#26
V chodbách pod schody se mi potvrdilo víceméně to, co ve vstupní hale. balvany uvolněné ze stropu, porostlé mechy a lišejníky, rozrušené kořeny stromů- mág měl pravdu. V nějaké zemi, kde je skála neklidnější a zamětřesení častější, by už bylo zhola nemožné tudy projít. I tak byly mnohé chodby zřícené, nebo natolik zavalené, že nemělo smysl se pokoušet do nich dostat. Začal jsem nacházet i zjevné pozůstatky po dávných nordech- kamenné katafalky, rozbité urny, několik zachovalých reliéfů na nezřícených zdech. Prohledáváním těchto zbytků jsem se nezaobíral. Lapkové to zajisté provedli důkladně přede mnou. Tak jsem se proplétal chladnými chodbami, čas od času udělal na zeď křídou značku, abych nezabloudil. Podzemí jsou nebezpečná. Zabijí vás klidně samy, bez pomoci všech těch pohostinných tvorů, kteří je prý obývají.
Když jsem dorazil do vysokého sálu s padací mříží, byl jsem mile překvapen, že ji už za mě někdo otevřel. No, i takové příjemné věci se mi někdy stanou. Málokdy, ale přeci. Nic mi tedy nebránilo sestoupit po točitém schodišti dolů. Nic, kromě mé opatrnosti. Nehodlal jsem svěřit můj život tisíc let starému dřevu, ať vypadalo jakkoliv zachovale. Pro jistotu jsem se tedy zajistil lanem. Pád bych asi přežil, ale jeho důsledky jako zlomená noha by mě tady zabily stejně spolehlivě. Jak jsem říkal, podzemí jsou nebezpečná.
Schody skřípaly, podivně se prohýbaly, ale vydržely. Lano jsem nechal nahoře, kdybych se tudy musel vracet. Tady pod schody vypadalo podzemí o poznání zachovaleji, ale také o dost nevlídněji- tytam byly louče, které bandité sporadicky, ale přecijenom zastrkali do držáků a puklin. A také tu byly pavučiny. Ne, že bych se bál pavouků, to ne, ale to co usnovalo tyhle závěsy musela být pěkná hnusota. Nepřeháním, že jsem se několikrát musel propalovat. Prosekával by se jen vůl- meč by uvízl. Ale já vůl nejsem, já jsem pašák, pousmál jsem se pro sebe.
Jestli mě překvapily pavučiny v chodbách, když jsem narazil na prostornou jeskyni, která jimi byla doslova pokrytá, naskočila mi husí kůže. Mohly jich tam být palcové vrstvy. A navíc ze stropu viselo spousta zámotků- malé, střední i velikosti člověka. Na sucho jsem polkl a sevřel jílec, až kůže zavrzala.
"Pomoc! Pomozte mi někdo!" zaslechl jsem volání, jakoby dušené mnoha vrstvami látky. A bylo mi jasné o co jde. ovšem dříve, než jsem se mohl dostat k uvězněnému člověku seskočila ze stropu nejodpornější věc, kterou jsem kdy viděl. Černočerveně žíhaný pavouk, vysoký skoro jako já, s nohama dlouhýma snad dva sáhy a kusadly, ze kterých kapal jed. Mávl jsem proti zrůdě pochodní, až rozdmýchané plameny zahučely.
"Táhni mrcho!" zařval jsem, když se pavouk stáhl. Nevypadal, že by se mu chtělo poslechnout, přesto jsem po něm mávl znova. Měl jsem štěstí, tentokrát jsem ho zasáhl mezi oči. Zasmrděly pálené štětiny a pavouk vztekle zasyčel. A opět se o kus stáhl. Tentokrát ke stěně, po které začal šplhat nahoru. Nemyslel jsem si ovšem, že utekl. Na to jsem byl příliš chutné sousto. Pak skočil, naštěstí mě minul. Už svou vahou by ze mě udělal placku. Na chvíli jsem měl výhodnou pozici k útoku, tak jsem vší silou sekl a uťal jednu nohu. Pěkně odporně sebou na zemi škubala.
"Máš dost? Táhni, hnuse, do prdele!" zařval jsem na pavouka a opět mávl loučí. Pavouk po mě vystartoval kusadly. Na nic jsem nečekal a vyslal mu naproti čepel i pochodeň. Zas zasyčel a pokoušel se mě obejít. Samozřejmě jsem se nenechal a stál mu stále tváří v... kusadla? Asi ano. Provedl jsem několik výpadů s bleskovým stáhnutím, aby si obluda uvědomila, že tenhle oběd se moc ježí železem. Možná to pochopila... Ne. opět chtěl vylézt po zdi a skočit na mě, šmejd. Když už byl skoro u zdi, něco mě napadlo. Vytáhl jsem z brašny láhev kořalky a lítostivě jí potěžkal. Skoro plná. No co, všechno spatné je k něčemu dobré. Když byl pavouk už na zdi, vrhl jsem flaškou přímo na skalnatý výběžek nad ním. Podle očekávání se flaška rozmlátila na střepy a můj drahocený šnaps zlil pavoukovi celou hlavohruď. Pak už stačilo hodit pochodní.
Po téhle lekci měl konečně dost a i jeho tupé mysli došlo, že ze mě bude mít víc škody, než užitku. Stáhl se do nějaké škvíry u stropu lízat si rány. Můžu říci s klidným svědomím, že to, že jsem ho víckrát nepotkal mě ani přinejmenším nemrzelo.
