---

část sedmadvacátá: Drak a démon

Alex

Můj řev vyrval z rukou zbraň thalmorskému vojákovi. O vteřinu později ho probobla moje katana. Vyrval jsem ostří z jeho orgánů, udělal překrok a při otočení jsem usekl hlavu jeho kámošovi, který po mě šel zezadu. Fark mezi tím kopl do spánku dalšího vojáka a následně mu vrazil dýku do krku, drohou rukou švihl a druhá dýka usekla ruku justicionářovi, který chystal jakési kouzlo. Zatímco elf padl na kolena, Fark schoval zbraně, postavil ze za něj, chytil mu hlavu a jediným křupnutím mu zlomil vaz.
„Zdržují nás!!!“ Uskočil jsem do strany, podsekl nohu vojákovi a hned poté co upadl jsem ho sekl přes hrudník.
„Tyvole fakt? Neříkej…“ Utrousil na mne Fark poznámku a upálil elfského čaroděje ohnivou koulí, zatímco Xavier sejmul další ho bleskem. Nacházeli jsme se v palácové katedrále, pár oken zdobených barevným sklem už to mělo tak trochu za sebou. Z opačného konce místnosti se řítili další parchanti.
„Fus-ro!!!“ Zařval jsem, země se otřásla a thalmora přede mnou rozesračkal mramorový blok. Už jsme se chystali čelit další skupině thalmorů, kteří si šli pro svou popravu, avšak země se otřásla opět, stejně jako na chodbě před vítacím sálem.
„MOC, POTŘEBUJI VÍÍÍC MOCI!!! NEBOJTE SE MÍ VĚRNÍ, VAŠE ŽIVOTNÍ ENERGIE BUDE DOBŘE VYUŽITA!!!“ Thalmorům docvaklo, co to asi znamená a místo boje s námi začali utíkat kolem nás, avšak po druhém otřesu podlaha pukla, prasklina se rozšířila a gravitace jakoby pro elfy přestala fungovat. Vylétli do vzduchu a s mučivým křikem se začali rozpadat na prach, a byli nasáváni do praskliny. Ti, kteří se ještě nerozpadli úplně se ještě snažili z posledních sil vyšplhat z praskliny ven, ale i z nich rychlostí světla odpadávaly kusy „prachu“.
„Vypadá to, že jsme našli Hiretanovo doupě.“ Fark dupnul poslednímu thalmorovi na ruku. Ten se okamžitě rozpadl a zmizel tam, kde před chvílí jeho druhové.
„Zajímalo by mne, proč se to samé neděje nám.“ Podíva jsem se na Xaviera.
„Thalmor tím jak se spolčil s Hiretanem, mu zaprodal své duše. Je nyní pánem nad jejich životem a smrtí.“ Podíval se do díry Xavier.
„Nikdy nekšeftuj s démony… Jak říkával můj táta…“ Zavrtěl hlavou Fark.
„Jdetě napřed, já se přemístím na své místo a provedu rituál, který učiní prince zranitelným… Alespoň pro Alexe.“ Podíval se na mne.
„Musím udělat něco, po čem zesílí, AVŠAK stane se smrtelným pro tebe.“
„Proč zrovna pro mne?“ Nechápal jsem.
„Tvá matka patřila k rodu Bolmotů. Démonobijců. Tím že jsi její potomek, jsi zdědil i jejich krev. A po tobě ji zdědí tví potomci a jejich potomci… Jakožto Bolmot dokážeš zabíjet démony, ostatní umí zabít jen dočasně a to jen jejich smrtelnou podobu. Princ však teď není ani démon, ani člověk, proto je vlastně nesmrtelný… Já ho však změním v démona úplně…“ Xavier potěžkal svitek předků. Tak pro něj jsme to s otcem sháněli…
„Zpátky na člověka by to asi nešlo co?“ Odkašlal si Fark, když se mu do úst dostal závan prachu ze spadlého kvádru mramoru. Xavier zavrtěl hlavou.
„Hiretan, stejně jako já, ztratil svou lidskou podstatu už před více než dvěma sty lety. Až na to, že já nejsem tak úplně démon, jsem jen hmotný přízrak, svázán věrností k mému pánovi Atheslanovi. Když vyl Princ kdysi dávno vzkříšen, část jeho fyzické schránky zanikla, proto byla nahrazena démonickými částmi. A tím se nám zadělalo na tenhle problém… Hodně štěstí Alexi, už nesmíme ztrácet čas.“ Xaviera obalily proudy energie a po chvíli zmizel.

