---

Milí čtenáři, po extrémně dlouhé čekací lhůtě přicházím s další kapitolou. Doufám, že vás tato lhůta neodradila od čtení povídky.

V této kapitole se také objeví postava, kterou stvořila čtenářka Asiel. Doufám, že jsem se alespoň trochu přiblížil její představě.
____________________________________________________________________________________________________

V minulé kapitole: Amonius uvařil pokrm pro inkvizitora Eframa. Navzdory použitým přísadám Eframovi chutnalo a rozhodl se Amonia (který se představil jako kuchař Anton) za to odměnit. Věnoval mu otroka. Jaké bylo Amoniovo překvapení, když zjistil, že oním otrokem je Karina! A tak se za takto zvláštních okolností setkali Karina s Amoniem.
______________________________________________________________________________________________

XXVII.

„Vypadáš jinak.“ přerušila Karina dlouhé mlčení, během kterého ona i Amonius přemýšleli nad minulými událostmi.
Seděla na podlaze, opřená o zeď. Malý pokoj osvětlovala jediná svíčka, která však už dohořívala.
„A jak vypadám?“ zeptal se Amonius, který seděl na okraji postele.
„Nejdřív jsem tě ani nepoznala, tvůj obličej je…“
„Zase normální.“ doplnil Amonius větu za ni.
„To ano, a jsem fakt ráda. Ale stejně se něco změnilo. Jako bys trochu zestárnul…“
„Po třech dnech v poušti bys taky nevypadala jako krasavice.“
„Máš pravdu. Řekneš mi, co se v poušti stalo? Jak dopadla zkouška?“
„Nechce se mi k tomu vracet…Promiň.“
„Chápu.“
„A řekneš mi ty, co děláš tady v Balmoře? Proč jsi nešla s mistrem?“
„Taky se mi k tomu nechce vracet. Stejně to nedopadlo.“
Amonius cítil, že Karinu něco tíží. Stejně jako on, i ona měla svoje tajemství, o kterém se rozhodla nemluvit. Respektoval to a dál se už na nic neptal.
Svíčka dohořela. Místnost se ponořila do tmy.
„Půjdem spát?“ zeptala se Karina.
„Měli bychom. Nevíme, co nás zítra čeká a na co budeme potřebovat energii.“
Amonius se začal soustředit. Mezi jeho dlaněmi se začalo objevovat sotva viditelné mlhavé světlo, které rychle nabylo podoby třepotající se koule. Avšak jaké bylo Amoniovo překvapení, když viděl, že namísto obvyklé bílé, má koule barvu jinou. Místnost se zalila temně rudou barvou, jako by její stěny pokryla krev. Na stěnách se zlověstně pohybovaly pokřivené stíny, které jakoby ožily.
„Co to má být?“ podivila se Karina. „Chceš, aby se mi zdály noční můry?“
„Jen se nepovedlo kouzlo. To se stává. Jdeme spát.“ Amonius vstal z postele. „Lehni si sem, já se vyspím na zemi. Beztak jsem si již uvykl na tvrdší podklad, než jsou tyhle měkký matrace.“
„To že jsem holka, neznamená, že nejsem zvyklá na drsnější podmínky. Klidně se vyspi v posteli. Mně podlaha stačí. Dobrou noc.“
„Ale proč bys…“
„Řekla jsem DOBROU NOC!“
„Dobrou, Karino.“
Oba dva byli tak unavení, že než rudá světelná koule dohasla, usnuli.

Netřeba popisovat, jak spěšně oba ráno opouštěli hospodu U Osmi talířů. Za zmínku snad jen stojí vylekání hostinského Kríkem.
Amonius totiž ke své hanbě na Kríka opět zapomněl. Ten, ve snaze si najít nějaké jídlo, vylezl ze skříně a prošmejdil celou kuchyni. Narazil na malý soudek sušeného masa ve slaném nálevu. Nedělalo mu žádné problémy všechno maso sníst a nálev vypít. Když ho hostinský ráno našel, jak spokojeně chrupe v prázdném proutěném košíku, strašlivě se vylekal a Amoniovi dělalo značné problémy mu vše vysvětlit. Nakonec se však elf nechal přesvědčit. Amonia, jeho otrokyni a to zpropadený zvíře nechtěl však už ani vidět, dožadoval se však zpět oněch dvou septimů, co Amoniovi vyplatil, jako náhradu škody.
Takto se Karina seznámila s Kríkem a hned si ho oblíbila. A rarášek ji také. Vylezl jí na rameno a už nechtěl slézt. Amonius nic nenamítal. Byl rád, že mu Krík nijak nepřekáží a že má, jak se zdálo, vstřícnějšího páníčka, než byl on sám.

