---

část osmá: Šašek a mrtvola

"My nejsme rebelové, to nemůžete!!!"
"Lučištníci!!"
Nebohý zloděj koní se pokusil o záchranu útěkem, avšak byl uzemněn sprškou šípů.
"Další vězeň!!!" Tulius mne chytá za vlasy. Chci zařvat, ale mám zavázaná ústa. Pokládají mi hlavu na špalek a nad mým krkem sviští ostří katovy sekery.
Zastaví se pár centimetrů od mého krku.

"Jaká hrůza co?" Vše kolem se zastavilo. Podařilo se mi po chvíli zápasení s pouty uvolnit ruce a ústa.
"Popravují nevinné, země se zmítá v občanské válce, nějací ukňouraní elfové diktují kdysi hrdým Nordům, co mají uctívat. Namyšlení elfové, považující sebe samotné za nadřazenou rasu..." Nikoho kolem sebe jsme neviděl vykonávat žádný pohyb, ani ústy. Byl jsem zpět v Helgenu. Tajemný hlas zněl jakoby odnikud. Co se to děje?
Pomalu jsem procházel kolem vězňů a císařských stráží.
"Občanská válka... Bratr vraždí bratra, otec syna, syn otce... Draci plení zemi. Takový zmatek..." V dáli jsem před sebou spatřil postavu v šedém plášti a černou kapucí. Všiml jsem si, třebaže jsem dotyčnému neviděl do obličeje, že mu jedno oko svítí červeně.
Došel jsem až k němu. Teprve teď jsem spatřil před sebou postavu Thalmorského vojáka, jak se zbitý a spoutaný před tajemnou bytostí třese.
"Když jsou tak dokonalí a nadřazení, proč nevydrží tohle?" Natáhl ruku v kožené rukavici k zděšenému elfovi a poté ho nějakou telekinezí zvedl do vzduchu. Thalmor začal křičet.
"No tak? Když jsi mne spatřil v lidské podobě, říkal jsi že jsem pes. Že jsi můj pán. Tak ukažte pane, jak své psy krotíte.... Ukaž zlobivému pejsku, jakou máš moc!!!" Elf se svíjel ve strašných bolestech. Bylo by mi ho líto... Kdybych na vlastní oči neviděl svinsta, které Thalmorové ve Skyrimu páchali.
"Pejsci..." Tajemný přízrak měl celou dobu zaťatou pěst. Nyní ji otevřel a Thalmorského vojáka to roztrhalo na kusy. Ostatky se rozletěly na všechny strany. "...koušou..."
Poté obrátil pozornost na mne. Skrčil jsem se do obraného postoje, ale z ničeho nic mi neviditelná síla svázala končetiny.
"Copak ty tomu nechceš zabránit? Copak ty nechceš nastolit pořádek?" Síla mi začala vyvolávat tlak na končetiny.
"Chtěl bych aby lid Tamrielu žil v míru a bezpečí, aby si mohl každý zanechat svou víru... Ale nechci prolévat zbytečnou krev!!! Hrubá síla není vždy řešením!!!" Tlak povolil.
"Nemůžeš vyhovět všem.... Ať se přidáš na číkoliv stranu, někdo bude tvou vinou trpět. Přidáš se k císařským a Thalmor bude mít dveře otevřené. Tisíce nevinných budou povražděny za to, že si ponechali svou víru. Říše bude pomalu vadnout... A chradnout jako uschlá růže pod nátlakem Aldmerského spolku. Přidáš se k Bouřným Hávům a vyženeš Thalmory. Ano, a císařské taky. Ale kde to pak skončí? Jde těm Bouřným Hávům opravdu jen o to, aby si každý věřil v to co chce? Aby byl každý svým pánem? Tak proč tedy neudělají nic s tím, co se děje původnímu obyvatelstvu Plání? Proč ti nebozí lidé dřou v dolech? Proč musí otročit? Jaký je jejich zločin? Že žili mirumilovné životy na místě, kde Říše chtěla těžit stříbro? Že odmítli opustit své domovy jen proto, aby si nějaký Nord namastil kapsu? Za to že ctí své staré bohy? Přijde ti to spravedlivé? ODPOVĚZ!!"
Opět jsem se cítil, jako by mne drtil mezi mlýnskými kameny.
"Ne..."
"Nordové si stěžují že je utlačují tím, že zakazují uctívat Talose. Víš co dělá většina jejich jarlů ve svých provinciích? Například ve Větrném žlebu, tam jsou Agroniané nuceni žít za hradbami. Považují je za méněcenné. Khajité jsou často cíle nájezdů banditů a nikdo s tím nic nedělá. Temní elfové jsou pro nordy akorát ventily, kterými ze sebe dostávají všechnu tu nenávist a bojechtivost. Co jim Temní elfové udělali? Proč jsou nuceni žít v ghetech v šedé čtvrti? Myslíš si, že to je tak jednoduché? Myslíš si že všichni vojáci Bouřných Hávů souhlasí s jejich veliteli? Každý má svého kostlivce ve skříni." Stisk povolil a já se zase mohl hýbat.
"Vyjednávání nic nevyřeší, nikdo vyjednávat nechce!!! Tady pomůže jen tvrdá ruka, která všechny srovná a smaže spory, ta, která ukončí tuhle hloupou válku, vyžene draky a nastolí řád!!! Chceš být tím, kdo mi s tím pomůže? Na čí straně vlastně stojíš?"
Z té bytosti šla hrůza. Vím že nemám soudit knihu podle obalu, ale to poslední, co bych od tohohle stvoření čekal, by bylo nastolení míru... Cítil jsem z něj temnou magii... Touhu po moci... Proč bych mu měl věřit?
"Stojím na SVOJÍ straně. A pokud chci něco změnit, udělám to po svém. Nemíním sebou nechat manipulovat.... Jestli si myslíš že nedokážu vycítit z tebe tu démonickou auru, dost jsi mne podcenil... Cítím z tebe pach... Pach krve. Přesně takhle páchnou ti, jenž mají na svých rukou krev nevinných. Nejsem na všechny své činy hrdý, ale hrdě mohu prohlásit to, že všichni, kterým jsem kdy vzal život, byli ozbrojeni a bylo to v boji. Nebo jsem prostě neměl na výběr... Z tebe však cítím touhu ničit. Touhu ovládat... Pokud si někdy býval člověkem, člověčenství tě již dávno opustilo... Páchneš jako ten, kdo se spřáhl s démony..."
"Tak je to pravda...." Dotyčný si sundal kapuci. Spatřil jsem jeho tvář. Polovina patřila pohlednému mladému muži... Ta druhá půlka... Byla tváří démona... Černá pokožka a rudě zářící oko.
"Tak nakonec jsi synem Alduina... Jsi drak, jen přetrvávající v lidské podobě. Obyčejného smrtelníka by bylo daleko lehčí přesvědčit.... Je až s podivem, jak dokonale dokážou draci vycítit z někoho, co jsou zač... Právě jsi promarnil šanci přejít na stranu vítěze. Budeš zničen. Spolu s tvým otcem..."

