---

V minulé kapitole: Komoří Haskill našim dvěma přátelům vysvětlí, že pokud se kdy chtějí ještě vrátit do Morrowindu, musí splnit úkol, který jim uložil Sheogorath. A tak se chtě nechtě Amonius s Karinou vydali hledat architekta. Sice byli vybaveni poněkud šíleným glejtem, který je opravňoval k volnému pohybu po celé Sheogorathově říši, ale jinak byli bezradní.
Cestou po městě narazili na podivného (a jak jinak - vyšinutého) chlápka, jménem Emotikonus Satirus, který jim nabízí pomoc. Ovšem není sám. Pomoc jim nabízí i nikdo menší, než samotná vévodkyně Mánie, Edwina...

_______________________________________________________________________________________________________

XXXII.

„Správně jste se rozhodli, velmi správně!“ pochvaloval si Emotikonus Satirus, když se po delším váhání rozhodli Amonius s Karinou pro něho.
„Jak chcete, děti.“ opáčila vévodkyně. „Je to vaše volba. Ale tobě, Emotikone, to zpátky vévodský trůn nezíská.“
„Kušuj!“ obořil se Emotikonus. „A nezdržuj už. Musíme se připravit.“
„Tys byl vévodou?“ zeptal se zvědavě Amonius.
Emotikonus se hrdě napřímil. „Ano. Vévodou Demencie. Je to už dlouho. Kdyby mi tady ta běhna,“ ukázal na Edwinu, „nepřekazila plány, tak… Ale tím vás nebudu zatěžovat. Bylo by dobré, kdybyste si šli odpočinout. Na cestu se vydáme zítra ráno, tak ať jste připraveni. Zatím ahoj a odejděte prosím dveřmi, vždyť zdi už mám skoro rozpadlé, jak se je furt někdo snaží prorazit.“ Jak bylo zřejmé, ani silný vítr, který právě začal foukat, ho nepřesvědčil, že žádné zdi jeho „dům“ nemá.
Emotikonus usedl zpět ke stolu, aby dojedl svůj pokrm a přítomných si už nevšímal. Vévodkyně Edwina pohlédla na Amonia a v očích měla lítost. Amonius si pomyslel, zda lituje sebe, že se nerozhodli pro ni, nebo lituje je, že se rozhodli jít s tím pomateným chlápkem.
„Tak se asi půjdeme podívat na ten hostinec U Dřevěné hnáty,“ řekl. Karina při představě na ten příšerný špinavý hostinec obrátila oči v sloup, ale pokud chtěli přespat pod střechou, nic jiného jim nezbývalo.
…

