---

Jako oživení jedno z mých starších dílek, jmenovalo se to: ODLOŽENÝ HRDINA

A žili šťastně až do smrti...
Takto končí většina příběhů. Ne že by ta smrt přišla okamžitě, ale nikoho už nezajímá, jak to bylo dál.
Vyhrát boj, zachránit krásku, porazit nepřítele a podobně. Probíhá to pořád stejně. Člověk, elf, ork, skřet, každý někde začíná, najde si nějakého životního soka se kterým neustále bojuje, prožije nějaká ta dobrodružství a pak soka porazí, teda pokud předtím nezemře žejo... No ale při troše štěstí si vezme svou milovanou, je oslavován jako hrdina... A žijí štastně až do smrti.
Málokdo si ale uvědomuje, že SKUTEČNÝ boj pro většinu nás, takzvaných "hrdinů" začíná až teď.

Mé jméno není důležité. Stejně byste ho zapomněli. Důležité je, abyste si vzali z mého příběhu poučení.
Začínal jsem jako sirotek. Odchovanec špinavého orkského sirotčince, jako jediný Seveřan jsem tu tak trochu vyčníval z řady. Asi je zbytečné zdůrazňovat, že jsem vyrůstal mezi Orky. Místo odkud vlastně pocházím se nedá přesně určit, pravé rodiče jsem nikdy nepoznal.
Orkský klan "Ohnivého kance" mne nalezl jednou na lovu. Byl jsem malé, bezbrané batole zamotané v kusu látky. Náčelník klanu Urgšmklpa (nevím zda to bylo jeho jméno, nebo mu prostě zaskočila kost když mi ho říkal), řekl že nemám na sobě dost masa, tak mne zkusí vykrmit. Ujal se mne tedy klanový šaman Ogrim.
Ogrim byl starý ork, možná vás to překvapí, ale narozdíl od jiných podivných šamanů měl smysl pro humor a mateřské sklony. Jednou potřeboval vyčistit pec, tak mi řekl ať to udělám a já na to: "Ale Ogrime, nemám dost dlouhou ruku abych ji vyčistil celou a celý se tam nevejdu". Ten šibal mne proměnil na chvíli na trpaslíka a šoupnul mne tam, abych se činil.
Měl takovou školku. Haldu dětí, které odložily cizí klany, z důvodu velké hospodské krize, a nepříliš zdařilé sociální reformy vládnoucí elfské koalice, která aktuálně vládla v království, ve kterém měly klany své území.
Jediný, koho si lépe pamatuji byl Grog. Veselá kopa, vykutálený obtloustlý ork, který musel furt něco žrát, bez jídla nevydržel ani pět minut. Taktéž ho nalezli odloženého v lese, ale bohužel, nebylo to tak romantické jako u mě. Ho totiž nalezli, když mu bylo už šestnáct, byl to potomek orkské prostitutky, pracující pro bordel klanu Ožralého šakala.
Ale abych se pohnul v mém životě, když mi bylo patnáct, Ogrim mne poslal do školy na intr. Bylo to pět dní cesty od hor, kde náš klan sídlil, až do města Arca, leželo to u moře a celý rok tam bylo teplo. Ještě dnes si pamatuji to nádherné náměstí obklíčené palmami, v jehož středu stála socha hraběte Skočdopole, který v opilosti zabil pět medvědů holýma rukama (byl sice zavřen do žaláře za týrání zvířat, ale stal se lidovým hrdinou).
Ogrim mne poslal na magickou univerzitu, páč na zbraně jsem byl zpočátku strašný lempl. A vždy říkal: "Nenechám něco, co jsem patnáct let živil jen tak zmasakrovat na bojišti či v aréně. Prostě z tebe bude čaroděj a bude to!! Čaroděj dobrý chleba má, celý den sedí v kanclu a papíruje, krumpáč nikdy neuvidí, ruce ho nebolej, je krize, slušnou práci neseženeš, trpasličí učňák kovářů má už plno, odborné učiliště trolích dřevorubců taky, příjmačky na alchymistu jsi nedal, tak hezky půjdeš na čarodějnický gympl. Žádný z mých smradů nebude makat v trpasličích dolech, jen trpaslíci jsou takoví lemplové, aby osm hodin dřeli s krumpáčem a dolovali šutry. Nechápu co je na tom baví. Půlka našeho klanu pobírá sociálku, tak chci, aby alespoň pár z našich členů mělo výšku!!"
O vteřinu později se před magickým gymplem strhla bitka, protože Ogrima slyšela parta ožralých trpajzlíků. Grog, který dal příjmačky na popeláře se s radostí přidal. No, já ale radši kvapem padal na intr.

