---

Kapitola 6 - Řev a bezmoc...

V noci, mohlo být snad kolem třetí, mě něco probudilo, ale mou novou milenku ne. Trochu jsem se oblékl a šel se podívat, co to bylo. To co mě probudilo bylo až moc tlumené, na to abych poznal co by to mohlo být.

Vyšel jsem na chodbu, opět tlumený zvuk, jakoby něco kňučelo. Chodím po chodbě a poslouchám u dveří zda nepochází ten zvuk odtamtuď a semtam nahlídnu klíčovou dírkou, jestli se něco neděje. Stojím už na konci chodby a opět zvuk, tentokrát něco jako praskání trámů. Jde to z posledních dveří, ve kterých je ten největší pokoj.

Otevírám....

A uvnitř vidím tři dívky, mající roubík, již umíraly, protože kolem nich bylo hodně krve. Jdu k nim..... Jsem u postele kde seděly a už z nich vyprchával život. Světla zhasnula....nejsem tady sám. Slyšel jsem něco se pohnout, šustilo to a tak jsem za tím šel.
Sotva jsem se podíval na chodbu, zahlídl jsem letmo toho vraha jak otevírá okno a leze ven, ale já viděl i něco daleko horšího, na chodbě. Oheň se šířil přes celou chodbu a vzápětí byl slyšet řev žen. Nechal jsem vraha vrahem a utíkal pro mou přítelkyni a toho kluka se psem.
Jen těžko se mi přes oheň dostávalo, ale proběhl jsem to, ikdyž mé věci hořely, tak jsem je prostě svlékl a běžel jen ve spodním prádle do svého pokoje. Popadl jsem svou přítelkyni, která již byla oblečená a měla strach co se to děje a utíkali jsme za tím klukem a psem.
Jejich pokoj již hořel.... Řvali jsme na ně, ale nikdo se neozýval. Tak jsme to zkusily do vedlejšího pokoje a tam byli dívky, které nám ve spěchu řekly, že je viděli utíkat ven.
Vyšli jsme ven z hotelu a byli tam, stejně jako většina hostů hotelu a "obsluhujících" dívek. Celý hotel v plamenech, snad každý brečel, protože tohle bylo jedno z posledních míst, které nám obyčejným lidem zajišťovalo trochu více svobody i odreagování.

Přijela "pomoc", jeden strážný, který jen řekl:
"Okamžitě všichni opusťte tohle místo, tady už nemáte co dělat!"
Neudržel jsem nervy na uzdě a shodil ho z koně. A v záchvatu hněvu do něj praštil, až omdlel. Vzal jsem jeho meč, který nosil u opasku a jednou ranou mu usekl tu jeho zasranou hlavu.
Teď jsem musel zmizet, protože se to co nevidět dozvědí ostatní strážní. Nasedl jsem na koně, kterého tu "zanechal" strážný a vzal přítelkyni a toho kluka na koně.

Uháněli jsme jak o závod, ale byli jsme těžcí a ani pes nám nestíhal, proto jsem je poslal ke mě domů i se psem, však kluk již cestu zná.
Po chvíli, kdy se mi ztratily z dohledu, už byli slyšet kopyta koní, hodně koní. Jak se zdá, tak vraždu svého kolegy si vzali osobně.

Nezbylo jiné východisko, jak utéci téměř jisté smrti, než jít domů stokami a tam žijí ti největší chudáci naší Anglie. Moc se mi tamtudy nechce chodit, protože na každém metru na vás někdo číhá....



Trochu kratší. Soráč