---

Opět poněkud delší kapitola (vždycky si říkám, že "tentokrát to musím napsat kratší", ale vždy se rozepíšu tak, že prostě musím pokračovat... Nicméně, pauzy mezi kapitolami jsou tak dlouhé, jak dlouhé jsou kapitoly samy, takže času na přečtení dost...
_______________________________

V minulém díle: Amonius zjistí, že se Karina díky Sheogorathově dýce ocitla bůhvíkde a rozhodne se ji vydat hledat. I jeho samotného dýka přenese do dosud neznámého světa, kde není všechno tak úplně v pořádku...
Ve velmi starém městě Sheotu, které se doslova rozpadá před očima, se s Karinou setká a spolu se vydají zjistit, kde se to vlastně ocitli.
Nakonec se dostanou až k muži, jménem Haskiil, což není nikdo menší, než komoří a rádce šíleného boha Sheogoratha, v jehož světě se tak náhle vyskytli. Zjistí, že Haskill má pro ně velmi důležitý a podivný úkol...

____________________________________________________________________________________________________

XXXI.

„To snad nemyslíte vážně?“ zeptala se Karina, když jim Haskill sdělil důvod jejich přítomnosti na Šílených ostrovech. „Máme najít architekta pro stavbu nového města?“
Komoří s mrzutým úsměvem přikývl.
„To je nesmysl,“ řekl Amonius. „Na tohle nemáme čas. Pořád nevím, kde přesně to jsme, ale v Morrowindu nás čeká ještě spousta práce. Můj učitel je teď někde zavřený v nějaké díře a nepustí ho, dokud se nevrátíme s jedním šperkem. A navíc musím co nejrychleji získat dýku mého pána!“
„Ano, co nejrychleji se musíme vrátit na Vvarden…“ Karina se zarazila uprostřed slova. Nechápavě se podívala na Amonia. „Řekl jsi: ‚dýku ‚mého pána‘?“ podivila se.
„Cože? Ne, ne! Řekl jsem dýku Mehrunes Dagona!“ Amonius litoval, že mluvil rychleji, než přemýšlel. Nechtěl, aby se Karina dozvěděla, že on je Dagonův vyvolený.
„Ne, určitě jsi řekl ‚dýku mého pána‘,“ trvala na svém Karina.
„Musela ses přeslechnout, proč bych říkal něco takového?“
Chvilku se takto dohadovali. Amonius se Karinu snažil přesvědčit, že neřekl to, co slyšela. Haskill je znuděně pozoroval, a pak řekl: „Nerad vás ruším při vašem záživném rozhovoru, ale vraťme se prosím k vašemu úkolu.“
„Žádný úkol nebude!“ obořila se na něj Karina. „Okamžitě se vracíme.“
„Obávám se, že to nepůjde, slečno,“ odvětil Haskill. „Pochopte, nyní jste zcela v Sheogorathově moci. Možná si to neuvědomujete, ale Šílené ostrovy nejsou svět, na jaký jste zvyklý. Je to jedna z plání Zapomnění. Stejně jako má například Hermeus Mora svoji Apokryfu a Vaermina svoje Bažiny, má Sheogorath tyto ostrovy. Bez jeho vůle se tu nepohne ani lísteček. Stejně tak ani vy nemůžete odejít, dokud vás pán šílenství nepropustí. Pokud vás vůbec propustí.“
„Jak to myslíš, pokud nás vůbec propustí?“ Karina zaťala ruce v pěst a praštila jimi o okraj stolu, až se jedna z vysokých hromádek knih rozsypala. „Tak poslyš, ty maškaro, okamžitě zařiď náš návrat do Morrowindu, nebo si mě nepřej!“ zahrozila.
Haskill dotčeně povytáhl obočí. „Pche, prý ‚maškaro‘!“ řekl si sám pro sebe.
A pak o něco hlasitěji: „Je mi líto. Jak jsem řekl, toto nezáleží na mně. Ale ujišťuji vás, že si pobyt zde náležitě užijete.“
Karina byla rudá vzteky. „Co je mi po tom? To nás tu chcete držet proti vlastní vůli?“
Haskill neodpověděl. Místo toho se začal hrabat v hromadách papíru, které před ním na stole ležely.
„Co by se stalo, kdyby si Karina tu dýku do sebe nezabodla?“ napadlo se zeptat Amonia. „To by tu vůbec nebyla, nebo ano? Bylo to její rozhodnutí, ne Sheogorathovo.“