Byl sychravý ponurý den. Jak bylo na Vvardelfellské podnebí zvykem, oblohu pokrývala těžká šedá oblaka. Chladný vítr strhával žluté listy z polosuchých stromů a ve vířivých pohybech je unášel ulicemi. Zpěněná říčka Odai uháněla korytem jako o závod.
Amonius, který si na sobě zanechal ze zřejmých důvodů kuchařský oděv, kráčel zadumaně po nábřeží. Karina, která trvala na tom, aby Krík nebyl schovaný, šla pár kroků za ním. Malý rarášek se vesele držel jejího ramene a vystavoval se všem na odiv. Touto dobou však většina obyvatel raději setrvávala v teplech svých domovů. Obchodní karavana Balmoru již opustila a tak nebyl důvod se zbytečně zdržovat v ulicích. Teď, když je tu obzvlášť nebezpečno.

Svist větru přerušily dva hádavé hlasy, které zněly zpoza rohu jedné budovy:
„Svými řečmi všechny jen unavuješ, Arendile! Pochopíš to konečně?“
„Myslíš chápat, jako chopit se něčeho, nebo chápat jako porozumět něčemu?“
„Vidíš? A o tom přesně mluvím!“
„Ale to byl jen žert, Melesare! Chop se toho! Teda, pochop to!“
„Ne, abys sem ještě někdy lez! Mazej pryč!“
Hlasité bouchnutí těžkých dřevěných dveří hádku ukončilo. Amonius se odvážil nakouknout za roh, co se děje. Uviděl vysokého elfa, oblečeného do poněkud obnošeného roucha mágů. Mimoděk si vzpomněl, jak potkal v přístavu Walliesina – prvního vysokého elfa, co kdy spatřil a od něhož dostal Magnusův amulet. Tento však vypadal úplně jinak.
Elf Amonia spatřil také a kývnul hlavou na pozdrav.
„Tak co, příteli,“ řekl vesele elf, „taky máš takový trable?“
Amonius přistoupil blíž. Zdálo se, že tento mág je neškodný. I přes ostře řezané rysy v obličeji vypadala jeho tvář laskavě.
„Jaký trable?“ zeptal se Amonius.
„To je dlouhý povídání. Koukám, že jsi kuchtík? Něco k jídlu by bodlo!“ Elfovi se zablesklo v očích a s nadějí se oblízl.
„Už nevařím.“ odtušil Amonius.
V tom se objevila i Karina s Kríkem na rameni.
Elf si dal správně dohromady, že Karina patří k Amoniovi a prohodil: „Á, takže otrokyně! A ochočený rarach? Ty asi nebudeš obyčejný kuchtík!“
„Jak to myslíš?“ zareagoval Amonius podrážděně. To poslední co potřeboval, byl někdo, kdo se moc vyptává.
„Nijak. Já znám dokonce několik kuchařů, co mají k ruce otroky. Takže nic zvláštního.“
Karině se vůbec nelíbilo, jak se o ní mluví. Ale překousla to a nic neřekla.
„Mimochodem, víš, jaký je rozdíl mezi žížalami a pšeničnými výhonky?“ zeptal se elf.
