---

Část 2. - Černá duše

V ohromné síni, jež se topila v modrých barvách, postávala pětice netrpělivých žáků u magické fontány a hleděla do jejího nitra. Každou chvíli se čarodějové ohlédli na sebe a četli si v očích otázku, kde se zdržuje jejich mistr. Mladá Bosmerka se otočila na vedle stojícího šedivého přítele a zeptala se ho, co očekává z dnešní hodiny. Než stačil něco říct, dveře do sálu se otevřely a ocelová brána zavrzala. K fontáně se blížil jiný učitel, než předpokládali…

„Váš mistr mě požádal, abych dneska vzal hodinu za něj. Není zcela ve své kondici a musí odpočívat.“
„A jak mu je?“, zeptal se redguardský učeň.
„Není mu dobře,“ rychle odpověděl Altmer, „ale už se o něj stará mistryně Colette.“ polknul slinu na jazyku a pokračoval v řeči, „Váš mistr mě požádal, abych vás procvičil více ve vyvolávací magii. Začneme s něčím lehčím a postupně budeme čarovat složitější kouzla.“ ohlédl se na studenty, již nehnutě stáli, „Rozmístěte se po hale a začneme!“

Pětice studentů se rozmístila tak, jak přikázal. Každý měl od sebe rozestup několik sáhů kolem suplujícího učitele, jenž stál u fontány, vytvořili dokonalý půlkruh. Po zvolání otázky, zda jsou všichni připraveni a pokynutí hlavou, je Altmer požádal, aby vyvolali před sebe plivníka. Dunmer, Redguard a Bretonka se lehce zasmáli, pro ně to byla maličkost a bez jakýchkoliv příprav vyvolali před sebe vlka z plání Zapomnění. Zvěř se po vyvolání oklepala a párkrát štěkla. O pár vteřin později se to povedlo i zbývající Bosmerce a Císařské studentce.

„Magie vyvolávání spočívá v přivolání nestvůry či bytosti z plání Zapomnění a udržením jej zde v našem světě, co nejdéle.“ ozval se učitel, „Všiml jsem si, že některým z vás dělalo toto kouzlo problémy… a některým ne.“ otočil se na bosmerskou studentku, „Balven, řekněte mi, v čem jste měla potíž přivolat plivníka?“
Mladičká elfka polkla a učinila pár kroků před sebe, „Víte, mistře, nemám tak vysoké znalosti vyvolávání. Chvilku mi trvalo, než jsem si uvědomila, na kterou část se mám zaměřit a připomenout si jí…“
„Jinými slovy, máte pomalejší reakce… Ale to nevadí. Učený z nebe nespadl.“ poté se otočil na císařskou studentku, která byla ve tváři o několik desítek let starší, „A v čem jste měla problém vy, Katarino?“
„Pomocí myslí se mi nepovedlo hnedka zachytit plivníka. Až na druhý pokus…“
„Ale vyvolala jste ho… Aspoň něco.“ po jeho řeči se studentky vrátily na své místo, všichni plivníci náhle zmizeli ze světa, „Dobrá, plivníka byste všichni zvládli. Dalším vyvolávacím kouzlem je „přivolání atronacha“. Elementála, jenž se vyskytuje téměř ve všech daedrických pláních. Je to mnohem složitější, ale uvidíme, jestli se vám to povede…“
„Mistře Nelakare,“ ozval se náhle Treoy, redguardský tovaryš, „odpusťte, že vás přerušuji, ale proč nemůžeme oživit nějakou mrtvolu? Vždyť to je také jedno ze základů vyvolávání a…“
„Protože na oživení potřebujeme mrtvolu, avšak vstup do městských síní mrtvých nebo zabíjení lidí je zde na univerzitě zcela zakázané!. Navíc, tovaryši, mistr po vás chce, abyste se naučili uvězňovat duše stvoření. A to se nenaučíte jinak, než když pochopíte princip vyvolávání daedrických stvůr.“
„Uvězňovat duše? Ale… to jsme se měli učit až za několik týdnů! Tak daleko se znalostmi ještě nejsme…“ ozval se tentokrát dunmerský žák.
„Jsem si toho vědom, Pithi, ale dneska vás mám toto naučit. Snažte se, čím dřív se to naučíte, tím dřív potěšíte nejen svého mistra, ale hlavně sebe! Pro ty z vás, kteří nebudou chtít opustit půdu univerzity, je to možnost nového výzkumu a seberealizace!“

