---

část jedenáctá: Starý (ne)přítel

Fark

Vyčkávali jsme, až se setmí. Poté nastal čas jednat. S Adramem jsme nalezli pevnost, o které se zmiňoval velitel rebelů a snad i to místo, kde je držen syn rodu Šedovlasých.
„Jsi breton, takže hádám, že kouzlit umíš, co?“ Zeptal jsem se, když jsme si skrčení ve sněhu za obrovitým balvanem chystali vybavení. Adram přikývl.
„Jak se dostaneme dovnitř? Není jich trochu přesila?“ Zeptal se, když pomocí svého alchymistického náčiní dokončil výbušnou směs z bylin, které sehnal v táboře rebelů.
„Plížení, osvobozování a boj nechej na mě. Ty se postaráš, aby nám nikdo neutekl. Čaroděje držet od boje dál, zvláště pokud je musím udržet naživu….“ Zkontroloval jsem tětivu luku.
„Umím bojovat!“ Bránil se mladík, ale já ho svým pohledem uzemnil.
„Měl bys být sakra rád, že nejdeš spáchat jatka. Navíc, potřebujeme někoho venku, kdo oddělá uprchlíky. Císařští vždy, když jsou napadeni, jako první informují o boji nejbližší posádku. A Ivanův dvůr je odsud co by kamenem dohodil. Jediný zmetek nám uteče a máme tu za chvíli celou armádu. Navíc, císařští vždy rozestavují stráže tak, aby na sebe navzájem viděly, proto si musím vypočítat, koho zabiju jako prvního, než se dostanu dovnitř. Taktéž jsme sice skrytí, ale relativně blízko, tudíž tohle místo, které používáme právě jako kryt, bude nejvíce pozorované a budou okamžitě reagovat, spatří-li sebemenší pohyb. Radši si připrav ty výbušné směsi, kouzla, která umíš a nastraš bleskové runy na most vedoucí přes řeku, pokud budou prchat, tak určitě tudy. Ten most je totiž nedávno zhotovený a cesta čerstvě ušlapaná, určitě si to připravili jako únikovou zkratku…“
Zvedl jsem se. Čas hodovat. Mladej však měl ještě jednu otázku.
„Jak to, že o císařských tolik víš? To jsi proti nim bojoval už dříve?“ Otočil jsem se ušklíbl se.
„Ne. Bojoval jsem v legii proti Thalmoru ve velké válce… Dokud tedy bylo o co a proč bojovat. Dej pozor, za chvíli to začne.“ S těmi to slovy jsem zmizel ve tmě.
Mladí. Pořád by chtěli bojovat. Měli by být rádi, dokud je do boje neženou. Nebyl jsem jiný, když jsem sloužil první léta v legii. Avšak dokud nezažijete válku… Válku, která není jen o triumfech, slavných vítězstvích, ale také o zoufalství, smrti blízkých přátel, plnění rozkazů, kvůli kterému vás bude až do smrti štvát svědomí, křik a naříkání raněných, zmrzačení…
Dokud si to člověk doopravdy nezažije, je zbytečné těm bláznům vysvětlovat, že není o co stát…

Po chvíli pozorování jsem se rozhodl vyzkoušet, zda dostojím své pověsti výborného střelce. Stráže byly rozestavěny chytře, avšak netrvalo dlouho a našel jsem pořadí, v jakém je zabít, abych je nevaroval.
Problém je, že nebudu moct ukrývat těla. Lze tedy spoléhat na to, že Šedovlasého najdu ještě před dalším střídáním stráží.
Počkal jsem, až se stráže vymění, abych měl co nejdelší časový limit a začal natahovat na tětivu první šíp.
Cílem se mi stal voják na zadních hradbách. Šíp mu proklál hrdlo, tudíž před svou smrtí nevydal ani hlásku, jenom přepadl přes zuby zdi na zem do sněhu. Další střela přeťala niť života legionáře ve věži. Šíp mu proklál lebku. Zatím to jde.
Když jsem odstranil celkem asi osm strážných, usoudil jsem, že cesta je už bezpečná. Seskočil jsem ze stronu a tichým kotrmelcem ztlumil pád. Potichu jsem se rozeběhl k hlavní bráně, u které leželi dva mrtví strážní, které jsem střelil šípy pár vteřin od sebe.
„Díky…“ Řekl jsem spíš pro sebe, když jsem sebral klíče jednomu z hlídačů a odemkl vchod. Nádvoří bylo prázdné, nikdo zde nehlídkoval, tudíž jsem se mohl bezpečně a bez obav vydat do pevnosti.

