---

Část 2. - Bílý Průsmyk

M’aiq se po několika hodinách poklidné cesty dostal z falkreathských lesů na místo, které se mu v očích rozzářilo. Kromě toho, že tehdy nad M’aiqem zářilo Slunce, viděl před sebou rozsáhlé pláně s křovisky, nekonečnými malými toky a bohatou vegetací, která se občas ztrácela kdesi v dáli. Takto vítal Khajiita nový kraj… Bílý Průsmyk.

M’aiq se rozhodl nekráčet po stezce, namísto toho se nechával volně unášet pěšinkami od zvěře. Cestou míjel nejen známé i neznáme byliny, které rostly v předchozích lesích, ale i pozůstatky velkých stvoření, jejž tu dříve nejspíše žili. Dokonce nacházel velká ložiska nevytěžených rud, jak trčí ze země a vyhřívaly se na slunečním svitu. Tato nerovná pláň byla… tedy, vlastně je bohatým nerostným zdrojem. Od špinavých červeno-šedých barevných rud, až po krásně zlatavé žíly.



M’aiq neměl tušení, jak jsou tato místa rozsáhlá, v jedné chvíli se z místa otočil na západ a spatřil v dáli několik malých stavení, jež lemovaly kamennou cestu vedoucí kamsi. Po chvíli kráčení oním směrem dorazil do první vesnice v tomto kraji… Rorikův Dvorec. Pokud si cestovatel myslí, že zde není nic k vidění, ani k obdivování, mýlí se. Ačkoli tato osada stojí na nijak bohaté půdě, místní starousedlík prozradil, že to tu kdysi koupil a tvrdou prací vybudoval několik políček, které hojně vynášejí zásoby. Neuvěřitelné!

Všichni obyvatelé tu jsou farmáři a není proto divu, když každé stavení má své políčko. Za dobře poskytnutý peníz vám poradí, prodají nějaké zásoby či můžete zchladit hrdla v místní krčmě. Na malou osadu je tu příliš velké ticho. Co ještě M’aiqovi starousedlík prozradil, že se tato osada nachází na hranicích s dalším krajem, „Pláněmi“, kde je hlavním městem „Markarth“. Tam M’aiq později zamíří.

M’aiq se vydal na východ, očekával, že se touto cestou dostane do Bílého Průsmyku, města s „jarlem“ a velice obdivuhodnou historií, která ho zajímala. Než se však dostal do onoho města, vydal se opět prozkoumat přírodu, která ho stále uchvacovala. Kromě rostoucí vegetace a možných nalezišť, které již výše napsal, M’aiq málem zapomenul zmínit, že se tu zde často nacházejí starobylé ruiny a pozůstatky některých staveb a hrobek. Po cestě z Rorikova Dvorce do města lze narazit na hrobku v pláních, ve které jsou neznámé tři otáčivé sloupy s vyobrazenými zvířaty. M’aiq nepřišel na způsob otevření, a proto raději nechal mrtvé mrtvými a pokračoval v průzkumu.

Tentokrát se vydal k nedaleké řece, ve které plavalo mnoho známých i neznámých ryb. Cyrodiilské Hřebenatky poznal hned na první pohled, ale například Ssstkapra viděl poprvé v životě. Cestovatel by si měl však dávat pozor na putování v této oblasti, nejen že se může zranit o ostrá skaliska či případně o kořeny suchých stromů, ale může být zde napaden smečkou vlků či dokonce šavlozubými kočkami!! A jak se M’aiq vyděsil, když spatřil tato stvoření! Ještě štěstí, že má tak rychlé nohy, neboť by už nepsal tyto řádky…

Po útěku narazil Khajiit na něco neuvěřitelného, co mu vzalo dech… Před M’aiqem se pomalým tempem promenádovaly obrovské mohutné postavy s kyjem na rameni a v doprovodu velkých chlupatých zvířat s chobotem… Obři a mamuti!!
M’aiq neměl slov pro tuto podívanou, těžko by popsal, jak se zrovna cítil, ale může jen prozradit, že to bylo opravdu majestátní. Chvíli na ně hleděl a poté se pokusil k nim přijít blíže. Mohutánci ho sice spatřili, nicméně si ho nevšímali, jako by tam vůbec nebyl. Přesto M’aiq cítil, že není moudré být v jejich blízkosti.

