---

PŘÍBĚHY ČTENÉ Z KRVE 2

„Irundih Failon, Rada je nucena odmítnou tvá obvinění ohledně účasti Saleha Cardan na vraždě tvých rodičů. Saleh dodal množství důkazů, že onoho opovržení hodného činu se dopustili lidé. Ti samí lidé, které tvůj otec tak vehementně bránil.“
Irundih si všimla, že žádný z členů rady se jí při tomto prohlášení nepodíval do očí. Vlastně jí bylo jasné, že se svou obžalobou neuspěje, už v okamžiku, kdy se před Radou objevil Saleh se svým vězněm. Ten muž se přiznal k vraždění a rabování v domě Failonů. Jeho oči se horečnatě leskly a tělo neslo stopy dlouhého mučení. Ten by přiznal i vyvraždění vlastní rodiny! Ale ani toto zjevné porušení veškerých pravidel vztahujících se k projednávání před Radou, nezabránilo členům ve vynesení osvobozujícího rozsudku. Během celého jednání dospěla Irundih k přesvědčení, že se jí nikdo nezastane, že jí nikdo nepomůže. Takže jí verdikt Rady nepřekvapil, pouze rozhněval a utvrdil v přesvědčení, že se musí o Salehovo potrestání postarat sama. Stála před svými soudci se vztyčenou hlavou a s neochvějnou jistotou, že proti nim zůstává sama. Všichni znali jejího otce, říkali si přátelé – a přesto ani jeden z nich se jí nezastal.
„Rada dále rozhodla, že vzhledem k tomu, že nemáš rodinu, která by se o tebe postarala, budeš svěřena do péče Saleha Cardan, který se uvolil, vzít si tě za manželku …“
„Cože?!“ Její hlas nezněl příliš silně a přesto měl každý z přítomných pocit, že mu do břicha zabodla dýku. Ocel zabalená v sametu… plameny svící poskočily vzhůru… tváře všech členů Rady zbledly…
„Dovoluji si upozornit Radu, že Irundih není plnoletá, nemůže se vdávat,“ poznamenal Belan Cardan.
„Ale bylo nám řečeno…“
„Budu plnoletá za tři luny,“ upřesnila Irundih.
„Jsem její kmotr, mohu být po zbývající čas jejím poručníkem,“ nabídl se Belan.
Členové rady pohlédli na Saleha.
„S tím mohu souhlasit, ale chtěl bych připomenout Radě, že jsme právě byli svědky toho, že tato dívka není, vzhledem ke svému duševnímu rozpoložení, schopná ovládat magické schopnosti, jenž jí byly dány dědictvím krve.“ Saleh významně pohlédl na svíce jejichž plameny pomalu klesaly na patřičnou úroveň,„Je myslím více než vhodné postarat se o to, aby se podobné situace neopakovaly. Příště by to nemusely být jen svíce…“
Členové Rady se po sobe podívali a všichni zas ucítili ten chlad v jemném dívčím hlase: „Budiž. Víme, že neovládaná magie může být nebezpečná. Máš naše povolení omezit její moc.“
Saleh se uklonil a Irundih viděla jak mu vítězně blesklo v očích. V ruce se mu objevil pohár se zlatavým nápojem. Věděla co to je, otec ji upozorňoval, že něco takového existuje. Cítila, jak se celé její tělo instinktivně připravuje zaútočit. Magie, co jí proudila v žilách, se nechtěla dát spoutat. Ale jediný pohled kolem jí ujistil, že jí nikdo nepomůže. Všichni se Saleha báli a teď navíc měli strach i z ní. Magie nebyla mezi elfy příliš dobře přijímána. Někteří na ní dokonce hleděli s odporem, jako na něco co není úplně přirozené. Otec, po kterém Irundih toto nadání zdědila, jí jednou řekl, že tato nechuť z větší části pramení z toho, že magii ovládají jen starší rody. Ty, které na zdejší pevninu připluly ze Starého světa jako první. Ty, které smísily svou krev s příslušníky národů zde žijících. Thanil se domníval, že se možná magie v jejich