Amonius na něj zíral, nechápaje, proč se ho na to ptá.
„Nevíš? Tak to musíš být mizerný kuchař!“ Elf se zasmál v domnění, že právě řekl dobrý vtip.
„A jestlipak víš, proč kuchaři nosí čepice?“
„Aby jim nepadaly vlasy do jídla?“ nechtěl se nechat Amonius napálit.
„Chyba! Přece aby věděli, kde mají hlavu! Dobrý co?“ Elf se znovu zasmál.
Karina už to nevydržela. „To je příšerný. To má bejt jako vtipný, nebo co?“ Pojď pryč, už jsme se zdrželi dost.“
Elf se přestal smát. „No tohle!“ zakroutil hlavou. „Otrokyně, co rozkazuje svýmu pánovi? To jsem jaktěživ neviděl!“
V Karině to přímo vřelo. Už toho měla plné zuby a chtěla to všem říct.
„Nejsem ničí otrokyně!“ spustila. „A tohle je...“
„Jsem Anton!“ skočil jí Amonius do řeči dřív, než všechno prozradila. Dokud jsou v Balmoře, bude lepší, když použije svoje nepravé jméno.
„Hmm, já jsem Arendil.“ představil se elf. „Možná bys měl svoji otrokyni trochu poučit, jak se chovat.“
„Pche!“ odfrkla si Karina. „Elfové a ta jejich namyšlenost!“
„Dovolil jsem jí trochu svobodnějšího vyjadřování.“ snažil se to urovnat Amonius. „Spíš ji beru jako přítelkyni, než otrokyni.“
„Tak to je jiná.“ poznamenal Arendil. „Nerad bych vás zdržoval, pokud máte někam namířeno.“
„Vlastně jdeme pryč z Balmory.“ prozradil Amonius.
Arendil pozdvihl obočí a podrbal se na bradě. „No, právě jsem do Balmory dorazil,“ řekl, „ale nejsem tu vítaný tak, jak jsem myslel. Co kdybych šel kousek s vámi?“
Amonius pohlédl na Karinu, která jen obrátila oči v sloup a pokrčila rameny.
Nakonec řekl: „Proč by ne? Doprovod mága se může hodit.“
„To bych řekl!“ přitakal vesele Arendil. „Určitě je proti případnému nebezpečí účinnější ohnivá koule z rukou mága, než masová koule z rukou kuchtíka!“ opět se zasmál nad svým rádoby vtipným slovním spojením. Pak se ale vážně podíval na Amonia a řekl: „Poslední dobou slýchám různé zvěsti. Řekni, příteli, jsou cesty kolem Balmory bezpečné?“
„Vždyť jsi tvrdil, žes právě přicestoval?“ zeptala se Karina.
„To ano,“ potvrdil Arendil. „Ale ne pěšky, nýbrž pomocí cechu mágů.“
Amonius si opět vybavil plavbu na Královně Barenziah. Jednou před spaním četl knihu o Morrowindu a o tom, jak jsou jednotlivá tamní sídla cechu mágů propojena sítí teleportačních portálů, o kterou se starají takzvaní mistři teleportace. I Karina musela vědět, o čem je řeč. Už se neptala, jen si něco zamumlala pro sebe, a aniž čekala na Amonia, vydala se vstříc městským branám.
…