Všichni studenti polkli a znovu se postavili do připravených pozic, mistr Nelakar jim podrobně vysvětlil, co mají učinit, aby vyvolali ohnivého atronacha a nechal je samostatně pracovat. Takřka ihned na začátku se povedlo bretonské čarodějce Syrraně přivolat elementála. Za pár chvil se to podařilo Katarině, Balveně a Treoyovi, až na konec po několika minutách i Dunmerovi Pithiovi. Během jejich čarování jim mistr vysvětloval některé poznatky již nežijících velmistrů o Zapomnění a duších.

Po několika hodinách vyčerpávajícího čarování jim dal na pár minut přestávku, sám rychle zaběhl do svých komnat a přinesl několik malých kamenů duší. Ty pak předal každému do ruky a prozradil, co s nimi má dělat. Vysvětlil jim, že aby mohli uvěznit duši nějakého stvoření, musí mít u sebe jeden z prázdných kamenů duší. Drobná a neškodná stvoření mají malé duše, za to větší a silnější potřebují větší kameny.

Znova se na ně zadíval a zeptal se, zda jsou připraveni. Poté jim ukázal, co mají přesně udělat, aby se jim povedlo vykouzlit kouzlo uvěznění. Předvedl velice jednoduchý pohyb, kouzlo namířil do fontány a seslal jej. Upozornil je, aby se vyhýbali kontaktu s kouzlem, protože pokud zemřou, jejich duše neodejde v klidu ze světa, ale zůstane v objetí Zapomnění. Už nikdy by nevrátili duši do mrtvého těla. I přesto jim doporučil, pokud by byli přeci takto okouzleni, aby chvíli někde v bezpečí vyčkali, kouzlo nemá dlouhé trvání.

„Myslím, že mi tohle půjde snadno…“ ozvala se Syrrana, hned na to se ozval i Treoy.
„Dobrá, tak to zkusíme.“ zvolal Nelakar, „Protože nechci, abyste to zkoušeli na sobě, přivolejte si plivníka. Je to jedno z… menších stvoření Zapomnění. Až se vám to povede, zakouzlete na něj ono uvěznění a zabte ho!“

Všichni čarodějové si připravili vyvolávací kouzlo, po provedení pohybu se před nimi zjevili vlci ze Zapomnění a hlasitě štěkali. Nelakar jim pokynul, aby jim uvěznili duše, někteří studenti váhali nad tímto rozhodnutím, ale mistr je ukliďnoval, že se nic špatného nestane, těchto stvůr je v Zapomnění více než dost. Bretonka, Redgard a Císařská studentka uvěznili hned na první pokus své vyvolané exempláře, následně to udělali i zbývající Dunmer s Bosmerkou. Každý z nich si připravil jakékoli libovolné smrtící kouzlo, které vypustili ze svých rukou. Smrtelně šílené kňučení se ozvalo, když se přízraky rozplynuly a jakési podivné éterum se přemisťovalo do kamene v jejich rukách. Studenti cítili, jak se moc onoho stvoření uzavírá do neznámého nerostu.

Mistr se nad nimi usmál a zatleskal, „Výborně! Přesně takto to má fungovat, studenti! Tímto bych tuto hodinu zakončil. Myslím, že svého mistra potěšíte více, až toto uvidí!“ poté se před studenty uklonil a odcházel ze sálu pryč, žáci postávali na svých místech a tiše si vyprávěli své dojmy.

