomila, že někdo z mých předků musel mezi tuto elitu temného bratrstva opravdu asi patřit. Vysvětlovalo by to částečně i to, proč čepele zabily celou moji rodinu. Nenávist čepelí s temným bratrstvem je letitá záležitost a už po několik generací se znesvářené strany navzájem na potkání zabíjejí. Já sama jsem potomek vrahů, možná dokonce vrahů císaře Uriela Septima. Hlavou mi proudily milióny myšlenek najednou, takže jsem si radši sedla naproti svému zajatci zády k druhé stěně tunelu a snažila si v tom udělat alespoň trochu pořádek.

Nevím, jak dlouho jsme tam naproti sobě seděli, ale ani já ani onen mladý dunmer jsme nevydali ani hlásku a oba se v tichosti zaobírali svými myšlenkami. Pomalu mi to všechno do sebe začínalo zapadat. Bylo jasné, že jsem potomek vrahů, možná dokonce císařových vrahů, ale nechápala jsem, proč temné bratrstvo neochránilo své tolik vážené členy. Ledaže by se jich pro svoje vlastní bezpečí zřekli. Ale proč by to dělali? Konec konců bratrstvo mě nijak nezajímalo, už vůbec ne natolik, abych je hledala, oháněla se dědictvím předků a chtěla od nich vysvětlení, nebo abych se k nim dokonce snažila přidat. Dovolili čepelím zabít moje rodiče a navíc na mě poslali tohohle dunmera. Nehodlám se zabývat hříchy předků, mám konec konců svých starostí dost, jako například zabít Esberna a tím pomstít své rodiče.

Paralyzující účinky jedu evidentně odezněly, protož můj zajatec sebou už nějakou chvíli docela slušně mlel. Do svázaných rukou, jsem mu dala zapálenou svíčku a rozvázala mu nohy. „Půjdeš kus přede mnou a nezkoušej žádný hlouposti“ řekla jsem a ukázala směrem dál chodbou do tmy. Dunmer kývl na souhlas a vykročil směrem, kterým jsem ukázala. Evidentně se nebál nastražených pastí, nebo o nich třeba ani nevěděl a doteď měl jenom štěstí, že žádnou nespustil. To se mu ale po zhruba čtvrthodině nakonec povedlo. Ozvalo se zachrastění řetězů, potom tupý mlaskavý náraz a jeho svíčka ozařující tunel pár metrů přede mnou zhasla. Když jsem k němu došla, bylo mi hned jasné, že ten už nikomu neublíží. Ležel v podivné poloze, hlavu měl k tělu v naprosto nepřirozeném úhlu a v obličeji ohromnou krvavou díru. Dokonce jsem měla pocit, že vidím mozek, ale na bližší zkoumání jsem se opravdu necítila, protože mi bylo silně na zvracení. Kousek přede mnou se na řetězu ještě houpal docela veliký rezatý kus železa. Bylo mi ho dokonce i trochu líto, ale to nic neměnilo na to, že jsem teď musela pokračovat v průzkumu stok, ve snaze najít Esberna.

Kapitola 23

Překročila jsem mrtvolu dunmerského vraha a pokračovala v prohledávání stok. Pomalu jsem začínala ztrácet pojem o čase, který už uběhl od doby, kdy jsem opustila denní světlo, ale něco mě hnalo stále dál těmito vlhkými chodbami. Narazila jsem na další křižovatku, kde jsem se dala také doprava, abych pak trefila zpátky, prostě všude doprava. Podle nastupujícího hladu jsem usoudila, že už dávno bude doba oběda, což by znamenalo, že bloudím stokami už celé dopoledne. Za nedlouho chodba skončila a v cestě mi stály poměrně masívní dveře. Čekala jsem, že půjdou otevřít stejně lehce jako mříž u vstupu do stok, ale opak byl pravdou. Musela jsem se do nich opřít skoro celou vahou, aby se s ukrutným skřípáním otevřely.

Za dveřmi byla nevelká místnost, ze které vedly dvě chodby a jedny dveře. Zapálená louč, která místnost osvětlovala, byla jednak příjemnou změnou proti temným chodbám a za druhé znamenala také to, že tudy rozhodně někdo musel před nedávnem projít. Rozhodla jsem se zkusit dveře, protože chodeb už jsem měla poměrně plné zuby, i když za dveřmi mohla také následovat jenom další z nich. Tyto dveře byly pro změnu pečlivě promazané, takže se naprosto lehce a bezhlučně otevřely a umožnily mi spatřit něco, co jsem tedy opravdu nečekala.