Následující roky jsem klan viděl jen na dva měsíce v roce. Hold magický gympl je záhul, nedají vám chvíli vydechnout, musíte furt studovat nová kouzla, učit se nejméně pět druhů dělení magie a ještě k tomu ty otravné přednášky a písemky. A to nepočítám tělák.
Náš tělocvikář by trol, údajně první trol, který kdy udělal gympl. Vždy vyhrožoval: "Kdo neudělá výmyk, toho proměním v kartáček na zuby a budu ho týden používat!!" Vzhledem k tomu jak mu z té dršky páchlo, radši jsem ten výmyk udělal.
Abych pravdu řekl, orků tam moc nebylo. Seveřanů taky poskrovnu, většinou lidé a elfové, tu a tam skřeti či zombie. Nejvýš ze všech byli elfové, nafintění šamponci a barbie, z bohatých rodin, lidé tak nějak uprostřed, no a my ostatní jsme byli úplně ve spod, ti které šikanovali a ponižovali. Povyšovali se nad nás. Teda jen do doby kdy jsem při hodině levitacé prohodil jednoho namyšleného Elfíka oknem.
Spolu se zombíky a Gothik lidskými dívkami (které měly nějakou úchylku na to, že se pořád chtěly nechávat kousnout upíry a nechat se přeměnit) jsem chodil na nepovinné semináře o nekromancii. Byla to sranda, hlavně naše pracovky na hřbitově a domácí úkoly, kde jsme měli do druhého dne udělat vlastního zombíka.
Tak či onak, gymplem jsem proplul bez problémů. Univerzita byla taky v cajku, bohužel, v posledním ročníku přišel zlom.

Zrovna asi měsíc před promocí celé království postihla katastrofa! Nějaký přiteplený čaroděj, který přišel při přepadení vlkodlaky o varlata a tím pádem neodmutoval si začal myslet, že umí zpívat. Začal terorizovat vesnice a co hůř, mladým dívkám se to začalo líbit a následovaly ho. Postupem času si zotročil mnoho dívek, závislých na jeho hlase a mnoho lidí tomu jekotu podlehlo.
Mnoho udatných rytířů se ho snažilo odstranit. Marně. Všichni zemřeli dřív, než se k němu dostali. Noo... A tady se dostáváme k tomu, jak jsem se stal hrdinou. Vlastně to byla celkem náhoda.
Jednou jsem si jen tak lezl do studny na jendé malé vesnici, abych měl chvíli soukromí, elfové zrovna na intru pařili, mnoho chlastu a orkských prostitutek a já chtěl cvičit kouzla v soukromí, tak jsem vlezl do studny. Možná vám přijdu divnej, ale divili by jste se, jak úžasný klid ve vyschlé studně může být.
Zrovna jsem zkoušel kouzlo "Vidím holkám skrz oblečení" když tu se ozval křik: "Pomooooc, Bibrus přichází!!!" Ti lidi začali řvát. Řvát a pobíhat všude dokola. Dost mne to rušilo, takže jsem omylem seslal kouzlo nakrysu a viděl jsem jí pod kožich. Věřte mi, nebyl to příjemný pohled.
Země se třásla a na mne padaly kusy hlíny, naštvajen jsem vylezl ze studny a zařval "CO SE TO TU KU*VA DO*IČE DĚJE?! NEUMÍTE SE CHOVAT NORMÁLNĚ K*ETÉNI? JÁ TU DOP*DELE TRÉNUJU NA MATURU A VY TU DĚLÁTE P*ČOVINY!!" (volný předklad z Nordštiny: "Prosím, uklidněte se, rušíte mne, potřebuji se připravit na finální zkoušky")
Lidi mne nevnímali, jen jeden dědula se na mne podíval. Spatřil dvoumetrové chlapisko celé od hlíny a zařval: "Panebože!! Panebože, hliněný golem se vrátil!!" V tu chvíli dostal infarkt.
Byla docela tma, ale u přesto jsem v tom davu lidí spatřil toho zlého čaroděje, jak z kouzlo "mikrofon" zpívá: "Baby baby oooooh!!!" a lidé padají k zemi s protrženými bubínky.
Tu chytil jednu mladou dívku a začal ji osahávat, přičemž pořád řval to "baby baby oooogh". Už jsem toho měl plné kecky. Nejen že mne ruší od učení, ale ještě si tu bude natáčet péčko. Naštval jsem se a vyčaroval kouzlo zvané: "Magické zrdcadlo" to je šikovná hračka, když ho vyčarujete včas, veškeré útoky na vás se sešlou na vašeho nepřítele.