Po zahlédnutí těchto stvoření si všiml dalších ruin a různých památníků, ve kterých se ocitaly oltáře různým bohům Pantheonu. Často nacházel oltáře Jodeho… ah, pardon… „Zenithara“, jak se správně nazývá v Cyrodiilu nebo „Tsuna“, jak ho nazývají Nordi. Či Stendarrovy oltáře… Nordi ho nazývají „Stuhn“.
Kromě těchto oltářů objevil M’aiq velkolepou stavbu… no, spíše obelisk trčící ze země, kamsi až do nebes. Vypadal mohutně, když přišel blíže, pod tuto stavbou, mohl najít několik trsů levandulí a části kovových zbrojí. M’aiq předpokládá, že se nejspíše jedná o válečný památník. Kousek od onoho místa rostly další trsy barevného kvítí, Khajiit je utrhl a věnoval je místu. Poté se už konečně vydal na cestu do „jarlova“ města.

Pokud poutník bude kráčet po těchto kamenných stezkách, může ve svém okolí často narazit na různé vchody do jeskyní a cesty, vedoucí kamsi do jižních hor tohoto kraje. Pokud se dáte po z Rorikova Dvorce po stezce do Bílého Průsmyku, určitě dojdete po několika mílích do vojenské pevnosti „Šedoblat“. Ačkoli se tvrz nachází v dost těsné blízkosti cest, vojáci uvnitř nekontrolují každého putujícího… což bylo pro M’aiqa dobré. Dále je v okolí možné vidět pozůstatky z kamenných staveb, věčné kamenné ploty lemují tyto stezky.

M’aiq kráčel stále východním směrem, už od této pevnosti mohl vidět úchvatnou dominantu „jarlova“ města… mohutná budova na vršku kopce, která zářila do okolí. Po chvíli se Khajiit dostal k městským stájím, kde se dvojice handlířů starala o koně. Navíc vedle nich postával povoz s vozkou, čekající na zákazníka. Pokud nejste příliš vytrvalí v pochodu, můžete využít jeho služby.

Než se M’aiq dostal za bránu města, musel projít kolem stráží, hlídající mohutnou bránu. Ačkoli se s podobnými hlídači již setkal, tito mu připomenuli, aby si dával pozor na činnost, kterou chce provádět. Nebo by se mohlo stát, že by M’aiq mohl skončit v šatlavě… a to by taky nechtěl. Vcelku ne zrovna příjemné uvítání.

Ale zpět k městu… Pokud se cestovatel dostane za tuto ohromnou bránu, jeho oči můžou zůstat v úžasu. Rozsáhlé město, jež žije každým obyvatelem… tolik radosti, práce a veselí. Hned za branou do čtvrti „Pláně“ najdete kovárnu, kterou stojí za to navštívit. Dále tu jsou dvě krčmy, „U Nalitého lovce“ - ta je blíže k hlavní bráně, a „U Kobyly a praporce“ - ta je zase u tržiště. Vskutku příhodná jména.
Na tržišti se dále nacházejí dva obchůdky, hokynářství, jehož majitelem je věčně usměvavý Bretonec a lékárna… nebo alchymistická dílna? Těžko to M’aiq může správně popsat, ale pokud toto navštívíte, jistá žena z Cyrodiilu vám jistě poradí, který nápoj vám pomůže a který uškodí.

Když se vydáte od tržiště vzhůru po schodech, dostanete se do „Větrné“ čtvrti, kde je hlavní dominantou ohromný listnatý strom „Zlatý list“. Hned vedle tohoto monumentu se nachází Lorkhanův chrám… tedy, chrám bohyně Kyne - Cyrodiilští jí nazývají „Kynareth“. Kromě několika velkých rodných domů tu je síň mrtvých, zasvěcená Joneovi, tedy Orkeyovi - pro Cyrodiilské - Arkayovi.

Poslední zvláštností této čtvrti je místo, kde se prý nacházejí neodvážnější dobrodruzi a hrdinové z celého Skyrimu… Jorrvaskr. Medovinová síň, která patří takzvaným „Družníkům“, lidem, kteří připluli na Tamriel jako první a obsadili ho se svým velikým vůdcem Ysgramorem. M’aiq přiznává, že nordská jména jsou opravdu těžká na zapamatování. Khajiit si dodal odvahu a vydal se do oné síně, zjistit více historie o této stavbě a lidech. Už při příchodu dovnitř může být svědkem zápasu několika členů mezi sebou. První dojem nevypadá zrovna hezky, ale tito různorodí bojovníci se nijak nešetří… dokonce se smějí i ranám, která obdrží. Vcelku pozoruhodný přístup.
M’aiqa odchytla během podívané neznámá žena v lehké zbroji, byla sice nesmělá a s tvrdostí na jazyku, avšak nechala Khajiita vyslechnout, co měl na srdci a doprovodila ho až k vůdci.