Alex

Probral jsem se z mdlob. Jed bezprostředně po zasažení těla způsobil celkovou slabost, teď jsem však byl opět schopen pohybu. Avšak stále jsem ho cítil v sobě… Musím najít způsob, jak ho dostat ze sebe. Jinak je po mně.
Mezi různým harampádím jsem našel pár starých léčivých lektvarů. Bylo ode mě naivní doufat, že to obyčejný léčivý lektvar vyléčí, avšak alespoň mi to zhojilo ránu na břiše, a když jsem se napil, tak jsem cítil, že se účinky jevu zpomalily, ba skoro zastavily, avšak mi bylo hned jasné, že tahle úleva nepotrvá dlouho. Rána na břiše se navíc nezhojila úplně. Přestala krvácet, avšak stále tam byla mělká ranka, připomínající, že z toho nejsem ještě venku.
Dobelhal jsem se k východu ze svatyně. Astrid naštěstí důvěřovala jedu natolik, že mne nejen nezabila hned, ale ani nenechala vchod zatarasený, tudíž jsem se dostal ven bez větších potíží, i když popravdě, cítil jsem se, jako kdybych měl každou chvílí zemřít. Musí to být pěkně silné svinstvo. V tomhle stavu by mne zabilo i dítě…
Usoudil jsem, že za svůj „relativně dobrý“ stav oproti tomu, v co nejspíš doufala Astrid, vděčím své dračí krvi. To ovšem můj konec neodvrátí, jen mi to dá nějaký čas. Musím najít pomoc…
Ocitl jsem se v zasněženém venkově Jitřenky. Byla mrazivá noc.
V mrákotách jsem se dobelhal do města. Až na stráže a dělníky, pracující u stále planoucí výhně s kovovými rudami, celé město spalo. Než jsem však stihl začít hledat místního čaroděje nebo alchymistu, aby mi řekl co dělat s tím jedem, do uší mi udeřil známý zvuk. Dračí řev.
„Utíkejte, letí sem drak!!!“ Křičel starý muž, utíkající od hranic města, podle oblečení se nejspíš jednamo o pastýře. Na svůj věk běžel neuvěřitelně rychle, měl k tomu totiž dobrý důvod. Zastavila ho až kapitánka stráží.
„Co se děje Edmunde?“ Zeptala se Norda ve středních letech, jejíž tvář kryla přilbice.
„Drak Gerthrudo, letí sem drak!!! Sežral polovinu mého stáda a spálil pastvinu na uhel!! Jen tak tak jsem vyvázl se životem!!!“ Stařík ztěžka oddechoval, zatímco se kolem něj začali sbíhat civilisté, jež byli ještě stále vzhůru.
„Nepřehnal jsi to zase s medovinou staříku?“ Namítl jeden ze strážných.
„To bych neutíkal tak rychle a neviděl vše tak jasně! Přísahám, viděl jsem draka!!! Ty povídačky o Helgenu jsou pravdivé!! A míří sem!!!“ Starý muž nemusel nadále nikoho přesvědčovat. Obří ještěr se zjevil na obloze a dračí skřek nás všechny ohlušil. Řev silný tak, až se otřásla zem. To probudilo všechny spící obyvatele.
„Stráže, na místa!!!! Musíme ho sestřelit!!!“ Zachovala duchapřítomnost kapitánka a sebrala nejbližšímu podřízenému luk. „Doběhněte někdo do Jarlova domu pro čaroděje, bude se nám sakra hodit!!!“
Jednou rukou jsem si přidržoval břicho a druhou sáhl na jílec meče. Otočil jsem hlavu, zatímco civilisté prchali před potvorou, sedící na jedné z věží.
Obrovitý zelený drak. Zasáhlo ho pár šípů, ale zdálo se, že ho to akorát polechtalo. Když se kolem něj seběhl dav stráží, aby střílel z menší vzdálenosti a napáchal tím větší škody, drak zařval a tlaková vlna většinu odhodila.
„Edgare, běž za jarlem a řekni mu, ať zváží evakuaci civilistů!!! My toho draka zdržíme, ale nevím na jak dlouho!!!“ Kapitánka zahodila prázdný toulec a vzala si plný od mrtvého strážného ležícího poblíž. V Jitřence propukla panika, když drak začal zapalovat budovy. To je tedy dílem mého otce?
