---

Ono si to nějak začíná dělat co chce :D



Má síla bude vaší…


Protože Jabahsvirovi Khajiiti přenechali svá jízdní zvířata mužům, postupovala karavana svižně vpřed. Mrštní obyvatelé pouště se pískem pohybovali s obdivuhodnou lehkostí a tak netrvalo dlouho a na obzoru se objevily první známky života. Nejprve zelené koruny stromů a po chvíli dřevěné palisády, skrývající za sebou vesničku v oáze. Před uzavřenou branou stála skupina pestře oděných Khajiitů.

"Uvítací výbor?" zašeptala Irileth, která jako jediná šla pěšky vedle Moiry a Jobahasvira.

"Něco na ten způsob. Doufal jsem, že se tomu vyhneme. Ale zdá se, Velká matka se nakonec rozhodla jinak." odtušil Jobahasvir. "Moira je fakticky vůdkyní kmene. Já ji jen zastupuji, tedy ani to vlastně není přesné označení. Je to složité. Je moje dcera a zabila minulého vůdce. Jenže pak se rozhodla uznat moje otcovství a tím mi podstoupila své místo. Kromě toho musela odejít, ty víš proč. Kmen z toho neměl moc radost. Mám v džungli vlastní rodinu a zatím nám to moc neklape. Takže Velká matka nejspíš chce přesvědčit Moiru, aby své rozhodnutí změnila…"

"A kromě toho se jí nelíbí , že jsem sebou přivedla lidi. Tahle oáza, je centrem našeho života, našich zvyků, našeho náboženství… Matka má pocit, že to tu znesvětíme." Doplnila Moira.

"Matka? Jirana?" Irileth pohlédla na Jobahasvira.

Ten zavrtěl hlavou. "Ne, ta zemřela… při porodu. Na následky zranění od Ra Shordana…"

"… a tak jsem ho zabila a taky trochu i proto, že mi překážel." V Moiřině hlase zazněl chladný podtón: "Doufám, že Matka neudělá podobnou chybu a nebude se mi stavět do cesty." Hodila pohledem po otci a šla k bráně. Jobahasvir zvednutím paže zastavil jezdce a ti sestoupili z jízdních koček. Skyrimští muži se vydali za Moirou, seřadili se za jejími zády a mlčky čekali co se bude dít dál.

"Zdravím tě Matko. I vás rado kmene." mírně sklonila hlavu, aby vzápětí pohlédla staré Khajiitce klidně do tváře.

"I ona tě zdraví. Chce vědět proč jsi přivedla s sebou lidi. Sem k nám. Do našeho domova. Neuznávají naše bohy ani nectí naše zvyky. Nechceme je zde. Tato Matka tě žádá abys je odvedla. Nebo bude muset učinit nezbytná opatření." na mávnutí šedé tlapy se na palisádě objevila řada lučištníků a pootevřenou branou vyběhl zástup bojovníků s kopími, kteří se ukryli za řadou podlouhlých štítů.

"Chápu, tvé obavy, ale jsou zbytečné. Ani já ani moji muži nepředstavujeme hrozbu pro tuto vesnici. Jen jsem jim chtěla ukázat místo svého zrodu."

"Tvoji muži? Jsi snad člověk? Zřekla jsi se svého rodu? Svého klanu? Zapomněla jsi, že jsme děti Azhurry a Hircina? Dlouho jsi tu nebyla… zapomněla jsi na děti pouště? Nevíš kam patříš? Jestli ano, budu tě muset prohlásit za zrádce kmene a s tebou i všechny, kdo ti pomáhají, a odsoudit vás k smrti!" Zprvu tichý hlas stále stoupal až poslední větu Khajiitka zakřičela a bojovníci za ní začali tlouci do štítů.

Irileth trochu zaskočeně hleděla na bojovníky, kteří se snad na rozkaz té staré Khajiitky pokusí zabít Moiru a všechny co stáli před branou oázy: "Co to sakra má být? Myslela jsem, že jsme zde vítáni. Neříkal jsi, že je to její klan? Její rodina?" Uchopila Jobahasvira na loket. Věnoval jí zachmuřený pohled: "Velká matka, vůdkyně rady Matek, je, tedy byla, matkou minulého vůdce. Myslím, že jí osobní důvody trochu zatemnily úsudek." Sevřel v pěsti topor svého kladiva a jeho Khajiiti začali z brašen u sedel obrovských koček vytahovat zbraně.

Moira zamyšleně pozorovala nenávistí zrůzněný obličej staré Khajiitky.

"Takhle je to tedy. Proto na nás čekali Abang setan. Bylo mi divné, že byli tak daleko od svých obvyklých lovišť. A použila si svůj vliv i na Ri Sharra. Dorrano Shordan málem jsi tak připravila o vůdce další rod. Naštěstí otec dorazil včas a tak jsem je nemusela všechny pobít. Víš měla jsem nedávno podivný sen. Přišla za mnou Jirana. Říkala, že jsem si nechala v zádech silného nepřítele. Nikdy by mě nenapadlo, že to budeš zrovna ty."

