#4
Tato kapitola bude kratší ale to proto, že mě už nic nenapadalo :)
2.den →,,Tady je ale horko!“
Pustila jsem se do slézání z úpatí Jícnu světa. Začínalo hustě sněžit. Cesta byla pokrytá ledem a docela dost se to klouzalo. Když jsem šlapala dolů , narazila jsem na nějaké kameny s popisem. U nich seděli lidé,většinou lovci a říkali že ,,MEDITUJÍ“.Tolik nesmyslných nápisů. Nedávalo mi to smysl. Slezla jsem dolů a uviděla jakousi vesnici. Mám za to, že lidé té vesnici říkali Ivarův Dvůr. Lidé na mostě na mě kukali a divili se, kde jsem se tady vzala.,,Jsem z Vyšného Hrothgaru,vy zde žijete?“ ,,Ano,kde bychom jinde měli žít?!“,,Já se jen ptám,celou zem pokrývá krev Bouřných hávů a legionářů. Není to tady nebezpečné?“,,Hahahaha…je ale na to si časem zvykneš. Ty jsi nikdy nebyla v nebezpečí?“Podívala jsem se na smějící ho se muže a jemně jsem odpověděla: ,,Ne,já neměla nikdy kontakt s životem tady.“ Dva muži se na sebe podívali,začali se smát a já se hloupě přišklíbla. Muži se přestali smát a ukázali mi nejblíže ležící město – Riften. Šla jsem tím směrem. Napadlo mě hodně vlků a medvědů nezpočet. Taky hodně banditů a lapků a tak jsem si řekla:,,Vždyť je to tady samí nůž a krev! Jak jsem mohla být tak blbá a nevzít si svůj meč!“ Najednou jsem viděla člověka v temné kápi jak předemnou utíká. ,,Počkej!“ zakřičela jsem. Člověk se zastavil a šel blíž ke mně. Zjistila jsem že ten člověk,je muž. Zeptala jsem se ho,kam má namířeno.,,Jmenuji se K-hurg. Mám namířeno do Riftenu.“ ,,Jo? Tak to máme společnou cestu.“ Muž si sundal kápi a zjistila jsem že je to Khajiit.,,Nechceš Skoomu?!“,,Co je to?“,,Neboj,bude ti potom dobře“ ušklíbl se. Napila jsem se a zjistila jsem že je to sladké. Vypila jsem celou lahvičku. Za chvíli se mi začala motat hlava. Pak jsem najednou padla k zemi a spala. Když jsem se probudila,ten divný kočičák byl pryč. I s mými cenným věcmi. Začala jsem se vztekat, ale bylo mi to na nic. Tak jsem sebrala vše co mi zbylo a šla jsem směrem k městu. Když jsem přišla ke stájím, tak přišla stráž že je město zavřené. Nevím co se stalo poté ale byla jsem uvnitř. Spatřila jsem opět toho kočičáka. Jakmile spatřil on mne, začal utíkat. A já za ním. Když jsem ho chytila, zeptala jsem se ho kde mám věci?!. ,,Prodal jsem je, a za slušnou cenu!“ a opět se blbě ušklíbl. Pak mě nějaký občan řekl, jestli bych nedoručila nějaký balíček do Větrného žlebu. Hned jsem se tam vydala. Chtěla jsem jet povozem,ale ten zablešený kočičák vše sebral. Tak jsem se tedy vydala pěšky. Asi po půl dni cesty jsem přišla na místo, kde vystřikovali ze země horké prameny jedovaté a zkažené vody.,,Fuj, tady je ale horko“…