---

Dneska dojde poprvé ke změně vypravěče, Alex je sice pořád hlavní hrdina, ale jaksi nemůže být u všeho, snad to nebude vadit

část devátá: Šaškova zpověď
Fark

Byla to už nějaká doba, co jsme vyrazili ze svatyně. Mladej, který s mou ženou k nám přišel před čtyřmi dny, je prý nějaký "drakorozený" a potřebuje se dostat na Vyšný Hrotgar. Kdo chce kam, pomozme mu tam, stejně, to co říkali o drakorozeném neznělo jako nic, do čeho bych se chtěl zaplést. Jenom dohlédnu na to, aby dorazil do kláštera v jednom kuse. Nebo alespoň z použitelné části.
Ten obrovitý ork, Grog, se zastavil u jedné z orkských pevností. Zašel dovnitř a když se vrátil, mě i mladíkovi dal náhradní zbraně s tím, ať mu dáme ty svoje stávající, že je prý jeho bratr překová. Pokud jsou orkové v něčem dobří, je to kovařina. svoje zbraně jsem jim tedy bez obav svěřil, což bych asi u těch svého druhu, nám lesním elfům, neudělal.
Grog slíbil, že obstará zásoby a dohlédne na překování zbraní, na cestě zpět se k nám zase připojí. Spíš bych však řekl že se mu nechce šlapat těch sedm tisíc schodů. Nemůžu říct že bych se mu divil.
Mladík se celou cestu snažil navázat kontakt, ale já nereagoval. Nikdy jsem na řeči moc nebyl. Teprve na mostě, vedoucím do Ivanova Dvora se mi jazyk rozvázal. Narazili jsme totiž na místního rybáře, mého přítele Klimmeka, jak stojí opřený na mostě s pytlem plným zásob u nohou a nadává.
"Co se stalo, neberou?" Oslovil jsem ho. Rybář zavrtěl hlavou. "To jak ryby berou mne v tuhle chvíli zajímá nejméně. Před pár dny nám tu napochodovaly snad tři centurie legionářů a obsadily město. To by mi až tak nevadilo, kdyby ti parchanti nezablokovali vchod na Vyšný Hrotgar, ke schodům se nikdo nedostane. Prý tam dovolí vstoupit jen nějakému légátovi, který je údajně drakorozený. Nebo pokud někdo donese povolení, podepsané samotným Tuliem. Které jen tak neseženeš. Doháje, zrovna jsem chtěl Šedovousým donést zásoby. Zůstanou nějakou chvíli o hladu..."
Adram se na mne podíval. "Co teď? Jak se do toho kláštěra dostaneme?"
Klimmek začal mlít o tom, že není o co stát, že tam je zbytečná zima a stejně nikdy Šedovousého neviděl, ale já jeho kecy ignoroval. Začal jsem přemýšlet.
"Je tu někdo, kdo by nám mohl pomoct. Jak ten legát vypadá snad neví a drakorozených po světě snad taky tolik nechodí..."

Alex

Uplynuly tři dny od doby, kdy jsem se probral ve svatyni. Kouzlo se mi stále nepovedlo prolomit, avšak díky situaci, která nastala právě onen den, jsem nakonec mohl tuhle strarost hodit za hlavu.
Cicero. Ten šašek. Jakkoliv se zdál předtím střelený, nejspíš se tentokrát pomátl úplně a chtěl napadnout Astrid... Nebo to možná nějak souviselo s tím, o čem mluvil onu noc. Kdo ví.
Astrid však útok přečkala ve zdraví, jelikož ji ochránil Vezeera. Zrovna když jsem zaslechl křik, utíkal jsem do hlavních prostor svatyně, ale už bylo po všem.
"Co se stalo?" Zeptal jsem se nikdo se mi nezdráhal odpovedět, když jsem stihl zaregistrovat, že ten Agronián je raněn a Astridin manžel někam zmizel, temná elfka spustila: "Ten idiot napadl Astrid! Nebýt Vezeery tak je po ní. Bohužel ho stihl zranit, není to nic vážného, ale jaksi nám proklouzl mezi prsty!"
Takže asi zjistil něco, co zjistit neměl. Něco převratného... Podle všeho Astrid nemusel už předtím, co by jej však donutilo ji napadnout?! To je proti všem pravidlům bratrstva!
Astrid došla ke mě. "Vypadá to, že ses již dostatečně zotavil. Potřebujeme tvou pomoc, abychom toho hajzla chytili a stáhli z kůže! Můj manžel se v tom zápalu vzteku vydal za ním, potřebuji abys ho zkusil vystopovat a pomohl mu, Cicero, ač se zdá směšný, rozhodně není špatným bojovníkem. Nerada bych byla vdovou..."
"Chtělas říct, vdovou bez barvy. Označení Černá vdova by ti snad nevadilo, ne?" Zachichovala se Babete.
"Už vím, kam šel. Podařilo se mi prolomit obranné kouzlo ieho deníku.. Utíkal do Jitřenky, nachází se tam prý dlouho nepoužívaná svatyně. A v tomhle deníku je heslo..." Stařík, čaroděj Temného bratrstva, mi podal onu knížku, o kteru jsem se tak zajímal.
"Většinu stránek vytrhal, ale tohle tam zůstalo. Asi se snažil zahladit stopy. Nepovedlo se... Půjdu s tebou, dáme mu co pro..."
"NE!!" Vyhrkla Astrid. V zápětí si však uvědomila, že to asi řekla až moc důrazně, proto pokračovala klidnějším tónem.
"Potřebujeme tě tady. A navíc, Cicero nás má přečtené, zná náš styl boje. Ty proti němu máš šanci. Umíš snad bojovat, ne?" Podívala se na mne. Váhal jsem s odpovědí, jelikož jít bojovat s tím magorem nemusel být dobrý nápad...
"Nejsem žádný mistr, ale ano, umím. Mám vyrazit?" Astrid přikývla. "Co nejdříve..."

