---

Poušť


Chladné ráno našlo Khajiitku s elfkou a jejich dvěma setninami u říčky. Moira pozorně sledovala vzhled vojáků a hodnotila změnu, kterou prošli. Z očí jim zmizela rezignace i jistá nechuť dál žít. Viděla znovu probuzenou jiskru odvahy a hrdosti v očích mužů, kteří jí přísahali věrnost. Mávla paží a otevřela tím cestovní portál. Zavanul z něj suchý vítr, ženoucí s sebou jemňoučká zrníčka písku, co hned za štípala na holé kůži.

"Původně jsem měla v úmyslu vzít vás jen do Bílého Průsmyku pro zbraně, ale včerejšek mě donutil změnit plány. Vím, že jste mi přísahali poslušnost jen z nouze…" několik odmítavých zavrtění hlavou ji sice potěšilo, ale odbyla je nedbalým mávnutím tlapy "…jen aby jste si zachránili krky před oprátkou. Chci tedy aby jste lépe poznali tu, které jste vložili do rukou svoje životy. Za tím portálem je moje domovina. Místo mého zrození a mého dětství. Krajina, která je nelítostná a nevychovává zbabělce. Můj národ nemá ve zvyku mile vítat na svém území cizince, buďte proto prosím obezřetní, co se slov i činů týká. Ovšem může se stát, že budete - tedy spíš budeme - podrobeni zkoušce. Pokud se tak stane, reagujte rychle a moc nepřemýšlejte, moji soukmenovci neuznávají slabost ani váhání a selhání nás může stát život. Nezapomeňte, že jste mi odpřisáhli věrnost, tak se podle toho chovejte!" Ukázala jim, jak si přes ústa uvázat šátky na ochranu před pouštním prachem a následována Irileth prošla portálem.

Po té co poslední z vojáků vstoupil do písku Elsweyrské pouště, portál se uzavřel a jim se tak otevřel pohled na nekončící duny, z jejichž hřbetů vítr strhával jemný písek, aby jim ho vzápětí hodil do obličeje. Slunce se sotva vyhouplo nad obzorem, noc se teprve vzdávala své vlády nad krajem a tak se do tváří mužů zakousl spolu s prachem i nečekaný mráz. Instinktivně se zabalili do svých plášťů, děkujíce bohům, že je při pohledu do portálu neshodili ze zad. Moira se podívala na hvězdy blednoucí v nastávajícím jitru a určila směr, kterým se pak vydali. Jestli jim před tím bylo divné, že i Irileth si oblékla dlouhý plášť a nemá na sobě své obvyklé těžké brnění, jen kožené a k tomu vysoké boty, vysvětlilo se to pár krocích na nestabilním povrchu. Khajiitka se v dunách pohybovala s lehkostí dravce. Chvílemi jim - díky svému zbarvení - doslova mizela z očí, aby si náhle vynořila úplně jinde než by čekali.

Slunce jakoby skokem vylétlo nad obzor a teplota se rychle změnila.

"Mít na sobě legionářské plátovky, tak už jsme upečení," konstatovala Irileth. Moira se ohlédla za sebe na vojáky, statečně klopýtající pískem a ušklíbla se:

"Alespoň konečně ocení svoje nové oblečení. Mít teď na sobě kyrys by se jim asi moc nelíbilo. Přes kůži se na ně písek nedostane. Sice jsem původně s něčím podobným nepočítala. Ale vybírala jsem ty věci podle svého a mám to nejspíš za ty roky v krvi - počítat s pouští…" zarazila se a prudce zvedla hlavu. Elfka si všimla jak se jí zachvěl čenich, zpozorněla a instinktivně sáhla po jílci dýky.

"K zemi," křikla drakorozená a sama se rozběhla na vrchol nejbližší duny. Vojáci popadali do písku, nad hlavami jim proletěli šepotající šípy a povrch pouště kolem nich jako by vybouchl, jak se z podzemních skrýší vymrštili bojovníci v rudých pláštích a rouškami stejné barvy přes obličeje. S dýkami v rukách se chystali vrhnout na vojáky ležící na zemi, když tu se vzduch rozezněl podivným houpavým bzučením. Vojákům ten zvuk rozechvíval nitro a pouštní válečníci za začali zakrývat uši. Tón byl stále vyšší a už přecházel do velmi nepříjemného hvízdání. Útočníci se začali rozhlížet, pak náhle skryli zbraně a rozprchli se. Vojáci se obezřetně zvedali ze země a hledali zdroj toho podivného zvuku. Moira stála na vrcholu duny a roztáčela nad hlavou nějaký provaz. Zvuk už pomalu klesal do nižších tónů jak se pohyb zpomaloval. Vydali se k ní a když k ní došli už si stáčela přes zápěstí šňůru na jejímž konci byl zvláštně tvarovaný kousek dřeva.

"Co byli sakra zač?" zeptala se za všechny Irileth.

"Abang setan, Červení ďáblové. Přepadávají karavany a neopatrné cestovatele. Kmen Khajiitů, díky nimž mají špatné jméno i ti, co jsou jinak slušní a mírumilovní. Zloději a nájemní vrazi. Ale je nutné jim přiznat, že jsou v tom co dělají velice dobří. Všimla jsem si jich skoro pozdě."

"A co je ta věc, kterou jsi je zahnala?" odvážil se jeden z vojáků.

"Tohle?" Moira popustila šňůru a švihla tlapou. Hvízdlo to a voják přikývl.

"To je Suara roh, Hlas duchů. Poušť je velká a když potřebuješ pomoc…"

"Aha, používá se to k dorozumívání na dálku, chápu. Ale proč utekli?" Irileth byla zvědavá.

"Každý klan má vlastní sestavu zvuků. Utekli protože poznali kdo sem. A vzhledem k tomu, na jakém území se nacházíme bylo jim jasné, že odpověď na sebe nedá dlouho čekat."

A jako by jí poušť chtěla dát za pravdu ozval se ze dvou stran stejný kvílivý, kolísající zvuk a na obzoru se objevilo mračno prachu.

"Budou tu dříve nežli jsem měla v plánu, ale to se už nedá nic dělat. Pamatujte co jsem vám říkala. Nezapomeňte, že jste mi přísahali věrnost. Nevím kdo přesně se tu objeví, sice jsem tu měla domluvenou schůzku, ale nikdy nevíte co se může stát."

Vojáci přikyvovali a mimoděk se semkli do neprostupného útvaru kolem Moiry a Irileth. Ze dvou stran se k nim blížil oblak písku, ve kterém se už dali pomalu rozeznat postavy jezdců. Nejeli však na koních, ale na obrovských kočkách.