Probudil jsem se. Tekl ze mne ledový pot. Když jsem se rozhlédl kolem, zjistil jsem, že mám ovázané koleno a jsem oblečen do prostého oblečení a uložen na lůžku. Byla to vše jen noční můra... Ale... Jak jsem se sem dostal?
"Vypadá to, že náš host je vzhůru..." Ozval se ženský hlas. Otočil jsem hlavu a spatřil ženu ve středních letech oděnou v černé zbroji. Temné bratrstvo...
Zlatovláska se vydala směrem ke mě. "Měl jsi štěstí, že na tebe Maria nezapomněla. Vylovili jsme tě z řeky. Dva dny jsi strávil v kómatu. Myslela jsem, že se už nevzbudíš. Můžeš vstát?"
Na to, že jsem měl ovázané koleno, jsem necítil skoro žádnou bolest, když jsem se zvedal na nohy. "Hm... Zvláštní, uzdravuješ se velice rychle. Běžně bych u takové rány čekala trvalé následky a dlouhé uzdravování.... Ach promiň mi tu nezdvořilost... Jmenuji se Astrid... A jak se jmenuje náš ctěný host?"
"Bolmot... Alex Bolmot. Děkuji vám. Kde jsou ostatní? Byl jsem tu s jedním nordem a orkem, pokud nepočítám vaši společnici Marii." Žena si povzdychla. "Minuli jste se. Chtěli počkat až se vzbudíš, ale nakonec vyrazili na Vyšný Hrotgar bez tebe. Ten... Adram. Říkali o něm cosi, že je "dovakhin" nebo co. Odešel spolu s tím orkem a Farkem... Fark je Mariin manžel, taktéž člen Temného bratrstva... Tedy jak se to vezme. A Maria před chvílí odešla plnit další kontrakt. Tobě však doporučuji si odpočinout…“
Vydal jsem se kulhavými kroky k Astrid.
„Mohu vám zde ve svatyni s něčím pomoct? Nechci působit jako příživník.“ Velitelka bratrstva se usmála.
„Jistě že by se něco našlo. Můj manžel zrovna pracuje na údržbě naší výzbroje.“
„Nebo by mohl náš host pomoci Cicerovi s opratrováním ostatků Matky Noci!!!“ Do místnosti přihopsal… Šašek? Tedy, vypadalo to spíš jako uniforma Temného bratrstva mírně šaškovskému oděvu přizpůsobená, hlavně čepice, ale i tak působil… Nezvykle.
„Uhni, komediante!!!“ Astrid odstrčila Cicera. „Olejování zdechlin myslím můžeme přenechat tobě, my na rozdíl od tebe v přítomnosti zdechlin nesetrváváme, MY je vyrábíme.“
Šašek nasadil hraný smutný úsměv. „Ó Astrid, Cicero se omlouvá, že urazil tvou nekonečnou moudrost. A to jak strašně jsi vtipná, Cicero je až zahanben, poprvé narazil na většího šaška než on sám…“
Měl jsem co dělat abych zadržel smích.
Zjistil jsem, že Temné bratrstvo je úplně jiné, než jak je líčeno ve společnosti. Ano, jsou to hrdlořezové a kriminálníci, kteří mají na rukou hodně krve, schopni zaříznout kohokoliv. Ale nelze říct, že by to bylo něco jako party banditů, které se potloukají po Skyrimské divočině.
Temné bratrstvo je rodina. Má pevný řád a organizaci. Členové mezi sebou mají silná pouta, ať už kladná či záporná, avšak všichni dodržují pravidla a na rozdíl od partiček banditů neexistuje, že by jeden člen napadl jen tak druhého… Aniž by ho nečekal trest. Je to cech, s dlouhou tradicí, třebaže s povoláním ne až tak poctivým.
Třebaže jsem čekal, že všichni to budou bez výjimky psychopati a nepřátelská invidua, nikdo z nich nebyl přímo agresivní. Astridin manžel, obrovitý dlouhovlasý nord, byl možná trochu odtažitý, ale nemůžu říct, že by byl nepřátelský. Vezeera, Agronián, byl trochu zamlklý, ale když se mi s ním povedlo navázat rozhovor, ukázal se jako přátelský chlapík. Jedna temná elfka, které jsem pomáhal s lektvary, mi dokonce vyprávěla vtipy. Dost morbidní vtipy. Babete, věčné dítě, desetiletá-čtyřsetletá holčička kterou pokousal upír si se mnou dokonce hrála. Nejsem dětinský ale nechtěl jsem provokovat profesionálního zabijáka. Potkat je mimo svatyni, nikdy bych neřekl, že tihle lidé se živí podřezáváním krků.

