#51
Druhý den na cestě nebyl o moc odlišný... Cesta byla čas od času přehrazena padlým stromem, vyvráceným podzimními vichřicemi, nebo rozvodněným potokem, ale to nebylo nic co bychom nezvládli. Až k večeru, když už se slunce pomalu sklánělo k obzoru, zahlédli jsme na obzoru stuhu dýmu. A další, a o trochu doleva další.
" Hoří vesnice. Už to začalo. Teď projíždéme kolem hranic Riftenského území... Tady si může Ulfrik dělat co chce a Riftenská jarla nemůže říct ani popel. Jinak by jí Ulfrik shodil z trůnu, než bys řekl švec. Asi ho něčím naštvala, holka... Dál nepojedem... Poselstvo, neposelstvo, nehodlám to koupit šípem od nějaké přední patroly. A oheň taky nerozděláme." souhlasil jsem. Koně jsme ani neodstrojovali a narozdíl od včerejška jsme se domluvili na hlídkách. Tenhle večer byl o poznání méně veselý než ten předešlý.
První patrolu Ulfrikova vojska jsme potkali víceméně náhodou na poledne druhého dne. Naštěstí jí netvořila banda horkých hlav, ale šestice zkušených mužů. Díky tomu se nejdřív podívali na praporec Bílého průsmyku, než sáhli po zbraních. Po rychlém rozhovoru v nordštině, který provedla Lydie s velitelem jednotky nás jezdci sice bez zbytečné vyzývavosti, ale přesto důkladně obklopili a jejich velitel otočil koně na severozápad. Lydie něco štěkla a najela vraníkem přímo na něj. V jednotce to zašumělo, ale velitel uklidnil zbytek rozhodným gestem a nechal mě a Lydii projet do čela.
" Co se to tu probohy stalo?" otázal jsem se své společnice polohlasně.
" Nějak si nás spletli se zajatci... vysvětlila jsem jim, že jestli jsou něco, tak pouhý doprovod a poslušně pojedou za námi a budou polykat prach z pod kopyt našich koní, ne obráceně." já bych se rozhodně s takovou bandou nehádal. Jenom jak jsem je viděl- krvavé pohledy, roztrhané osníře, prach na tvářích, zpěnění koně a všude čouhající jílce a topory...
Do ležení Bouřných hávů jsme dorazili asi o hodinu ostré jízdy později. Stálo na relativně rovném bezlesém plácku mezi kopci. Nemohli zde tábořit dlouho, neboť ležení ještě nenasáklo typickým vojenským pachem- koňmi, výkaly, kouřem a špínou. Ležení nebylo velké. Odhadl jsem ho zhruba na pět až šest tisíc mužů. Na úbočí kopců jsem zahlédl několik stád koní, hlídaných honáky. Projížděli jsme mezi stany z kůží i prostého plátna až do prostředka, kde na volném prostranství stálo několik honosnějších stanů. Před největším z nich byly zaraženy zástavy z vlčích a medvědích kožešin. Vojáci, držící vartu před stanem byli obrovští, skvěle vyzbrojení plaví nordi v těžkých, celoplátových zbrojích obvyklých na jihu. Opírali se o obrovské dvojruční meče nebo sekyry a vůbec nevypadali znuděně. Brali svou práci vážně.
" Konung tu není," zabručel poprvé náš průvodce, prošedivělý velitel patroly, nostratštinou. " Nevidím jeho zástavu..." Lydie pobídla koně, málem srazila několik pěšáků a s převahou, danou pozicí v sedle vychrlila svým typickým arogantním přízvukem delší tirádu na největšího Norda před stanem. Obra to ani přinejmenším nerozhodilo. Promluvil sice hromovým hlasem, ale tak mírně, jak jen to bylo možné. A určitě jen náhodou přehodil jednou rukou obrovitý šaršoun na rameno. To zklidnilo i Lydii. Otočila vraníka a vrátila se k naší skupině.
" Ulfrik odcestoval. Někdy si prý vyjede. Máme na něj počkat do zítřka, jestli prý chceme, můžeme zůstat ve stanu některého z velitelů a považovat se za hosty..." řekla Lydie nasupeně.
" Alespoň se podívám po známých..." řekl jsem jí " Jestli tu budou, máš velitelskej stan pro sebe..."
" Tak to prr... Mám tě doprovázet a to všude, nehodlám připustit, aby tě někde podřízli... jedu s tebou."
" A do křoví budeš taky chodit se mnou?" zeptal jsem se nahlas, aby to všichni slyšeli. Nečekal jsem na odpověď a pobídl kobylu mezi stany. Jestli je tu Ralof, Alfsjolf nebo trojčata, určitě je najdu podle randálu, zasmál jsem se pro sebe.