---

část poslední: Kámoši od špalku zase spolu

Maria

Bitva o Bílý průsmyk byla v plném proudu. Bouřné hávy, Legie i městská stráž, posílena o posily z ostatních držav, ti všichni nyní společnými silami bojovali proti armádě thalmorského velvyslanectví ve Skyrimu.
Jatka vyvrcholila, když elfové zaútočili na naoko obsazený Bílý Průsmyk a po chvíli na ně zaútočila během boje císařská legie. Zálohy Thalmorských sil záhy napadly posily z jiných držav. Moment překvapení hodně pomohl, ale pořád nikdo neměl vyhráno. Třebaže thalmorští padali po desítkách, ještě ani zdaleka neřekli své poslední slovo.
„Hradby asi neudržíme…“ Vrtěl hlavou Tulius, když vedle lady Elenwen sledoval z brány bitvu pod sebou. Ulfrik Bouřný háv mezi nimi nebyl. Aby povzbudil své muže, vrhl se do boje sám, obklopen svou osobní gardou a vyřvával rozkazy. Obrana vypadala, jako kdyby se měla každou chvílí zhroutit.
„Jestli ustoupíte, jsme ztraceni. Hradby musíme udržet za každou cenu!!!“ Vystřelila jsem šíp. Probodl krk jednomu thalmorskému vojákovi, kterému se povedlo dostat na hradby. Bezvládné tělo přepadlo přes střílny a praštilo sebou o zem, přímo mezi bojující vojáky.
„Ve čtvrtích města se neubráníme!!!“ Podívala jsem se na dva z velitelů. Družníci sice spolu s Jarlem zmobilizovali bojeschopné muže, avšak, pokud padne hlavní část sil Bílého průsmyku, ti ve městě budou jen malou překážkou. Koutkem oka jsem smatřila, jak Grog svou obrovitou sekerou drtí elfy na hradbách. Seslala jsem na něj kouzlo kamenné kůže, aby byl lépe chráněn. Elfové totiž měli přesilu.
„Pozor!!“ Přímo do věže vletěla ohnivá koule od nějakého elfského mága. Tulius strhl Elenwen na zem a já na poslední chvíli se přikrčila a přikryla pláštěm. Sakra!!!
Výbuch urval část zdí, ale my tři jsme to přežili celkem v pohodě. To se však nedalo říct o dvou lučištnících, kteří byli ve věži s námi.
„Tenhle je mrtev…“ Elenwen zkontrolovala prvního.
„Pojď chlapče…“ Tulius pomohl na nohy druhému raněnému lučištníkovi. Vzhledem k velkým popáleninám a zraněné ruce jsem soudila, že tenhle už dnes bojovat nebude.
„FUS RO DAH!!!“ Ulfrik svým řevem odhodil skupinu nepřátel, kteří spadli do vodního příkopu… A nabodali se na kůly. To do unavených mužů vneslo víc morálky a opět bojovali o něco zuřivěji, třebaže síly jim už pomalu docházely.
Grog zrovna přesekl vejpůl dalšího elfa a následně skopl z hradeb justicionáře, připraveného ho usmažit.
Už ani nevím, kolikátý toulec jsem dnes vystřílela. Prsty, kterými jsem natahovala tětivu jsem už skoro necítila, avšak stále jsem měla sílu střílet. Mrtvému legionáři jsem sebrala toulec a dělala co mohla, avšak asi po pátém výstřelu mi praskla tětiva.
„Výborně…“ Zasyčela jsem a zahodila luk. Chystala jsem se vytáhnout dýku, avšak pak se to stalo.
Obloha zrudla. Všichni na chvíli přestali bojovat, když se na obzoru objevily jakési bytosti. Ptáci?
Z blízka jme si, však uvědomili náš omyl. Jednalo se o okřídlené daedry. Naši lučištníci se už nestarali o thalmory a zaměřili se na dremory, avšak, hned na to se ukázalo, že sem nepřišly bojovat proti nám.
První démonické stvoření se sneslo mezi bojující dav a chňaplo do spárů prvního vojáka thalmoru. Začal křičet, když tu její sestra sebrala dalšího. Sukuby…
Po desítkách byli thalmorští vojáci unášeni sukubami do dáli neznámo kam. I když… Nikoho to nezajímalo kam, hlavně že pryč.
„Ehm…“ Jeden voják bouřných hávů si sundal přilbu. Ralolf.
„To jsme jako… Vyhráli?“ Chvilku bylo ticho. Všichni se zmateně rozhlíželi kolem sebe, avšak nikde nezbyl jediný thalmor. Kromě lady Elenwen a jejích věrných, jež bojovali na naší straně.
„Vypadá to že… Jo?“ Všichni propukli v jásot. Krásný to pohled. Přilby létaly vzduchem (a následně padaly jiným na hlavu), Bouřné hávy objímaly legionáře, legionáři Bouřné hávy, Ulfrik si padl do náruče s Tuliem, Šedovlasí objímali své tehdejší soupeře Bojemily. Všechno už skončilo…
„Budu potřebovat nový hadry…“ Zavrčela Elenwen. Všimla jsem si, že má své šaty na několika místech propálené.
„Já zase koupel…“ Utřela jsem si pot z čela. Grog zrovna máchal nad hlavou svou obrovitou sekerou a bojovým pokřikem oslavoval naše vítězství, přičemž Ralolf se objímal přátelsky se starým přítelem, legionářem Hadvarem.
Doufala jsem, že mému manželovi se vede podobně…

