---

Porážka thalmorské armády byla takřka dokonalá. Jen několika oddílům se podařilo včas zmizet do lesů.
" O ty se postarají vlci, medvědi, nixy a podobná stvoření..." řekl Ralof, který seděl vedle mě na padlém stromě, na jendom z pahorků lemujících bojiště. Pozorovali jsme, jak se naši vojáci procházejí bojištěm, olupují mrtvé, doráží nepřátele, příliš zraněné, než aby se hodili na zajatce a ty šťastnější sháněli do houfů. Ralof si již svůj díl loupení odbyl a já jakožto člen konungovy družiny jsem tak jako tak měl slíbený pravdu tučný podíl, tak jsme odpočívali. Ale místo obvyklé medoviny jsme se nalévali jižanským vínem z kozího vaku, o který Ralof oloupil některého významějšího mrtvého.
" Neměli bychom do tábora?" Zeptal jsem se ho. " Určitě nechceš zmeškat dělení kořisti." Ralof jen přikývl a vydal se rovnoměrným krokem k vedlejšímu kopci, na němž za necelé dvě hodiny, co od bitvy uplynuly už stihli vojáci zbudovat ležení. Mnohem menší ležení se rozprostíralo na vedlejším pahorku- obě vítězná vojska, Průsmyku i Hávů- tak ukazovala, že ač bojovali na stejné straně, rozhodně se nepovažují za spojence.
V táboře vládla povnesená nálada, zpěv a veselí, jen tu a tam narušené křikem od lékařských stanů, kde právě někomu brali ruku či nohu. O poznání hůře se museli cítit zajatci, proudící ve špalírech do provizorních ohrad za tábořištěm, nebo nucení dřít na opevňování tábora, nevybíravě pobízeni biči, kopími a botami našich vojáků. Z toho jak se na nás dívali, jsem neměl dobrý pocit. Jen málokterému se v obličeji zračila ona poraženecká lhostejnost a odevzdanost, tak často viděná u mladých odvedenců. Tohle byli staří vojáci štěstěny, psi války- prohráli bitvu a uvědomovali si to. Málem jsem slyšel to otáčení koleček v jejich hlavách, jak zuřivě vymýšleli, jak se z téhle kaše dostat. Tušil jsem, že mnohý z nich bude mít do týdne zase meč a zbroj, ale místo černožlutých praporů jim budou nad hlavami pleskat modré praporce s medvědí hlavou. Tak to chodívalo od nepaměti.
Ralof se ode mne oddělil, po tom, co mi ukázal, kde budou stany naší kompanie a odešel mezi ostatní vojáky, cpoucí se masem ze stovek koní, kteří zůstali na bojišti. Otevřeny byly celé sudy medoviny, které jsme získali vyloupením nepřátelského trénu. Na chvíli jsem se k vojákům přidal, vypil roh medoviny a vyrazil k jarlově stanu, kde se měla rozdělovat kořist mezi jízdní. Možná jsem bojoval jako člen Ulfrikovy jízdy, ale nehodlal jsem se přidávat k jeho družině.
Na zemi, přímo v blátě se válela nejcennější kořist. Zlaté nádoby, drahocenné kožešiny, zbraně, truhlice... Dělení probíhalo po nordsku- každý si vzal co chtěl a vzápětí byl slovně i fyzicky napaden dalšími muži, kteří zdůrazňovali své výsadní právo na onu věc, většinou překřikováním ostatních a líčením svých hrdinských činů. Kdo byl schopen uhájit své vlastnictví, ať už díky podpoře ostatních, nebo tvrdým pěstem vyhrál. Kupodivu nikde nevylétla k nebi čepel sekyry, ani se nezablýskl nůž. Za zabití spolubojovníka mimo řádně schválený souboj stanovoval Ulfrikův válečný zákon přísné tresty, v nichž bylo bičování a vyhnání z armády jako muže beze cti, tím nejmírnějším. Ani smrt nebyla pro Norda horší než takové ponížení. Takový muž už byl na věky vanærende, bezectný a opovrhovaný.