Jelikož ten hlas měl v sobě nepovedenou magii, byl to vlastně útok na ušní bubínky, tudíž se to teď odrazilo a vší silou to udeřilo na uši toho čaroděje. Ten se podíval na mne. "Sakra já tak blbě zpívám?!" Pak na tu holku. "Sakra ty nejsi kluk?!" Začal křičet a škubat sebou, jako při epileptickém záchvatu. Po chvíli mu explodovala hlava.

Chtě nechtě, byl jsem hrdinou. Dívky které zotročil sice spáchaly sebevraždu, ale aspoň nezotročil další. Byl ze mne "osvoboditel" a "ochránce". Zbourali sochu toho týrače zvířat a postavili nato mou, jak mlátím toho zlého čaroděje.
Po promoci jsem se sblížil s dívkou, kteoru jsem zachránil. Byla to sympaťačka, jak jsem zjistil, alchymistka. Alchymie a magie mají k sobě velmi blízko, takže jsme se začali učit navzájem. Sdíleli zájmy, chodili spolu na diskotéky do Trpasličích barů, romantické procházky v elfích zahradách. A pak, ten velký den. Svatba.
Na svatbě byl celý můj klan, třebaže kněží museli nechat vytesat větší lavice do katedrály, protože pod orky ty bežné praskaly. Sám hrabě, vládce města nám gratuloval. Vlastně celé město naši svatbu slavilo, byl jsem přeci stále ještě respektovaný hrdina ne?
Teď bych měl asi říct: "A žiji jsme šťastně až do smrti." Ale neudělám to. Zjistíte proč.
Ach, život vypadal tak překrásně. Porodila mi krásnou dceru Alice. Vychovávali jsme jí s láskou a snažili se, aby z ní byl dobrý člověk. Koupili jsme si malý domek ve městě, v klidné čtvrti. Celé město nás znalo, moje žena byla široko daleko známá alchymistka, za kterou kdekdo chodil pro lektvar, ať už se potřeboval zbavit bradavice, herpesu, nebo zlé tchýně. Já zase vyučoval na magické univerzitě a občas se zúčastnil výpravy s hrdiny. Prožil jsem mnoho dobrodružšství, ale vždy jsem byl ten, kdo stál vzadu, to "hrdinství" jsem nechával na těch, kteří by beze mne zemřeli hned první den.
Ale co jde nahoru, musí taky dolů. Jednoho dne se má žena neprobudila. Nebyla nemocná, ani se neotrávila. jednoho dne se prostě neprobudila ze spánku. Lékař konstatoval, že prostě jí během noci selhalo srdce.
Žádná smrt v náručí, romatická poslední slova, poslední polibek. Nic. Jen hodně slz. Když se mne naše devítiletá Alice zeptala co se děje, řekl jsem: "Maminka odešla..." "A kam?" "Tam kde jí bude lépe." "A vrátí se někdy?" "Ne. Ale my jednou přijdeme za ní."

Pohřeb byl prostý. Nikdo si nepřál nic kýčovitého. Byla tam jen nejbližší rodina a můj klan. Grog, který se stal úspěšným podnikatelem přes truhlářství nám věnoval krásnou rakev a nejlepší trpasličí kameník náhrobní kámen. Byl překrásný. Ale to mne ještě více deprimovalo. Taky Alice. Celý týden odmítala jíst a mluvit.
S výpravami byl konec. Se zábavami taktéž. Mé přednášky, na kterých jsem kdysi sršel vtipem, nyní byly prosté a stručné. Odříkával jsem látku jako básničku. Lidi věděli že nemám náladu se s někým bavit, tak se mi vyhýbali.
Ale nemohl jsem truchlit navždy. Převzal jsem veškeré otěže za svou dceru a veškeré otěže za rodičovství. Musel jsem se o ní starat a dále se snažit, aby z ní vyrostl dobrý člověk. Nemohl jsem jí zanedbávat.
Sám jsem prodal své zbraně a osobní relikvie, abych jí dopřál to nejlepší vzdělání. Musel jsem ji sám šatit a živit. Sám sebe jsem už nepovažoval za nic důležitého, po manželčině smrti život ztratil smysl, vše pro mne nyní byla Alice.
Zpočátku zlobila, to je jasné. Byla v depresi, ale taky byla dost silná na to, aby to překonala. Když jsme se dostali z počáteční krize, začalo se to zlepšovat. Pochopitelně jsem na vše nestačil sám, proto jsme se o domácnost starali společně. Kdoví, zda jsem nebyl spíš bratr, než otec.