Venku se rozfoukal velice silný vítr, vločky sněhu narážely do tváře vyučujícího, který se odebíral do lektorských pokojů. Procházel skrze promenádu, cestou narazil na některé své kolegy a dvojici žáků, jejž se bavili u výklenku o magii. Na pár vteřin se u nich zastavil a chtěl se na něco zeptat, ale místo otázky se podíval na univerzitní mostek, kde právě postávala dvojice lidí a cosi si předávala. Jedna z nich se po pár minutách vracela zpět na pozemky. Sledující chvíli zůstal na místě, dokud se ona postava neodebrala do svých komnat.

Za pár okamžiků se u očarovávacího aparátu tiše radoval dunmerský čaroděj nad balíčkem, který dostal do ruky. Lehce radostným hlasem prohlašoval, jaké měl štěstí, že mu zboží přišlo právě včas. Z jeho přemítání ho však dostal Nelakar ve vchodu do komnaty.

„Mistře Varene, odpustťe, že vás ruším, ale měl jsem za to, že na vás dohlíží mistryně Marenceová.“
„Áh, ano…“ náhle velice silně zakašlal mistr Malyn Varen, div že jeho plíce nevyletěly ven z těla, „Dohlížela na mé zdraví…“
„Co jste to dostal, smím-li se zeptat? Je to snad nějaký…“
„Psst! Tady ne!“ okřikl ho Dunmer, „Pojďte se mnou, ukážu vám to!“ zabalil balíček a společně s kolegou se vydali na schodiště.

Pod posledním schodem se nacházely padací dveře do sklepení univerzity, do Hnojiště, velice temného zákoutí. Když slezli po velice starém a vratkém žebříku, prošli několika smrdutými uličkami a otevřeli oslizlé dveře, dostali se na prapodivné místo. Právě postávali v nízké místnosti, ve které se uprostřed nacházela jaká si kovová ruka, nepatřící do tohoto světa. U jedné ze zdí byla přisunuta lavice se židlí, k níž se Malyn vydal a rozbaloval balíček. Čím více se těšil na svůj objev, tím stále častěji se projevoval kašel, v jedné chvíli se mu spustila i krev z nosu, ale jakoby jí nevnímal. Nelakar se naklonil přes jeho rameno, jeho oči nemohly uvěřit, na co se právě dívají a co drží jeho dunmerský učitel v rukách.

„To je… neuvěřitelné! Taková… krása!“ probudil se do úžasu Altmer, „Kde jste to našel?“
„Úžasné, viďte?“ ozval se Malyn s veselím na jazyku, „Dlouhé roky hledání v Cyrodiilu a nakonec se mi dostane do rukou.“ otočil se na svého kolegu, „Naděje umírá poslední! S tímhle mám stále šanci se zachránit, jen musím na to přijít…“
„Mistře Malyne, nerad vám kazím vyhlídky, ale víte o tom, že sebe nelze uvěznit?“
„Mýlíte se, příteli…“ zakroutil hlavou a vrátil zpátky zrak na předmět v třesoucích se rukách, „Já na to přijdu…“
„Mistře, povedlo se mi naučit studenty uvězňovací kouzlo tak, jak jste si přál…“ pronesl a v té chvíli si uvědomil, nač je to vlastně naučil, „Snad nechcete po nich, aby to na vás zakouzlili, mistře? To je šílené!“
„Vy jste šílený, že máte takové myšlenky, Nelakare! Určitě se nechám od některého z nich jen tak uvěznit…“ velice přísně se ozval Malyn, „A k tomu uvězňování… skvělé! Bude se jim to na dalších hodinách hodit. Pokud vás mohu požádat, vemte za mě několik dalších přednášek a učte je více vyvolávání.“

Poté mu gestem ukázal, aby si dal odchod, než zcela Altmer odešel z místnosti, rychle dodal, „Dejte mi za čas vědět, kdo si z nich nejlíp vede. A nikomu neříkejte, co tu provádím!“

Altmer se uklonil a odešel z místnosti, Malyn Varen neustále hleděl na onu věc, která byla doposud zabalená. Ze stolku vytáhnul velikou bichli, brk s kalamářem a započal psát různé poznatky ohledně předmětu.