„Jste si tím jist?“ zeptal se na oplátku Haskill, aniž by se přestal přehrabovat v papírech. „Á, tady to je!“
Komoří vytáhl usmolený papír s nějakým textem. Obešel celý stůl (čímž v podstatě obešel celou místnost) a podal jej Amoniovi.
„Co je to?“
„Čtěte, prosím.“
Amonius začal nahlas číst: „My, svoje lordstvo Sheogorath, vládce Šílených ostrovů, pán Mánie a Demencie, nositel koruny Šílenství a žezla Nesmyslnosti, vykonavatel své vlastní vůle, udělujeme tímto nositeli tohoto listu privilegium pohybovat se bez omezení po královských pozemcích, jakožto i po celém území Šílených ostrovů, Mánie a Demencie, včetně ostrova Ichtylie, kterýžto je však potopen pod hladinou mořskou, tudíž se nositel tohoto listu musí naučit dýchat pod vodou nebo musí umět velice dlouho zadržovat dech. Nositeli tohoto listu je umožněno pohybovat se i ve vzdušných prostorách našeho území, pokud ovládá umění levitace.
Budiž tomu tak!
Za lorda Sheogoratha podepsán Haskill, komoří jeho výsosti, vrchní majordomus a nejvyšší nalévač čaje.“
„Nalévač čaje?“ podivil se Amonius.
„Ó ano,“ přitakal Haskill. „Mám mnoho povinností. Všechny by se na ten lístek nevešly, tak tam můj pán dopsal jen tu, kterou považoval za nejdůležitější.“
„Tak si běž nalejvat ten svůj čaj a koukej nějak zařídit, abychom odtud mohli co nejdřív vypadnout!“ začala Karina.
„Jak jsem řekl, slečno. To nezáleží na mně,“ zopakoval Haskill již poněkud otráveně. „Až se vám podaří najít architekta, hodného postaviti nové hlavní město této říše, tak snad budete moci odejít.“
Karina to vzdala. Poznala, že už se nemá cenu se rozčilovat. Nejspíš opravdu budou s Amoniem muset udělat to, co se po nich chce. Stejně to viděl i Amonius.
„A kde bychom měli začít?“ zeptal se. „Máme hledat někoho konkrétního?“
„Máte absolutní volnost,“ sdělil jim Haskill. „Celá Sheogorathova říše je vám k dispozici. Ptejte se lidí ve městě, za městem, všude, kde to půjde. Hledejte tu správnou osobnost. A když si o někom budete myslet, že by byl schopen naprojektovat velkolepé město, hodné Sheogorathova majestátu, přiveďte ho ke mně. To je vše.“
Komoří se opět posadil na židli za stolem a začal srovnávat hromady papíru.
„To je vše?“ zeptala se Karina a opět poněkud zvýšila hlas. „Prostě máme jen tak vyjít ven a zeptat se lidí, jestli by náhodou nebyli schopní postavit celé město?“
„Oh, nikoliv postavit,“ odpověděl Haskill a potlačil při tom zívnutí. „Stačí jen vymyslet vhodné umístění, kde bude stát ta či ona budova a celé to načrtnout na plány. A taky je třeba naprojektovat nový palác pro našeho pána, ale to vám snad nemusím připomínat.“ Zrovna, když tohle dopověděl, kápla Haskillovi ze stropu kapka vody na jeho pleš. „Ó ne. Už zase. Po každém dešti začne protékat voda stropem,“ povzdychl si. „Tady máte důkaz, že obyvatelé Sheotu nutně potřebují nové střechy nad hlavami. Můžete se pustit do úkolu. Nenechte jeho výsost dlouho čekat. Děkuji, na shledanou.“
Karina nasupeně odfrkla, otočila se a bez rozloučení vyrazila ze dveří.
Ale Amonius se těsně přede dveřmi zastavil a zeptal se: „Proč zrovna my? Proč ne nikdo jiný?“
„Vůle jeho vznešené šílenosti je nevyzpytatelná,“ prohodil Haskill a zatvářil se, jako kdyby chápal, jak se Amonius cítí, ale nemohl s tím nic dělat. „Služba pro Sheogoratha je také nevyzpytatelná. Sám nikdy nevím, co bude zítra. Nebo třeba za pár okamžiků. Kolikrát ani nevím, co bylo včera. Holt, to je již úděl komořího boha šílenství. Pokud již nemáš otázky, můžeš odejít. Na shledanou.“
…