Přišly občas i krize, když jsem jí poprvé nachytal, jak fetuje myrhu, neb když si udělala elfí piercing. Ale vždy jsme to nějak zvládli a usmířili se. Ve škole jí to nikdy moc nešlo, nechtěl jsem ji nutit k žádnému povolání, musela si vybrat sama. Vždy jsem jí ale vysvětloval, když se mne zeptala, co které povolání obnáší a o co se vlastně jedná. Mnohokrát jsem jí vyprávěl o tom, jaká byla její máma skvělá alchymistka a naučil ji pár kouzel. Vždy to ale brala jako koníček, ne jako budoucí povolání, tudíž mi hned bylo jasné, že bych ji neměl směřovat na naše profese.
Nebyl jsem si jistý, co by jí bavilo, ale měl jsem za to že na to bude čas. Pak to ale přišlo.
Jednoho dne si vyžebrala, zda nezajdeme do arény. "Ale Alice, je to moc surové pro čtrnáctiletou dívku." Ale ona pořád žadonila a žadonila, tak jsem si řekl, že jí musím dát lekci. Tak jsem si zašli do arény sledovat zápas gladiátorů.
"Vítejte dobrí lidé Arky v naší Aréně smrti!! Dnes se utká na život a na přes hubu velká Zlá Irena, feministická barbarka a Silák Joe, Trolí dřevorubec, chlípník a ožrala, který se ničeho neštítí!!"
V aréně se neumírá, alespoň ne v té naší. Končí se, když je jeden z protivníků totálně na s*ačky, ale ne mrtvý. I tak jsem měl za to, že má dcera bude ochdázet z arény celá bledá.
Zpočátku tomu vše nasvědčovalo, když Irena Joeovi vyrazila dva ruby a on jí za to vykloubil rameno. Trochu se lekla, ale pak... No, po zbytek souboje nepůsobila ani tak vyděšeně, jako spíš zamyšleně. Jako kdyby přemýšlela nad taktikou.
Po cestě z arény jsem se jí zeptal: "Tak jak se ti to líbilo?" Dávka ironie, měl jsem za to, že řekne že to bylo hrozné. Její odpověď mne ale zaskočila: "Bylo to super, neskočíme tam příští týden zase?"
Myslel jsem si, že to bude další koníček, ale mýlil jsem se. Začala podrobně studovat všechny mé knihy o válečnictví a taktikách. A nedlouho na to jsem ji spatřil, jak trénuje s klackem na zahradě. Trénovala tak dva roky. I v dešti po kotníky v bahně. Byla odhodlaná. Taky často bojovala na cvičenou se svými kamarády.
Nakonec k tomu došlo. Koupil jsem ji její první svičnou zbroj. Za pár šupů od jedné orčice z klanu, která z ní už vyrostla. Mé dceři byla trochu velká a sotva se v ní hnula, ale byla přesto rozradostněná a objímala mne za to, že mne div neudusila.
Přihlásil jsem ji do školy pro gladiátory. Měl jsem o ni strach, ale nechtěl jsem jí nic zakazovat. V patnácti už měla vědět, co je pro ní dobré. Netrvalo dlouho a zúčastnila se poprvé velkého letního festivalu, boje žáků. Poprvé skončila předposlední, ale rok co rok se zlepšovala.
Využívala lektvarů, které jí naučila matka pro znevýhodnění soupeře a uzdravení sebe sama a stejně tak využívala mých kouzel, které kombinovala se svými bojovými schopnostmi. Já Seveřan se přirozeně uměl prát, ale jako mág jsem spoléhal hlavně na kouzla. Ale má dcera byla zanedlouho sakra dobrá. Rok co rok se Alice zlepšovala. Když jí bylo osmnáct, vyhrála turnaj. A získala slavnou dračí zbroj, kterou dostane každý, kdo poprvé vyhraje. S ní budila respekt. Všichni ji obdivovali a já na ni byl pochopitelně hrdý.
Zatímco má sláva už vybledla, její začala zase naopak zářit. Stala se z ní vynikající gladiátorka a zanedlouho také mistryně šampionka.
Když už byla v Arce známá a nejlepší, nic ji zde nedrželo. Ne že by chtěla tak nutně odejít, to ne... Ale prostě a jednoduše, chtěla poznat víc. Chtěla zažít dobrodružství, jak jsem to chtěl já když jsem byl mladý.