Bartoloměj byl rád, že se podařilo všechny peripetie s Magnusovým amuletem vyřešit. To, co vypadalo jako velký problém, se ukázalo jako maličkost, kterou spravila trocha obratného přemlouvání. Bartolomějovi nedělalo potíže získat amulet zpět, už jen proto, že zlodějíček, který ho ukradl a kterého Bartoloměj hravě vypátral, neměl o jeho hodnotě ani účelu vůbec ponětí. Nyní zbývalo najít Amonia a Karinu.
Věděl, že Karina by se měla zdržovat v Balmoře, začne tedy tam. Nejprve si chtěl najmout bahnoměrku, ale něco uvnitř jeho hlavy mu to rozmluvilo. Vydal se na cestu pěšky.
K večeru dorazil k osadě a pevnosti Pelagiad. Do Balmory už zbýval jen kousek, ale Bartoloměj se řídil heslem ráno moudřejší večera a rozhodl se přenocovat v místní krčmě.
Bylo tam rušno. Skupinka císařských vojáků si po službě dopřávala nějaký ten alkohol, dva orkové hráli kostky a několik místních si vyměňovalo drby. Hospodou zněl smích i hádky. Bartoloměj se rozhodl posadit ke stolu, u kterého panoval největší klid. Seděl u něho vysoký elf v obnošeném rouchu.
„Je tu volno?“ zeptal se Bartoloměj.
„Ještě před chvílí jsme tu seděli tři. Teď tu sedím jen já. To znamená, že dvě židle zůstali volné, posaď se.“ pokynul elf.
Bartoloměj si objednal sklenku vína a něco k zakousnutí.
„Dle tvého roucha soudím, že stejně jako já, fandíš tajným učením?“ zeptal se elf.
„Ano. Patřím k vysokoskalskému kruhu mágů.“ pochlubil se Bartoloměj, ačkoliv neměl příliš náladu se vybavovat.
„To já jsem vystudoval v Cyrodiilu. Teď se jen tak potloukám po světě. Občas jsem z toho celý potlučený.“ elf se zasmál. „Jako z toho potloukání, chápeš?“ vysvětloval Bartolomějovi, který se nesmál vůbec.
„Pochopil jsem to.“
„No, já sem Arendil.“ pokračoval elf.
„Bartoloměj.“
„A kam máš namířeno, Bartoloměji?“
„Do Balmory.“
„Tam odsud právě jdem!“
„Tví společníci jsou taky mágové?“
„Nikoliv, doprovázím takové dvě zvláštní děti.“ poznamenal Arendil. „Kuchtíka a jeho otrokyni.“
Bartoloměj zbystřil. Balmoru a její obyvatele znal dost na to, aby věděl, že tam ani jeden kuchař otrokyni nevlastnil.
„Kde jsou teď?“ zeptal se.
„Spí. Neměli peníze, ale já jim pokoj zaplatil. Zítra pokračujeme do Vivecu, prý tam chtějí někoho navštívit.“
Krčmář právě přinesl jídlo, ale Bartoloměj na něj neměl ani pomyšlení.
„Jak se ten kuchtík jmenuje?“ vyzvídal od elfa.
„Antoš, Aton, nebo tak nějak. Nevzpomenu si.“
„Hmm, to jméno je mi povědomé. Poslyš, zaveď mě do jejich pokoje!“
Arendil se na něho nechápavě podíval. „To snad nemyslíš vážně? Jsi cizí člověk, ještě bys jim ublížil.“
„Mýlíš se. Cestuji z Vivecu a možná jsem to já, koho ti dva chtěli navštívit.“
Arendil se nevěřícně podíval.
„Podívej,“ snažil se ho přesvědčit Bartoloměj, „ten kuchtík je mladý chlapec, na kuchaře jistě dost hubený? A ta jeho otrokyně, dívka s dlouhými vlasy? Kožená zbroj? A hádám, že se nechová vůbec jako otrokyně!“
Arendil povytáhl obočí. „Vskutku je ten hoch na kuchaře samá kost a kůže. A ta holka je drzost sama, radost ji poslouchat, opravdu. Nejspíš jsi to opravdu ty, koho chtěli navštívit.“
…