Uplynulo několik týdnů, mistr Nelakar se stále více zabýval výukou Malynových studentů než samotným svým projektem. Díky jeho trpělivosti a odhodlání naučil studenty vyvolávat mnohem silnější bytosti z plání Zapomnění, než tomu bylo kdysi dávno. Jeho úspěch ho hladil po duši, to samé si ovšem nemohl říct Malyn v Hnojišti. Neustále experimentoval a dumal nad myšlenkou, jak si zachránit život, aniž by přitom neumřel. Málokdy se objevoval na povrchu univerzity, i jeho kolegové začali po něm pátrat, však Nelakar neřekl nikomu ani slovo, přesně to si přál experimentující Dunmer.

Malyn už několik dní nepřišel do svých komnat, dny trávil nad pokusy a noci na ušpiněné posteli ve sklepení. Každou noc se mu zdály tak příšerné sny a hrůzná zjevení, že sám už těžko rozpoznával, co je realita a co sen. Každé ráno, když se probudil, neustále kolem sebe slyšel hlasy svých kolegů, jak se mu potají vysmívají, že jeho pokus nevychází. Celý den se snažil rozebrat podrobně předmět, až nakonec zakřičel radostí… přišel na způsob záchrany.

Za krátkou chvíli se otevřel poklop ze sklepení do lektorského sálu, rychle vyběhl schody do alchymistického koutku a vytvářel jakýsi lektvar. Za pár vteřin se k němu dostavilo několik jeho kolegů a vyptávalo se, co provádí a kde byl tak dlouhou dobu, jeho uši však nic nezaznamenaly. Dlouho se z něj snažili dostat nějakou informaci o sobě, ale Malyn vůbec necekl. Své snažení vzdali a nechali jej být na pokoji, bez řečí odešli, když se tu náhle Dunmer na ně rozkřikl s nadávkou v ústech. Nechápali, co ho to popadlo, ale rozhodně si byli jistí, že není zcela v pořádku. Celé dopoledne tak strávil v laboratoři s hmoždířem v ruce. Jeho snažení po chvíli vyrušil starý přítel, kterého si už téměř nepamatoval…

„Mistře Malyne!“ ozval se Nelakar, avšak, jen co se jeho kolega otočil čelem k němu, zarazil se, byl mnohem zarostlejší a vrásčitější, „Dlouho jsem o vás…“
„… neslyšel. Chtěl bych vědět, jak si vedete s pokusem a proč jste se neukázal tak dlouho?“ dokončil za něj řeč, Nelakar překvapeně s ústy dokořán hleděl na jasnovidce, „Přesně jste měl takováhle slova na jazyku, co? Vaše otázky mě jen… zdržují! Jsou neužitečné a zbytečné! Kdybyste mi místo toho raději řekl, KDO SI JAK VEDE S VÝUKOU!“
Na pár vteřin Altmer ztratil řeč, „Promiňte, řekl jsem snad…“
„ANO, ŘEKL! Teda, ne, NEŘEKL!“ zmateně se ozval Dunmer, „Znám vaše myšlenky a slova, každou noc jsem slyšel od vás, jak mě pomlouváte a rozhlašujete všude o mých pokusech. MÝCH POKUSECH!“ bouchnul si dlaní na hruď.
„Jste v pořádku, mistře?“ zeptal se ho opatrně kolega.
„JÁ JSEM, ALE VY NE!“ náhle se chytl Dunmer za srdce a velice slabě se sesypal na zem, Nelakar k němu okamžitě přiběhl a snažil se mu pomoc vstát ze země, „Omlouvám se… to ta daedra! Snaží se mě zlomit… ale nepovede se jí to!“ vydechoval velice rychle a rytmicky, „Který ze studentů je nejlepší?“
„Mistře!“
„TAK KDO?!“
Nelakar se odmlčel, nechtěl mu nic dál prozrazovat, ale na očích mu byla vidět touha žít a dozvědět se odpověď, „Nejlépe z nich si vedla Syrrana, ale i ostatní se hodně zlepšili. Za chvíli by mohli překonat mistra Gestora…“
„Fajn…dobrá… ufff…“ vydechoval Malyn, „Najděte mi mistryni Wylandrii a řekněte jí, aby se dostavila za hodinu do Hnojiště.“