Na druhý den se probudili odpočatí a v dobré náladě. Měli každý svůj kupodivu celkem čistý pokoj a dostali i teplé jídlo k večeři a nyní i dobrou snídani.
Khajiitský krčmář se mohl přetrhnout, aby svým hostům dopřál to nejlepší.
Rozlítly se dveře a do hostinského hlavního sálu vešel Emotikonus. Jeho černý dlouhý plášť za ním povlával a připomínal tak trochu lodní plachtu. Když spatřil dva jediné hosty v sále, Karinu s Amoniem, smekl klobouk na pozdrav.
„Tak dopapáme a šup šup! Čeká nás dlouhá cesta!“ pobízel je.
„Vždyť jsi říkal, že je to nedaleko?“ divil se Amonius. „Tak jakápak dlouhá cesta?“
„Každá cesta může být dlouhá, pokud nejste dostatečně připraveni,“ odvětil Emotikonus vyhýbavě. „Vemte si třeba takový boty. Máte dobrý boty? Jestli ne, ve městě je obchod, kde…“
„Radši nám řekni,“ přerušila ho Karina, „jestli si máme vzít ještě něco sebou. Co takhle nějaký zbraně?“
„Ta dýka, co máš u pasu, by ti mohla stačit. A ty, mladý muži,“ Emotikonus pohlédl na Amonia, „ovládáš kouzla, nemýlím-li se. Já mám také jakous takous zbraň, nemáme se tedy čeho bát. Je čas, pojďme!“
A tak se vydali na cestu.
…
Polorozpadlé hradby města měli už dávno za sebou. Už ani nešli po kloudné cestě, ale prodírali se suchými křovinami kamsi do neznáma.
„Tomuhle říkáš nedaleko?“ volala Karina naštvaně na Emotikona, který šel jako první a klestil jim cestu pomocí krátké prorezlé mačety, kterou měl sebou.
„Ticho!“ okřikl ji. „Musíme se chovat co nejtišeji, tomuhle místu se říká Háj boroběsů.“
„Háj čeho?“ zeptal se Amonius. Než mu stačil Emotikonus odpovědět, jeden z keřů, do kterého zaťal svoje rezaté ostří, zakvílel hrozivým zvukem. Větve onoho keře se začaly mihotat a podivně kroutit. Nebyla to totiž žádná rostlina, ale tvor, jen jako keř vypadající. Tvor začal kolem sebe mrštně kopat něčím, co připomínalo kořeny a dvě větvovité paže uchopily Emotikona kolem ramen.
Amonius by býval použil kouzlo, ale nechtěl zasáhnout Emotikona. Karinina dýka zase byla na toho tvora krátká. Kolem nich bylo samé klestí, omezující pohyb a tak byla jakákoliv obrana velmi obtížná. Emotikonus si ale dokázal poradit. Tvor ho držel za ramena, ale ruce měl volné. Stačilo pořádně seknout mačetou a tvor znovu zakvílel a upustil ho.
„Ustup!“ zařval na něj v tu chvíli Amonius, kolem jehož pěsti už jiskřily záblesky magického výboje.
Emotikonus uskočil hbitě stranou, ale hned potom zvolal: „Zadrž!“
Ale bylo pozdě. Z Amoniovi dlaně vyšlehl blesk a jeho výboje jiskřily po celém povrchu tvora, jehož větvovité končetiny se zmítaly v křečích.
„Hlupáku!“ vyjekl Emotikonus. „To je přece boroběs!“
Amonius ani neměl čas cítit se dotčeně. Tvora totiž blesk nijak neporanil, ani ho neomráčil. Zatímco po kůrovitém povrchu boroběsa běhaly magické výboje, tvor rostl a sílil, přímo všem před očima. A když přestal jiskřit, stál před nimi dvakrát tak velký a dvakrát tolik naštvanější.
„Utíkejte!“ vyzval je Emotikonus. Ze země sebral svůj klobouk, který mu před tím upadl a v rychlosti si prodíral cestu, kudy jen mohl.
Tvor zachrastěl. Až teprve nyní si Amonius všiml nazelenalých zlověstných očí na hlavě, vypadající jako pařez s mnoha kořínky.
Amonius litoval, že nezná žádné zápalné kouzlo. Takhle mu opravdu nezbývalo, než vzít do zaječích. A stejně to viděla i Karina. Na boroběsa si zkrátka netroufla.
Utíkali, nedbaje škrábanců od větví, až na samý okraj hájku. Až teď si uvědomili, že celý hájek podivně chrastí, jako kdyby tamními větvemi proudil silný vichr.
„To nevypadá dobře,“ poznamenal udýchaný Emotikonus. „Raději zmizme, než se něco semele!“
Nebylo třeba říkat to dvakrát. I Amonius s Karinou by ten hájek měli radši daleko za sebou.
„A já si myslela,“ prohodila Karina směrem k Amoniovi, „že ses pomátl, když jsi říkal, že tě sledoval cestou do města keř.“
„Bohužel, budeme muset jít jinudy a cesta se nám o něco prodlouží,“ sděloval Emotikonus a upravoval si při tom pomuchlaný a proděravělý kabát. „Jeskyně Natvrdlý kámen je hned za hájkem, ale my ho musíme celý obejít, místo abychom šli skrz.
Ještě z dálky slyšeli chrastění suchých větví a zlověstné kvílení. Těžko si představit, jak by to s nimi dopadlo, kdyby neutíkali. Kdo ví, kolik z těch keřů byli vlastně nehybní boroběsové.
„Obávám se, přátelé, že se na noc budem muset utábořit,“ řekl Emotikonus, když se začalo smrákat a měli za sebou opět pěkný kus cesty. „Nejlepší to bude támhle za tou zdí, aspoň tam nebude tolik foukat.“
Směrem, který Emotikonus ukazoval, nebyla široko daleko žádná zeď. Jen suchá tráva a pár stromků a několik obřích hub.
„Ale ne, už mu zase hrabe,“ řekla si Karina sama pro sebe.
Emotikonus její poznámku zachytil a udiveně se začal rozhlížet kolem sebe „Komu?“ zeptal se nechápavě.
„To neřeš,“ odvětila unaveně Karina. „Radši nám řekni, jak se chceš utábořit. Nemáme stan ani plachtu, prostě nic. Dokonce ani oheň si nemůžeme rozdělat.“
„Hmm, s ohněm to bude problém, myslel jsem, že tvůj kámoš umí nějaký to kouzlíčko.“
Amonius se cítil poněkud trapně. Dokonce i jeho matka umí kouzlem zapálit krb, aniž ji to kdo učil. On nikoliv.
„Co se týče přístřešku, s tím mohu být nápomocen,“ pokračoval Emotikonus a sňal z hlavy svůj vysoký klobouk. Obrátil ho a strčil do něho ruku. A hned bylo jasné, že to není jen tak ledajaká pokrývka hlavy. Celá Emotikonova paže se v klobouku totiž rázem ztratila, jako by prostrčil ruku do nějaké hluboké díry. Chvilku v jeho útrobách po něčem pátral.
„Aha, tady to je!“ zvolal potom a začal z něho tahat podlouhlou srolovanou plachtu, po ní pár dřevěných tyček a nějaké provázky. „Tak, a můžem si postavit stan,“ sdělil překvapeným divákům této nezvyklé podívané.
„Hej, jak jsi to udělal?“ zeptala se Karina.
„Tuhle pokrývku hlavy jsem dostal od Sheogoratha, když jsem se onehdá stal vévodou Demencie,“ vysvětloval Emotikonus, jako by nešlo o nic výjimečného.
„Nemáš tam něco k jídlu?“ zeptal se Amonius.
„Ne. Jen pár pytlů mouky. Promiň. Ale když vydržíte do zítřka, v Natvrdlém kameni je jídla habaděj.“
Nezbývalo tedy, než se do rána postit.
Zatímco Amonius pomáhal stavět stan, Karina se šla porozhlédnout po okolí. Bylo už šero, daleko neviděla. Ale zdálo se, že budou snad v bezpečí a tak se vrátila.
…