Alex

„Přijměte mou kapitulaci… Tímto předávám město a vládu nad Letními ostrovy do rukou La resistance a staré vládě. Thalmor se tímto vzdává.“ Starosta hlavního města poklekl a předal Talyrandovi svůj meč.
„Přijmu jakýkoliv trest… Stejně jako odpovědnost za činy thalmoru…“ Mluvil elf stále se skloněnou hlavou. Talyrand mu však pomohl vstát.
„Krve bylo dnes již prolito dost. Vzkažte všem vojákům, ať složí zbraně a vrátí se ke svým rodinám. Bitva je u konce.“

Stáli na balkónku paláce. Pomalu svítalo a hlavní město Letních ostrovů zalilo slunce. La Resistance se zmocnilo vlády nad městěm. Všichni členové rady thalmoru prchli, a když jsem z balkónu zařval, že jejich vůdce, princ Hiretan je mrtev, a na důkaz zamával jeho mečem, vojáci Thalmoru se vzdali. Už žádné krveprolití.
Talyrand objímal svou milou, jakousi mladou elfku, kterou doprovázel záhadný mladík s obouruční sekerou na zádech a dlouhými hnědými vlasy. Podle všeho se jednalo o imperiála, držel se za ruku s mladou redguardkou.
A já… Spolu s Laurou jsme se drželi v náručí za balkónem, opřeni o zeď. Je po všem… Fark s nezájmem pobral co nejvíce diamantů, drahokamů, zlata a stříbra našel, jako „platbu“ za jeho služby a taky jako dárek pro Marii. A Zarath… Kdo ví, kde mu byl konec. Stejně jako Xavier, oba dva se kamsi vytratili. Nestihl jsem jim ani poděkovat.
Talyrand se svou milou najednou přistoupili ke mně.
„Dobrá práce, synu Alduinův…“ Poplácal mne po rameni.
„Bez tebe bychom to nezvládli. Díky tobě jsou nyní Letní ostrovy svobodné a političtí vězni se mohou vrátit ke svým rodinám. Jsi tu vždy se svou milou vítán.“ Usmál se.
„Není to díky mě. Je to díky vám, a vašim neúnavným vojákům, jež neztráceli naději, jakkoliv Thalmor stupňoval teror na ostrově. Je to díky Tsavi, která obětovala život, aby mohl Xavier pomoci se zničením prince. Je to díky tobě, kdo se vzepřel vlastnímu otci a riskoval popravu… Díky vám konečně zavládne mír… Alespoň prozatím… Nechci žádnou odměnu…“ Políbil jsem Lauru.
„Vše co jsem kdy chtěl, to držím právě ve svých pažích…“ Dívka se usmála a polibek mi opětovala.
„Musíme se vrátit ke svým povinnostem ve Skyrimu… Hodně štěstí s obnovením starého řádu…“ Řekla Laura a vzala mne za ruku.
„Půjdeme?“ Beze slova jsem přikývl. Vydali jsme se do doků.
„POČKEJTE NA MĚĚĚĚĚĚĚ!!!“ Řval Fark s pytlem „půjčených“ věcí na zádech.