Nelakar u něj chvíli postával, nakonec do něj Dunmer strčil, aby neotálel a šel hledat, však neměl tušení, kde onu čarodějku má najít, vyběhl z komnat a započal pátrání po ní. Malyn mezitím pokračoval s kašlem ve výrobě neznámé tekutiny.

„Hotovo!“ pronesl slavnostně, když vyzdvihnul nad sebe zelenou ampulku s právě uvařeným nápojem.

Než se stačil otočit, v mysli ho napadlo, že za ním stojí přesně jedna z osob, kterou si žádal. Ihned jí uvítal, aniž by se otočil a zeptal se, jestli může postrádat několik hodin svého volného času. Ze zad se ozval lehký ženský hlas, Dunmer věděl, že se ptá správné osoby.

„Za několik hodin budu vyučovat čtveřici studentů alchymii, do té doby mám čas, mistře Varene.“ pronesla Bosmerka Wylandrie.
„Výborně, odeberte se do Hnojiště. Za pár minut se tam dostavím s jednou studentkou. Chci vás s něčím seznámit…“ pronesl a odebral se ven z komnat, bosmerská čarodějka odešla do temného zákoutí.

Uplynula hodina, Nelakar neúspěšně pátral po čarodějce, kterou mu Malyn přikázal najít. Od některých kolegů zaslechl zvěsti, že odešla do Saarthalu pro vzácné přísady, od někoho zase, že se nachází v Arkáneu a jiní tvrdili, že je s arcimágem v laboratoři. Během pobíhání venku mezi poletujícími vločkami, narazil na čtveřici studentů, které vyučoval, ve velice rozzuřené náladě. Než stačil spustit, zastavili ho.

„Mistře Nelakare, můžete nám sdělit, co se děje s mistrem Varenem?“ začala se ptát Balven.
„Přišel za námi a místo klidného uvítání na nás spustil… hrubě.“ doplnil jí Treoy.
„Jak na vás spustil?“
„Chtěli jsme mu předvést, co jsme se od vás naučili, ale místo toho všechny okřikl!“ zvolal Pithi.
„Já jsem mu nestačila ani říct, že ho ráda vidím, a už mě posílal do Zapomnění! To je od něj… neslýchané!“ zvolala velice naštvaně Katarina.
„Všechny nás urazil a pak si vzal s sebou jen Syrranu. Neřekl jí ani důvod…“ hlásil Treoy, „Prostě jí takřka vzal za ruku a velice… no… hekticky pronášel, že jí k něčemu potřebuje…“
„Nevíte, kam jí mohl vzít?“ zeptala se znovu Balven.
„To nemohu říct, kde je…“ stručně odvětil, „Neviděli jste někde Wylandrii?“
„S ní jsme měli jít do Saarthalu, za pár hodin nám začíná výuka alchymie.“ přiznal Pithi, „Když Varen odcházel, zaslechl jsem něco o Hnojišti…“