Kodlak Bělohřívý… zvláštní jméno pro Norda. Jen, co ho M’aiq spatřil, pochopil, proč se tak nazývá. Urostlý svalnatý muž, který už budil respekt na pohled. Od lidí, na které M’aiq cestou do města narazil, slýchával jen samé chvályhodné řeči. Z jeho úst číšila moudrost a odvaha, po krátkém vysvětlení, co tu M’aiq chce, mu prozradil malou historii města, která je spojená s jeho pra-pra-pra-pra předky. Dozvěděl se, že kdysi byla tato budova jediným místem v kraji, až po několika letech se sem scházeli další lidé, jež budovali domy a vyráběli skvělou medovinu. Nord mu prozradil, že ještě před budováním města se postavila „Nebeská kovárna“, nikdo ze současných Družníků neví, kdo a proč jí postavil, ale tvrdí, že se zde vyrábějí ty nejlepší zbraně a zbroje z rukou Eorlunda Šedovlasého, mistra všech kovářů ve Skyrimu.
Poté, co mu prozradil něco z historie, se zeptal, jestli se M’aiq nechce přidat do jejich řad, ale to už M’aiq musel odmítnout. A tak Kodlak popřál Khajiitovi šťastnou cestu a dodal, aby se když tak nebál těchto lidí, pokud je uvidí někde v přírodě, jak se rvou se zvěří. M’aiq si jeho rady vážil…

Poslední prohlídkou města se stala samotná „Oblačná čtvrť“ s jedinou dominantou ve městě… Dračí síní – místem, kde sídlil „jarl“. Budova to byla opravdu ohromná… těžko M’aiq mohl uvěřit něčemu takovému, připadal si proti tomu tak… nicotně.

Opět si dodal trochu odvahy a vstoupil dovnitř. Krásně zdobené stěny, rozsáhlé stoly a všude spousta služebnictva, která ctila pořádek. Až na samotném konci síně se nacházel trůn se sedícím vůdcem. Než stačí poutník před něj předstoupit, u schodiště vás zastaví velice nebezpečně vypadající Dunmerka, která se vás zeptá na důvod příchodu. Poté, co jí pronesete svůj důvod, vás může dovést k vůdci nebo vás nechá vyprovodit pryč. M’aiq měl štěstí, s jejím doprovodem se dostal až před samotného „jarla“ Balgruufa Velkomožného. Jeho hlas budil respekt a zároveň milost. Khajiit měl spoustu otázek a proto se ho ihned vyptával, proč se toto sídlo jmenuje zrovna „dračí“ a zda by nevěděl o nějakých místech, které by mohl Khajiit navštívit.

Nord se nadechl a začal vyprávět o bájném Nordovi, Olafovi Jednookém, který kdysi před několika desítkami let vydal proti velmi obávanému draku Numinexe a v boji na hoře Anthor - což je hora v Ledohradské oblasti, o tom se M’aiq rozepíše později. Tam onoho draka porazil a uvěznil zde, v těchto síních. Zdála se tato historka být neuvěřitelná, i když se M’aiqovi něco na tom nezdálo. Poté se jarl zeptal, jestli někdy viděl draka, avšak Khajiit byl připraven. M’aiq ví, že draci nikdy neodešli. Byli jen neviditelní a velice, velice potichu.

Poté jarl dodal, že dračí past stále funguje, ale je to mnoho let, co ji někdo zkusil spustit. A kromě obávaných draků, kteří se již ve Skyrimu nenachází, prozradil, že ho často trápí obři, když napadnou nějaký statek. Nebýt Družníků z Jorrvaskru, už by se mnoho farmářů ocitlo v síni mrtvých.

Když přišla řeč na místa, která stojí za to navštívit, M’aiqovi doporučil zamířit do Zlatopalcova medovaru, který se nacházel na cestě do Větrného Žlebu a také na nejvyšší horu nejen Skyrimu, ale i celého Tamrielu… na Jícen Světa. Po chvilce si uvědomil, že tam se nedostane, poslední kroky cestovatele se zastaví před dveře kláštera Vyšný Hrothgar, sídla mistrů hlasů, Šedovousích. M’aiq se zeptal, co je na nich tak zvláštní, že sídlí tak vysoko a tak odtažitě od světa, jarl Velkomožný prozradil, že to jsou jediné stařešiny, které umí využívat sílu hlasu mírumilovnými způsoby. Někteří Nordi se za nimi vydávají a chtějí se od nich naučit umění zvané „Thu’um“… řev. M'aiq nechápe, co je na křičení tak zvláštního. M'aiq může křičet, kdy se mu zachce. Jarl mu na tuto odpověď pronesl, že toto „Thu’um“ má takovou moc, že dokáže hýbat se světem. Ostatně doporučil, aby si dával pozor, pokud se opravdu vydá k nim, cesta je nejen daleká, ale také nebezpečná… od rozmarů přírody až po divokou zvěř a nebezpečný led, které číhá na sedmitisících schodech.