Do Jitřenky jsem dorazil v dračí podobě, snad jsem nepřilákal žádnou pozornost, přeměnil jsem se zpět raději na opustěném místě a teprve poté vyrazil to málo, co mne dělilo od svatyně, po svých.
Poznal jsem ji hned. Astridin manžel seděl opřený o jeskyni, do které dveře vedly. Vypadlo z něj, že s Cicerem bojoval, ale ten parchant ho zranil. Pronásledoval by ho, ale nezná heslo, navíc je raněn a jen by mne zpomaloval. Taky prozradil, že Cicera zranil ještě více, než on jeho, tudíž bych měl mít k němu vydlážděnou cestičku z kaluží krve.

Díky heslu jsem se dostal dovnitř. Jakmile se za mnou dveře zabouchly, ocitl jsem se v ponuré opuštěné hale, plné nejrůznějšího harampádí. Bylo tam ticho. Až moc velké ticho...
Pomalu jsem vytasil svůj meč a vydal se po popraskaných schodech dolů. Mé kroky, ač jsem našlapoval opatrně, se pomalu ozvědnou roznášely desítky metrů daleko.
"Cizinec!!! Otoč se a nech mě být, nevíš co děláš. Zachraň sám sebe, jinak tě čeká záhuba!!! Cicero je zde chráněn!! Nechtěl poznat jak!!!"
Ignoroval jsem to a pokračoval dál. Určitě tu budou pasti... Všudypřítomná tma mne obklopovala stále více, až jsem narazil na východ z chodby, která vedla na jednoduchý provazový most, vedoucí dále do další chodby svatyně a blíž k Cicerovi.
Proč vlastně po něm jdu? Mě neublížil. Ale... Temné bratrstvo mne teď přijalo jako hosta. A pokud mne o něco požádá, měl bych to splnit. Koho chleba jíš, toho píseň zpívej. Spíš mne ale lákalo z Cicera dostat, o čem to tenkrát mluvil...
"Vratký most, dlouhý průchod... Něco mi tu nehraje..." Poklekl jsem a všiml si, že těsně před vchodem na most je nataženo lanko. Past. Chystal jsem se lanko opatrně přeříznout a natočil se tak, aby mne případná past nezasáhla, ale někdo mne chytil kolem krku.
Nemrtvý strážce. Někteří zabijáci nejspíš sloužili bratrstvu i po smrti jako strážci, nyní ovládáni Cicerem. Než mne stihl zezadu umrlec uškrtit, předklonil jsem se, a přehodil ho přes rameno. Spadl přede mne na most. Když se zvedl, sebral jsem nůž, skrčil se a přeřezal lanko. Z bočních střen začaly střílet desítky kovových střel, které nemrtvého během chvíle rozstřílely na kusy. Až zamrazilo, když jsem jen pomyslel, na to, že by podobný osud čekal mě.
Nesměl jsem však otálet, ten zombík tu bude mít kámoše. Přeběhl jsem nyní už bezpečný most. Bohužel jsem si nevšiml nastraženého lanka, které po křekopnutí za mnou zaklaplo padací dveře. Není cesty zpět.
Chodba vedla dál, na jejím konci jsem viděl vchod do ledové jeskyně. Než jsem se však stihl vydat dál, zhasla všechna světla.
Pomalu se mi začaly klepat ruce nervozitou, když se ozvaly rány. To totiž ze sarkofágů zabudovaných ve zdech, podobně jako Daugirové, vylézali padlí zabijáci z hrobů, aby ještě jednou bojovali proti vetřelcům.
„Budiž vám Sithis milosrdný…“ Zavřel jsem oči a zařval. Dračí řev odhalil život, sice jsem ve tmě viděl pouze rudou záři a ne tvary těl, měl jsem však alespoň představu, kde který nepřítel stojí.
Rozeběhl jsem se proti čtveřici zombíků, sklonil se, abych uhnul čepeli mířící na mou hlavu, a podsekl dotyčnému nohy. Následně jsem ramenem vrazil do dalšího zabijáka v cestě a plnou rychlostí vrazil do třetího, kterého jsem probodl a přirazil ke stěně.
Meč zaškrkal po kamenné stěně. Zbývají dva.
Vytrhl jsem meč z nyní jich ochablého těla a ohnal se po útočníkovi, avšak rána byla vykryta. Následně jsem musel uskočit, aby mi jeho sekera nerozpárala břicho, když se však napřáhl k dalšímu úderu, který mi měl rozpůlit lebku, ještě za letu jsem mu usekl ruku v předloktí, sekl ho do stehna, a když padl na kolena, kopl ho do obličeje a prorazil lebku.