A pak to přišlo. Ve dvaceti se přidala ke skupině dobrodruhů, kteří měli v plánu jakousi výpravu. Nevím už ani za jakým účelem a kam směřovala, ale bylo mi jasné, že po těch letech budu zase sám. Bude pryč určitě minimálně rok ne-li více.
V přístavu jsem se s ní přišel rozloučit. Plíbila mne letmo na tvář a pak už jen zamávala z paluby. Rozzářený úsměv. Smála se stejně krásně, jako její matka... Nepřipouštěl jsem si to, ale budu jí postrádat. Jakmile se její loď ztratila z dohledu, pustil jsem se do pláče.
Chybí mi. Chybí mi její smích, který mi připomínal její matku. Chybí mi dokonce i ty lumpačiny, které prováděla jako puberťačka. Ale nemůžu jí držet doma. Musí jít za svým snem a pokud to bude nutné, tak i riskovat. Jsem hrdý na to, co z ní je. Někdo mne může považovat za blázna, ale já jsem rád, že dělá to, co jí baví a je v tom dobrá. Nechtěl jsem, aby z ní byla kouzelnice jen proto, že si to přeji. Nechtěl jsem, aby se cítila nenaplněná. Chtěl jsem to, co chtěla i má žena. Aby byla dobrý člověk. Aby byla šťastný člověk. Třebaže Alice je gladiátorka a boj miluje ze všeho nejvíce, je dobrosrdečná, brání slabé a odsuzuje zlo a násilí na neviných. Zavázala se, že bude proti tomuhle bojovat, i kdyby jí to mělo stát život.

Už je pryč řadu měsíců. Díky vzkazům ale vím, že je v pořádku. Mé vlasy již prošedly, síly pomalu ustupují. V magii jsem stále dobrý, ale už nejsem ten šarmantní kouzelník. Jsem starý muž, který se stává terčem vtípků mladých studentů. Ale stále jsem ten vtipálek, který neposlušného žáka promění v žábu, nebo mu přičaruje oslí uši.
Má sláva vybledla a má socha je porostlá mechem. Tu a tam mne přijde navštívit Ogrim, ten koho bych měl ze všech nevíc považovat za otce. Sice stárne, ale stále je plný sil. Stále vede školku. Časy dobrodružství skončily.
Už nemám moc starostí. Prožil jsem krásný život a ničeho nelituji. Dny trávím relaxací, chodívám krmit ptáčky do parku. Občas zajdu za svým klanem a hodujeme spolu. Nebo si míchám lektvary z bylin, které pěstuji na zahradě, nebo sbírám v lesích a loukách.
Lidé mne občas zastavují na ulici. Ale už ne tolik, jako dřív. Jen tu a tam se někdo ohlédne za "hrdinou", který už vlastně žádným hrdinou není. Můj největší boj skončil, a to boj udělat mou dceru dobrým člověkem. Vyšel jsem z něj jako vítěz, třebaže to nebyl boj jednoduchý.
Jednoho dne jsem zase jen ta seděl v parku a pozoroval ptáky. Byli krotcí a ani se mne nebáli. Usmál jsem se nad těmi tvorečky a přisypal jim další zrní. Jedni z mála přátel, které stařík jako já ještě má. Ostatní už na něj zapomněli.
"POMOOOOOOC FEMINISTICKÉ HARPYJE ÚTOČÍ!!! CHTĚJÍ UNÉST VŠECHNY MUŽE!!!!" Ozval se křik. Vyskočil jsem z lavičky a holoubci na mne pohlédli. Tu se nade mnou zjevilo ono stvoření. "Mužiiiii je jich moc velký počeeeet, musíme jim řezat bradaavky...."
Dopálil jsem se. "Plašíš mi holuby krávo!!!" Vyvolal jsem blesk a sundal ji jednou mocnou ranou. V tu chvíli jako kdybych omládl o dvacet let. Do žil se mi vlila nová energie. Doběhli mne chlapi z městské stráže. "Pane?! Vy jste ji sundal? Hele, potřebovali bychom pomoct, pomůžete nám s nimi?"
Zasmál jsem se. "Mladej, neptej se mne, zda vám chci pomoct, ale zda mi těch pár přiblblých stvoření buse stačit!! Chci se totiž pořádně pobavit!!" Vojáci se zasmáli. Asi se rozvpomněli na zapomenutého hrdinu. Ukážu jim, že v dědkovi jako já je stále více chlapa, než v mnohých mladých.
Vypadá to, že mé dny dobrodružství ještě zdaleka neskončily. Ne. Nové dobrodružství, právě začíná!!!