Pod přístřeším spala Karina s Amoniem. Samozřejmě, v uctivé vzdálenosti od sebe.
Emotikonus se spokojil s hvězdným nebem nad hlavou a srolovaným kabátem pod hlavou.
Ráno je probudil zpěv ptáků a chlad spadnuvší rosy.
„Nuže, doufám, že jste se vyspinkali dobře,“ spustil zvesela Emotikonus, který si oblékal svůj pomuchlaný kabát.
„Šlo to,“ odvětil Amonius a protáhl si své ztuhlé paže. Karina se zdála být také celkem odpočatá, takže jim nic nebránilo pokračovat v cestě.
„Doufám, že je ten tvůj přítel z jeskyně pohostinný. Už mám hlad, jako vlk,“ postěžovala si Karina.
„Ó, žádný strach!“ ujišťoval ji Emotikonus. „Však sami uvidíte.“
Zbytek cesty byl až podezřele poklidný. Amonius se sice nervózně ohlížel po kdejakém zvuku, ale většinou se jednalo a vyplašené ptáky, či jinou neškodnou zvěř.
Konečně stanuli před vysokou skalní stěnou, u jejíž paty byl jeden jediný klenutý otvor, směřující kamsi do hlubin pod skalou.
„Tak jsme tady, přátelé!“ oznámil Emotikonus slavnostně. „Vítejte u Natvrdlého kamene!“
„Tak na co čekáme? Jdeme dál!“ zavelela Karina a vykročila rázně vpřed.
„Počkej!“ zarazil ji jejich průvodce. „Zapomněl jsem vám říct něco důležitého.“
„Co jako?“ optal se Amonius.
„Já věděla, že v tom bude nějaký háček,“ poznamenala Karina podrážděně.
„Žádný háček! Jen je tu něco, co byste měli vědět. Ten architekt nejspíš nebude takový, jakého byste čekali.“
Amonius na Emotikona vrhl pohled, který mluvil za všechno a který mlčky sděloval: „Ještě chvíli pokoušej moji trpělivost, a poznáš, jak pálí blesk!“
Emotikonus se začal nervózně rozhlížet kolem sebe.
„On je totiž…“

____________________________________________________________________________________________________
Je jisté, že s oním architektem není cosi v pořádku. A jelikož se nacházíme v říši boha šílenství, nelze čekat nic obyčejného... Otázka tedy zní:
Co je architekt zač?

A) Nadprůměrně inteligentní obr.
B) Mluvící kamenná busta neznámého čaroděje.
C) Duch sebevraha, závislého na skumě.

Pzor: Pokračování na str. 33