----později----


„Proč musí odjed?“ V Samotském přístavu jsem se loučil s Laurou.
„Císařské povinnosti mladíku.“ Řekl Tulius.
„Říše ti je nesmírně zavázaná, avšak následovat nás do hlavního města Cyrodilu nemůžeš, musíme vyřídit pár formalit a korunovat Lauru, navíc, Thalmor stále drží Elsweyr a Valewood, ještě neřekli své poslední slovo. Jsou oslabení, avšak, ne zničeni. Nicméně, má práce zde skončila. Vojenský guvernér Ulfrik Bouřný háv však určitě zajistí, aby nová velekrálovna Elisif neměla problémy s udržení pořádku ve Skyrimu…“
Tulius vstoupil na loď.
„Pojď Lauro…“
Dívka se na mne podívala se slzami v očích. Utřel jsem jí je.
„Neboj… Nevidíme se naposledy. Víš, co jsme si slíbili…“
„Teď a navždy…“ Zašeptala Laura Septim a objala mne.
„Nikdo nás nerozdělí… Přijdu si pro tebe třeba i na druhý konec Tamrielu…“
„Hned jak budu moci, pošlu ti dopis abys přijel. Moc dlouho bez tebe nevydržím…“ Políbila mne na tvář.
„Já bez tebe taky ne…“ Pohladil jsem ji po vlasech.
„Už musím…“ Dívka, oděna do šatů, které měla, když jsme se poprvé viděli na stoupila na loď. Legionáři vytáhli kotvu.
„Naviděnou Lauro…“ Zamíval jsem na odplouvající kocábku. Laura na mne kývla. Stála ještě dlouho u zábradlí lodi, stejně tak já ji ještě dlouho sledoval z mola. Dokud mi loď nezmizela z dohledu…
„Nic nevyjde tak, jak si to člověk plánuje…“ Uslyšel jsem hlas za sebou. Otočil jsem se. Alduin?!
„Tati!! Ty žiješ!?“ Utíkal jsem k němu. Padli jsme si do náruče. Otec a syn.
„Přišel jsem se rozloučit Alexi…“ Posmutněj požírač světů, když jsme se pustili.
„Proč?! Proč musíš odejít?“ Zeptal jsem se, třebaže odpověď jsem znal.
„Bitva s drakorozeným skončila. Porazil mne. A já se vracím na nebesa… A na putování po jiných světech, dokud nebude čas, abych se vrátil sem a znovu se utkal s dalším drakorozeným… Adram v boji padl taky. Avšak v Sovngardu žije dále. Špatně se nemá, neboj. Bude hodovat s hrdiny, dokud nepřijde jeho následník a stejně jako hrdinové ze Sovngardu pomohli jemu, on pomůže jim. Tvůj osud je nyní v tvých rukách. Osud tohoto světa… Alexi… Jsem na tebe hrdý. Jen málokterý otec na světě má takového syna jako já…“
„Sbohem… tati…“ Z očí mi vytekly slzy, když obraz mého otce začal blednout.
„Zůstaň silný a statečný můj synu…“ Dal mi ruku na rameno.
„I tvou zásluhou svět přežil. Žij tak aby stál zato… Sbohem… Mám tě rád…“
„Já tebe taky tati…“ Obraz Alduina zmizel. Zůstal jsem na večerním mole přístavu Samoty sám, až na tu a tam nějakého námořníka, který nesl bednu s nákladem na svou loď.
Měl pravdu. Osud je nyní v mých rukách…

