---

Za budovou vězení už stála Berenorova skupinka. Už z dálky Ayeryn viděl, že všichni přežili a mají sebou i Nariena. Ten sice pokulhával na místě, ale jinak se zdál být plný sil. Když k nim Ayeryn s vojákem dorazili, Narien se jich hned zeptal. „Dobře, že jste tady, už jsme mysleli, že to nezvládnete. Počkat, neměli jste být náhodou tři? Co se stalo? Je velvyslankyně vůbec mrtvá?“

Ayeryn popadl dech a začal to vysvětlovat. „Je mi líto, ale celé se to pokazilo. Skoro jsme jí dostali, když do budovy vtrhli vojáci a zabili jednoho z mých mužů. Nám dvou se podařilo jen tak uniknout.“ Narien si povzdechl a chytil se za hlavu, ale Ayeryn pokračoval. „Nyní se musíme dostat z půdy ambasády, už nás určitě hledají. Je jen otázka vteřin, než spustí poplach. Ale vůbec jak. Vchody budou hlídané a tu obří zeď jen tak nepřelezeme.“

Narien zakroutil hlavou a v rukou si vytvořil nějaká kouzla. „Vy mě neustále podceňujete poručíku.“ Řekl a srazil otevřené ruce k sobě. Všech osm elfů zakryla oslňující záře a už se nadále nevyskytovali na půdě ambasády.

--------------------------------------------------------------------------------------------------------

„Do háje. Jsme ve Skyrimu, v nejstudenější zemi celého Tamrielu. To je problém sehnat led!?“ Velvyslankyně už se začala rozčilovat. Seděla ve své kanceláři a zatlačovala si bouli na hlavě. Štvalo ji, že léčitelé dokážou scelit zlomenou kost, ale ránu do hlavy nikdo z nich vyléčit nemohl. Teď jí třeštila hlava a navíc jí nikdo nedokázal sehnat led.

Už pomalu vzdávala naději, že jí někdo přinese ten led a tak se raději začala shánět po kapitánovi stráží. Ten čekal hned za dveřmi, a jakmile ho Elenwen zavolala, přiběhl. „Co potřebujete paní? Děje se něco?“

„Jak pokračuje pátrání? Už jste ty parchanty našli?“ Zeptala se velvyslankyně. Už vypadala dost nervózně. Narien a jeho lidi se jí v jednom týdnu pokusili dvakrát zabít a ona dostala jen jednoho z jeho mužů a zbytku se podařilo uprchnout. Navíc jí banda rebelů vyzabíjela celou osádku vězení, tedy asi deset mužů.

Kapitán se nervózně podrbal na nose. „No, víte… my tak trochu vůbec nevíme, kde je hledat. Od té doby co se teleportovali, o nich nikde není ani slyšet. Dokonce i naše tajné zdroje mlčí.“

„No to si ze mě děláte srandu! Vždyť je to tlupa elfů ve zlatých zbrojích. Těch si určitě musel někdo všimnout! Raději mi běžte z očí, než vás nechám pro neschopnost pověsit.“ Kapitán vyděšeně vyběhl z místnosti.

Elenwen naštvaně praštila pěstí do stolu a křikla na strážného, co hlídal u dveří. „Do dvou hodin tu chci mít Krevola a jeho partu.“ Voják pokývl a odešel.

Krevol a jeho parta byla banda nebezpečných lovců odměn, která se skládala z bojovníků, zlodějů, vrahů i mágů všech možných ras. Vůbec se nezajímali o politickou situaci, bylo jim jedno, jestli je jejich země v ohrožení. Je zajímali spíše peníze. Ve Skyrimu ještě své jméno vydobyté neměli, ale v jiných zemích byli známí jako skvělí bojovníci, které ještě nikdo neporazil.

Elenwen moc dobře věděla, že nemůže veřejně vypsat odměnu na lidi, kteří jí sloužili, protože by Říše nebo Bouřné Hávy mohly něco vytušit. A to poslední co chtěla, byla armáda klepající na dveře její ambasády.

Při cestě na oběd potkala kapitána, který se jí snažil vyhnout, ale nějak se mu to nepovedlo. Elenwen mu naznačila, že s ním chce mluvit. „Kapitáne, mám pro vás jiný úkol. Jelikož je jasné, že na uprchlíky nestačíte, najala jsem Krevola. Od vás potřebuji, abyste osobně prověřil každého obyvatele této ambasády. Taky je důležité, aby se informace o nedávných útocích odsud nedostala. Je to jasné?“

„Ano paní, hned se do toho pustím.“ Odpověděl kapitána a zatím co odcházel, říkal si, že ty útoky na velvyslankyni mohli mít něco společného i s jejím chováním.

P.S.: Jestli se vám dnešní díl líbil, a pokud chcete další, klikněte na "kvalitní příspěvek" a napište komentář.