#50
Ráno jsem vstal sotva chvíli po východu slunce a dal se do balení potřebných věcí. Sice jsem věřil Lydii, že potřebné bude připraveno jarlovými sluhy, ale jistota je jistota. Když jsem byl spokojen, dal jsem se do ozbrojování. Meč jsem si zavěsil podle Lydiiných rad na záda. Byl to nezvyk, ale alespoň jsem přestal neustále zakopávat o pochvu. Můj meč z hrobky byl o dost delší, než čepele, které jsem obvykle nosil. Několikrát jsem zkusmo tasil a pak vrátil meč zpět. Šlo to překvapivě dobře a věděl jsem, že se ještě zlepším. Mělo to ještě jednu výhodu- lovecký tesák jsem mohl zavěsit na levý bok a jeho tasení teď nebránil druhý jílec. Někdy je kratší čepel výhodnější. Po chvíli váhání jsem si přes záda zavěsil i štít. Přecijenom, nějaká připomínka lidem, že mluví s jarlovým poslem se mohla hodit.
Lydie už čekala s koňmipřed hospodou. Mojí, tedy čarodějovou, kobylou a obrovským vraníkem, který hrozivě koulel očima velikosti jablek. Ten kůň musel mít mezi předky alespoň draka. I nebýt koní, vypúadal jsem proti Lydii jako zchudlý příbuzný- kromě kroužkové košile byla oděna do dlouhého šupinového kabátce a nordské přilby s očnicemi, zakončené chocholem z koňských žíní. Ozbrojena byla jezdeckým kopím s jarlovým praporem a svým mečem, mohutnou nordskou zbraní. U sedla jejího pekelného koně se navíc houpala jezdecká sekyra a kulatý štít.
" Jedeme do války? " zeptal jsem se naoko vyděšeně.
" Tak něco..." usmála se Lydie. " Poslové nemůžou vypadat jako hnojaři." přešel jsem její poznámku velkorysým mlčením. Místo toho jsem se zeptal:
" To všichni Nordi vstávají tak brzo?"
" Brzo? Vždyť je už vidět dobře dvě hodiny, takhle pozdě vyjíždíme jenom kvůli tomu že ses včera zrovna nekrotil v pití..." My si tykáme? Zapátral jsem v paměti. Vynechávala.
" Nevím, kdo z nás dvou zpíval: Olafe těš se, Hildičko nač pak, až půjdem z hospody budem se mačkat... Mačkalo se?" vrátil jsem jí to. Zaksichtila se a já měl pocit malého vítězství. Naskočil jsem na koně a pobídl ho. Vypadám proti Lydii možná jako bratranec z venkova, ale branou jsem chtěl projet první.
Ani tohle se mi nepodařilo. Stráze totiž otevřely až po Lydiině arogantním povelu v rychlé nordštině. Rozespalé stráže se chytily rumpálů, křídla brány zaskřípala a pak už se nám otevřela volná krajina.
Okolí ještě tonulo v chomáčích ranní mlhy, ale slunce už jí začalo rozpouštět. Šedá obloha pozvolna modrala a vypadalo to na bezmračný jarní den. Koňská kopyta zvonila na dlažbě cesty a my projížděli podhradím, pozorováni prvními zvědavci.
" Něco se Impériu musí nechat. Cesty. Ještě dobře den pojedeme po dobré cestě, problémy začnou teprve pak. Pokud povodně strhly mosty přes Bílou, nebo i blbé potoky, může být ještě veselo. Navíc se k cestám na jaře stahuje všemožná chamraď, kterou z jejich doupat vyžene hlad po zimě..."
" Myslíš, že budou po cestě problémy?" zeptal jsem se a mimoděk utáhl řemen meče. Jílec vylétl nad levé rameno.
" Ne," zavrtěla Lydie hlavou. Vypadalo to trochu zklamaně. " Moc se ježíme železem a není nás celkem o co oloupit, kromě zbraní a brnění. A nemyslím si, že by to těm mrchožroutům stálo za ty ztráty. Slyšela jsem, že jsi zabil trolla, je to tak?"
"Tak." to, že jsem málem zařval, jsem nějak nedodal.
" Škoda, žes nevzal jeho lebku... Byla by z ní pěkná ozdoba na zeď nebo tak... A navíc nemáš důkaz."
Dotkl jsem se zjizvené líce.