---- o rok později ---

V Markathu vládlo horké léto. Snad nejteplejší, co Skyrim pamatuje.
Pár týdnů po Lauřiném odjezdu se Maria a Fark vrátili k vedení Temného bratrstva. Už jsme je vídali jen občas.
Já a Grog jsme si koupili levný barák v hlavním městě plání, kterému nyní vládli Zapřisáhlí. Klan Stříbrokrevných porazili v bitvě a tak byl klan nucen prchnout do Cyrodilu. Jarl se raději vzdal, a proto Markath přešel poklidně pod vládu Zapřisáhlých, původních obyvatel.
Navzdory veřejnému mínění to nebyli až takoví divoši. Dovolili obyvatelům zůstat, akorát se přistěhovali noví lidé. Jarlovi byla ponechána moc do té doby, než mladý král Zapřisáhlých dospěje do patřičného věku. Uznali Říši jako panovníky a Elisif jako královnu Skyrimu, a tak Zapřisáhlí opět získali zpět své domovy.
Z Cidhelského dolu už nebyl žalář, ale běžné pracoviště.
Našli jsme tam práci i já a Grog. Typická chlapská domácnost. Ráno makat do dolů, večer do hospody a v noci do bordelu. Teda, do bordelu chodil Grog. Stále jsem jaksi nedokázal podvést Lauru, třebaže jsem začal ztrácet naději, že svou lásku ještě někdy uvidím.
S penězi každý den za vytěženou stříbrnou rudu jsme vycházeli celkem dobře, tu a tam jsme si přivydělali jako žoldáci, když jsme šli jako za starých časů s mečem a sekerou vypráskat nějaké bandity, což nám vyneslo slušné prachy. Tak jako tak, dobrodružství byla u konce a život se stočil do poklidné podoby.
„Jo jo, hrdina, zachránce světa. Tomu se říká odměna…“ Mrčel jsem si pro sebe, když jsem krumpáčem mlátil do skály. Grog zatím vedle mne kladivem a majzlíkem omlacoval zbytky kamene kolem kusu rudy.
„I hrdinové musí občas máknout, to že skončíme v nádherném paláci v náručí kozatých děv, to je možná tak v bardských písních. Realita je drsnější.“ Kolem nás prošlo několik dělníků, nesoucí na zádech ve vacích kusy rudy.
Kopnul jsem krumpáčem a ze skály vypadl kus stříbrné rudy. Spolu s Grogem jsem ty naše hodily do vozíku.
„Můžeš jed.“ Pokynuli jsme na temného elfa, který jako na povel začal vozík tlačit. Tekl ze mne pot a špína. Avšak za to mi v práci pořádně narostly svaly.
„Tak mne napadlo Alexi…“ Zahřměl Grog.
„Co kdybychom rozjeli vlastní kšeft?“
„Jak to myslíš?“ Zeptal jsem se.
„No, náčelník naší pevnosti zná místo, kde je vééélké naleziště oricharkové rudy. Avšak díky těm šklebícím se trolům tak nikdo nechce. Každého totiž vytrolí a ztrapní. A neustále se smějou a zpívají trolí písně. A trolí a trolí… Kdybychom to místo obsadili a sehnali dělníky, mohli bychom získávat rudu pro bráchu, ten by sehnal pár dalších kovářů a my bychom tak založili společnost… Třeba… Ork s.r.o…“
„S.r.O?“ Pozvedl jsem obočí.
„Sejměte rychleji obry. Nebo tak nějak. Orkské zbraně jsou žádané.“
„Popřemýšlím o tom…“ Zarazil jsem krumpáč do skály. Konec šichty.


„Dobrý, tady je tvoje výplata, další!!!“ Úředník u vchodu do dolů rozdával septimy zaměstnancům.
„Alex Bolmot?“ Podíval se na mne.
„Áno, máte mou výplatu?“ Khajiit za stolem mi podal měšec a k tomu dopis.
„Je to pro tebe.“ Mrkl na mne. Pokrčil jsem rameny a vydal se domů. Ork hned zamířil do hospody, avšak já chtěl ještě chvíli relaxovat. Po cestě Markathskými ulicemi, kdy jsem musel kličkovat mezi haldou děcek hrající si na honěnou, jsem otevře zapečetěný dopis.

Ahoj krasavče,
Laura mne požádala, abych ti poslala dopis, ona teď má bohužel poslední dobou moc formalit, ale chce tě vidět. Lauru budou velmi brzy korunovat na císařovnu a měl bys být u toho. Máš taky oficiální pozvánku. Pokud máš zájem, dostav se do Samoty přesně za týden. První se však stav ke mně do hradu. Dám ti nějaké slušné šaty.

Lady Elenwen, hraběnka Kvatche

P.S: Jsi spokojený se svou současnou prací? Uvolnilo se mi místo kapitána stráže, jeslti chceš, můžeš u mě pracovat.

