---

Povídka první

Bylo dusno a nad vyprahlými cestami stál vzduch, jakoby se zastavil čas. Nadcházely dny sklizně a celým krajem bylo už pár dní cítit, že se nad loukami a poli co nejdříve objeví návštěvník, jenž každým rokem před senosečí zvlaží vyprahlé vrásky, které se během horkých dnů objevili na zemi zpustošené sluncem.

Obyvatelé Nízkého Brodu raději zůstávali ve stínu svých domovů, jen několik sedláků vyhnalo krávy na seschlé pastviny a chopili se kosy, aby posekali co nejvíce obilí, než se spustí prudká bouře.

Nízký Brod bylo městečko posazené v Hlubokém toku, jak nížinu rádi místní nazývali, blízko široké peřejovité řeky, kterou s lehkou pověrčivostí nazvali Hladová. Nazývali ji tak proto, že její bělostné závoje vlnící se na kamenech, se staly posledním obrazem pro mnoho z těch, co po řece putovali z jednoho přístavního městečka do druhého. Není pak divu, že podél řeky byla vysázena spousta shrbených smutečních vrb, obzvláště pak v zákrutech řeky, jenž se stáčely za městem.

U městských bran stála stráž opírající se o chladnou kamennou zeď, která ještě poskytovala jako poslední útočiště přívětivý stín. Bylo vidět, jak se v kovových plátech potí a trpí, avšak povinnost byla povinnost a tak hlídaly a propouštěli do města obchodníky, mnichy, vzdělance a jiné návštěvníky, kteří město navštívili za jinými účely. Moc jich však v této době nepřicházelo a stalo se krajně neobvyklým, aby z horizontu po prašné cestě za vyvstávající prachu a vlnícího se vzduchu scházel jakýkoliv člověk. Avšak když sluncem zmožené stráže zaslechly lehký klapot kol od obchodního vozu, pozvedli hlavy, aby se podívali, kdo přijíždí. Na malém, ze strany na stranu houpajícím se vozíku seděl černovlasý obchodník s řídkým strništěm a hnědýma očima. Jeho rysy nebyly tak tvrdé, jak by se dalo očekávat, ale poměrně jemné. Uprostřed tváře vyvstával lehce placatý nos a z černých vlasů jakoby vykukovali plandavé uši. Pod bradou, která byla zasunutá lehce dozadu, takže měl malý předkus, byl vůči jeho obličeji nepřirozeně velký ohryzek a dlouhý krk, jeho ruce byli natažené za otěžemi, takže byl trochu shrbený, jako ty vrby podél řeky. Za jeho zády byl vozík naložený všelijakým zbožím, především drahými tkaninami pro ženy bohatých statkářů a panskou šlechtu. Zboží bylo zajištěné silným provazem, aby při převážení neutrpělo nějaké větší škody, nebo třeba i neuletělo, kdyby se vítr ze svého spánku probral a rozhodl se trochu rozproudit vzduch. Obchodník se občas otočil, zkontroloval zboží a dál kodrcavě pokračoval k městským branám.

Netrvalo dlouho a obchodník stanul před umořenými strážemi, které mlčky očekávali poplatek za prodej zboží na místním tržišti. Obchodník sáhl do váčku po jeho boku a na upocenou dlaň položil hrst bronzových mincí. Muž pobídl koně a pokračoval dál do středu města, na tržiště.
Projížděl uličkami a poslouchal onen odpolední klid, který prostupoval celé město. Z domů bylo slyšet tlumené zvuky, které tlusté chladné zdi tvořili nesrozumitelnými. V duchu přemýšlel nad obchodem, a jestli vůbec něco prodá. Pokračoval dál.



Na tržnici bylo mrtvo, jako kdyby ve městě snad ani nikdo nežil. Občas sice tržnicí prošlo pár lidí, ale to jenom ve spěchu a na žádné obchody neměli ani pomyšlení. Už bylo dlouho po polední a městem stále prostupovalo horko a dusno. Ze vzdálené uličky bylo slyšet, jak vrže kolo od studny, poté lehké dosednutí džberu na vyschlé dno a nakonec tlumené nadávky postaršího pána. Trhovec seděl na vozíku a lehce podřimoval, ale jeho energie nenabývala, spíše ho nenasytné slunce vyčerpávalo. Bohužel neměl, kde by se schoval před vysušujícím silou toho zářícího giganta.