Vykročil jsem směrem k drakovi. Pomalu, jak mi to jen zmožené svaly dovolily. Strážní si mne chvíli nevšímali, ale pak začali křičet, ať se vrátím. Ignoroval jsem je.
„Draku…. Vrať se do svého sídla a nech smrtelníky na pokoji! Jakožto syn tvého pána Alduina ti to přikazuji!!!“ Spoléhal jsem na to, že si mne drak všimne. Všiml. Otočil na mne hlavu a na chvíli přestal chrlit oheň.
„Tohle jsou dobří lidé, nezaslouží si, abys je zničil!!!“ Má slova se nesla široko daleko, zatímco stráže Jitřenky pomalu přestávaly střílet po drakovi a upřely zrak na mne.
Drak se mi podíval do očí. Vycenil zuby.
„Alduin už není můj pán. Mým pánem je Princ!!! Část draků už prohlédla, že sloužit požírači světů je pro nás ponižující, my, šlechetná stvoření dávných věků si zasloužíme moc!! A tu moc nám dá Princ! Princ přinese nový řád, Princ nastolí pořádek!!! Nastolí svět, kde budou vládnout draci a ubohé podřadné rasy budou jejich služebníky. Ti, kteří budou klást odpor, budou zlikvidování a jejich moc pohlcena…“
Povytáhl jsem meč.
„Můžeš začít se mnou. Urozené maso chutná přeci nejlépe, není pravda?“ Odpovědí mi bylo silné zařvání a letící monstrum s rozevřenou tlamou….
„Cos mu to proboha řekl?! Co to bylo za jazyk?!“ Podívala se na mne dvorní čarodějka, která před chvílí dorazila.
„Držte se zpátky… Nechtě to na mě…“ Pomalu jsem vytasil meč a vykročil proti drakovi. Tohle není dílem mého otce…
Monstrum se na mne řítilo, chystající se mne sežrat. Pozvedl jsem meč. A zařval. Thu um mne několiksetkrát zrychlilo, neuvěřitelnou rychlostí jsem vyratil proti drakovi. Škublo mi v rameni, když se ostří meče zaseklo do jeho křídla, ale sekalo dál. Když jsem se ocitl za ním, z ještěra tryskala krev. Podařilo se mi poranit jeho pravé křídlo. Už nepoletí.
Monstrum zařvalo bolestí a ocasem udeřilo do strážné věže, která se okamžitě zbortila. Popadl ho vztek a vychrlil na mne proud ohně. Povedlo se mi uskočit kotrmelcem do bokua ve volné ruce jsem si zformoval ledový hrot, který jsem po drakovi vrhl. Štěstí mi přálo, zabodl se mu přímo do oka.
„Já tě roztrhám, červe!!! Nechť Alduin sleduje, jak jeho jediný syn bude rozsápán a sežrán!!!“ Vyřítil se na mne po čtyřech, jako rozzuřený býk. Teď přichází ta nejzábavnější část…
„FUS RO DAH!!!“ Zařval jsem, když byl těsně přede mnou. Drakovo těžké tělo to ustálo, ale musel se zastavit, což mi dalo čas vyskočit na jeho raněné křídlo. Začal se třást, ve snaze mne dostat dolů, ale to už jsem stál na netvorově dlouhém krku a přeběhl až k hlavě. Poslední žáškub mne shodil na břicho, avšak, stačil jsem nastavit meč, tudíž jsem ostří při dopadu zapíchl do drakovy lebky. Pak jsem sletěl na zem, přičemž zbraň zůstala zatarasená na místě.
S obtížemi jsem se zvedl a sledoval, jak se plaz kroutí a řve bolestí. Agonie skončila až po chvíli, kdy sebou jednoduše praštil mrtev do sněhu. Bylo po něm.
„Uhaste někdo ten oheň!!!“ Zařvala kapitánka a doběhla ke mně.
„Jsi buďto ten nejodvážnější, nebo nejdebilnější člověk, kterého jsem kdy viděla! Skvělá práce.“ Poplácala mne po rameni. V tu chvíli mne však opět zabolela rána na břiše a já padl na kolena, přičemž jsem vyplivl krev. Stráže mi hned pomohly zpět na nohy.
„Zranil tě?“ Zavrtěl jsem hlavou. „Ne… To je kvůli něčemu jinému. Kvůli problému, pro který jsem měl v plánu vyhledat dvorního čaroděje…“ Utřel jsem si krev z úst a napil se lektvaru.
Bretonka v kápi přede mne předstoupila.
„Zachránils Jitřenku před jistým zničením. Udělám, co bude v mé moci, slibuji…“

