#55
Armáda se dala na pochod- ve předu šik s praporem Bouřného hávu, velikou modrou standartou zdobenou stříbrem, za nimi Ulfrikova těžká jízda a nakonec pěchota- lučištníci, kopiníci, muži v železe i prostých zbrojích z vařené kůže. Boky chránily skupiny lehčeji oděných jezdců, ozbrojených zejména vrhacími oštěpy a luky. Úplně vzadu drkotalo pár vozů a byla hnána zásobovací stáda dobytka a náhradních koní, chráněná několika oddíly vojska. Každou chvíli ze západu přijel posel a podal Ulfrikovi, nebo některému z jeho velitelů podrobné hlášení. Takový přesun mě překvapil. I když jsem nikdy nepodceňoval válečnickou zručnost seveřanů, podcenil jsem jejich organizaci. Pokud jsem čekal barbarskou hordu, táhnoucí krajem, byl jsem rychle vyveden z omylu. Seveřané byli sice divocí a hádaví, ale ve válce byli jako jedna pěst- pěst v železné rukavici.
V chvíli relativního klidu jsme přednesli jarlovo poselství. Poslechl ho s nehybnou tváří.
" Pokud je ochoten jednat, dobře. A jednat bude. Protože mu vlastně jdeme na pomoc."
" Cože? " vystřelilo naráz ze mě i z Lydie.
" Thalmorská rada toho už měla dost a dozvěděla se že táhnu na západ, že nejsem za hradbami. Tak vyslala, samozřejmě s povolením Imperiálních úřadů armádu, složenou z žoldnéřů, které naverbovala po půlce Tamrielu. Celou zimu seděli na severu a teď mají příležitost. A tihle hoši překročili předevčírem hranice Baqalgruufova území."
" Cože? Jak si to mohli dovolit? To by jim jarl nikdy..." koktala zmateně Lydie.
" A pevně doufám že nedovolil. Takže jdeme vlastně na sousedskou výpomoc..." ušklíbl se Bouřný. " A jak? Zlatobílý konkordát jim to dovoluje. Dovoluje zakročit radě proti komukoliv, kdo podle nich vystupuje proti míru a svornosti- tedy Konkordátu. Jo, tak je to tam napsáno. Ale co tam napsáno není, kde a jak mohou zakročit. Dokážu si představit, jak se Tulius klepal blahem, skoro jako by konečně dostal do postele císařovnu- nejenom, že nemusí plýtvat svými muži, ale ještě si navzájem s Thalmorem pustíme žilou... Nemá je rád o nic víc než mě. Tolik vojáka v něm ještě zůstalo, i když se stále víc míchá do špinavé říšské politiky."
" A mi je musíme napadnout ještě než projdou Baalgruufovým územím, aby jsme jarla vtáhli do války, rozumím tomu správně?" Ulfrik jen privřel oči a přikývl.
" Pěkné svinstvo, nemyslíš? " nadhodila Lydie.
" To tedy ne. Pěkné svinstvo je Konkordát. A nevtahuji nikoho do své války proti Impériu- jdu pomoci sousedovi, napadenému třetí stranou."
" Legie nezakročí?" podivil jsem se.
" Pokud vím ne. Alespoň pokud nás bitva výrazně neoslabí. Tady není žádná polní legie, jen pevnosti. "
" A jak to vlastně víš? "
" Mám své špehy. A nekteří nejsou tak úplně lidé."
Vojsko se valilo dál. Za několik hodin jsme dorazili k několika otesaným kůlům. Zcela jasně, i Když neuměle měly jejich hlavice zobrazovat koňské hlavy- hranice. UUlfrik se usmál. Plán mu vycházel.
Za dalších několik hodin byly na úbočí kopců vidět první usedlosti- jen shluky srubů, nebo opevně né statky. Vojáky nezajímaly. I nebýt výslovného zákazu plenit, by se vše podřídilo rychlosti přesunu. A navíc- kořist by beztak byla mizerná. Ulfrik vypadal, že by nejraději hnal jízdu cvalem, ale samozřejmě to nešlo. Nemohl jí oddělit od pěchoty. Alespoň tedy zdvojnásobil počet hlídek a posílil každou na sedm mužů. Chtěl jsem se k jedné přidat, ale Ulfrik to zamítl.
" Jestli Baalgruuf těp parchantům povolil průjezd, alespoň tady bude někdo, na kom si budu moci schladit žáhu." bylo zdůvodnění. Krajina se stále více odlesňovala a pozvolna se měnila v travnatou pahorkatinu, porostlou tu a tam skvrnou lesa. Ulfrik dal rozkaz více uvolnit kolonu. Pohybovali jsme se sice pomaleji, ale zato by zformování k bitvě netrvalo tak dlouho. Až do večera se nic nedělo. Sem tam jsme narazili na opuštěnou vesnici- obyvatelé byly dost chytří aby pobrali to nejnutnější a zmizeli v lesích a kopcích. Přes zákaz vzplanulo několik chalup a vojáci vesnice prošmejdili, jestli v nich přecijen nezůstalo něco cenného. Ulfrik se nad tím nepozastavoval. Některé zvyky jsou prostě ve vojákovi zažrané příliš hluboko.
Provizorní ležení nechal ulfrik rozbít na vrcholku kopce v přehledném terénu- týl nám kryla nehluboká, ale za to docela široká řeka, která navíc rozmáčela lučiny po obou březích a změnila je ve zrádná mokřadiště. Z rákosí se ozývalo s padlým soumrakem podivné houkání a skřeky. Já bych se tudy nepokusil proklouznout ani za všechny poklady světa. Vojáci začali rozdělávat táborové ohně, ale stany nestavěli. Bylo jasné, že rozkaz k pochodu přijde opět brzy z rána. Kolem celého tábora a dokonce na několika blízkých vršcích si udělaly svá stanoviště noční hlídky. Navíc určitý počet vojáků musel v táboře být vždy vzhůru, pro případ útoku. Měli svými životy koupit čas, nutný zbytku armády k zaujmutí obrany. Nás se to naštěstí netýkalo. Těžká jízda se k boji v noci nehodí. Přesto jsem bděl dlouho. Nikdy jsem před bitvou nemohl moc spát. Možná to bylo tí, že před možnou smrtí jsem nechtěl posledních pár hodin prolenošit.