„Pokud vám to komoří zapomněl říct, máte v hostinci u Dřevěné hnáty pronajatý pokoj na neurčitě dlouhou dobu.“ říkala jim cestou z paláce bytost – Ďábel klamu, která je opět provázela. „Veškeré finanční i jiné záležitosti jsou vyřízeny. Hostinský o vás ví, takže by neměl vzniknout žádný problém.“
„Hmm, problém už dávno vznikl,“ zamručela Karina potichu. Stále měla červené tváře od nahromaděného vzteku. Amonius se tvářil navenek klidně, ale i on z toho všeho nebyl zrovna nadšený. V uších mu stále zněla Xermonova výhružka: „Pán nebude čekat věčně. A pokud pohár jeho trpělivosti přeteče, trest tě nemine!“ Chtěl tu záležitost s architektem mít brzy uzavřenou. Byl odhodlaný ho najít co nejdříve, protože pochopil, že bez toho se do Morrowindu jen tak nevrátí.
Ďábel klamu je doprovodil až k veliké bráně palácových pozemků. Tam se s nimi rozloučil a popřál štěstí.
„Jdem najít toho podělanýho architekta!“ zavrčela Karina, když se za nimi brána zavřela. Obratně a rychle seběhla ze schodů. Vzhledem k tomu, v jakém bylo schodiště stavu, byl div, že si nezlámala vaz. Amonius šel o poznání opatrněji. Nebyl tak hbitý, jako jeho přítelkyně a nechtěl riskovat úraz.
Když se zase oba dole sešli, začali přemýšlet, kde začnou s hledáním. Amonius navrhl, že by se mohli nejprve podívat na svůj pokoj v hostinci, něco pojíst, pokud možno umýt a pak začít s pátráním.
„Pokud je to ten hostinec co myslím,“ podotkla Karina, „nemá cenu tam hledat dobré jídlo, a už vůbec nemysli na nějakou hygienu. Daedry vědí, jestli tam vůbec mají čistou vodu!“
Tahle slova Amoniovi zrovna nepomohla.
Po chvilce dohadování se shodli na tom, že se nejprve poptají pár lidí ve městě, zda neznají nějakého stavitele. Ještě si plně neuvědomovali, kde se to nachází a jací obyvatelé se tu vyskytují.
…
Procházeli ulicí, která kdysi mohla být chloubou celého města. Teď ale bylo její dláždění popraskané, pokryté mechem a skrz spáry prorůstala tráva. Okolní, do výšky se tyčící domy, také nevypadaly nejlépe. Popadaná omítka, popraskané zdi, chybějící výplně v oknech, děravé střechy. Jeden z menších domů na konci ulice byl zbořen zcela. Zůstaly z něho jen základy a veřeje dveří.
Přesto na těch základech byl poskládán nábytek, jako by se vůbec nic nedělo. Stůl, židle, skříň a truhla, na samém okraji úhledně ustlaná postel. A u stolu, který byl prostřen k jídlu, seděl jakýsi pobledlý muž v dlouhém černém kabátě a s vysokým pomačkaným kloboukem na hlavě. Spokojeně pojídal svůj chléb a vůbec mu nevadilo, že má nábytek celý promáčený od nedávného deště.
Když kolem toho „domu“ procházeli Amonius s Karinou, přestal jíst a natáhl krk, jako by se na ně díval neexistujícím oknem. Pak rychle vstal a poodběhl k veřejím. Předstíral, že otvírá neviditelné dveře a zavolal:
„Hej, vy dva!“
Kolemjdoucí se zastavili.
„Jo, jo, vy! Pojďte sem!“ pobídl je.
„Nemáme co ztratit,“ procedila Karina skrz zuby. Vydali se tedy k tomu podivnému chlápkovi.
„Rychle, rychle! Ať nás nevidí!“ Chlápek byl značně nervózní. Neustále se rozhlížel kolem, zda se nikdo nedívá.
Když vešli do onoho domu beze zdí a střechy, chlápek jakoby zavřel dveře a oddychl si.
„Tak. Tady si můžeme v klidu promluvit. Mezi čtyřmi stěnami.“
„Jakými stěna..“