Zarath

V jedné ruce jsem třímal Talyrandův meč, ve druhé ukořistěný palcát. Vražedná kombinace. Dědek po mém pokřiku vyletěl do vzduchu a narazil do zdi. Bezvládne padl na zem.
„Pche, myslel jsem že jsi drsnější ušáku. Už nejsi takový frajer kdy...“ Natáhl ke mně ruku. Kolem něj se najednou objevila hromada energetických „chapadel“ jedno z nich se změnilo v osten, zatímco další vystřelilo ke mně a omotalo se mi kolem ruky s palcátem.
„Heh?“ Nestihl jsem zareagovat, trhl směrem k sobě a já už jen letěl. Chtěl mne nabodnout na osten, ale to se mu nepovedlo. Stihl jsem máchnout mečem a chapadlo přeseknout. Elf, který už stál na nohou, zatnul zuby a zavřel oči. Trhl sebou. Kouzlo nejspíš bylo napojeno na jeho nervový systém. Neváhal jsem a praštil ho vší silou palcátem do břicha. Elf se předklonil. Chstal jsem se mu useknout hlavu, ale v půlce cesty se meč zastavil. Chapadla zmizela. Vytvořil si jakýsi magický štít.
„Přestáváš mne bavit červe!!!“ Dědek se narovnal, sundal ze zad hůl a odstrčil mne. Opět trhl rukou směrem ke mně a já se posunul o pár metrů dozadu, jako kdyby mne někdo silně nakopnul, nebo odtáhl. To byla síla!!!
„Teď ti bude pořádné horko smrade!!!“ Začal po mě sesílat ohnivé koule.
„Kur*a!!!“ Začal jsem uskakovat. Kdyby mne trefila jediná, byl bych spálen na uhel.
„Tancuj!!!“ Dědek začal ke mně pomalu kráčet a sesílat mi pod nohy ohnivé střely. Když byl ode mne vzdálen asi jen dva metry, rozběhl jsem se, vyskočil a provedl výpad, kterým jsem ho chtěl ve vzduchu probodnout. Dědek však meč zastavil šítem. Zapomněl však na to, že mám ještě ten palcát…
„ÁÁÁÁÁ!!!“ Zařval a upustil hůl, když jsem ho majznul po hlavě. Z temene vytryskla krev. Padl na jedno koleno. Štít nezmizel, ale značně zeslábl. Přišel o část své moci. Pokusil se na mne seslat jakési iluzionistické kouzlo, nebo vyvolávání, kdoví co, ale jen ze mne sklouzlo.
„Jak je to sakra možné?!! Už jsi měl být poslušná zombie!!! Měl jsem ovládat tvou mysl!!!“ Zazubil jsem se.
„Xavier na tohle myslel ušáku…“ Kolem mne se zjevila blankytná záře. Elf na mne začal sesílat kouzla. Ohnivé koule, ledové hroty, blesky. Vše bylo marné.
„Věděl že Princ má na své straně mocné čaroděje a já jsem na kouzla lempl… Očaroval mne odolností vůči magii, sice ne vůči ničivé… Zpočátku. Nyní pohlcuji kouzla. Tím že jsi na mne seslal to kouzlo iluzí, jsi štít aktivoval…“ Pohlcoval jsem stále další střely.
„…a s každou pohlcenou střelou jsem teď mocnější…“ Dědek se zarazil. Pak se zamračil a opět se kolem něj zjevila chaladla.
„Tak tě zlikvidujeme mechanicky, parchante!!!“ Začal jsem zuřivě vykrývat energetické proudy, kterých bylo daleko víc, než já mám rukou. Ale díky energii z kouzel jsem to stíhal. Pak mi ale jeden prout probodl ruku s mečem. Nebylo to vážné zranění, ale v šoku jsem zbraň upustil. Než jsem se vzpamatoval, chapadla mne přirazila ke zdi.
Třebaže stál několik metrů ode mne, pomocí chapadel jako kdyby mne měl na dosah ruky. Každou končetinu drželo jedno chapadlo. Páté se mne chystalo probodnout. Polonahý stařík se zasmál.
„Ty a tvá ubohá rasa. Nezáleží na tom, jaké hračky ti kdo dá, ani jak tě vycvičí, nikdo nedokáže porazit mne, mocného elfského má…“ Země se opět otřásla, jako na chodbě. Dědek odvrátil hlavu. Ze zdí vyrazily proudy magických energií, přičemž jedna z nich porušila chapadlo na ruce, ve které jsem držel palcát. Vyrušený dědek neměl aktivován štít, vše dal do útoku na mne, protože z mých ran byl dost vyčerpaný. Tím zbytkem síly co mu zbýval, mne chtěl zničit. Chyba ušáku.
„To je za Hammerfell s*áči!!“ Mrštil jsem po dědkovi palcát. Nestihl stáhnout chapadla a aktivovat štít. Zbraň ho trefila přímo do hlavy takovou silou, až se ozvalo křoupání obličejových kostí. Začal řvát. Chytil se za zakrvácenou tvář a já byl najednou volný. Uskočil jsem stranou, udělal kotoul po luxusním koberci příjmacího sálu a najednou jsem měl na dosah ruky Talyrandův meč. Sebral jsem ho a narovnal se.
„Tohle je za mámu…“ Švihl jsem rukou a usekl dědkovi pravou paži.
„Tohle za tátu…“ Jeho levačka odletěla v proudu krve do rohu.
„Tohle za mou vesnici a všechny, které jsi zabil ve Velké Válce!!!“ Usekl jsem mu pravou nohu.
„Tohle je za Hammerfel!!“ Odsekl jsem mu levou nohu, dědek nyní „stál“ jako zmrzačená socha a sotva držel rovnováhu, jeho torzo stálo v kaluži vlastní krve na zemi.
„A tohle ty hajzle…“ Vzpomněl jsem si na to utrpení v cele smrti. Jak jsem málem zařval v lese, když mne parta jeho podřízených chtěla zaříznout jako svini.
„Tohle je za mne.“ S posledním rozmáchnutím jsem elfovi usekl hlavu, která se odkutálela Talyrandovi k nohám. Život polonahého elfského staříka byl u konce.
„Dík za půjčení brácho….“ Vrátil jsem raněnému elfovi meč, který stále vyjeveně sledoval scénu. „Slouží dobře. Teď probereme toho raracha.“
„Zarathe, jsi raněný…“ Podíval jsem se na probodnutou paži. Mávl jsem rukou.
„Škrábnutí…“ Pomohl jsem elfovi na nohy.
„Pojď, než nám to tu spadne na hlavu. Zbytek práce je už na Alexovi…“

