DragonOzzy napsal:
část desátá: Sithis budiž milosrdný
Fark

„Talos tě provázej.“ Pozvedl jsem Talosův amulet, když na nás parta členů hnutí Bouřných hávů tasila zbraně. Vojáci zaváhali, ale jeden z nich řekl ostatním, aby zbraně schovali.
„V klidu, toho znám… Je na naší straně.“
„Jak může být ELF na naší straně?“ Otočila hlavu jedna vojačka, stále s rukou na jílci.
„Elf neznamená Thalmor. Věřím mu víc, než většině z vás, takže v klidu. Beru za něj zodpovědnost…“ Voják si sundal přilbu. Starý dobrý Ralof. Jeden z mála Bouřných hávů, který vás nerozseká na kusy za to, že máte špatnou rasu.
„Áááá Adram. Dlouho jsme se neviděli. Co vás sem přivádí? Omluvte mé druhy, jsou to nováčci, považují každého ne-norda automaticky za špeha…“
„Zdravím stará vojno. Vypadá to, že chuť k boji tě ani po Helgenu neopustila.“ Ralof po Adramově větě zavrtěl hlavou. „Ani v nejmenším…“
Musel jsem však ty dva kecálky umlčet, jsme tu kvůli něčemu jinému.
„Potřebujeme pomoct Ralofe. Máme malý problém s partou císařských.“
„Zabiják Temného bratrstva ode mne, prostého vojáka žádá pomoc. Asi bych měl být poctěn. Zda vám však naše hnutí pomůže, nezáleží však na mě, ale na veliteli. Smím však vědět, jaký problém vás trápí?“
Nechal jsem na Adramovi, ať vše vysvětlí.

Po chvíli přemlouvání nás vojáci vzali do svého tajného ležení. Byl jsem tu už mockrát. Sice mezi tyhle pošuky nepatřím, ale je dobré si s nimi udržovat dobré vztahy. Třebaže jsem elf, má víra v Talose je pevná stejně, jako víra v Sithise či Matku noci. Mám všechny důvody Thalmory nenávidět do morku kostí, když jsme se ženou dorazili do Skyrimu, chvíli jsem uvažoval, že se k Ulfrikovi přidám. Avšak mé povinnosti vůči bratrstvu jsou stále na prvním místě. A nesnesl bych, aby mne parta ožralých idiotů buzerovala, třebaže bojuji na jejich straně, jen kvůli tomu že nejsem nord. Cizinci to u Bouřných hávů nemají lehké, třebaže ne všichni nordové v jejich řadách cizince diskriminují. Většina velitelů si jich naopak cenní, zejména elfů a císařských, protože znají taktiky, přednosti a slabiny nepřátel. To že velitelé a část vojáků cizince toleruje, ale nic nemění na tom, že část Bouřných hávů jsou silní rasisté. Možná ti rasisté bojují za správnou věc, ale pořád to jsou rasisté. Kdybych se měl řídit Ulfrikem, asi by to bylo na dlouho. Na jednu stranu ten chlap cizince nesnáší a považuje za méněcenné, Khajité a Agroniáni nesmí vůbec do jeho města, ale na druhou stranu vítá, když se k němu chtějí cizinci přidat. Jako kdyby nevěděl, co chce. Proto má spolupráce s hávy se omezila na tu a tam nějaké zabití Thalmora, tu a tam špehování a podobně.
Došli jsme do hlavního stanu, kde důstojník zrovna se svými věrnými plánoval strategii. Po chvíli rozmluvy jsem odhalil svůj plán, a to, proč potřebuji jejich pomoct.
„Tady mladdej je prý „drakorozený“. Jenže se ukázalo, že „drakorozených“ je tu víc. A ten druhý je na straně Říše. A ta logicky nestojí o to, aby ten druhý drakorozený předběhl toho jejich, tudíž vstup na horu střeží, aby tam nikdo neproklouzl. Naštěstí však podle všeho neví, jak ten drakorozený vypadá. Ví jen, že je legát. Potřebovali bychom uniformu legáta pro něj a legionáře pro mě. Jelikož vy jste už pobili celou řadu císařských, váš provinťák určitě má nějaké uniformy na skladu ne?“
Velitel rebelů si prohrábnul šedý vous a poškrábal se na holé hlavě, na jejíž kůži se nacházelo pár hnědých skvrn.
„Něco by se našlo Farku… Ala víš, které slovo neznáme…“
„Slovo zadarmo co? Co budete chtít na oplátku?“ Zeptal jsem se.