Bez jakýchkoliv řečí je Nelakar opustil a rozeběhl se k nejbližšímu poklopu do zákoutí, čtveřice studentů nechápavě zírala na jeho reakci a nemohla pochopit, co se to kolem nich děje…
V temném zákoutí, k podivně vypadající ruce, přicházela Wylandrie, vytahujíc něco ze svého úboru. U lavice Malyn Varen vysvětloval v rychlosti experiment mladé studentce, která stále obdivovala místo pod univerzitou. Své plány však okořenil lží a falší…

„Tebe jsem si vybral, protože máš podle mistra Nelakara široké znalosti vyvolávání. Protože mé zdraví mi neumožňuje čarovat silná vyvolávací kouzla, budeš tuto činnost dělat za mne. Nevadí ti to, že ne?“
„Bude to pro mě čest, mistře!“ usmála se na něj studentka, mistr jí požádal, aby si stoupla na vyznačené místo, před onu ruku.

Wylandrie se otočila na svého kolegu, na jeho pokynutí vyčarovala kouzlo, které zahalilo místnost do rudých barev. Jakmile se barva změnila, odstoupila na protější stranu místnosti, v neznámé ruce bylo až teď vidět, co vlastně vytáhla ze svého úboru.

„To je přeci… Azuřina hvězda!“ pronesla úžasem studentka, pohled na krásný legendární předmět, který patří samotné daedře, byť se právě potácel v rudých barvách, byl i tak nádherný.
„Začneme tedy!“ zahájil experiment Malyn, „Syrrano, možná to bude trochu bolet, ale je to nutné. Nebojte, nic se vám nestane.“ utišoval jí, když se po jeho slovech lehce rozklepala, „Zakouzlete na sebe magickou kůži!“

Jak řekl, tak studentka učinila, na jejím těle lehce tančila aura ochranné magie. Poté požádal Wylandrii, aby zakouzlila před ruku na zem jednu elementární runu, to samé požádal u Syrrany a sám vyčaroval třetí. Každá byla jiná, ale všechny dopadly na stejné místo. Teď požádal, aby na chvilku studentka ustoupila stranou, stoupnul si na její místo a než začal čarovat, předal jí do rukou ampulku s neznámou tekutinou.

„Stoupněte si k ruce a vypijte to!“
„Co je to? Není to jed?“ zeptala se obávaně.
„Je to jen ochranný lektvar, který vás udrží při životě…“ a stále natahoval ruku k ní s lektvarem, studentka jej vzala a vypila jej.

Malyn se usmál, studentčiny oči po vypití okamžitě strnuly a ona sama se cítila ochromeně. Nemohla se nejen pohnout, ale i její životní funkce se pozastavily, avšak stále žila, byť její srdce netlouklo. Wylandrie jí okamžitě přiložila levačku na malíček a pravou ruku na palec. Dívčiny oči nehnutě sledovaly zářící hvězdu, stále pohled byl úžasný. Malyn se postavil na její původní místo, rychle se jí omluvil, že jí musel lhát, protože věděl, že nikdo jiný by toto neudělal. Za kratičkou chvíli vyčaroval na ní kouzlo uvězňovací duši, poté se pustil do mocného vyvolávacího kouzla. Po jeho pravé ruce se z plání Zapomnění objevila neznámá opancéřovaná dremora, jež se otočila na svého vyvolávače.

„Jsem zde, můj pane! Čím posloužím?“ zeptal se děsivým chraptivým hlasem dremora.
„Vem svou zbraň, umísti se na moje místo a až ti řeknu, tak vstoupíš do těchto run a svou zbraní zabiješ tuto dívku!“
„Jak si přejete, můj pane!“ pomalu se přemístila dremora na jeho místo a čekala na další pokyn.
Malyn si pod vousy tiše pronesl, "A pak kouzlem zjistíme, zda má teorie je správnᬅ"

Syrrana nemohla nic dělat, stála jak socha na místě, Wylandrie hleděla na celé počínání a z očí Malyna viděla, jak si věří, že jeho pokus bude úspěšný. Kdesi v chodbách Hnojiště slyšel Nelakar čarování, věděl, že se chystá k něčemu velkému. Rozeběhl se, proběhl několika smrdutými uličkami, až se dostal ke dveřím do velice známé místnosti. Pár vteřin naslouchal u nich, ale jakmile zaslechl temný hlas, věděl, že je nejvyšší čas zakročit. Otevřel dveře, všichni se až na studentku otočili na návštěvníka, Malynova tvář se velice zamračila.