„Pššt!“ přerušil Karinin dotaz chlápek. „I zdi mají uši. Musíme být opatrní.“
„Co chcete?“ zeptal se unaveně Amonius.
Chlápek se šibalsky usmál. Smekl klobouk a galantně se uklonil.
„Emotikonus Satirus, jméno mé,“ představil se. „Vím, proč jste tady.“
„Opravdu?“ podivila se Karina. „Sotva jsme sem přišli.“
„Jo, jo. Já vím, já vím. A vím proč. Sháníte architekta.“
„Vy o někom víte?“ zeptal se Amonius s nadějí v hlase.
Muž poodešel k okraji základů a opatrně vykoukl neviditelným oknem ven.
„Ano, vím,“ zašeptal. „A mohu vás k němu dovést.“
„Kdo je to? A kde je?“ vyzvídala Karina.
„Žije nedaleko odsud. V jeskyni, zvané Natvrdlý kámen.“
Karině se to celé nějak nezdálo. „V jeskyni?“ zeptala se.
„Jo, jo, vím,“ kýval chlápek rychle hlavou. „Není to zrovna pěkný, jako můj dům, ale což. Příbytek, jako příbytek.“
„Pojď pryč, Karino,“ prohodil Amonius. „Vždyť je to blázen.“
„Možná, ale snad nám pomůže. Jestli opravdu zná nějakýho architekta, tak…“
„Tak vy sháníte architekta?“ Dotaz padl od růžolící tělnaté ženy, stojící u veřejí. Nikdo si jí dosud nevšiml. Emotikonus s sebou cuknul. „Copak nevíš, že za dveřmi se neposlouchá?“ zasoptil naštvaně.
„Ale jdi,“ ušklíbla se žena. „Vždyť žádné dveře nemáš!“
Pak schválně obešla veřeje a stoupla si na základy.
„Ale…ale…jak jsi to…“ koktal Emotikonus nechápavě, jako kdyby ji opravdu viděl projít zdí.
„Nevšímejte si ho, děti moje,“ řekla s úsměvem dáma, oblečená do červených šatů se širokou sukní. Kolem krku měla náhrdelník z perel velkých, jako ptačí vejce, na rukou bílé rukavičky, jaké nosívá cyrodiilská šlechta. Krom toho měla na prsteníčku pravé ruky prsten s modrým kamenem, vybroušeným do tvaru květu. Když k nim přistoupila blíž, ucítili nasládlou vůni parfému tak pronikavého, že se jim z toho zamotala hlava.
Žena udělala poněkud neohrabané pukrle. „Jmenuji se Edwina a mám tu čest být vévodkyní Mánie,“ představila se. Emotikonus si naštvaně odfrknul. Přítomnost vévodkyně mu zřejmě milá nebyla.
„Uklidni se, Emotikonku,“ utěšovala ho posměšně. „Jen chci tady našim milým hostům nabídnout jinou alternativu.“
„Jakou alternativu?“ zeptal se Amonius.
„I já znám někoho, kdo by byl schopen vybudovat město,“ nadhodila tajemně. „A není vůbec daleko. Nemusíte chodit někam do zatuchlých špinavých jeskyní, nebo kam vás to chtěl vůbec táhnout. Stačí jít se mnou do paláce. Tam je ten, koho hledáte.“
„Nemíchej se do toho, Edwino!“ napomenul ji Emotikon. „Ti dva už se rozhodli, že ano?“ s nadějí a nervozitou v očích pohlédl na Karinu s Amoniem.
Amonius přemýšlel. Tak jako tak mají příležitost najít nějakého architekta. Mají ale jít s Emotikonem do Natvrdlého kamene kamsi mimo město, nebo raději dají přednost vévodkyni a hledáním vhodného kandidáta v prostorách paláce? Či snad se na ty dva vykašlat a zkusit štěstí jinde?

__________________________________________________________________________________________________
Otázka je položena v příběhu samotném: Jaké budou další kroky Amonia a Kariny?
A) Půjdou s Emotikonem Satirem do jeskyně Natrvdlý kámen...
B) Půjdou s vévodkyní Edwinou do paláce...
C) Ani jeden z nabízených není ta správná volba. Půjdou si po svých a třeba budou mít větší štěstí jinde...

Pozor: pokračování níže!