Slunce zůstalo uprostřed oblohy a M’aiqovi se naskytla příležitost navštívit první tip, který dostal od vysoko-hodnostáře. Sotva vyšel ven z města a ohlédl se na jihovýchod, v dáli v horách uviděl již zmiňovaný klášter, který byl i na takovou dálku velice impozantní. M’aiq se nemohl dočkat, až dojde na místo.

Avšak první zastávkou před Vyšným Hrothgarem byl nedaleký medovar, u kterého ho zastavila městská hlídka a záviděla Khajiitovi. M’aiq si pamatuje, jak jeden z mužů zákona pronesl něco na způsob „S plným břichem medoviny by se cítil mnohem tepleji a lépe“.
Medovar není tak velký, jak se zdá, ale poskytuje velice dobré pochutiny - od samotného medu a medoviny, přes různé sladkosti. Majitel však neměl dobrou náladu a neprovedl Khajiita po tomto skvostném lokálu. Nicméně běloprůsmyčští obyvatelé a farmáři si musejí užívat z tohoto pohostinství…



Po několika hodinách strávených v medovaru se M’aiq vydal jižní stezkou do další osady… do Vorařova. Vcelku klidné místo, jež se rozprostírá na Bílé řece a pod mohutnou horou. Osada je to velice malá, pár malých domků, pila, kovárna, hokynař a krčma, odkud se ozýval psí štěkot. Z této vesnice je možné spatřit na severní straně hor podivnou zříceninu pokrytou sněhem. Od místních se M’aiq dozvěděl, že se jedná o tzv. Mohylu temných vod. Kdo ví, co se tam skrývá, pro M’aiqa to bude nenavštívené…

Když cestovatel projde touto osadou a bude pokračovat jižněji po stezce, může se dostat na místo, kde se nacházejí tři menhiry se znaky souhvězdí. O jednom z kamenů už ví, ve Falkreathu na ostrůvku Ilinaltina jezera se nachází taktéž takovýto menhir. Této trojici se říká „Strážné kameny“ a je na nich vyobrazen válečník, mág a zloděj. M’aiq začíná uvažovat, že je tato víra zde asi opravdu rozšířená…

Po cestě dál na jih můžete narazit na stezku do Helgenu. Pokud chvíli po ní půjdete, jistě dojdete na cestu, vedoucí ke dvěma zvláštním zříceninám po mocnou horou… Od neznámého farmáře, co kráčel do Helgenu se dozvěděl název. „Nebeské hlásky“, jedna je severní a druhá jižní. Farmář doporučil je nenavštěvovat, prý se to tam hemží zločinci a raubíři, M’aiq už na ně jednou narazil a nerad by přišel o několik chlupů na kožešině, proto se tomuto místu vyhnul a pokračoval dále stezkou přes horský průsmyk v Haemarově hanbě. V celku mrazivé místo, ještě že má M’aiq tak krásnou kožešinu, jinak by tu jistě umrzl. Navíc, zde se nachází mnoho divoké zvěře, od vlků až po jeleny. Proto M’aiq doporučuje mít u sebe něco, s čím by se cestovatel mohl bránit… případně odehnat.

Za pár hodin se touto mrazivou stezkou dostanete do dalšího kraje, které M’aiq rozepíše v dalším díle a to do Průrvy. Protože se M’aiq dozvěděl, že jeho cíl, Vyšný Hrothgar, se nachází stále v kraji Běloprůsmyckém, nechá zde o něm psát… Jen lehce vysvětlí, kudy se tam poutník dostane.

Až překročíte průsmyk v Haemarově hanbě, projdete si část lesa, dejte se severní stezkou! Pokud se jí dáte, dostanete se k mostu, vedoucí přes řeku do poutní vesnice do Ivarova Dvora, která patří již Průrvě. Přejdete vesnici a po krátkém putování opět přejdete další mostek, pod kterým zuří divoká řeka. A právě zde začíná poutní trasa, schody vedoucí až ke klášteru Šedovousých. M’aiq se rozhodl počítat schody, pro přesnost, nemohl se dočkat, až dojde na vrchol.