Zapálil jsem křesadlem novou louč a konečně jsem se mohl věnovat zajatci. Naštěstí neměl hlavu omotanou tak důkladně jako zbytek těla. Mezi vlákny zbylo dost prostoru aby mohl dýchat. A bohužel i řvát.
" Pusť mě z toho, probohy... U milosti Azury, pusť mě z těch zasraných pavučin, nebo se z toho zblázním!" ovšem já nijak nespěchal. V klidu jsem vytáhl dýku z boty a začal opatrně odřezávat jednu vrstvu po druhé. Zaprvé jsem nechtěl zajatci ublížit, zadruhé jsem měl alespoň čas zajatce vyzpovídat.
" Než tě pustim, kdo si a co tu děláš? Patříš k těm lumpům nahoře?" pokynul jsem bradou ke stropu, ale pak mi došlo, že to je zbytečné. Nemohl to vidět.
" Já myslel že si jednim z nich! Že ste pro mě přišli!" zahuhlal zajatec.
" Takže si jednim z nich. No nic, tak to nemá smysl se s tebou vybavovat. S bohy, s trochou štěstí vydržíš i tři, čtyři dny,,, Pokud do tý doby zas ten pavouk nevyleze..." ve skutečnosti bych takový kruťas nebyl. I kdybych ho přecijenom nakonec musel vzít železem přes krk, takovouhle smrt bych nikomu nepřál. Teda pár by jich bylo, ale vážně jen pár.
" Néé!" zavřískl " Já s nima měl jenom dohodu! Jenom dohodu!"
" Jakou dohodu?" vrátil jsem se k rozřezávání sítě. " Jenom mluv... Aspoň nám ten čas líp uteče. Zatim jsem rozříz sotva pár vrstev, eště jich tu zbejvá dost. Z toho by ses nedostal. " řekl jsem s ironickou starostlivostí.
" O pokladu! Je tu poklad. Ale za zabedněnejma dveřma. Dohodl jsem se s nima, že ty dveře otevřu a pak mohylu vyrabujem." začalo mě to zajímat. Už jako kluk jsem rád poslouchal povídačky o pokladech.
" A to si byl tak blbej, že bys jim věřil? Otevřel bys jim dveře a oni šmik... Hlava v koutě. Mrtví zlato nepotřebujou."
" Toho sem si byl vědomej. Tak jsem jim řek, že bude potřeba eště vymyslet jak otevřít hlavní komoru s pokladem. a že já sem na takový věci expert. Uvěřili."
" A co bys dělal pak? "
" Mám v záloze pár triků..."
" Drž, jestli s sebou budeš teď házet, pořežu tě. Jak chceš otevřít ty dveře?"
" Mám klíč. štípnul jsem ho jednomu chytrákovi v blízký vesnici... Vůbec neměl ponětí co vlastní...Považoval to za nějakou rodovou tretku či co." hlavou mi blesklo, že se ve Vorařově něco ztratilo. No máme viníka.
" Ten klíč mi dáš. Patří někomu koho znám. Za to ti pomůžu dostat se k tomu pokladu. Dobrej obchod ne?"
" A jak ti mám věřit? "
" Jak? Nijak, samozřejmě!" od srdce jsem se zasmál " Ale mohlo by ti stačit, že si mi tu vyklopil všechno možný o pokladu a ještě se pochlubil, že jsi okradl mého známého- a moje dýka nadále řeže pavučiny a ne tvojí krční tepnu. To už je záruka jak hrom, nemyslíš?"
" Platí. Jak poklad rozdělíme?"
" Neděl kůži medvěda, kterej eště běhá po lese." poučil jsem ho a odstranil posledních pár tlustých provazců. Ze zbytku se už bez větších problémů vysvobodil sám. Byl to dunmer, bezesporu, ovšem vypadal spíše jako mumie dunmera, tak byl nadále obalen pavučinou. Jak jí ometal, zjistil jsem, že nosí klasické kožené cestovní šaty svého lidu, v pochvě u pasu se mu houpal tesák. Ani ho nestačil vytáhnout, pavouk ho musel překvapit. " Teď klíč. " řekl jsem a natáhl ruku. Jeho rudé oči se zůžily když sahal do kapsy a to mě mělo varovat. Všiml jsem si toho pozdě- přecijen to byl dneska sakra náročný den.
" Tak leda až budou blechy srát! " zařval a mrskl něčím o zem. Vyvalil se zelený, odpudivě páchnoucí kouř. Přímo pod mýma nohama. Rozkašlal jsem se, oči mi slzely a hlava se točila. Co nejrychleji jsem se odpotácel ze zvětšujícího se mraku, klesl na koleno u zdi a vyzvrátil všechno co jsem snědl. Hajzl. Takhle se nechat napálit. Naštěstí se čmoud rychle rozptyloval a mě se vrátila jistota do nohou. Vypláchl jsem si i oči vodou z čutory a pořádně se napil. Co to bylo za svinstvo jsem nevěděl, ale zotavoval jsem se z jeho účinků dostatečně rychle na to, abych se mohl vydat za dunmerem.
" Počkej hajzle, " zavrčel jsem " až tě chytim, tak tě chytnu za prdel a přetáhnu ti jí přes ksicht, svině elfounská..." zvedl jsem ze země fakuli a opatrným klusem vyrazil za ním.