"Zabila jsi mi syna!" Zasyčela Dorrana Shordan a členové kmenové rady na sebe znepokojeně pohlédli.

"Protože on zabil mojí matku a později se pokoušel nechat zemřít i mě!"

"Tvoje matka byla ostudou Khajiitů. Měla se stát manželkou Ra Shordana a přesto se odevzdala támhle tomu…" Dorrana mávla tlapou směrem k Jobahasvirovi,"zablešenýmu kocourovi z džungle. Neměla na to právo! Čekala jsem až uděláš chybu, konečně jsem se dočkala a teď mi zaplatíš!" Členové rady pomalu couvali od nepříčetně prskající Dorrany.

"Na co čekáte? Zabijte je! Postřílejte je jako vzteklé psi."

Jobahasvir a jeho doprovod se před očekávaným mračnem šípů ukryli za svými štíty…

Moira se smutně dívala na starou Khajiitku, které žal a hněv zatemnil rozum: "Je mi tě líto Dorrano, doufám, že ti bohové odpustí a otevřou ti svou náruč." A pak do zvuků napínaných luků vytáhla z pod haleny řetízek se třemi přívěšky. Vedle Amuletu králů, tam byly i znaky dvou Khajiitských rodů. Zub z jedné strany a dráp z druhé.

Uvolněné tětivy vypustily své smrtonosné posly…

"Až zub a dráp se v jedno spojí…" polohlasem řekl Jobahasvir…

"… tak spolu Dítě noci zplodí…" vydechla nevěřícně Irileth…



Šípy se zastavily v půli cesty…



"Když poslední nádech matky je prvním křikem dítěte, potom ten co vládne času, objevil se na světě. Jestli pak znáš i tenhle veršík Dorrano? Tvůj syn smrtelně zranil těhotnou… je vlastně stejně mým otcem jako Jobahasvir, jen s tím rozdílem, že díky Jobahasvirovi ve mně zbylo hodně z podstaty Khajiita. Ra Shordan totiž tím co udělal umožnil, aby se k té dušičce kotěte v těle umírající matky přimklo něco, co sice možná zachrání Nirn, ale čemu je život jako takový, naprosto lhostejný."

Moiřiny oči zastřela čerň s rudým květem uprostřed a Dorrana před ní s výkřikem ucouvla. "Udělám z tebe nejlepší vědmu v kraji Dorrano." Moiřin hlas zněl studeně: "Ukážu ti, co všechno se může stát. Je ovšem možné, že to pak už nikomu neřekneš, protože tě to zabije." Položila tlapu na čelo Khajiitky ztuhlé děsem. "Nebo zešílíš, ale rozhodně mi nebudeš stát v cestě." Úsměv drakorozené byl všechno jen ne milý. Dorrana začala křičet bolestí a hrůzou, pod vlivem obrazů co k ni proudily od Moiry, ale nikdo ji neslyšel.



A šípy stále trčely v polovině své cesty…



Dorrana už nekřičela. Ztěžka dýchala a oči se jí začaly kalit. Ze rtů ukápla první kapka krve, jak ostré špičáky v křeči skously jazyk. Moira stáhla svou tlapu z jejího čela a černé oči s nezájmem sledovaly jak Matka kmene padá na kolena do trávy. Vzduch kolem nich se začal chvět a setmělo se.



Irileth, která díky svému původu a magickým schopnostem, jako jediná mohla vnímat co se děje, viděla, jak se Moira otáčí k ostatním Khajiitům, kteří poslouchali Dorranu a v rozevřené tlapě se jí začíná zhmotňovat fialové světlo. Aniž by uvažovala o tom co dělá, soustředila elfka veškerou svou vůli do jediné myšlenky, do jediné představy, kterou v zoufalé snaze zvrátit běh věcí, vyslala k Moiře.



Fialové světlo už mělo podobu velké zářící koule, když sebou drakorozená škubla, jako by se probírala ze sna a prudce sevřela pěst. Koule zmizela a čas se znovu rozběhl…



Střely se daly do pohybu…

Vzduch naplnilo hvízdání šípů a křik mužů…



V tichu, které nastalo potom, co se muži nevěřícně prohlíželi a s úžasem hleděli na šípy, co jim leželi u nohou, kam spadly po té co se od nich odrazily, zazněla Jobahasvirova otázka velice hlasitě: "Přísahali jste jí věrnost?"

"Ano, pane. Přísahali jsme jí."

"A nejspíš jste přísahali krví, že?"

"Ano, byla to dost zvláštní přísaha, ale to nevysvětluje…" namítla elfka.

"Vysvětluje to všechno, paní Irileth," přerušil ji Jobahasvir, " vzpomeň si co jim odpověděla." Rozesmál se. "Je to stará přísaha našeho rodu, jenže ještě nikdy ji nesložil někdo s její mocí. Zdá se že tuhle jednotku bude velmi těžké zabít…"