„Malyne! Opovaž se jí zabít!“ křikl Nelakar, avšak to Dunmera nezastavilo a přikázal dremoře, aby se dal do díla.

Dremora vytasila zbraň a rozmachovala se ke smrtelné ráně. Nelakar věděl, že kdyby kouzlil, mohl by něco špatného udělat. Rozeběhl se na dremoru, jeho počínání si všimla i Bosmerka, která chtěla stále pokračovat v experimentu a bránit vyvolanou bytost. Rychle se k němu rozeběhla, ale neuvědomila si, že je velmi blízko run. Dremora pustila nataženou zbraň do ochrnuté studentky… jedna rána stačila, aby jí zabila a poslala její sílu do hvězdy. Jenže brzká exploze run, kterou zapříčinila Bosmerka, zabila dremoru dříve, než stačil dokončit celý proces. Tlaková vlna odhodila všechny zúčastněné ke zdem místnosti, dremora se rozplynula a mrtvá studentka lehla na ruku s Azuřinou hvězdou, jež se barvila její krví.

Trojice mistrů se po několika vteřinách probudila z bezvědomí, Malyn se ohlédl po místnosti a věděl, že jeho pokus se vůbec nepovedl. Nelakar se podíval na Dunmera a nemohl uvěřit, že se dopustil něčeho takového. Wylandrie vstala za ze země a nechápavě promlouvala…

„Au… proč mě bolí hlava? Neměla bych být teďka u arcimága? Vlastně… počkat? Kde to jsem? Ah, vždyť tady jsou ty žabí oči! Nebo… snad kolčaváčí ocásky?“ poté se zadívala na oba mistry s nechápavou myslí, „A kdo jste vy dva?“

Nelakar moc dobře věděl, že byl svědkem vraždy a nezbývalo mu nic jiného, než říct Dunmerovi důsledky, za které bude pykat. Zpráva o neúspěšném pokusu a smrti mladé žákyně se roznesla po celé univerzitě během několika dnů. Každý takřka ukazoval na Dunmera a se zlými slovy ho doprovázeli kamkoli. Arcimág nemohl učinit nic jiného, než že svolal učitelskou radu do Sálu elementů, kde se rozhodovalo o Malynově trestu. Po velice krátkém rozhodování a vášnivé diskuzi dospěli všichni k jednotnému názoru, které si viníci poslechli.

„Malyne Varene, vaše počínání a experiment, který zapříčinil smrt mladé studentky, je neodpustitelný a nelze jej považovat za běžný prohřešek. S okamžitou platností vás zbavuji titula mistra a vylučuji vás z Ledohradské univerzity! Už nikdy se nepokoušejte dostat do jakékoli kouzelnické rady. A upozorňujeme vás, že dáme vědět i ostatním državám, aby vás nepřijala! Teď předejte veškeré své záznamy, úbor a i hůl našemu knihovníku!“

Malyn jen smutně pustil hlavu k zemi, svůj amulet strhnul z krku a hodil jej na zem. Bez jakýchkoliv řečí se vydal do své komnaty, kde si balil věci.