Následoval pocit prudké bolesti, když mne řízlo do boku ostří meče posledního zabijáka. Chtěl jsem se po něm ohnat, ale nemrtvý si to rozmyslel a prostě mne povalil na zem, s cílem prokousnout mi krční tepnu.
Z jeho zohavené tváře jsem rozeznával v té tmě jen zářící oči bez zorniček, a zažloutlé uhnilé zuby, které na mne cenil. Začínala mne naplňovat hrůza, jelikož jsem se právě nacházel v absolutní tmě se zrůdou, pokoušející se mne sežrat.
Hnilobný pach mne udeřil do nosu, když se rozevřely čelisti monstra, byl jsem však ještě nepřipraven na další zařvání... Zabral jsem vší silou a odtlačil netvora od sebe. Takhle to nemůže skončit!
Pokrčil jsem koleno a chodidlem se mu zapřel do rozpadajícího se břicha. Po mohutném kopnutí jsem umělce odmrštil, aby následně s křupnutím vrazil do zdi.
„Cicero, začínáš mě pěkně srát.“ Sebral jsem naštvaně meč a než stihla zrůda popadnout ten svůj, rozsekl jsem jí hlavu na dvě poloviny.
„Svoje žrádlo si musíte zasloužit!“
V ledové jeskyni bylo o trochu více světla, ale pořád jsem měl co dělat, abych věděl, kam šlapu. Opět se ozval ten hlas.
„Cicero tě podcenil… Hele, nemůžeme se ještě nějak domluvit? Dobře, s tou ještěrkou je mi to líto, ale prosím, řekni mi, že ten čokl vykrvácel!!!“ Měl nejspíš na mysli Astridina manžela, údajně měl být vlkodlak. Pokračoval jsme dál.
„…jak chceš… Avšak, pokud se ke mně chceš dostat, musíš porazit mazlíčka toho, kdo tu kdysi velel… Hehe… Takový doplněk svatyně. Roztrhá tě na kusy, sežere tvé maso!!!“
Troll. Ledový troll. Skočil přímo přede mne. Namířil jsem na něj mečem, připraven se bránit. Tohle stvoření je to poslední, co stojí mezi mnou a Cicerem, musím si dát pozor, protože trollové jsou nejnebe…
Začal tančit. Stejně jako tehdá, když jsem byl zfetovaný. Ale přísahám samotnému Akatoshovi, že jsem byl střízlivý. Ba ani kapku alkoholu jsem v sobě neměl. Troll se namne zašklebil, ale tančil dál.
„Umíš lítat?“ Zeptal se mne. Koukal jsem na něj s vyvalenýma očima.
„Ehm… Když se přeměním v draka tak ano ale jak to…“
„Na co přeměny, posiluj, a až budeš dostatečně silný, uzvedni se a můžeš lítat!!! Hehehe!!! Chceš rychlejšího koně? Tak mu přidělej k zadku louči a tak se bude pohybovat rychlostí světla!!!“
Radši jsem ho obešel.
„Hej!!! Trolle!!! Na co čekáš, zabij ho!!!“ Škemral Cicerův hlas.
„Problem Cicero?“ Zahihňal se troll a tančil dál. Skyrim je střelené místo.

Kaluže krve mne dovedly až do místnosti, kde se Cicero skrýval. Nebyl však schopen se mi postavit. Byl raněn. Ležel na zemi a svíjel se v bolestech, avšak, podle všeho, nejspíš by nezemřel, kdyby mu tedy nikdo nepomohl. „Pomoc naštěstí“ už byla na cestě.
„Konec představení… Na tvé šílenství existuje jediný lék, a tím jsem já!!!“ Namířil jsem na něj špičkou meče. Šašek se ušklíbl a najednou promluvil zcela seriózně, bez náznaku komediantství.
„Zabij mě a sám si zpečetíš osud. Že jsem zešílel? To ti nakecala ta čubka Astrid co? Řekli ti, že jsem napadl vůdce svatyně a tím porušil pravidla bratrstva. Jenže ti asi neřekli, že naše učení říká, že bratrstvo musíme bránit za každou cenu…“ Sykl bolestí a podíval se do stropu.
„I za cenu toho, že budeme vyvrženi, nepochopeni, nenáviděni…“ podíval se na mne „…nebo na nás nějaká čubka pošle někoho, aby nám zavřel hubu dřív, než stihneme říct pravdu. Ostatně, máš teď dvě možnosti. Buď mou krví zpečetíš vlastní osud, nebo mne nezabiješ, vyslechneš, a možná budeš žít. Je to čistě na tobě…“
Sklopil jsem čepel meče. „Poslouchám…“