Já jsem se nehodlal zůčastňovat žádných potyček, ani překřikování se. Vlastně jsem neměl ani o bohatství větší zájem. Víceméně nepozorovaně jsem se zmocnil několika zlatých řetězů, stříbrného kalichu, vykládaného polodrahokamy a několika dalších předmětů, které jsem naházel do pytle z kůže nějakého žlutého, flekatého zvířete, nebo možná Khajjita. Vlastně jsem víceméně paběrkoval, ale i tak jsem určitě získal kořist, za kterou by si mohl podnikavý muž založit slušné hospodářství a tím živobytí až do smrti. Věděl jsem, ale že můj případ to nebude- stejně jako případ většiny ostatních. Vojenské peníze se rozkutálí snadno- snad proto, že si jich člověk vlastně neváží, protože je nedobyl tvrdou a poctivou prací, ale jen zabíjením a loupežením. Pak se stává, že šeredným kurvám platí drahokamy a za víno hází krčmáři zlaté náramky. Poslední věci, kterou jsem si vzal, jsem si všiml víceméně náhodou. Byl to osníř, který zašlapali zápasící nordové do bláta a zaházeli ho dalšími věcmi, když se přehrabovali v kořisti. Zdvihl jsem zbroj a oklepl z ní bláto. Byla určitě o něco těžší, než zbroj Ralofova bratra, ale to bylo tím, že byla delší a na hrudi byly do kroužkoviny vpleteny kulaté destičky pro větší odolnost. rukávy byli narozdíl od mé byrnie dlouhé a každá řada kroužků byla navíc protažena koženým řemínkem. Brnění bylo proraženo úzkým hrotem přímo tam, kde má člověk srdce. jeho nositel měl smůlu. Musel spadnout z koně a někdo ho poslal k bohům jedinou ranou. Zbroj nevypadala nijak honosně- prostý, neleštěný, tmavý kov, ale vyzařovala z ní ta těžko pojmenovatelná kvalita, kterou pozná jen ten, kdo má zkušenosti. Tohle nebylo odění pro toho, kdo od zbroje chce reprezentaci, ale toho, kdo se v ní chce bít na život a na smrt. Na místě jsem přes hlavu shodil svou současnou zbroj a navlékl si novou. Její oblékání bylo složitější, muselo se zavázat šněrování na bocích, ale zvládl jsem to. Seděla výborně, dokonce lépe než Ragnarova. Než jsem se stihl porozhlédnout po další věci, co by se mi líbila, zaslechl jsem Lydiin hlas, který na mě volal.
" Lissone, máš dorazit do velitelskýho stanu, náš jarl tě tam bozivíproč chce mít s sebou." Zavolal jsem v odpověď a vydal se k velkému stanu , z jehož vchodu na mě Lydie volala.
Stan byl rozlehlý a dobře osvětlený velkými voskovicemi. Plenta zakrývající vchod byla stažena, snad proto, aby přítomné, asi dvacet mužů ( pokud počítám i Lydii mezi muže ) nerušil hluk tábořiště. Nebylo to nic platné. Osazenstvo se o randál postaralo samo. Na jedné straně seděl v pohodlném, jistě kořistním, křesle Balgruuf, na druhé, na prostém špalku Ulfrik. Za jejich zády stály hloučky mužů, jistě jejich thanů a hersirů, kteří řinčeli zbraněmi a řvali na sebe hrdelní nordštinou. Oba jarlové vypadali, jako by se spíše nudili a jen chtěli nechat své chlapy, aby těm druhým dokázali svou převahu. Postavil jsem se vedle Lydie na Balgruufovu stranu a mírně ztišeným hlasem se jí zeptal, o co se tu hádají. Šeptat nemělo smysl.
" O co asi? O kořist, jako vždycky. jmenovitě o ženské."
" O ženské? neviděl jsem tu v táboře jedinou ženskou..." řekl jsem dřív, než jsem si uvědomil co jsem plácl. Lydie se na mě podívala mírně ostřeji, než se mi líbilo, ale vysvětlovala dál.
" A o to jde. Thalmorští brali do zajetí spousty a spousty vesničanů, a samozřejmě vesničanek. Otroci jsou na Letních ostrovech žádané zboží, také proto, že tam mají dost velkou úmrtnost. Protože zajatci byli jarlovými poddanými, vojáci z Bílého průsmyku okamžitě všechny sebrali a odvedli je do svého tábora. Dokonce tekla krev, když se někteří Ulfrikovi muži pokusili vzdorovat. No a Ulfrikovým chlapům teď vadí, že prostě nedostali část ženských jako část kořisti."
" No tak to mají ti zajatci docela štěstí, ne?" věděl jsem až moc dobře, co se děje se zajatkyněmi ve vojenských táborech. Lydie znechuceně zakroutila hlavou.
" Vojáci jsou vždycky vojáci. Ale takhle má většina z nich šanci, že se nakonec vrátí domů. A pokud ne, aspoň zůstanou ve Skyrimu. Nevěřil bys kolik chlapů tady získalo ženu prostě tak, že si jí přitáhli jako kus kořisti."