Nakonec usoudil, že nejlepší bude, když se se svým vozíkem stáhne ke stájím a zbytek ospalého dne přečká někde ve stínu krčmy. Ostatní trhovci se začali také vytrácet, takže nakonec na tržnici zbyla jen toulavá kočka, které doufala, že splaší něco do kručícího břicha. Všechny myši, ale setrvávali v podzemních útrobách.

„U Lavice lhářů“ takové nezvyklé jméno pro hostinec, pomyslel si, když vstupoval do nejzapadlejší hospůdky v tom nejzazším koutě přístaviště. Od řeky bylo slyšet příjemné bublaní a byl zde osvěžující vzduch. Také že to byla ta nejlidnatější část města. Spousta lidí chladilo své nohy v proudu řeky a někteří se snažili chytat ryby zašlých tišinách, které znaly jenom oni. V přístavišti do sebe narážely bárky a tu a tam mohl člověk zahlédnou, jak kolem města projíždějí obchodníci, jenž převážejí své zboží z jednoho přístavního města do druhého. Většinou to byli různé cetky, občas exotické nápoje, které se vezly z velké dálky a lidé za ně byli ochotni zaplatit nezměrný počet mincí. Lidé však dnes neměli chuť nakupovat a raději za líného a horkého dne přežívali za tlustými zdmi domů nebo v blízkosti chladivé vody.

Chvilku dýchal ten vlahý vzduch a potom vstoupil do hostince. Ovál ho studený vzduch tlustých kamenných stěn. Bylo to jiné, než na severu země odkud byl zvyklý na zataženou oblohu a vytopené hostince, ale bylo to stejně příjemné, jako přijít z praštivého mrazu do tepla.

Hostinec nebyl malý ale na to, jak byla brzká hodina, byl narván k prasknutí. Trhovec si sedl k nejbližšímu oknu, protože od řeky se začal zvedat mírný vánek. Mezi stoly se pohyboval šouravým krokem hostinský v usmolené zašedlé zástěře a podle přání hostů nosil džbery piva, opékané prase a chleba. Po nějaké době se lehce nahrbený přišoural i k obchodníkovi a s nevrlým výrazem se sebe vydrmolil slova, která pravděpodobně měla znamenat „Něco k jídlu?“. Objednal si polovinu husy a džber piva a poslouchal rozhovoru ostatních hostů. Po chvíli zaznamenal, že u protější stěny je prázdná vyřezávaná lavice z masivního dubového dřeva, asi tak pro čtyři lidi. Nikdo z nově příchozích se na ni neopovážil posadit, dokud se ve dveřích neobjevilo pět postarších pánů v honosných, ale lehce ošuntělých šatech. První se nesl rozvážným krokem, ve tváři nespočet vrásek, které prozrazovali, že je z nich nejstarší. Pod hustým obočím prokukovali hluboké černé oči a ty se rozhlíželi po krčmě střídmým pohledem. V závěsu těsně za ním šel muž značně menší, ale tvář měl méně sešlou stářím a ve studeně modrých očích mu jiskřilo šibalství. Byl oděn v tmavě zeleném vzdušném hábitu zřejmě z nějaké vzdálené země. Kousek za ním šel dlouhým krokem nejvyšší z nich. Měl tvrdě řezané úzké rysy jako dřevěná loutka a dlouhé šedé vlasy, které vlály v jemném vánku vycházejícího z okna. Následující muž byl vysoký přibližně jako první a mezi jeho šedými vlasy mohl člověk zahlédnout ještě pár tmavých černých pramínků. Jeho postoj těla při chůzi byl prazvláštní. Nebyl shrben, ale lehce nakloněn dozadu, jakoby měl každou chvíli přepadnout. Poslední v řadě se šoural nejmladší a nejmenší stařec, který měl vrásek a šedin ještě poskrovnu avšak silné kruhy pod hnědýma unavenýma očima.