Ralof vytáhl mapu a velitel bouřných hávů ukázal na jedno nepříliš vzdálené místo.
„Říká ti něco rod „Šedovlasých“?“ Zeptal se mne. Přikývl jsem.
„Vlivný pradávný rod žijící v Bílém Průsmyku, na rozdíl od Bojemilů stojí na vaší straně. Co s nimi?“ Velitel udeřil pěstí do stolu.
„Ti zpropadení Thalmorové… Jeden ze synů onoho rodu byl dlouhodobě naším důstojníkem. Bohužel byl nedávno zajat. Pátrali jsme, kam jej odvlekli a nakonec jsme to zjistili…“
„Asi je pro vás sakra důležitý, není-li pravda? Ale možná svou roli hraje to, že je nord, promiňte, zapomínám…“ Zazubil jsem se. Adram celou dobu mlčel. Než však stihla propuknout hádka, přerušil nás.
„Vypadá to, že chcete, abychom ho osvobodili… Kde ho najdeme a jaké máte o tom místu informace?“
Všichni ve stanu ztichli a podívali se na něj. Pozvedl jsem obočí. Muž činu. Ten kluk se mi začíná líbit.
„Jsem rád, že naši velkorysou nabídku přijímáte… Mí muži to místo sledovali dlouhou dobu…“ Velitel Bouřných hávů začal s instruktáží.

Alex

„Jaký je tedy tvůj příběh?“ Posadil jsem se na starou popraskanou stoličku, ale nespouštěl šaška z očí. I umírající had kolem sebe stále plive jed.
„Cicero je strážcem hrobu Matky noci. Třebaže je bratrstvo v úpadku, stále máme po celém Tamrielu docela dost svatyní. Kdysi… Kdysi jich byly desítky, rozesety po celém císařství… Ale pak přišla velká válka. Města byla pleněna a my museli prchat. Mnoho našich bratrů zaplatilo životem. Naše velká matka nás vede. Matka nám říká koho zabít. To ona vyslýchá modlitby lidí Tamrielu. Když se chceš někoho zbavit, pomodlíš se k matce noci. Matka noci to pak sdělí bratrstvu. Avšak jenom jeden člověk může matce naslouchat a to naslouchávající. Velká válka ztížila komunikaci mezi jednotlivými svatyněmi, proto jsme tak trochu v rozkladu…“ Šašek zakašlal.
„Astrid vede svatyni a předává kontrakty… Takže ona je naslouchávající?“ Zeptal jsem se. Cicero zavrtěl hlavou.
„Naslouchávající je paní Maria. Původně jsme sídlili v Cyrodilu, hlavní svatyni v Bravilu pod sochou šťastné stařeny. Tam také spočívaly matčiny ostatky. Nikdo z prostého lidu netušil, co to vlastně matka noci je, přitom to měli přímo pod nosem! Avšak matka byla přísně střežena. Cicerovi byla dopřána ta čest, že mu byl udělen post strážce hrobu. Musím matčiny ostatky bránit za cenu vlastního života. Pokud totiž její ostatky zaniknou, zanikne taktéž sama Matka noci a její přízrak. A s ním i bratrstvo. Přinejlepším se z našeho elitního cechu stane parta obyčejných hrdlořezů, jak se tomu stalo zde ve Skyrimu.“
„Jak to souvisí s tím, že jsi napadl Astrid?“ Zeptal jsem se. Cicero se ztěžka nadechl.
„Ach, Cicero se omlouvá, hned se k tomu dostane… Jak jsem se již zmiňoval, velká válka nám ztížila komunikaci. Svatyně byly najednou kompletně odříznuty. Samotné boje v Cyrodilu jsme nějak přečkali, avšak nyní Thalmor má celou provincii pod palcem. Museli jsme se skrývat. Než však stihli ti zatracení elfové vyčmuchat to, co se nedařilo celá staletí císařským strážím, stihli jsme prchnout zde, do Skyrimu, svatyně, jenž se jevila jako nejbezpečnější. Bohužel jsem přežil jen já, Maria a její manžel Fark. Astrid, jakožto velitelka místní svatyně byla bez pokynů naslouchávajícího celé roky… Využila to jako šanci, přebrala nad svou svatyní kontrolu a chovala se nezávisle. Jinde by museli návštěvu jako my uvítat s úctou!!! A víš, co řekli mě, Farkovi a Marii, když jsme dorazili do Svatyne? Po té straštiplné cestě, kdy osud Matky noci byl nejednou na vlásku?! Že prý nejsou mausoleum, abychom jim tam tahali mrtvoly. Že prý už nepotřebují naslouchače, že prý se vždy o kontraktu nějak dozví. Astrid se chovala, jako kdyby vše, co dělalo bratrstvo bratrstvem jí bylo naprosto ukradené!!! K paní Chanteur nechovala špetku respektu, třebaže Maria a je de facto velitelkou celého bratrstva… Lze li to tak nazvat. Neustále si nás „příchozí“ dobírala.“
Začínal jsem se šaškem soucítit. Astrid mi o tomhle jaksi neřekla. Nicméně, pořád mu to nedávalo právo Astrid zabít. Cicero však pokračoval.
„…to vše by Cicero ještě skousl… Avšak… To čeho byl včera svědkem, to bylo už moc!!! Astrid je zrádkyně!!! Chce pro vlastní zájmy zničit samotný základ bratrstva! Třebaže Skyrimská svatyně je Astrid loajální, pomalu ale jistě se všichni začínali obracet na Marii. Všichni totiž stále tajně respektují matku noci… Tedy kromě toho zatraceného čokla. Maria, třebaže nyní musí plnit ponižující úkoly, které se normálně dávají nováčkům, nebo úkoly které se rovnají téměř jisté smrti, se totiž ukázala daleko schopnější, než se zdálo. Taktéž Astrid navrhla pár věcí, které zkvalitnily reorganizaci bratrstva. Když ta čubka pocítila, že se jí třese země pod nohama, spolčila se s našimi úhlavními nepřáteli. Císařskou tajnou policií a zároveň císařovou osobní stráží. Noc co noc Cicero chodil sledovat Astrid, jak rozmlouvá s jejich velitelem. Byl jsem svědkem, jak se domlouvá. Chystá se velký atentát, který však má být pro Marii past. Astrid kompletně vyzradila plán, aby mohli Marii chytit, pak plán, jak dostat Farka. A nakonec mě. Nejhorší však je, že se chystala předat ostatky matky noci veliteli císařské stráže… Aby je mohl zničit. Tím by se Astrid zbavila hrozby, že jí někdo post velitelky přebere… Dnes ráno se chtěla na ostatky podívat. Když však zjistila, že jsou pryč, vytáhla na mne meč a chtěla mne donutit říct, kam jsem je ukryl. Řekl jsem, že tam, kde je taková blbá husa jako ona nikdy nenajde. Odpovědí mi bylo, že na mne zaútočila. Útok jsem vykryl, ale ve chvíli, kdy jsem se tu zrádkyni chystal odpravit, si nás všimli ostatní a Vezeera, s vědomím, že zrádcem jsem já, mne chtěl zabít… Musel jsem prchnout. Jak to bylo dál už víš ty. Astrid nechce, abys mne potrestal za zradu… Chce, abys mi zavřel hubu… Teď je na tobě, komu věříš víc…“
Po dlouhé výpovědi jsem váhal. Pravdu může mít jenom jeden, otázka, kdo zní přesvědčivěji. Buď ho zabiju, nebo ne. Jedna z těchto možností mne může stát život… Ale která?
„Sundej si šaty a obleč si něco, co tu zůstalo po zabijácích. Pak se ti podívám na tu ránu… Hlavně setrvej v téhle svatyni a dej si pozor, aby Astrid nevěděla, že není po tobě…“

