---

4. stránka
_______________________________________________________________________________________________

Vyšel jsem na nádvoří, kde stáli seřazení rekruti a potutelně se na mě usmívali. Měl jsem fakt špatnou náladu a nejraději bych to tu všechno zapálil.

„Kde jsi byl tak dlouho ?“ Vyjel na mě Cipius.
„Co ti je do…“ Nestačil jsem to doříct, Hadvar do mě tvrdě šťouchnul loktem.
„Co jsi to chtěl říct ?!“ Na obličeji Cipia se objevila velká žíla.
„Že se omlouvám !“
„Že se omlouvám, pane !“ Zařval Cipius. „Táák, za to, že jdeš tady s Hadvarem pozdě, si oběhnete pevnost. Pohyb !“
„No to si děláš prd…“ Hadvar do mě zase šťouchl. „Ano, PANE !“

Doběhl jsem někam k bráně a padl jsem vyčerpáním. Vdyť jsem nikdy v životě neběhal.

„To má být vtip ?“ Začal se mi smát Hadvar. „To neuběhneš ani 50 metrů ?“
„Já…eh…jsem běžel celou cestu až sem z Cyrodiilu.“ Vydal jsem ze sebe. „ Jsem …eh…prostě vysílenej…eh…jo…“
„Haha, to ti tak budu věřit“ Odvětil s úšklebkem Hadvar. „Dělej, ať to máme za sebou!“

Trvalo mi to asi půl hodiny. Musel jsem ale přiznat, že krajina kolem Neugradu byla překrásná. Dokonce za pevností bylo docela velké jezero. Tam bych se mohl flákat!

Když jsem naprosto zničen dorazil na nádvoří, Cipius vypadal, že brzo vybuchne.
„Hmm, už jsem pomalu doufal, že jsi dezertoval.“ Zasmál se ukrutně falešným smíchem. „Kde jsi sakra byl ????!!!!
Odpověděl jsem mu co nejnebezpečnějším tónem. „Dělal jsem přesně to, co jste mi řekl, pane !“
„Nezájem, udělej tu přede všema 100 kliků !“
„Ale pane, já neumím kliky“ Odpověděl jsem tentokrát i trochu smutně.
Celá řada se začala smát až na Hadvara. Ten se smál nejvíc. A Cipius se k nim přidal.
„Ohó, náš chlapeček neumí kliky, no to se podívejme. NASRAT ! K ZEMI A MAKEJ !!!“

To byla ta nejtrapnější věc v mém životě. Udělal jsem sotva jeden a trvalo mi to něco přes hodinu.
Byl jsem naprosto na dně.
Ale naštěstí mi pomohlo to, že se Cipius nestaral o ostatní rekruty, takže se mohli flákat. Vlastně mi byli vděční.

„Táák to by bylo, snad už máš dost. Tebe ten smích jednou přejde !“ Začal si na mě Legát Cipius.
„Pane, mám otázku !“ Řekl jsem a i když mě Cipius ignoroval, pokračoval jsem. „Pokud vím, tak tu má být legát Fasendil a ne vy ! Kde sakra je ?“
„To není tvoje věc ! A jestli se mě ještě jednou na něco zeptáš bez vyzvání“ Burcoval Cipius se strašlivým úšklebkem. „Budeš zase běhat. Stejně jako vy ostatní. Jste jen banda línejch bastardů“

„A co jste jako vy ?“ odvětil jsem. „My tu makáme a vy nás jen šikanujete !“
Byl jsem pořádně naštvanej a podrážděnej. Tohle ale bylo příliš.

Cipius ztratil řeč. Nejdřív zbělal, pak zfialověl.
To samé udělali rekruti. Jenže Cipius ještě zrudnul. Pořádně zrudnul...

„Ty, ty..“ Začal koktat a praštil mě holí. A znovu. A znovu. Začal do mě kopat.
Pak mě postavil a hodil mě do bláta. Byla to ta největší bolest v mém životě.

„Má tu ještě se mnou někdo nějaký problém ?“ Zaječel Cipius. „Já jsem válečný hrdina ! Já bojoval ve Velké válce a pobil jsem na tisíc elfů ! Nemáte žádný respekt, vy přizdisráči ! Ke mně se chovali v legii daleko hůř, než já k vám ! Takže, chcete válku ? Máte ji mít.“

„Ale pane, za to může ten …“ Začali se vymlouvat rekruti.
„TICHO !“ Zařval Cipius, „To není moje věc ! Moje věc je ta, že z vás mám do měsíce udělat řádné legionáře a to taky udělám. Klidně půjdu přes mrtvoly !“

Hadvar mi pomohl na nohy. Cipius se ke mně vyřítil a zase mě shodil do bláta.
„Takže, chceš mi něco říct ?“
„Ano, pane, omluvám se, pane, máte naprostou pravdu, pane.“ Začal jsem se omlouvat, dával jsem si opravdu pozor na slovo pane a plánoval jsem svoji strašlivou a ukrutnou pomstu.
„Takže vztyk a makejte běhat.“ Zařval na ostatní a ti se dali do pohybu.

Ten běh probíhal podobně, jak ten minulý. S tím rozdílem, že s námi běhal i Cipius. A vždycky mě srážel na zem
( pokud jsem zrovna na ní nebyl ).
A vždycky když mě vyválel v blátě a řval na mě, že jsem sračka, v duchu se mi rýsovala strašlivá, ukrutná a sladká pomsta.

Ano. Pomsta. Dnes v noci !

_______________________________________________________________________________________________