" Chápu, že se ti to nelíbí."
" Nelíbí, ale co s tím. Tak to je už od Ysgramora a bude to tak na vždycky." do řeči náhle vstoupil Balgruuf. Stačilo mu klepnout cínovou holbou do opěrátka svého křesla. Počkal, až se uklidní i poslední šlechtic. Pak promluvil, k mému štěstí nostratštinou.
" A dost. Ulfriku, jsme tu abychom jednali o důležitějších věcech. Nejsme kupčíci abychom se handrkovali, co připadne komu. Ti lidé jsou moji. Moji poddaní, moji lenníci. Nikdo si je nebude brát jako kořist. Ale jako poděkování za jejich záchranu vám přenechám třetinu z kořisti, kterou ti zloději nabrali na mém území. A všechny mé zajatce, kromě, dejme tomu stovky, které nechám rozčtvrtit na znamení, že nikdo," to slovo jarl zdůraznil "nikdo nesmí beztrestně loupit v mých državách."
" Jen třetinu?" zeptal se Ulfrik naoko nevěřícně. Za ním to opět podrážděně zahučelo. Uklidnil rozvášněné muže zvednutím ruky. " My jsme tu kořist vybojovali, bratranče. Dobře, uznávám tvůj nárok na tvé lenníky, ale uznej, že bez nás bys bohatství, které ti ti sráči uloupili nikdy nezískal zpátky!"
" Třetina je víc než dost, Ulfriku. Obrali jste všechny mrtvoly a vyplenili i vozy tak, že moji chlapi získali tak možná špinavé onuce. Musím je vyplatit z vlastního- já tu tratím. A říkám ti, že ta obrovská kořist, co jsi získal, je z velké části můj majetek."
"Byl to tvůj majetek." zabručel Ulfrik.
" A nepodceňuj mou pomoc v bitvě. Ušetřil jsem ti životy stovek a stovek bojovníků, kteří by teď už seděli u záhrobní hostiny, nebýt mne a mého výpadu"
" Dobře, bratránku, dobře... Víš že jsem tu proto, abych se s tebou udobřil a udělám pro to téměř všechno." zakřenil se Ulfrik. " Ale pozveš mě na hostinu, neboť se to mezi sousedy sluší. Nespěchá to, stačí po žních." Balgruuf přikývl. Tady rozhodně nešlo o nějakou pitomou hostinu, tu mohli oba korunovaní uspořádat, a také nepochybně uspořádají, tady a teď.
" Dobře, po žních tě čekám. Co mám nechat urozenému bratranci připravit? Počítám, že poslední dobou ti chutná hlavně ječná kaše, uzené a sušené maso a slanečci. A spousta beoru."
" Vystihl jsi mé chutě přesně, příteli Balgruufe, jsem rád že si rozumíme. Ale asi příjdu s trochu větším doprovodem než obvykle."
" Mou spíž to nezatíží, toho se neboj."
" A ještě bych tě chtěl požádat o jedno- nerad bych, kdyby se na té hostině objevil nějaký Císařský, zejména guvernér Tulius. Úplně by mi to zkazilo chuť k jídlu."
" Když si to přeješ, letos Tulia nepozvu. No, zbytek vyřešíme u mnohem menšího hodovního stolu, dnes večer, ne? Musím ještě dohlédnout na své chlapy a možná se převléct. Tohle roucho začíná pěkně smrdět zapařenou krví." Ulfrik a Balgruuf se spolu, kupodivu docela srdečně rozloučili. Oba měli pocit, že získali víc než chtěli. Přez všechny ty řeči o drengskapu, válečnickém způsobu života, byli nordové i mazaní obchodníci. pak pán Bílého průsmyku i se svou suitou odešel. Ctěl jsem jít také, ale Ulfrik mě zadržel posunkem pak se na mě otočil , ale než stačil promluvit, pověděl mu něco jeden ze šlechticů.
" Kolik tedy máme zajatců?" otázal se onoho šlechtice. Evidentně jsem byl mnohem níž na žebříčku důležitosti.
" Asi patnáct set. Z toho asi dvěstě elfů." Ulfrik přikývl.
" Elfské šlechtice pod eskortou převezte do kobek ve Žlebu. A nejděte ty nejstudenější. Zbytek ušáků pověste na stromy, jako obvykle. Na tohle se mě nemusíš ptát, ne? Máme nějaké čaroděje?"
