#58
V ranní mlze vypadalo vojsko seřazené do bitevní linie jako zástup duchů. Mrazík, poslední záchvěv zimy, se zadíral pod kůži a mimoděk připomínal chladné dálky zásvětí, kde určitě skončí spousta chlapů, kteří pomalu postupovali do svých pozic. Ostří, šípy, kouzla, oheň, dupající kopyta... To všechno jsou jen slova, ale kolik hrůzy se skrývá v každém z nich? A natož ve všech najednou? Kdo to nezná neuvěří.
Můj kůň nervózně podupával na místě. I na něj působilo napětí, tryskající ze všech okolo. čekali jsme na to, až vítr rozfouká ranní mlhu a mi spatříme nepřítele. Byl v přesile, ale snad jsme získali alespoň lepší postavení. Po mé pravici se řadili vzbouření legionáři- paradoxně právě oni vypadali jako největší barbaři ve vojsku. I když byli stále ozbrojeni podle císařského vzoru- ve vyztužených kožených zbrojích, nebo lorikách, s oválnými štíty, kopími a krátkými meči, mnozí si nakreslili na obličeje černé nebo modré pruhy, do vlasů zapletli kůstky a peří, červené pláště vyměnili za kožešiny nebo cáry modrých varkočí. A jejich standarty- místo císařských lvů, orlů a draků se teď na žerdích šklebily ohnilé lebky. Přilby s chocholy na jejich temenech prozrazovaly o koho jde. O jejich bývalé velitele. Místo praporců zplihle visely obarvené vlčí a medvědí kůže s krví a sazemi nedbale načrtnutými válečnými znameními. Za nimi stála těžká pěchota, složená z členů povstaleckého vojska. Tedy ti, kteří nebyli vybráni pro Ulfrikův plán, kterému jsem doteď moc nerozuměl. Za nimi lehčeji odění střelci. Na kraje vojska jsem díky mlze neviděl dobře, ale zdálo se mi, že lehká jízda, která nám má chránit boky dost prořídla.
Celá linie byla ukryta za nevelkým hřebenem, spše jen vlnou na vrcholku kopce. Ale i to se počítalo, nepřítel nemusí hned vědět, kolik nás je a jak jsme rozestaveni. Vojáci, určení pro první útok stáli připraveni kousek ve předu. Opravdu všehochuť- asi sto jízdních, zbytek veteráni bouřných hávů. Zvedl se vítr. Prapory zapleskaly ve větru. A vyvál mlhu z údolí.
Stáli tam, v běžné tříliniové sestavě. Stejně jako u nás, jízda měla za úkol bránit boky linie. Pokud se hnou první, rozdrtí nás. Doufal jsem, že Ulfrikův plán, ať už je jakýkoliv, vyjde.
Podíval jsem se na Lydii po své levici. Povzbudivě se usmála a stáhla přilbu, dosud posazenou na temeni přes obličej. Vytasil jsem meč a přitáhl uzdu, abych uklidnil tancující kobylu.
Húúúúúúúúú.... A linie naeho vojska se s řevem vrhla dopředu. čekal jsem krupobití šípů, které pošle polovinu z nich do hrobu, ale nestalo se. thalmorské vojsko vyrazilo kupředu. Srážka na sebe nedala dlouho čekat. Zapraskala kopí, štíty zaduněly o sebe a vzduch prořízl první řev raněných. A naše linie se otočila a dala se na bezhlavý úprk. Všechno bylo ztraceno. thalmorštíí žoldnéři vítězně zařvali a dali se do pronásledování prchajících. Dobře šest set z našich nechalo kosti v údplí. Šípy svištěly a vybíraly si mezi prchajícími daň. Dokonce vyrazila i Thalmorská jízda, aby rozdupala prchající svými kopyty.
" Do nich!" zařval najednou Ulfrik a pobodl koně přímo kupředu. Celá armáda se pohla kupředu. Samozřejmě jsme brzy všechny předehnali- útočný klín tvořený tisícovkou v oceli zakutých jezdců. Proti nám se blížili vlastní prchající. Chce je snad Ulfrik přejet?