Fark

Našel jsem to.
Chodba, ve které byla řada cel. Jen v jedné byl vězeň, ale byl jsem si téměř jist, že se jedná o našeho Šedovlasého. Schoval jsem tedy úlomek zrcadla, kterým jsem se díval za roh a vytáhl dvě dýky.
„Neslyšels něco?“ Zeptal se císařský, ale už se nedočkal odpovědi. Mnou vržené dýky se rozletěly napříč chodbou. První padl k zemi redguard a poté dostal do krku nový piercing nord. Jen zlomky vteřiny po sobě. Ze cviku jsem asi ještě nevyšel.
Nepozorovaně jsem se rozběhl chodbou, ve které bylo teď trochu „mrtvo“ a začal páčit zámek od cely, ve které se probudil mladý muž ve zbroji Bouřných hávů.
„Kdo jsi?!!“ Zeptal se, když jsem překonal zámek.
„Přítel. Vezmi si zbraň od strážných a jdi ven, čeká tam na tebe můj společník já tu mám ještě nějakou práci….“
Nord neváhal, jen přikývl a vyběhl ven. Snad ho ten bretonec nesejme. Až tak blbý snad není, když je to onen „vyvolený drakorozený“.
Pevnost už byla téměř prázdná. Avšak jednu komnatu jsem neotevřel. Všechny stráže již byly po smrti, nebo vyrazily pro pomoc. I když, ti to už měli za sebou taky.

