---

Kapitola 7 - Pod kůží


Sestoupil jsem do oněch stok. Všude byl podivný zápach a kvikot. Zvuky kapek dopadající na zem tomu dodávaly ještě větší pocit úzkosti. Jdu stokami a stále potkávám zubožené lidi, ne hladem, ale nemocemi kvůli jejich účinkům. Některé lidi popadal strach a bezmoc více než ostatní a občas začali řvát tak, že to bylo až k zbláznění. Musel jsem si jich raději nevšímat a dělat co nejlíp umím, chodit ve stínech a hlavně potichu, abych tamtudy prošel bez újmy.

Došel jsem ke dveřím, které byly zvláštní hlavně proto, že byly z oceli a zřejmě hodně tlusté.... jakoby to mělo někoho zadržet..."nebo něco?" zamumlal jsem si.
Před nimi stál divný chlapík a zača ke mě promlouvat:

Chlapík: " Hej! Ty tam! Přes ty dveře nechoď!"
Já: " Dobrý večer, proč? Co je za těmi dveřmi?"
Chlapík: " Čeká tě tam zhouba a strašná muka...nebo prokletí, jako již mnohé."
Já: " Jaké prokletí? Cožpak tam jsou nějací nemocní lidé? Více než tihle?"
Chlapík: " Tak nějak, ikdyž jak se to vezme. Která ze dvou nemocí tě postihne, si nevybereš. Jestli chceš jít dál, tak jen do toho("směje se škodolibě"), ale běž hned, ať je za tebou mohu zamknout. Přeji Ti hezkou procházku!"
Já: " Tak já tedy jdu..."

Dveře se otevřely a já tedy mohl projít, ale hned byly zamnou zavřeny s takovým smíchem, který až naháněl hrůzu. Šel jsem potichu a ve stínech, avšak co nejrychleji, protože kdoví, co se tu může skrývat. Objevila se přede mnou křižovatka. "Tak kudy?" říkám si. Slyším dusot, ikdyž tichý, ale je jistě blízko. Kopyta to nejsou, to bych poznal, spíš to zní jak někdo, kdo má velké nohy, tedy spíš chodidla.
Musím se rozmyslet kudy jít, neboť ty zvuky jsou na můj vkus už moc blízko. "Doleva nebo doprava? Zkusím třetí možnost, rovně" řek jsem si potichu. Jakmile jsem vešel do té chodby a ušel sotva dvacet metrů, zrychlil se mi tep. Ty zvuky jsou pořád blíž a vidím i něčí stín. Zrychlil jsem krok....
To asi nebude člověk..... "Ku*va!" Ono se to rozbíhá za mnou, utíkám jak jen můžu. Ani se nemusím zkoušet ohlédnout za sebe, abych mohl rozpoznat to stvoření.
" Teď to již vím, je to jako z knih, babských pověr a dávných bájů a mýtů. Tímhle se straší děti když nechtějí jít spát. "
Velké, chlupaté zvíře, snad tři metry vysoké, mě prohání stokami pod Londýnem.
Kdo by si kdy pomyslel, že mohou u nás žít vlkodlaci, nebo zatím aspoň jeden. Vlkodlačí vytí, to hrůzné stvoření, z těch největších nočních můr, vyje a neustále zrychluje.
Hraje si se mnou.

"Vidím v dáli dveře!" Je to jako vidět nahou ženu ve vaně.
"Ještě skoro padesát metrů, je téměř u mě..."

Už jsem téměř u "cíle"......
Chmatám po nějaké klice, ale je tu málo světla.... "Mám ji!"

Nejde to otevřít...."sakra", už mi dýchá na záda.....




Od této kapitoly se budou mé díly inspirovat také filmy, z nichž můžu jmenovat například: Van Helsing, V jako Vendeta a další, které budu jmenovat příště.

Filmy vřele doporučuju, dík Nerevarovi za tip na V

Pokud se líbí, zanechte zde svůj komentář.

Příběh se více prohlubuje, kdo nečetl předešlé díly, bude zřejmě(určitě) zmaten.