Ne. Hávové se s řevem otočili, takřka zázračně rychle se stáhli do stran a umožnili našemu klínu průjezd. Samozřejmě, pár jich to nestihlo a skončili pod kopyty cválajících ořů, ale se ztrátami se počítalo. Svitlo mi. Ulfrik potřeboval, aby Thalmorští uvolnili legionářskou sestavu štít na štít. A pronásledování to zvládlo skvěle.
Vrazili jsme do nich jako vichřice. Jen několik vojáků proti nám stihlo pozdvihnout kopí. Bolestné ržání koní dotvořilo strašnou kakofonii bitvy- nárazů oceli na ocel, bojového pokřiku, vlhkého mlaskání roztínaného masa a řevu umírajících. Přes hlavu nám přelétávaly šípy. Narozdíl od překvapených nepřátel, naši střelci nezpanikařili a posílali do zadních řad nepřítele jedno mračno šípů za druhým.
Zatočil jsem mečem nad hlavou a zasekl ho shora do lebky žoldnéře, zvedajícího proti mě kopí. A další rána nalevo. Od hlavy až k patě mě zkropila horká rudá krev, tryskající z pahýlu krku dalšího kopiníka. Moje kobyla řičela hrůzou a splašeně kopala kolem sebe. To se stalo osudným nejméně dalším dvěma vojákům. Zřetelně jsem slyšel, jak vaz jednoho praskl jak suchá větev.
"Synové Talose zabíjejte! Za konunga, za Skyrýýýým!" řval někdo. A vojáci se nenechávali pobízet. Periferně jsem spatřil Lydii. Krvelačně ječela a zasekávala sekyru do hlav vojáků kolem sebe. Nevypadalo to, že by potřebovala pomoc. A za námi stále více jezdců proráželo thalmorskou linii.
Od helmy se mi odrazil šíp, až mi to rozklepalo zuby. Další jsem zachytil štítem. někdo střílel cíleně po mě a to se mi ani v nejmenším nelíbilo. Počastoval jsem prostor kolem sebe několika víceméně namátkovými seky a pobídl pološíleného koně směrem k malé skupince lukostřelců. Rozprchli se, jako když střelí do vrabců. Přesto jsem stihl jednomu zaseknout čepel do zátylku a dalšího srazit štítem pod kopyta. Thalmorští ustupovali. Byla to jsejich jediná šance, jak zas spojit šik a ubránit se. Přestože v početní nevýhodě, naše pěchota na ně zle dotírala. Kdekoliv se objevia skulina, tam využili taktiku místní převahy a nepřátele prostě zmasakrovali.
" Kony zpátky!" zaslechl jsem Lydiin řev, jejich jízda nás chce odříznout!" počastoval jsem ranou mezi krk a rameno ještě jednoho žoldnéře, nestaral se, jestli jsem zabil a trhl uzdou, až jsem málem ubohé kobyle zlomil čelist. Ale alespoň poslechla. Naši jezdci se již srazili s Thalmorskou jízdou- výkvětem nepřátelské armády. Kromě stříbrných plných zbrojí se míhalo i dost černozlatých pancířů- znamení, že mezi lidskými žoldnéři jsou i elfové. Uprostřed největší skrumáže se vzpínal kůň samotného Ulfrika. Byl rudý od hlavy až k patě, jako nějaká stvůra z hlubin zapomění. Pěna mu stříkala od pysků. Jeho pán nevypadal o nic méně děsivě. Meč asi někde zlomil, tak kolem sebe bil hlava nehlava těžkým kladivem. Co rána, to skřípot mačkaných plechů, praskot kostí a řev. Viděl jsem, jak jednoho z elfských jezdců vzal po přilbě. Mozek doslova vystříkl z průzorů. Až ke mě byl přes pekelný rachot bitvy slyšet jeho bojechtivý řev:
"Dauðinn kemur, deyja! Deyjáááá!"