" Tohle mi neudělala ženská v posteli, věř mi... A neměl jsem chuť se s ní tahat. Ostatně, co je mi po tom, jestli mi lidi věří- nebojoval jsem s ním pro pochybnou slávu a kdybych se mu mohl vyhnout, udělal bych to."
" S tímhle přístupem možná i přežiješ." odvětila Lydie bez úsměvu. " Nerozvážnost zabije víc lidí než mor a neštovice dohromady." Na to jsem mohl jen přikývnout.
Den jsme strávili v sedlech. Koně jsme nechali jet volným klusem a za občasné poznámky si podávali měch s vínem. Večer nás zastihl poblíž kupeckého tábořiště u cesty. Když jsme obstarali koně a rozdělali oheň, posadili jsme se na rozprostřené pláště a dali odpočinout otlačeným zadnicím.
"Jak to, že tu nikdo netáboří? Celý den jsme nepotkali jediného kupce, jediného pocestného..." Lydie zvedla pohled od prutů, na které napichovala kousky masa, špeku a cibule- naší dnešní večeři.
" Drby o tom, že se Ulfrikovo vojsko pohne k Průsmyku kolovaly už na podzim. Málokterý kupec se hne na východ, aby zkřížil cestu Ulfrikoým vlkům... A to je také důvod, proč potřebuje Ulfrik pláně." Lydie položila připravené pruty na kámen a zatížila je, aby se šašliky opékaly nad ohněm. Když byla spokojená, pokračovala. " Je po zimě. Ulfrik má spoustu odhodlaných válečníků, zbraní i koní, ale nikoho nenakrmíš jen odhodláním. Jeho léno je neúrodná kamenitá pahorkatina, porostlá borovcemi. Tamější obyvatelé mají sotva dost zrna na to aby se nakrmili sami. A Ulfrik, ať si o něm myslí kdo chce co chce, nenechá své poddané umřít hlady. Celé roky mohla jeho armáda žít z kořisti- protože šlo o rozptýlené skupiny, které se uživily lovem a ukořistěnými zásobami. Teď je to něco jiného. Povstání se stalo masovou záležitostí. Vzbouřily se dokonce některé legionářské pevnosti, pokud byli jejich vojáci Nordi. A Ulfrik se rozhodl pro opravdové polní tažení."
" A tak táhne pro úrodnou půdu na pláně." Lydie energicky přikývla, natáhla se pro další měch vína a pořádně zahnala žízeň. Tímhle tempem budeme zítra pít vodu.
" Nejenom. Balgruuf je jediný vládce ve Skyrimu, který může Ulfrika ohrozit. Pokud se rozhodne vyslat válečnou výzvu, shromáždí se mu přes deset tisíc mužů- a z toho tři, čtyři tisíce jízdních. A to je síla, se kterou se musí počítat. Balgruuf to dobře ví a proto si mohl dovolit zůstat neutrální. Pokud by podpořil císařské, smetou do půl roku Ulfrika, pokud naopak, císař si může odepsat další provincii."
" A koho podoří?"
" Co jsem zaslechla, nikoho." usmála se Lydie. " Nehodlá válčit. Proto hodlá s Ulfrikem vyjednávat. A Ulfrik s ním. Nordi se tím obvykle nezdržují. Srážka by byla zničující pro oba. Ulfrikovi musí pěkně hořet koudel za zadkem, když se pohnul na západ. A nebo ví něco co my ne." Na chvíli jsme se odmlčeli a dali do jídla. Šašliky byly výborné. Měsíce na nebi ozařovaly okolí svým světlem, hvězdy byly jako stříbrné hřebíky, měl jsem nacpaný pupek, pití bylo dost a vedl jsem zajímavý hovor... Tohle zatím vypadalo na příjemně vydělané zlato.
" A když se nedohodnou?" nadhodil jsem. Lydie již ležela se sedlem pod hlavou a dívala se do nebe.
" Tak je Balgruuf utopí v krvi..." prohlásila s přesvědčením pravého patriota.
" A my? Nás Ulfrik podřeže jak kuřata..."
" Chceš snad žít věčně? A pojď si lehnout blíž, jinak pěkně prochladnem, takové teplo zas není. A nečum jako tele..." poslechl jsem jí, i v legiích jsme spávali přitisklí jeden k druhému, ale v legiích až na vyjímky nesloužily ženy. " A drž si pracky u těla, jinak ti je přerazím..."
" Taky ti přeju dobrou noc..." zachvíli jsme již spali.