rodech probudila právě kvůli smíšeným svazkům. Elfové, kteří na pevninu přišli až později, se již s lidmi nemísili a tak jim magie nebyla dána. Ti, kteří magii ovládali, se postupem času od elfů úplně oddělili a začali žít mezi lidmi až s nimi nakonec splynuli, většinou vytvořili silné rodové linie, obdařené schopností ovládat magii. Mezi elfy zůstaly nakonec jen tři rodiny z těch co jako první přišli kolonizovat nová území pro svůj národ. Cardanové, kteří se vrátili k původnímu životu elfů, s lidmi se již nemísili, ale nadání k magii jim zůstalo. Failonové, kteří byli nakloněni spíš lidem a věřili, že spojení lidí a elfů je jediná možná budoucnost. Třetím rodem byli tajemní Alcohtarové, bojovníci tělem i duší, kteří zmizeli před mnoha oběhy. Jako jediní ze starých rodů se nepřiklonili k žádné z nesvářených stran a tak se nikdo nestaral co se s nimi stalo.
Vytrhla se ze vzpomínek a soustředila se na Saleha, který jí podával pohár. Ještě jednou se rozhlédla, jestli alespoň někde neuvidí náznak podpory, ale oči všech byly sklopeny k zemi.
Vzala tedy nádobku a přiložila jí ke rtům. Belan ji úpěnlivým pohledem prosil ať to udělá, ať to vypije, byl jediný kdo se na ni díval. Když vypila obsah, rozběhlo se jí žilami nepříjemné teplo a Salehovi se v obličeji objevil zas ten potměšilý a vítězný výraz. Natáhla k němu ruku s prázdným pohárem a když ho chtěl převzít, pustila ho. V rachotu, který způsobil pád kovového nádobí, provázený poplašeným štěbetáním přítomných elfů, kteří to vzali jako urážku, nikdo nezaslechl jejich tichý dialog.
„Jednou zaplatíš, za to co jsi udělal! I kdybych měla čekat věčnost, až do konce světa. I kdyby to mělo být až moje dítě kdo se pomstí! Nikdy se ti nepoddám!“
„Já si počkám. Uvidíme jestli dokážeš víc, než tvůj zbabělý otec. Ale dítě nečekej, pokud nebudeš mít dítě se mnou, tak nebudeš mít nikdy žádné. O jsem se právě postaral!“
„V tom případě to budu muset udělat sama!“ Ledový pohled, kterým ho zpražila mu smazal úsměv z tváře.
„Uvidíme,“ zasyčel a otočil se k odchodu. „Sejdeme se za tři luny na svatbě drahá,“ řekl už dostatečně nahlas, aby to všichni slyšeli.
„Jak si přeješ, drahý,“ jed, odkapávající z jejích slov, jakoby zmrazil vzduch v místnosti a všem bylo jasné, že je čekají velmi dramatické okamžiky. I kdyby bylo někomu mladé elfky líto, strach ze Saleha byl silnější. Saleh se na na okamžik zastavil, ale pak mávnul rukou a opustil místnost. Když vzápětí po něm odešla i jeho tělesná stráž vláčející za sebou zbídačeného zajatce, všem se ulevilo.
Irundih vztekle dupla: „Jste banda zbabělců! Necháte ho, aby si dělal co chce! Aby pošlapal všechno co je pro nás důležité. Zasloužíte si to jak s vámi zachází! Jako se sluhy…“
„Nedovoluj si s námi takto mluvit, dítě! Nevíš nic, k Salehovi promlouvá sám Akathos posloucháme jeho, ne Saleha.“
Irundih vytřeštila oči: „Promlouvá k němu bůh? To snad nemyslíte vážně?!“ Výrazy v tvářích přítomných mluvily jasně - mysleli to naprosto vážně. Zhluboka se nadechla, aby uklidnila splašené srdce a zklidnila mysl, jak jí to učil otec.
„Mohli bychom odejít Belane? Nechci tu být déle než musím.“
„Jistě můžeme jít domů.“
Domů – podivné slovo, které ztratilo svůj význam.


Amira polekaně sledovala kapku krve, co odkápla z pěsti, sevřené na opěradle křesla tak pevně, že nehty pronikly kůží.