" Ale někteří z těch elfů nejsou Altmeři, pane." Ulfrik se na něj podíval vražedným pohledem. Neměl rád když se mu odporuje.
" Dobře. Šediváky nechte na živu, pošlete je do Žlebu, tam už si je rozeberou na opevňovací práce nebo na stavbu lodí, nebo je ti jejich prašiví příbuzní možná vykoupí, co já vím. Ostatní na stromy. A znova se ptám- máme nějakého čaroděje?"
" Asi dva, pane. Ale chytili jsme asi sto nordů, celý praporec se vzdal pane, máme je přijmout do armády?" V tu chvíli Ulfrik klonečně vybuchl. Zařval tak, že muselo být každému jasné, proč se mu říká Markarthský medvěd. Na čaroděje úplně zapoměl.
" Zrádce a k tomu ještě zbabělce?! Tohle nejsou legionáři, Brande! Tahle špína se spřáhla za mizerné prachy s Radou! Smrt je pro ně příliš dobrá. Nehodlám jim dopřát odpočinek v sovngardu. Kdyby bojovali jako nordi, nemuseli teď zkončit takhle. Nařizuji- každému znich osekejte nos a uši, uřezejte rty a vyrvěte jazyk. Vykleštěte je, oslepte a prsty rozdrťte mezi kameny! A dejte pozor, aby vám jich moc nechcíplo! Chci, aby už nikdy nemohli pracovat, bít se, ani plodit syny! Chci, aby ženské zhnuseně odvracely hlavy od těch zrůd, aby po nich děti házely koňskými koblihami. Aby museli prolézat odpadní jámy a hnojiště, aby si našli něco k jídlu. Nenechám jim ani skulinku, aby mohli zasedout ke stolu předků." Ulfrik se uklidnil a poslal šlechtice seznámit vojsko s rozkazy. Vyděšeně jsem na něj hleděl. Ulfrik si toho všiml.
" Jsi dobrý válečník Jižane. Opravdu dobrý, ale nejsi a nebudeš velitel. Víš proč?" zmohl jsem se jen na zakroucení hlavou. " Protože teď na mě vyděšeně hledíš jako na vlkodlaka, chlemtače krve, užívajícího si bestiální krutost. Je to tak? Nemusíš odpovídat, vidím ti to v očích. Ale je to jinak. Kdybych byl takový, jaký myslíš že jsem, zvedl bych se a šel se kochat utrpením těch mužů. A to neudělám. Vlastně z toho nemám ani trochu radost."
" Proč tedy, můj pane?" otázal jsem se. Popravy zajatců, kteří nebyli k ničemu, prosím, to jsem chápal. Dokonce i zabíjení pro pomstu, ale takovouhle krutost jsem nechápal. Ulfrik sáhl k boku a meč vyšlehl jako hadí jazyk. Ulfrik ho držel tak, aby ho všichni viděli. Pochopil jsem, že tento rozhovor není ani tak veden se mnou, ale je to vysvětlení poskytnuté všem ve stanu. Vysvětlení- nikoliv ospravedlnění, neboť Ulfrik se nehodlal ospravedlňovat. Nikdy a před nikým.
" Když všichni vědí, jak dobře umíš zacházet s mečem, jižane, tak ho můžeš nechávat v pochvě- není ho potřeba, neboť si na tebe nikdo nedovolí. Ale když na to zapomenou, musíš svůj meč tasit bez přemýšlení a použít ho tak, aby si všichni zapamatovali jedno- střetnutí s tebou je bude stát život. Nikdy netas meč bez příčiny, ale pokud musíš, využij ho s vší obratností a silou kterou vládneš. Tenhle meč se jmenuje Grusomhet- Krutost, aby mi připomínal, že krutost je mečem dobyvatele. Před deseti lety jsem potlačil povstání v Markarthu. Mnozí jste tam byli se mnou." obrátil se na přítomné šlechtice " Ale Říše a Thalmorští zapoměli, že by se mě měli bát. Tak jim to připomeneme." Thani sborově zařinčeli zbraněmi. " Teď běž Jižane a pořádně se napij. Udělal si dnes spoustu výborné práce. Jsem rád, že Balgruuf poslal právě tebe. Když budeš chtít, v mém vojsku budeš mít vždy místo. Když ne, nevadí, ale myslím si, že Norny nás ještě svedou dohromady, Konjasi, synu Lís." Mírně jsem se poklonil a pozadu vycouval ze stanu. Z údolí právě začali řvát mučení zajatci.