Za dveřmi se rozprostírala ohromná místnost kruhového tvaru, pravděpodobně rezervoár, soudě podle vodní hladiny uprostřed. Na stěnách hořely louče a z protější strany vybíhalo nad vodní hladinu jakési molo. Na něm byly stoly se židlemi a u protější stěny rezervoáru se nacházel dokonce hospodský pult, za kterým pobíhal chlapík, vzdáleně připomínající hostinského. Ten ale nebyl jedinou osobou, která se tady vyskytovala. U stolků seděli ještě minimálně další tři lidé a jeden stál na pravé straně nádrže, kudy vedla jediná přístupová cesta do této podivné krčmy ve stokách. Tam byl na zdi také vývěsní štít, ale na tu vzdálenost jsem nemohla přečíst, co na něm stojí. Oči všech přítomných se hned sice upřely mým směrem, ale to, že nikdo nevytáhl zbraň, mi dávalo určitou naději, že nebudu muset bojovat o holý život s přesilou.

Vydala jsem se tedy klidným krokem po pravé straně nádrže do té zvláštní hospody. Konečně jsem mohla přečíst, co stálo na vývěsním štítu a tam bylo vyryto „U rozbitého džbánu“. V duchu jsem si řekla, jestli odtamtud neodejdu s rozbitým obličejem, ale tok mých myšlenek hrubě narušil ten hromotluk stojící pod vývěsním štítem, jenž evidentně dělal něco jako vyhazovače. „Co tady chceš? Tvý kámoši z Thalmoru už šli, tak táhni taky, nebo zjistíš, proč mě říkaj Kudla.“ Zastavila jsem a zeptala se „ cože? Jakej Thalmor? Nechci problémy, jen někoho hledám“. „Nech ji bejt Kudlo, ona není ušák, třeba k nim třeba ani nepatří“ ozval se jeden z těch, co seděli u stolků. „Tak dobrá… můžeš jít, ale žádný kraviny nebo uvidíš…“ řekl hromotluk a uhnul mi z cesty.

Došla jsem až k baru, objednala si pití a zeptala se hospodského, jestli neví o někom, kdo by se tady ve stokách ukrýval. „Jó holčičko, tady se skovává lidí …“ smál se hospodský. „Tenhle se jmenuje Esbern“ řekla jsem s klidnou tváří a jeho najednou smích přešel. „Takže ty seš fakt od Thalmoru? Nevypadáš jako ušák. Počkej… ta jizva… to odpovídá popisu! To tys kupovala paklíče v kovárně“ řekl hospodský a vypadal najednou docela nervózně. Nejdřív jsem nechápala, co mají s tím Thalmorem a co to vlastně je, ale pak jsem si vzpomněla, co jsem kdysi slýchávala o jakési tajné službě, nebo spíš bandě mučitelů z řad elfů, kteří si tak říkali. Trochu mě také zarazilo to, že věděl o těch paklíčích. Vypadalo to, že měl informace od kovářského tovaryše, ale to mě vlastně ani moc nepřekvapovalo. „Nejsem Thalmor. Nevím, proč si myslíš, že sem. Chci jen najít Esberna, o nic jinýho mě nejde“ řekla jsem. „Thalmor ho chce najít taky. To nemůže bejt náhoda. Teď o nás věděj…to není dobrý“ odsekl mi, ale já jsem se nedala odradit a pokračovala „říkáš, že ho hledaj taky? A kolik jich bylo?“

Podle výrazu tváře mi hospodský stále ještě nevěřil, ale alespoň prozradil, že tady ráno byli tři agenti Thalmoru, z nichž jeden byl asi čaroděj a taky hledali Esberna. Po tom, co z někoho vymlátili, že se nachází v další části stok, čaroděj na dveře které tam vedou, seslal nějaká kouzla, co mají zabít případné vetřelce a pak zase odešli s tím, že zítra si pro Esberna přijdou. „Když mi řeknete, kde přesně Esberna najdu, možná bych vám mohla s tím Thalmorem trochu pomoct… možná by se odtamtud nemuseli ani vrátit, aby někomu řekli, kde jste“ navrhnula jsem trochu nejistě a přitom vlastně ani netušila, jak to provést. „Počkej tady, za chvíli se vrátím“ řekl na to hospodský a zmizel v nedalekém výklenku.

Neuběhlo snad ani deset minut, když se vrátil ještě s jedním mužem, který měl přes obličej kápi, takže jsem mu neviděla do tváře. Muž v kápi tichým hlasem řekl: „cech nebude skrývat Esberna za cenu prozrazení, obzvlášť pokud jde o Thalmor. Pokud se ale odtamtud někdo z nich vrátí, tak věz že ty už odtud neodejdeš živá“. Na bar přede mě položil svitek papíru, ale před odchodem se ke mně ještě naklonil a tichým hlasem pronesl „radši se nám tady nikde nevydělej, nejsme kurýrní služba.“ Z toho že ví o mém malém dobrodružství, jsem sice byla docela zaskočená, ale nechtěla jsem se radši pídit po tom, jak se to dozvěděl. Když odešel, nakoukla jsem se do svitku a zjistila, že to je mapa stok, kde byla malým křížkem označená jedna z místností, pravděpodobně ta, kde se nacházel Esbern. Hospodský mi potom ještě prozradil nejkratší cestu ven ze stok a tím mi zároveň naznačil, že moje přítomnost tady není zrovna vítaná. Vyšla jsem tedy těmi samými dveřmi, kterými jsem sem přišla zpátky do místnosti s loučí, potom doprava chodbou přes dřevěnou lávku a za chvíli už jsem byla na té první křižovatce u vstupu do stok.

