---

Annaïg doufala, že až se dostanou na loď, tak by se jí mohlo podařit utéc, bohužel Taigovi poskoci a peníze udělali svoje. Kapitán lodi, starý asi jako moře samo, zavedl Annaïg i s jejíma věcma do malé, ale luxusně vybavené kajuty, kde jí zamknul. Sice jí slíbil, že jí pustí, ale až budou několik mil od pobřeží.
To jí samozřejmě neodradilo od hledání únikové cesty. V kajutě bylo malé okénko, které by jí mohlo pomoci asi jen kdyby byla kočka, nebo fretka. Chvíli zkoušela volat o pomoc, ale nikdo jí přes obvyklý hluk přístavu neslyšel. Pak se snažila najít nějaké skryté otevírání dveří, nebo tajné dveře, ale ukázalo se, že pokud tu něco takového bylo, bylo to velmi důkladně zamaskované.
Annaïg se posadila na zem a dala se do pláče. Mísil se v ní vztek se zármutkem a strachem. Dobře věděla že tohle by její otec udělal jen kdyby zůstat v Lilmothu znamenalo jistou smrt. Ale proč se tedy rozhodl zůstat a zemřít, proč tuhle možnost nedal jí?
Pomalu se uklidnila a pokusila se zpátky získat svojí důstojnost a začala se zase chovat jako dáma. Náhle zaslechla jak někdo volá její jméno, rozhlédla se kolem a vykoukla z okna, ale nikoho neviděla. Hlas zněl trochu směšně, jako od nějakého skřítka.