Vyšel jsem po schodech a dorazil do komnaty velitele pevnosti. Za celou dobu, kdy jsem tu likvidoval vojáky se nezdráhal vylézt ven. Pravda, provedl jsem čistou práci a většinu zabil ještě předtím, než si kdokoliv uvědomil, že se něco děje. Ale i poté, co byla ta hrstka přeživších zalarmována, zůstal velitel na místě. Bylo mi jasné, koho na druhé straně dveří najdu.
Vykopl jsem masivní popraskané dveře a vešel do světlice, osvětlené několika svíčkami, s pracovním stolem uprostřed a na poměry armády luxusní postelí u stěny. Za stolem seděl, jako kdyby se nechumelilo, Akemo. Starý „přítel“ Thalmor.
„Fark… Bylo mi jasné, že jsi to ty. Jen elf by provedl tak dobrou práci. Ale popravdě, všiml jsem si tě už dřív. Bylo však zábavné sledovat, jak se ti podřadní psi staví na odpor. Nevěděli, proti komu stojí co?“ Vznešený elf se zlatými vlasy se ušklíbl a dál čistil meč vsedě na židli.
Prokřupal jsem si krk a vyrazil k němu.
„Nejspíš ani nevěděli, že jim velí bezpáteřní zbabělý idiot, který si teď zpečetil osud. U pár posledních stráží jsem se vykašlal na plížení, doufaje že se ukážeš. A ty si tady čistíš meč. Jak jste jen mohli velkou válku vyhrát…“
Elf meč položil na stůl a upřel zrak na mne.
„Já zase nechápu, jak mohl nejlepší z nejlepších v Aldmerské armádě přeběhnout k legii. Uprostřed války. A teď když je legie naším „spojencem“ tak si přeběhl zase někam jinam. Řekni mi Farku… Na čí straně ty vlastně stojíš? Proč teď chováš najednou vůči Thalmoru takovou zášť?“ Vytáhl jsem dýku a zapíchl ji elfovi mezi prsty do stolu. Neudělalo mu to ani škrábanec, ale kdybych bodl o půl centimetru vedle, už by mu chyběl prst.
„Zášť. To slovo neznám. I když bych měl. Zkus se narodit jako lesní elf na Morrowindu, otročit temným elfům a mít záda plná jizev od častého bičování do krve. Zkus pak neznat zášť. Cítil bych zášť vůči temným elfům, kdyby jedním z nich nebyla má žena. Má žena, která se kvůli mně, kvůli lásce k obyčejnému otrokovi vzdala života šlechtice. Kvůli mně se nechala zavrhnout vlastní rodinou. Bojovat za Aldmery jsem se kdysi rozhodl, protože jsem věřil, že to je správná věc. Avšak jsem prohlédl dříve, než se ze mne stala zrůda jako z tebe. Býval si dobrý chlap. Ale velká válka tě změnila. Velitelé nám celou dobu zatajovali, za co bojujeme. Zatajovali, že bojujeme za slávu Aldmerského spolku, za to, co kdysi bylo domovem elfů. Naší vyspělou vlastí. Zatajili, že teď bojujeme jenom za zájmy těch nahoře. Že nás nutí páchat svinstva, abychom nakojili jejich touhu po moci. Nakecali nám o Říši mnoho lží, aby nás přesvědčili, že bojovat s ní je správné. Abychom nakonec zjistili, že se ji naši pochybní vůdci snaží rozvrátit, aby se napásli a získali ještě větší moc, zatímco my, ti tam dole, proléváme krev a jsme zabíjeni.
Pamatuješ si ten den? Kdy jsme ještě stáli bok po boku jako bratři?“
Akemo se zamračil. „Ano. Pamatuji. Den, kdys nás zradil a přeběhl na druhou stranu.“
„Ne Akemo. To byl den, kdy jsem prohlédl. Kdy jsem prohlédl, že nebojujeme za slávu Aldmerského spolku a za lepší budoucnost pro Elfy, pro obnovení jejich zašlé cti. Bojovali jsme a prolévali krev nevinných civilistů. Tedy, já ne. Mám na rukou mnoho krve. A ne všichni si to zasloužili. Avšak, nedokázal bych v noci spát, kdybych musel žít s tím, že jsem vyvraždil vesnici na jihu Cyrodilu za to, že se odmítli vzdát své víry.“
„Byli to kacíři!! Kacíři nejsou nevinní! Talos je jen pověra, je nemorální uctívat člově…“
„Nestojím o tvé přednášky přeříkané z učebnic Thalmoru. Netušili jste, že i já tajně věřil v Talose, ale připadalo mi to jako malá oběť, oproti tomu, že zachráním čest Aldmerům. Že nás ochráním. Avšak teprve tehdy mi došlo, že velká válka byla z naší strany agresí. My se nebránili… Talos je těm nahoře ukradený. Je to jen záminka jak rozpoutat v tom, co zbylo z Říše vlnu rozvratu. Vidíš sám. Bratr vraždí bratra. Pořád věříš, že to, co děláme je správné?“
Akemo mlčel. Pak ale promluvil.
„Ty opravdu soucítíš s nordy? S těmi divochy? To v sobě nemáš kousek úcty ke svým předkům? Jsme nadřazená rasa!!! Ostatní rasy jsou k tomu, aby nám sloužily. Jsi snad obyčejný zrádce, který dovolí, aby tihle divoši se povyšovali na naši úroveň? Naše rasa během věků prokázala nejvyšší pokrok!! Musí být udržena čistota rasy, aby nebyla pošpiněna podřadnými!“ Vytáhl jsem dýku ze stolu.
„Pokud jako pokrok bereš vraždění se navzájem, které zničilo první Aldmerský spolek. Pokud je znakem pokroku nenávist vůči všem odlišným, je to krok ne vpřed, ale do propasti. Začne to u Khajitů, Nordů, císařských. Kde to skončí? Až vyhladíte podřadné rasy? Pak začnete zabíjet temné elfy, protože neodpovídají vaší představě dokonalé rasy? Už teď je pomalu utlačujete. Já nejsem xenofil jak mnozí tvrdíte. Jenom nesoudím ostatní dle rasy. Soudím ostatní dle charakteru. Tak jako ne každý stejné rasy je můj přítel, ne každý jiné rasy je můj nepřítel! Marii jsem si vybral kvůli tomu, jaká je. Ne kvůli tomu jaké je rasy. Miluji ji celým svým srdcem a miloval bych ji, i kdyby to byla třeba agroniánka!! Ano, možná že mezi například orky se vyskytuje více banditů než třeba u elfů, ale pořád to neznamená, že každý elf je lepší než každý ork. Ale to ty nikdy nepochopíš…. Po temných elfech by začalo vyhlazování nás, lesních elfů. A koho byste nenáviděli potom? Jedince s nesprávnou barvou očí? Nesprávným tvarem nosu?“
Thalmor se po mě místo odpovědi ohnal mečem, ale já mu stihl hodit dýku do hlavy. Zaklonil se a zůstal takhle bezvládně sedět na židli s dýkou v čele.
„Stále tvá rasa není tak dokonalá, aby odolala tomuhle.“


Vyšel jsem z pevnosti. Adram s nordem na mne už čekali.
„Utekl někdo?“ Adram zavrtěl hlavou. „Ne, nikdo. Všechny uprchlíky jsem dostal.“
„Dobrá práce.“ Poplácal jsem ho po rameni. „Pojďme do tábora rebelů pro naši odměnu a následky naší „zábavy“ nechejme na starost šelmám.“