Ostré denní světlo mě sice oslepovalo, ale vzduch byl proti tomu, co jsem dýchala dole ve stokách neuvěřitelně čistý a prostý zatuchliny. Podle slunce jsem odhadovala, že bude asi tak polovina odpoledne, ale v žaludku mi kručelo, jako kdybych týden nejedla, proto jsem poměrně svižně vyrazila ke Včele a žihadlu. Cestou jsem se spíše ze zvyku párkrát otočila, abych se podívala, zda mě někdo opět nesleduje, ale tentokrát nebylo nikoho podezřelého vidět. Když jsem si o něco později už objednávala jídlo, měla jsem docela nutkání se toho argoniana zeptat, jestli neví něco o Thalmoru, ale nakonec jsem si to rozmyslela a radši byla zticha, abych na sebe zbytečně moc neupozorňovala. Po vydatném jídle jsem si ještě koupila lahvinku medoviny s sebou, vyplázla dalších dvacet septimů a odebrala se na pokoj.

Ucucávala jsem medovinu přímo z lahve a s mapou stok před sebou se snažila vymyslet jak to provést, aby tam dole ve stokách našel svoji smrt nejen Esbern, ale i ty tři od Thlmoru. Podle mapy tato část stok nebyla kdovíjak rozlehlá, ale měla minimálně dvě patra, přičemž Esbern by se měl nacházet v tom spodním. Vypadalo to, že v jednom místě jsou patra propojená jakousi vysokou místností, kolem které vede chodba se schodištěm dolů do toho spodního, odkud to je dveřmi a krátkou chodbou kousek do většího sálu s několika postranními místnostmi. V jedné z nich by se měl nacházet Esbernův úkryt. Předpokládala jsem, že Esbern tam bude mít rozhodně bytelné dveře a že se bez boje nevzdá ani mě, ani Thalmoru.

V hlavě se mi začínal rodit plán, v němž jsem počítala s tím, že Thalmor chce Esberna živého. Ten se ale rozhodně bude bránit, takže jsem doufala v to, že by mohl někoho z Thlamorů zabít, nebo alespoň pořádně zranit. Další výhodu jsem viděla v paralyzujícím jedu od Anis. Když jsem si na něj vzpomněla a chtěla znova potřít svoji ebonitovou dýku, nemohla jsem ho ale nikde najít. Po chvíli hledání mi došlo, že jsem musela flakón s jedem někde ztratit během průzkumu stok. Nemělo smysl si myslet, že bych ho ještě někdy v té spoustě chodeb našla, i kdybych se ho vydala hledat, protože by jednak znovu projití stok trvalo skoro celý den a také tady byla reálná možnost, že se skleněný flakón při pádu na zem rozbil. To omezovalo moji výhodu, danou paralyzujícím jedem, jenom na obě vrhací dýky, které byly jedem pořád ještě potřené. Rozhodně jsem měla v úmyslu si podobný jed někde znovu opatřit, neboť to byl opravdu vítaný a mocný pomocník.

Začínalo se pomalu stmívat, když jsem dostala ďábelský nápad, jak získat ještě nějakou výhodu proti Thalmorům, ale na to jsem potřebovala dostatek lampového oleje. Bohužel tržiště už bylo zavřené a ráno jsem potřebovala být ve stokách ještě před jeho otevřením, takže mi nezbylo nic jiného, než se jít dolů do výčepu zeptat argonianů, jestli náhodou nemají nějakou zásobu oleje, kterou by mi prodali. Ti se nejdřív docela kroutili, ale když jsem trvala na svém, že potřebuju olej brzo ráno, ještě než trh otevře, nabídli mi skoro dvoulitrovou láhev oleje za sto septimů, což byla sice hodně přemrštěná cena, ale nic jiného mi nezbylo. Takže jsem po chvíli smlouvání sice byla o sto septimů lehčí, ale nesla jsem si láhev s olejem, skoro jako nějakou svátost, k sobě na pokoj. Dorazila jsem poslední hlt medoviny a zalehla do postele, abych mohla ráno brzo vstát a vyrazit do stok za svým posláním.