Teď musí M’aiq varovat všechny poutníky. Už na začátku této trasy se vyskytují divoká zvířata! Nebýt několika lovců, vracející se ze shora trasy, asi by měl M’aiq velké potíže. Proto berte na vědomí, pokud se vydáte na cestu, ozbrojte se nebo si najděte někoho, kdo by vás doprovodil se zbraní po boku!! Vlci, občas medvědi, šavlozubé kočky či na vyšších místech také odporní trolly! Na to lze zde narazit, proto tedy buďte opatrní!

Na této stezce můžete kromě ledových schodů, krásných panoramat a divoké zvěře, narazit i na památníky a zastavení s moudrými texty, ohledně božstva a takzvané „Cesty hlasu“. Občas můžete zahlédnout někoho, jak u těchto zastavení posedává a tiše promlouvá ke kameni… M’aiqovi se to zdá jako zbytečnost.

M’aiq pomalým tempem vykračoval vzhůru a když nebude pomýšlet na nebezpečí, na která narazil, z ničeho nic si všiml krásné podívané, kterou ještě nikdy v životě neviděl… Z nebes padalo cosi bílého… Sníh padá. Koho zajímá, odkud se bere? M'aiqovi se prostě líbí sněhové vločky. A že jich bylo, když stoupal stále výše a výše… Led na schodech i přes jeho teple vyhřáté boty studil. Tam, kde již sníh pokryl skaliska, lze najít již známé rudo-bobule „Sněhulky“.

Kromě nebezpečí, které tu číhá, musí M’aiq zdůraznit, že zde nahoře jsou teploty velice nízké a vítr nesmírně zuřivý a mrazivě štiplavý. Proto prosím, teple se oblečte, nebo se z vás stane pochodující rampouch! Navíc, v těchto místech jsou hůře viditelné schody! Proto pozor, kam šlapete!!

Po několika hodinách se unavený M’aiq dostal před onen klášter, i když zapomenul počítat schody. Však může si říct, že M'aiq jednou vyšlapal na Vyšný Hrothgar. Těch schodů bylo tak mnoho, že je nedokázal spočítat… Pouť z Ivarova Dvora ke klášteru je velice náročná túra, proto se dobře oblečte, nachystejte mnoho zásob a mějte sebou doprovod.



Sníh je na některých místech hluboký, pokud máte v sobě ještě po této túře dostatek odvahy, můžete se trochu přiblížit k okraji skal a uvidíte krásné panorama pod vámi… Město Bílý Průsmyk a jeho okolí tak drobné, jako byste byli jestřábi někde v oblacích… jedním slovem - úžasné!
Jen škoda, že se M’aiq nedostal až na vrchol světa, který se nad ním ještě tyčil. M’aiq vyšel schodiště, které ho vítalo a které se uprostřed rozdvojovalo. Mezi rozdvojením stála truhlice, několik vaků a trsy položeného kvítí. Podle všeho sem někteří poutníci zanechávají „dary“ Šedovousím v podobě květin. M’aiq si cestou utrhnul pár rudo-bobulí a umístil je sem. Doufal, že se mu taktéž poštěstí na další cestě po Skyrimu. Vyšel i poslední schody a dostal se až ke dveřím kláštera, leč i když bouchal velice silně, nikdo mu neotevřel…

Než se stačilo Slunce schovat za dalekými západními horami, M’aiq seběhl po schodech zpátky do Ivarova dvora, kde se rozhodl přespat. V příštím díle se čtenáři dozvíte více o kraji „Průrva“ a o snad nejkrásnějším lese ve Skyrimu.

- - - - - - - - - - - - - - - - - - - -
Co M’aiq doporučuje navštívit:
z přírody: západní pláně, nedaleko Rorikova Dvorce, klášter Vyšný Hrothgar pod Jícnem Světa
z města: Dračí síň, medovinové sídlo Jorrvaskr, Zlatopalcův medovar

Nejčastěji nalezené:
byliny: Bavlníky (M’aiq si vzpomenul na název, často na pláních), Horničky a Levandule (opět pláně), Sněhulky (v zasněžených oblastech)
lidé: farmáři a poutníci

Na co by si měli cestovatelé dávat pozor:
Na pláních rozhodně na vlky a šavlozubé kočky. Rozhodně se vyplatí neplést se do cesty obrům a mamutům!
V horách pozor na medvědy, vlky a trolly!! A pokud se vydáte po stezce k Vyšnému Hrothgaru, pozor na led!