Zarath
---- zhrduba v době kdy se Talyrand vykecával se starostou, tj. o rok zpět---

„Děkuji Zarathe.“ Xavier mne doprovázel na loď.
„Má mise a tímto i tvá je u konce. Můžeš nyní jít, kamkoliv se ti zlíbí…“ Přikývl jsem.
„Ááááá co odměna?“ Zeptal jsem se. Xavier se na mne podíval.
„Noo… Pocit že jsi zachránil svět a je z tebe hrdina?“
„Ehm… Za to si nový obouručák nekoupím magiči…“ Natáhl jsem ruku. Xavier mi jí potřásl.
„Beboj, brzy se odprostíš od materialistick…“ Křáp. Rozbil jsem mu flašku piva o hlavu.
„Dobrou noc.“ Zazubil jsem se, když Xavier padl do v bezvědomí na zem. Obral jsem ho o měšec, narvaný zlatem k prasknutí, plus ho očoroval o nějaké ty cennosti.
„Pche, dobrý pocit. Mno…“ Potěžkal jsem si nadutý měšec a cennosti.
„Tím že jsem tě obral, smrade, tě zaručeně ochráním před přílišným materialismem. Takže… Stát se hrdinou… Hotovo. Pomstít svou vesnici… Hotovo… Vydělat spoustu prachů…. Hotovo. Užít si s badnou prsatých redguardek a krásech jiných ras… Jdeme na to.“
Naskočil na nejbližší loď a hned dal pár zlatých agroniánskému kormidelníkovi.
„Kam to bude?“ Zasyčel.
„Směr Hammerfell. Za holkama!!! Hrdina potřebuje po pořádném dobrodružství pořádný odpočinek!!!“

Alex

Imperial city. Krásnější než jak mi Laura vyprávěla.
Nechal jsem Grogovi celou domácnost pro sebe. Hned jako první tam uspořádal večírek. Snad ten barák nesboří.
Významní funkcionáři z celého Tamrielu přijeli do císařského města v srdci Cyrodilu, aby se zúčastnili korunovace Laury, ve znovuotevřené Talosově svatyni. Do obřadu ještě však zbýval nějaký ten čas.

„Obřad začne za hodinu císař..“
„Laura, pro tebe navždy jen Laura…“ Usmála se a padla mi do náručí, sotva jsem vstoupil do jejích komnat.
„Strašně si mi chyběl…“
„Ty mě taky lásko…“ Pustila mne a podívala se do zrcadla.
„Ani nevíš, jak jsem teď nervózní. Čekají, že povedu celý Tamriel.“ Usmál jsem se.
„Montiere ti určitě vprvních letech pomůže. A navíc, jsi Septim. Rozený vůdce.
Dívka si upravila vlasy do copu. Navyklá tvrdému životu odmítala, aby jí kdokoliv s čímkoliv pomáhal. Česala a oblékala se výhradně sama. Jen jednu věc svěřila mě.
Z nočního stolku jsem sebral Amulet králů, překrásný šperk, patřící jenom jí, a tak jen ona ho může nosit… Dokud nebude mít následníka.
„K dokonalosti chybí jediné…“ Opatrně jsem jí ho zapnul kolem krku. Usmála se a vzala mne a ruku. Seberyzejší zlato, sebedražší šaty, ba ani Amulet králů jí neudělal krásnější víc, než ten její nádherný úsměv. Ať už v šatech císařovny, vojenském oblečení Čepelí, nebo vězeňských hadrech… Ona je a bude vždy ta nejkrásnější ze všech. Alespoň pro mne, Alexe Bolmota.
Třebaže mi otec chybí, jsem rád, že Adram tento svět zachránil.
Nedá se říct, že mír bude trvat věčně, ani to, že spory mezi rasami jsou zažehnány, ale, pokud budeme všichni chtít a všichni budeme tvrdě bojovat, dosáhneme všeho.
Thalmor bude vzdorovat. Až do konce. Ale bez pomoci Prince se neudrží. La Resistance a místní odbojové skupiny ho brzy zničí. A opět zavládne klid a mír. Nikdo nebude pronásledován na základě svého původu. Bylo prolito příliš mnoho krve, příliš mnoho obětí padlo, aby vše bylo k ničemu.
Snad jsme na konci této krvavé a nešťastné éry úpadku… Ale, hoďme to za hlavu, slavme, že jsme vůbec naživu!!!
„Připravena?“ Podíval jsem se na ni.
„Ano…“ Otočila se ke mně, objala mne a dlouze jsme se políbili. Když jsme se asi po minutě pustili, zeptal jsem se jí:
„Jaký bude pro mne první císařovnin rozkaz?“
Dívka se pousmála, naklonila se mi přes rameno a zašeptala:
„Ten druhý trůn vedle mého vypadá nějak prázdně… Alexi Bolmote, na rozkaz císařovny Laury Septim… Staň se mým císařem…“

KONEC