Amonius se tentokrát nemusel s Karinou dohadovat, kdo bude spát na posteli, protože v pokoji byly postele dvě. Krík si ihned ustlal pod jednou z nich.
I když ušli jen kousíček cesty, bylo lepší, když přes večer zůstanou v bezpečí mezi zdmi krčmy. Navíc, Karina začínala být hodně unavená. Prý díky tomu nátepníku otroků, co nosila. Vysával z ní energii a sílu. Proto se Amonius rozhodl jí ho sundat. Vytáhl klíček, který měl pečlivě schovaný. Jenže zámek nešel odemknout. Klíčkem nešlo otočit. Buď byl zámek poškozený, nebo to byl jiný klíček.
„To snad není pravda! Já už toho mám dost!“ nadávala Karina.
„Uklidni se, určitě to nějak půjde!“
„A jak asi?“
„Jsi přece zlodějka. Zkus to paklíčem.“
„Za prvé, nejsem žádná zlodějka, už jsem říkala, že jsem toho v životě moc neukradla . A za druhé, nemám paklíč. I kdybych měla, pochybuju, že by to šlo. Musí to bejt nějak očarovaný, nebo co.“
„Třeba by nějaké kouzlo pomohlo?“
„A znáš nějaký?“
„Ne.“ přiznal zklamaně Amonius. „Ale kdyby tady byl Bartoloměj, ten by určitě…“
„Bartoloměj je kdovíkde! A já tuhle věc na ruce už prostě nechci!“
„Možná by pomohl ten elf, Arendil. Je přece taky mág.“ navrhl Amonius.
„Tak pro něj dojdi. Bude u baru nasávat.“
Amonius šel ke dveřím, vzal za kliku a… Zrovna v tu chvíli vzal za kliku někdo z druhé strany.
„Arendile?“ zeptal se Amonius.
„Někdo jiný!“ ozvalo se.
Ten hlas Amonius okamžitě poznal. Ale nechtělo se mu věřit vlastním uším a tak otevřel dveře, aby se přesvědčil.
„Bartoloměji!“ vyhrkl radostně Amonius. Zaradovala se i Karina.
„Ale ale, už mi neříkáš mistře?“ pousmál se Bartoloměj. „Ani nevíš, jak rád tě vidím, Amonie! A tvůj obličej! Už je zas normální.“
„Promiň mi to oslovení, ale…“
„To je v pořádku. Přece už od samého začátku tvého učení ti říkám, ať mě nazýváš jménem. Budu rád, když u toho tak zůstane.“
Pozvali Bartoloměje dál do pokoje a jak Amonius, tak Karina začali vypravovat svoje zážitky. Amonius samozřejmě neřekl všechno. Spíše neřekl skoro nic, co by byla pravda. I Karina toho mnoho neřekla, jen to, jak ji zajali ordinátoři na rozkaz vrchního inkvizitora a jak se stala Amoniovou otrokyní a to, jaké potíže má s nátepníkem otroků. Bartoloměj se zájmem poslouchal.
„Sice znám kouzlo, které dokáže odemknout jednoduché zámky,“ řekl, „ale žel bohům, na nátepníky otroků neúčinkuje. Již jsem to párkrát zkoušel. Tyto nátepníky dokáže odemknout jen originální klíček. Pokud to tím, co máte nejde, zřejmě to nebude ten správný klíček.“
Z prostorů, kde byl výčep a hlavní sál, se začal ozývat čilý rozruch.
„Toho si nevšímejte. Asi si jen banda vojáků dala víc kořalky, než dokázala snést.“ konstatoval Bartoloměj.
„Ale pokud to není ten správný klíček, kde najdeme ten původní?“ zeptala se Karina. „Přímo cejtím, jak mi ten blbej nátepník bere sílu.“
„To je součástí magického očarování. S tím nejde nic dělat.“ řekl Bartoloměj. „Mohu se pokusit tyto účinky zmírnit, ale asi si budeš na nějaký čas muset zvyknout.“
Karina se nadechla k hlasitému protestu, ale předběhl ji někdo jiný.
„Skutečně si slečna bude muset zvyknout.“ prohlásil drsný hlas. Všichni přítomní se podívali ke dveřím, kde nestál nikdo jiný, než sám vrchní inkvizitor Efram.
Amonius i Karina se po sobě nechápavě koukli.
„Vy jste kdo?“ zeptal se Bartoloměj, který nevěděl, s kým má tu čest.
„To není důležité.“ Efram stál ve svém rudém rouchu zpříma a hrdě se usmíval. Jeho holá hlava, dlouhé uši plné náušnic a bystré oči vzbuzovaly jistou dávku respektu.
„Inu, opět se setkáváme, kuchaři Antone. Nebo mám spíš říci čarodějný učni Amonie? Tak přece zní tvé pravé jméno?“