„Mistryně Wylandrie, jelikož jste byla jedním z účastníků, kdo se podílel na tomto experimentu a zapříčinila tak smrt mladé studentky, pro vás platí stejný trest jako u Malyna Varena. Vzhledem k tomu, že jste záhadným způsobem ztratila vědomí a nedokážete si nic vybavit, a tudíž už nehrozí od vás žádné velké nebezpečí, pošleme vás na libovolné místo, které uznáte za vhodné a ze kterého již nikdy neodejdete! Berte to jako varovný příklad!“
Ani se nerozmýšlela dvakrát, hned odpověděla, „Ivarův Dvůr! Ne, Riften… počkat? Shorův Kámen? Já nevím…“

Rada se otočila na posledního aktéra, „Co se týče vás, mistře Nelakare, vzhledem k tomu, že jste sice byl u onoho incidentu a podílel se na něm, vás ponecháváme stále na půdě univerzity. Avšak, máte zakázáno dále vyučovat magii vyvolávání a ničení! Veškeré vaše záznamy o pokusech a experimenty, které máte rozdělané, se zcela zastavují!“

Nelakar jen silně polknul, otočil se na odcházející Bosmerku a hrdě se ozval, „To radši také odejdu. Být tady a teďka je jako být ve vězení. Tam venku můžu aspoň něco podniknout, i když si mně nikdo nebude vážit…“
Rada se potichu domlouvala, zda jeho rozhodnutí přijmou, „Rada schvaluje váš návrh. Můžete odejít z univerzity. Dělat čaroděje, ale ne u jarla či tady na univerzitě, vám stejně moc nepomůže, nikdo vás nebude uznávat. Ale je to vaše volba… Odevzdejte věci! Můžete odejít…“

Po verdiktu se trojice mistrů odebrala do svých komnat a balila si věci. Nelakar v hloubi duše litoval, že musel udat svého nadřízeného, ale moc dobře věděl, co dělá. Zašel do jeho místnosti, Malyn byl již připraven odejít.

„Kam půjdete, Malyne?“
„Copak, zrádče? Chceš jít s ničitelem životů? S vrahem? S majitelem hvězdy?“
„To, co jste udělal, bylo neodpustitelné! Pochopte, musel jsem to udělat!“ Dunmer se na něj nehezky zašklebil, „Avšak, stále jste můj učitel a rád bych vás následoval.“
„To je mi ale novinka…“ dodal povrchně, když balil tornu.
„Chápu, že mne nenávidíte… I já vás. Ale, třeba časem…“ naléhal Nelakar, „Chci vědět, jak dopadne ten experiment.“
Malyn se na pár vteřin odmlčel, a jen tiše pronesl, „Pamatuješ si, jak jsem ti vyprávěl o mém dětství, Nelakare? O Vvardenfellských jezerách a ostrovech? V době, kdy jsem sem přišel, tak jsem našel jedno takové místo a říkal jsem ti jednou o něm. Nejspíš půjdu tam… nikdo mne nebude rušit… žádní bandité nebo univerzita!“

Poté už odešel bez rozloučení ven, ani se neohlédl za sebe, když kráčel po rozpadlém mostě. Wylandrie se po několika hodinách rozhodla vydat se na cestu, prvně z univerzity zašla do krčmy a odtamtud se vydala na jih. Nelakar, ačkoli ho už rada nechtěla mezi sebou a stále ho něco táhlo na tuto půdu, zůstal v Ledohradu několik měsíců. Byl si moc dobře vědom, že je teď jen čarodějem na volné noze.

Za pár měsíců, kdesi v rozpadlé zřícenině, na trůně posedával velice oslabený starý Dunmer s Azuřinou hvězdou na klíně. Před jeho nohy se nacházela trojice různých ničivých run, které vytvořil neznámý stoupenec jeho myšlení. Přesně, jak kdysi na Hnojišti, postupoval onen vyvolavač, uvěznil Malynovu duši a před runy si přivolal dremoru ze Zapomnění.

„Tak, do toho!“ vyřkl naposled Malyn Varen a sledoval, jak čepel dremory a následný výbuch run otevřel jeho tělo a duše se začala přemisťovat do hvězdy.



Světlý drahokam se pomalu barvil do černa…