#4
…nemohla jsem tomu uvěřit! Bylo to krásné a zároveň děsivé. Ptáte se proč? Protože jsem si nebyla tak úplně jistá, s kým to mám. Hlavní a zároveň nejrozumnější řešení byl Robin. Ale ta nejistota mě přiháněla k šílenství! Nevěděla jsem, co mám dělat, jestli mám být ráda, nebo se pokusit toho zbavit. Rozhodla jsem se pro první možnost. Jela jsme do Ledohradu abych se přihlásila na univerzitu. Po dlouhé době přihlášek, zkoušek a dalších zdržovacích blbostí mě konečně vzali. Dali mi vlastní pokoj, vlastní klid. Měla jsem možnost se zaměřit na jeden nebo více oborů. Zaměřovala jsem se na víc. To ale znamenalo mít vše pod kontrolou. Učila jsem se nová kouzla a zdokonalovala ta stará. Až jednou jsem přišla na zkoušky z magie ničení a pár blesků letělo jinam. Zasáhla jsem svého kolegu učence a pak nastoupila na řadu magie obnovy. Snažila jsem se ho přivézt zpět k životu, ale bylo příliš pozdě. Měla jsem strašné výčitky. Ale zvládala jsem se do toho ještě učit iluze. Tento nudný život se zhroutil až po dvou měsíčném usilování o magisterský titul. Povedlo se! Uspěla jsem ve všech oborech magie. Mohla jsem pokračovat ve výuce magie vyvolávání. Ale pak přišel ten dopis. Prý ho poslal jakýsi ,,NĚKDO“ v černém. Nebylo mi jasné, kdo by to mohl být. Četla jsem dopis, a slzy v očích nešly udržet. Co jsem z toho dopisu pochopila bylo jediné: Robin žije! Prý na mě čeká v Markarthu. Ale…nedávalo to smysl. Bála jsem se že když tam pojedu…že to zkrátka bude past. Ale má lehkomyslnost mě přivedla jen k Solimonovi a mohla jsem vyrazit. Letěla jsem do Markarthu jako splašená. A když jsem konečně otevřela dveře svého domu, stál tam…