#54
Ráno mě vzbudil ruch a rámus. Nikdy, vážně nikdy si nezvyknu na to zatracené nordské vstávání. Když jsem si protřel oči, uviděl jsem, že se celý tábor skládá a vojáci se v rychlosti vyzbrojují. Mohlo být kolem čtvrté ranní- nad obzorem byly ještě stále vidět oba bledé měsíce a dokonce i pár nejjasnějších hvězd. Trojčata, urychleně skládali stany, už oblečeni v plné zbroji. Lydie právě utahovala řemení koňského postroje.
" Co se děje?" zablekotal jsem, stále ještě v polospánku.
" Válka, to se děje." odsekl Eywind " Konung přijel v noci a dal rozkazy, že jakmile bude vidět, máme strhnout tábor a urychleně vyrazit k západu. Hlídky už vyjely před hodinou, proto tu není Ralof ani Alfsjolf. A jestli chceš něco vyřešit s konungem, měl by sis pospíšit."
" Proč jste mě neprobudili?"
" Protiože každého by napadlo, že tě vzbudí ten randál." řekl Eywind a nadále se věnoval jen balení tábořiště. Podle starého vojenského zvyku jsem se vymočil na uhlíky uhasínajícího ohniště, nedbaje na Lýdiin výraz a začal se urychleně zbrojit. Alespoň o tomhle můžu říci, že to ovládám velmi rychle. Ani ne za dobu, co by se uvařilo vejce na tvrdo jsem stál v plné zbroji u svého osedlaného koně.
" díky Lydie." odpověděla přikývnutím. Vyšvihli jsme se do sedel a dost bezohledně vyrazili napříč tábořištěm k velitelským stanům. Ty však již byly složeny a naloženy na těch několik málo vozů, doprovázejících vojsko. Místo toho jsme nalezli na centrálním plácku družinu po zuby ozbrojených chlapů, nasedajících na koně. Podle skvělé výzbroje a krásných koní, to museli být Ulfrikovi nejlepší bohatýři- ocelový, kalený hrot jeho armády. A mezi nimi, na nádherném sivákovi, sám Ulfrik. Od našeho posledního setkání vypadal mnohem lépe- místo omlácené zbroje a roztrhaného oblečení byl oblečen ve skvostné šupinové zbroji- podle zvláštního lesku pravděpodobně ne z oceli- tepané přilbice s havraními křídly a pláště z očividně drahocenné kožešiny. Ale pod přilbicí stále ten samý obličej- obličej, který vrhal z očí blesky, tvář muže, který umí rozkazovat a ví, že jeho rozkazy budou vždy splněny. Za jakýchkoliv okolností. Jizva, vedoucí přes oko už ztratila růžovost čerstvé rány a začínala pomalu blednout. Musel jí utržit někdy po, nebo snad při útěku z Helgenu. Dodávala mu zlověstný výraz.
" Jsme poselstvo jarla Baalgruufa, pána Bílého průsmyku, vládce..." zvučně zvolala Lydie. Ulfrik ji přerušil.
" Znám Baalgruufa a vím čemu vládne. Teď není čas na titulování ani na nějaké zdvořilostní kecy. Situace se změnila, ale přesto vyslechnu vaše poselství. Doufám ale, že vám nebude vadit, že se tak stane v sedle a né u poháru dobrého vína, jak je zvykem. Teď ale nemám čas, musím velet odchodu. Pojedu v čele vojska, s mými bojary, nemělo by být těžké mě najít. Nebo ještě lépe, zařaďte se k nim...Tebe Žoldáku pamatuji a nemyslím si, že bys byl přítěž a ten druhý taky nevypadá špatně.
" Druhá!" řekla Lydie možná až příliš důrazně a sundala přilbici. Byla pravda, že si jí ve zbroji mohl kdokoliv splést se štíhlým válečníkem, zvlášť, pokud měla na hlavě prošívanou čapku, skrývající vlasy a přilbu, zakrývající velkou část tváře.
"Lidde? " vyvalil Ulfrik oči a poprvé vypadal vyveden z míry... " Když jsem tě viděl naposled, ještě si balila polena do hadříků, nebo házela po vranách kamení..."
" No, tak dlouho to zas není, Ulfriku. Ale ano, dlouho jsme se neviděli. Deset let, možná víc. Taky jsi tenkrát nebyl nejstarší, i když už jsi nosil brnění..."
" Vy se znáte?" zeptal jsem se Lydie tiše.
" Ano, Haalgruuf a Ulfrikův otec, Ulfgar, se často navštěvovali. Bílý průsmyk a Větrný žleby bývali dlouhá léta spojenci."
" Je dobře, že Baalgruuf poslal vás dva. Alespoň budu jednat s někým koho znám. S takovým Caiem, ať mu Talos natrhne prdel žhavými kleštěmi, bych se ani nebavil, nejspíš bych se neudržel a vlastnoručně mu usekl škopek. A to by nebylo dobré ani pro něj, ani pro mě." zasmál se chraplavě Ulfrik.
" To chápu." řekla Lydie drsně " Sama se divím, že se dokážu tak ovládat a neudělala jsem to sama. Doře, Ulfriku, zařadíme se a budeme mluvit později."
" Správně Lidde a ještě něco- tady jsem konung, nebo alespoň hofding Ulfrik, zapamatuj si to prosím."
" Jak chceš, konungu..." ale moc uctivě to neznělo.