---

Danica spěchala po kamenných schodech do hlavní síně chrámu. Úzkostlivě svírala bandáže a lahvičky s lektvary, aby žádný nevytrousila. Musela spěchat, což nebylo v upnutém rouchu vůbec jednoduché. S námahou zdolala poslední shod. Při došlápnutí ji nepříjemně bodlo v boku až zalapala po dechu. V hlavě jí dunělo a končetiny vážily jako z olova. Nebyl však vhodný čas k odpočinku. Hlubokým nádechem překonala nevolnost a vstoupila do hlavní chrámové místnosti.

Na oltářích i na zemi ležel víc než tucet raněných, povětšinou bojovníků. Několik ošetřených již odpočívalo opodál. Z venku byl slyšet hluk boje, část města podle šťiplavého dýmu jistě hořela. Mezi raněnými se hemžilo několik žen z města, které měly ještě dost síly a vůle pomáhat svým bližním, a zbývající kněží. Jenssen se horlivě pokoušel zastavit tepenné krvácení u dalšího z oltářů. Ahlam právě zaškrcovala krvácející pahýl jiného z válečníků.

Danica chvatně složila část svého nákladu a s bandáži přispěchala k nejbližšímu raněnému. Zraněný muž jen přerývavě dýchal, krev mu prýštila skrz obvazy přiložené na sečné ráně v boku. Ošetřovatelky pro něj udělaly všechno co mohly, pomoci již mohla jedině kněžka. Znavená Danica byla nucena opět sáhnout po svých mystických silách darovaných od bohyně. Po hlubokém nádechu přiložila ruce k ráně a začala se zaříkáváním. Kolem jejích rukou zasvětélkovala slabá modravá záře, která osvítila rozštěpený bok raněného. Pod ozářeným místem se rána začala zacelovat až krvácení ustalo. Raněný otočil ke kněžce hlavu v přílbě s obličejovým krytem a pokusil se poděkovat. Danica jej gestem umlčela a donutila se ke znavenému úsměvu.

"Bude to dobré. Nyní odpočívej. Kynareth je s Tebou."

Raněný zašeptal nějakou odpověď, kterou Danica nezaslechla. Jemně jej pohladila po paži a již se rozhlížela po dalších raněných, potřebujících její pomoc.

"Kněžka? Kde je kněžka?" křičel od hlavních dveří mužský hlas.

"Polož ho někam a zmlkni. Sama rozhodnu kdy přijde na řadu!" odvětila hlasitě Ahlam klečící opodál, aniž by zvedla hlavu od svého pacienta.

Danica věnovala muži větší pozornost. Volající byl ozbrojen krátkým mečem a zakrvácený, avšak nevypadal zraněný. Kněžka v něm pozvala Severia, jednoho z farmářů přebývajících ve městě. Muž vypadal velmi vyděšeně.

"Čeho si žádáš?" oslovila jej hlasitě a spěchala k dalšímu raněnému.

Severio odhodil meč a chvatně se k ní rozběhl. Pevně chytil Danicu za ramena. "Kněžko, musíte pryč! Už jsou ve městě! Směřují sem. Musíte utéct!"

Danica rozpoznala, jak velký cítí strach a tušila, že mluví pravdu, odpověděla však klidně. "Nemůžeme odsud utéct. Jsou zde ranění. V halách mrtvých se tísní celé rodiny, ženy, dědi a star-"

"Musíte!" zacloumal s kněžkou otřesený Severio. "Jinak vás pobijí! Jsou to zvířata!"

Kněžka se muži razantně vytrhla a upřela na něj pevný pohled. "Naši ranění nás potřebují tady. Snažíme se je udržet při životě. Nikam nepůjdeme."

"Ale kněžko, oni - "

"Řekla jsem, že nikam! A teď uhni, jsou zde muži, kteří mne potřebují." Kněžka odstrčila pobledlého Severia stranou a dřepla k jednomu z raněných. Muž však již nedýchal.

"Běž ven, Severio. Tam můžeš být užitečný, tady ne." rozkázala muži přísně.

Oslovený farmář klesl na kolena a rozplakal se. "Já nechci ... Nechci bojovat... Nechci tam ven." naříkal mezi vzlyky.

Danica mu již nevěnovala pozornost a spěchala k dalšímu krvácejícímu válečníkovi. Ranění na těle ji momentálně potřebovali mnohem víc.