Po dlouhém dni, kdy jsem se snažil být bratrstvu užitečný, jsem ulehl na své lůžko. Po pár hodinách spánku mne však vzbudilo, jak si někdo povídá sám se sebou… Cicero…
Vylezl jsem z postele a přikradl se ke zdi. Pootevřel jsem dveře.
„Astrid, ta mrcha Astrid… Ona si myslí, že Cicero neví, co kuje za našimi zády? Nikdo, nikdo nebude kout pikle proti paní Marii!!! Cicero ví že Astrid každou noc chodívá ven kout pikle, Cicero ji sleduje a dnes taky sledovat bude!!! Až Cicero zapíše dost poznámek, dát o paní Marii!!! Musí ji varovat!!!“
Vytratil se k přednímu vchodu do svatyně. Chvíli jsem uvažoval, že bych ho sledoval, avšak, mám zraněné koleno. Nestačil bych mu. Navíc, Cicero, třebaže komediant, je určitě cvičený zabiják. Je přece členem bratrstva, leč trochu střelený, určitě by si všiml, že ho někdo sleduje. A neváhal by mne zapíchnout, abych nic nevykecal. Navíc neznám vstupní heslo.
Avšak ty poznámky… Něco se tu děje a já bych docela rád věděl co. Rozhodl jsem se prohledat Cicerovu místnost.
Malá knížečka, nejspíš jeho deník, ležena přímo na stole, vedle jeho postele. Řekl jsem si, že nakonec není tak opatrný, jak se zdá, ale zmýlil jsem se. Sotva jsem se deníku dotkl, dostal jsem ránu bleskem. Sice mi to nic moc neudělalo, ale hned jsem věděl, že knihu ani neudržím, natož, abych s ní listoval. Ten smrad není tak blbý, jak se může zdát…
Podcenil jsem ho, ale mou zvědavost takto primitivní trik nezastaví… Musím zjistit jak obejít kouzlo.