---

XIV. Kapitola

Aktuální úkoly:
-Nalezni první část meče
-Sežeň si lepší zbroj

Naposledy jste četli: Opilec spadl na čtyři. Regi se chystal k dalšímu útoku, tentokrát na krk. Nikolet ale naštěstí v čas zakročila. "Už ho nech být Reginalde, přece ho nechceš zabít! Jdi si radši lehnout ať si odpočatý na zítra.. možná pak přijdu.. A ty odsuď mazej, než ho na tebe dovopravdy pošlu.." "Né.. dobrý.. vždyť to byl jen fórek.." hájil se zbitý muž.

Vy všichni moc dobře víte, že Reginald s tím opilcem ještě nezkončil. Ani to zatím neměl v plánu, až do noci... Belhal se s neuvěřitelnými bolestmi a vysílením po schodech do svého pokoje. "Já ho naučím, urážet Nikolet. Myslím, že ten se tu zítra už neukáže.." sledoval muže oknem. "Spodem jít nemůžu, Nikolet by se naštvala.. tak to vezmu jako obvykle, oknem." otevřel ho a vyskočil. "Hned jak tohle dodělám, musím donést kompletní zbroj Borisovi a požádat ho o expres službu. Očarování té zbroje do zítřka. Určitě zná někoho kdo to umí.." přemýšlel, při čemž sledoval svou budoucí oběť.

Ta se kolébala do svého malého domku asi pětset kroků za hospodou. "Já jsem na ty okna asi nějakej úchylnej.. ale dneska své oběti vlezu oknem přímo do ložnice. Tenhle dům má totiž stěnu z cihel, které jsou poskládány tak, že se na nich člověk může zachytit a vylézt po nich." kochal se a dodělával svůj plán.

Jakmile viděl že se muž otáčí ke klice svých dveří, změnil směr a pokračoval k Borisovi. "Nazdar kamaráde, myslel jsem že se uvidíme až pozítří.." zdravil hned Boris. "To bylo v plánu, ale potřeboval bych očarovat tuhle zbroj, do zítřka" podal mu složené černé oblečení. "Žádnej strach, můj kamarád Richard to určitě zvládne, vůbec se tím nezatěžuj a zítra to na tebe bude čekat u Nikolet, dám to jí a ona už ti to předá. A vůbec, co ti je? Nevypadáš jako by ti bylo nejlíp.."

"Ále.. kdyby jsi zítra slyšel o muži, co zemřel ve spánku, bude to moje práce.." vysvětloval narychlo "Aha, chápu. Tak zlom vaz.. nebo ho spíš zlom jemu.." pousmál se Boris a rozloučili se.

"Jednu věc jsem krapet nedomyslel. Jak se teď dostanu zpátky do pokoje na okno nevyskočim a Nikolet bude naštvaná že jsem šel pryč oknem, ze strachu z ní a vyptávala by se.. prostě najdu jinou cestu. Třeba přes ten strom tam vzádu. Miluju ji a nepotřebuju se sním pohádat kvůli blbosti.." Reginald obešel hospodu až narazil na vysokou jabloň. Šplhal větev po větvi až ke střeše. Chytl se jedné z tašek a vytáhl.

Opatrně lezl na vrch střechy směrem k jeho oknům. Už byl na druhé straně, jedna taška se utrhla a pádem ze střechy se rozbila o tvrdou zem. Jenže to už stál Reginald na okenní římse a protahoval se oknem do svého pokoje. Byl to moc hezký pokoj. Mezi dvěma okny byla velká, široká postel s dvěma mohutnými polštáři a jednou velkou peřinou. U pravé zdi stála almara z tmavě hnědého dřeva. U postele se nacházel malý, noční stolek na kterém stála svíčka. Na prkené zemi ležel Nikoletin korzet.. ale nezabíhejme do detailů.

Reginald si šel na chvíli odpočinout. Probudil se až když už oblohul lemoval měsíc s hvězdami. Šel do přízemí oznámit Nikoletě že musí jít ještě něco vyřídit z Borisem. Tmavá ulice, cvrkání cvrčků, bublání říčky, občas nějaký opozdilý chodec. Přesně tak jak to měl Regi rád. Už byl u domku své dnešní ovečky.

Zachytil se písčitých cihel a mířil k oknu. "Schválně jestli je tohle okno přímo do jeho ložnice.. není." Pokoušel se jemně otevřít okno. Skvěle.. šlo to. Proč jsou někteří lidé takoví hlupáci.." pomyslil si. Otevřel okno a převalil se na podlahu. Dnes neměl hábit ani kápi. Jen své obyčejné oblečení, kožené boty, kalhoty, košili a vestu. Díky slabé podrážce jeho kroky nebyli vůbec slyšet.

Byl v kuchyni. Z kotlíku voněla čerstvá omáčka, možná by mu Nikolet mohla někdy taky takovou udělat, když spolu teď chodí. Už stál u postele. Muž ležel na zádech a hlasitě chrápal. Regi ho uhodil loktem přímo mezi žebra. "Ááááá" zařval a vylítli mu slzy z očí." "Ale né, dál spinkej. Chytl ožralu pevně na krku a položil ho zpět na záda. V zápětí vzal polštář a přikryl jím muži obličej. I potom co muž přestal dýchat, držel Reginald ještě nějakou chvilku polštář na jeho tváři. To aby si mohl být jistý že už se tělo nedokáže okysličit. Pak jeho hlavu konečně pustil a vrátil se oknem na ulici.

"Ach.. jak mi ten pocit chyběl. Ten pocit když mohu zabít nějakého hajzla. Ten pocit kdy se lidem uleví, protože ví že ten už nikdy nic neprovede.." přemýšlel a usmíval se. "Tak jak bylo u Borise?" Ptala se Nikoleta. "Ále.. nebyl doma. Tak jsem se šel trošku odrelaxovat.. na procházku." lhal ji přesvědčivě Regi. "Tak si běž lehnout, zítra tě čeká dlouhý a náročný den.. slib mi že se ti tam nic nestane, Reginalde.." "Nestane, přísahám. Vždyť Boris mi očaruje mou zbroj, nemusíš se strachovat.. příjdeš pak zamnou?"ptal se nedočkavě. "Uvidíme.." usmála se Nikolet.

-- Pokračování příště