---

Pak si náhle Annaïg vzpoměla a připadala si jako hlupák.
Otevřela malý medailonek a uvnitř spatřila Glimův obličej, pusu měl pootevřenou a dlouhé bílé zuby měl vyceněné, což značilo jeho rozrušení.
„Glime!“ Zašeptala.
„Kde jsi?“
„Jsem zavřená na lodi---“
„Víš jméno?“ Skočil jí do řeči Glim.
„Myslím že to je Tsonashap – Plavajcí žába“
Annaïg viděla jak se Glimova malá podobizna v medailonku rozhlíží.
„Vidím jí.“ řekl konečně.
„Jsem v malé kajutě na zádi. Vede sem krátká chodba---.“ Zarazila se uprostřed věty. „Glime, nedělej to, vypadni odsud. Myslím... Myslím že se stane něco strašnýho, tady tě akorát chytí. Odjeď z Lilmothu, co nejrychleji a co nejdál budeš moct.“
Glim zmateně zamrkal.
„Už musím končit.“ Řekl po chvíli.
„Glime--“ Ale než to dořekla, obraz se rozplynul.
Vzdychla, zavřela medailonek a pak i oči. Byla prochladlá, hladová a unavená.
Glim za chvíli přijde, nebo ne?
První hodinu úzkostlivě čekala a připravovala se k akci, ale pak se loď dala do pohybu. Vyhlédla z okna a viděla jak se světla na pobřeží pomalu vzdalují.
„Xhuth!“ zaklela. „Waxhuthi!Kaoc´!“
Ale světla, hluchá k jejímu klení se dále zmenšovala a ztrácela v dáli.
Otevřela s nadějí medailonek, ale nepsatřila v něm žádný obličej, přiložila si ho k uchu, ale nic neslyšela.