Amonius se nezmohl na slovo. Tón řeči, jakým Efram mluvil, nevěstil nic dobrého.
„Já věděla, že to nebude jen tak!“ začala Karina.
„Ticho!“ zvýšil Efram hlas. „Všichni tři jste jménem Chrámu zatčeni.“
„Co to má znamenat?“ Bartoloměj se postavil do útočné pozice.
„Být vámi, tak nedělám hlouposti. Doprovází mě desítka dobře ozbrojených vysvěcenců, čekají dole.“
Bartoloměj měl dost rozumu na to, aby věděl, že proti takové přesile nemají šanci.
„Vím, že jste navštívili Balmoru v době první vraždy, co se tam stala.“ řekl Efram.
„Ale my s tou vraždou nemáme nic společného!“ protestoval Bartoloměj.
„Vážně?“ Efram se podrbal na hlavě a předstíral, že usilovně přemýšlí. „Jaká podivná náhoda, že jste nocovali v hostinci, kde se udála vražda. Majitel hospody, argonian Twink, byl sežehnut magickým bleskem. Jak divné, že jediný mág, který tam tou dobou pobýval, jsi byl ty, mistře Bartoloměji.“
„Ale já jsem strážím vše vysvětlil, shledali nás nevinnými, mohli jsme svobodně odejít.“ hájil se Bartoloměj.
Efram se pousmál a zakroutil hlavou. „Vážně si myslíš, že tamní stráže jsou tak naivní? Moc dobře věděli, jaká byla jejich povinnost. Vše nahlásili Chrámu. Mí zvědové se už postarali o zbytek.“
„Nechápu tedy, proč jste nás rovnou nezatkli?“ zeptal se Bartoloměj.
„Žel Tribunálu, zmizeli jste příliš rychle. Vaši stopu jsme ztratili. Sám Tribunál tomu zřejmě byl nápomocen, že v karavaně, která po několika dnech cestovala do Balmory, byl i jeden z mých zvědů. Poznal tvého učedníka Amonia. Pak už byla jen otázka času, kdy nás tvůj učedník dovede k tobě, jakožto vrahovi hostinského. Abychom ten proces trochu urychlili, rozhodl jsem se s pomocí majitele podniku U Osmi talířů zahrát malé divadélko. Jen pár vteřin stačilo, aby se nechal přesvědčit. Najal tě, Amonie, jako kuchaře. Já jako nečekaný host jsem předstíral, že mi tvůj pokrm náramně chutnal. Ve skutečnosti, nesnědl jsem ani sousto. Nejsem sebevrah.“
„A co Karina?“ zeptal se Amonius, kterému to vše vůbec nedávalo smysl.
„Ta nám vběhla sama do pasti, když šmejdila po sklepeních Balmorských domů. Bohové vědí proč, my zatím ne. Ale i to zjistíme. Na Ministerstvu Pravdy na to máme prostředky.“
Bartoloměj se zhrozil. Moc dobře věděl, co to je Ministerstvo Pravdy. Byli tam odváděni všichni, kdo se zprotivil vůli Tribunálu, či se dopustil zločinů vůči chrámu. I když nevěděl, kdo hostinského Twinka doopravdy zabil, nyní bylo lepší vzít vše na vlastní bedra.
„Jsem-li vinen já, proč zatýkat i mého učedníka a tu dívku?“ zeptal se.
Efram se podrbal na uchu, náušnice zacinkaly. „Jsou to komplicové. Vinu nesou stejnou jako ty. Všichni budete odvedeni.“ Efram luskl prsty a než stačil kdokoliv zareagovat, napochodovali do místnosti tři ordinátoři, kteří čekali opodál.
Před zraky všech hostů, včetně nechápajícího Arendila, odváděli chrámoví vysvěcenci Bartoloměje, Amonia a Karinu z hostince. Jejich cíl bylo město Vivec, institut Ministerstva Pravdy.
V nenadálých událostech Karina i Amonius zapomněli na nebohého Kríka, kterého nevzbudil ani dupot těžkooděnců a vesele si pochrupoval pod postelí.
_____________________________________________________________________________________
Přátelé, další kapitola bude patřit jednomu z našich hrdinů, protože jen jednomu se podaří uniknout z Ministerstva Pravdy. Na něm pak bude záchrana ostatních. A já se ptám, kdo bude onen "šťastlivec", který unikne a koho byste viděli rádi v akci?

A) Bartoloměj
B) Karina
C) Amonius

Pozor:Pokračování na str. 29!
___________________________________________________________________________________________________