Nechtěl jsem zůstat pozadu. Vrazil jsem hrot meče přímo z nájezdu mezi pláty mohutného rytíře s erbem na pancíři. Zásah, jeden z tisíce. Váleční bohové museli být na mé straně. Trhnutím jsem čepel osvobodil a erbovní padl do krvavého bahna. Jeho hnědák se vzepjal a odběhl s děsem, patrným i ve zvéřecím pohledu, z místa těch jatek. Povedlo se mi setnout ještě i jednoho elfa. Zákeřně, zezadu, ale nemyslím, že si to historie zapamatuje.
" Utíkají! Bastardi, zpátky! Eště není konec! My vás chcem zabít všechny!" řval někdo. Pak jsem zjistil, že jsem to já. Ve velitelském žargonu by bylo řečeno, že se thalmorská jízda začala odpoutávat od nepřítele. Já to viděl tak, že po masakru, který jsme jim způsobili, zdrhali s posranýma kalhotama. Na planině ležela příšerně posekaná těla lidí i koní. Bohůmžel, jinde se bitva nevyvíjela zdaleka tak dobře. Na pravém křídle se thalmorským podařilo znovu se sformovat a dokonce prorazit naše řady. Ulfrik jen mávl kladivem a alespoň tisíc kopyt zadunělo tím směrem.
To nebyla válka, to bylo vraždění. Úder do týla zadní řady žoldnéře úplně rozprášil. Zbytek thalmorských, tak čtyři tisíce mužů všech zbraní se urputně bránilo v kruhové obraně. Málokdo se k nim přibléžil, aniž by toho v zápětí nelitovcal. Jejich střelci se konečně probrali a začali nepříjemě přesně zasypávat kařždého v dostřelu šipkami z kuší. Střelecký souboj nepřipadal v úvahu, jejich samostříly měly větší dostřel než většina našich luků. Okraje obrany se ježily kopími- hradba ze štítů se stabilizovala a žoldáci se rozhodli, že si konečně zaslouží svůj žold. Každý útok byl s krvavými zrátami odražen. Obrátit proti nim útočný klín naší jízdy by pravděpodobně bitvu rozhodlo, ale za jakou cenu? Takhle to byl takzvaný agroniánský pat. Až na to, že tu nebyli žádní agroniáni. Stáhli jsme se abychom vyrovnali řady pro konečný úder.
Húúúúú...
" To není náš roh..." zneklidněl voják vedle mě. A opravdu nebyl. Nad kopcem na severozápadě se objevila další řada jezdců. Praporec jsem rozeznal i z té dálky.
" Kdo to sakra je? Přišly jim posily?"
Húúúúú....
" Tohle byl náš roh..." zašklebil jsem se. A pobídl koně proti štítové hradbě. Jezdci na severozápadě udělali to samé. Bílý průsmyk se přišel pomstít za drzé napadení.
Prolomili jsme jejich řady takřka najednou. Krvavá koupel. Zadupali jsme je do bahna. Stínali na útěku. Naráželi na kopí, jako kuřata na rožeň. Otevírali krvavé fontány, oddělovali ruce a hlavy od těl. Bez milosti. Měli s tím počítat. Jsme přece Zlá zvěst...
Bylo po boji. Lehká jízda ještě pojížděla po bojišti a likvidovala poslední ohniska odporu. Mnoho jich nebylo. Pěšáci se již dali do olupování mrtvol. Ranění křičeli, nebo jen sténali a ze severu se začali stahovat havrani. Celé údolí bylo pokryto těly a rozdupáno v krvavé bláto. Ulfrik zdvihl svůj praporec vysoko do vzduchu a z plna hrdla zvolal:
"Við unnum" a vojáci se přidali.
"Vítězství! Við unnum!!!" křičelo pět tisíc hrdel. A já se šíleně smál a křičel s nimi.