Asi po hodině jsem byl na odchodu. Nevěděl jsem, zda mé rozhodnutí bylo správné, ale Cicero by si něco takového asi nevymyslel. Na výmluvu by to bylo moc promyšlené. Navíc o tom, že Astrid chodívá tajně ven, jsem věděl i bez něj…
„Tak co, už je mrtvý?“ Ozval se hlas. Ze tmy na dlouhé chodbě, vedoucí k východu ze svatyně, se vynořila Astrid. Srdce mi začalo tlouct stále rychleji. Nesmí zjistit, že lžu.
Jako důkaz jsem beze slov ukázal šaškovy zakrvácené šaty. „Ten už problémy dělat nebude paní…“ Žena se usmála. „Já věděla, že je na tebe spoleh…“
Přišla ke mně a chystala se mne obejmout. „Byl by z tebe výborný zabiják Temného bratrstva…“
Objala mne a já vykřik bolestí, když se mi nějaké ostří zabodlo do žaludku.
„Jen škoda že se musím pojistit pro případ, že ti ten šašek stihl něco říct… Uvěřil jsi tak trochu nesprávné straně, ale já ti to nevyčítám, pomohls mi… Můžeš zemřít s vědomím, že jsi zabránil té čubce Marii v pokusu o puč…“ Vytáhla ze mne zakrvácenou dýku a já padl na zem… Cítil jsem se tak slabý….
„Pokud t chceš vědět, čepel je natřena speciálním jeden. Rána není smrtelná, ale onen jed působí velice, velice pomalu, tudíž si můžeš ještě pekně dlouho užívat pohled na tuhle opuštěnou svatyni, jenže se stane tvou hrobkou…“ Astrid otevřela vchod do svatyně.
„Nechť je k tvé duši Sithis milosrdný…“ S těmito slovy zabouchla vchod.