Alex

Pod podlahou chrámu se skutečně nacházely katakomby, jakási jeskyně, kterou tekl tajný potůček. Byla tam tma jako v pytli, žádná živá duše… Avšak cítil jsem tu temnotu, jako vždy, když se zjevil Hiretan… A taky Lauru… Má lásko… Už jsme blízko…
„Tohle bude vchod do místnosti, kde ten parchant provádí rituál…“ Řekl Fark a ukázal na konec chodby, kterou jsme kráčeli, když naše nohy čvachtaly v mělkém potůčku.
„Jdeme mu zkazit mejdan…“ Sundal jsem ze zad katanu. Už jsem se blížil ke dveřím, když tu jsem uslyšel známé zahřmění. Přímo za mnou vyrašila ze zdi magická energie. Já a Fark jsme byli odříznutí.
„Doháje…“ Elf hodil na bariéru kámen, ale ten se hned rozprskl. Není dobrý nápad se tímto zkoušet dostat.
„Vypadá to, že nemůžu jít s tebou… Musíš jít sám.“ Podíval se na mne.
„Díky za všechno… Jsi dobrý přítel Farku. Zkus najít cestu ven. Osud tomu chce abych mu čelil sám… Je to přeci jen konec konců můj osud…“ Lesní elf kývnul.
„Hodně štěstí Alexi… Setkáme se na povrchu…“ Zdvihnutým palcem mi popřál hodně štěstí a obrátil se k odchodu. Jsem tu teď sám…
Opřel jsem se do masivních vrat.
„Proč bojujeme proti sobě?“ Ozval se mi najednou v hlavě hlas.
„Připoj se ke mně!!! Vytvoříme nový řád!!! Proč bychom my urození měli marnit síly bojem mezi sebou Alexi? Jsme si přece rovni!!! Proč stojíš na straně těch červů?“
Ušklibl jsem se. Poslední Princův pokus mne zlákat na svou stranu. A obětovat jako ty Thalmory před chvílí.
„Protože jsi kretén…“ Řekl jsem a rozrazil dveře. To co jsem spatřil, mi vyrazilo dech. Laura se vznášela nad jakýmsi jezerem se zářící vodou, zapečetěna v nazelenalém krystalu, jako kdyby byla zamrzlá v ledu. Místnost osvětlovaly vnášící se magické zdroje světla. A Hiretan… Ten seděl za jezírkem, pravděpodobně budoucí branou do Ovlivionu na trůnu, podobnému těm v daugirských ruinách.
„Náš… Princ na bílém koni… Dráček dorazil. Kdepak máš taťku? Nedoprovodí tě?“ Vysmíval se mi Hiretan a vstal z trůnu.
„Nejdřív mi lezeš do zadnice, teď se mne zkoušíš zastrašit. Když chceš bojovat, bojuj, nekecej. Ukaž, že v tobě zbyla alespoň trocha cti a postav se mi jako muž! Přišel jsem si pro Lauru a taky s ní odejdu!!!“
„Pf…“ Princ si serval plášť. Stál přede mnou jen v daedrických rukavicích, botách a ocelových kalhotech. Hrudník měl holý, šlo vidět, že není změněný jen na tváři, démonická byla i část hrudi a jedna jeho ruka. Co mají sakra všichni s tím svlékáním?!!
„Náš románek se chýlí ke konci. Statečný milenec se vrhl proti padouchovi, avšak jeho milá…“ Ukázal na krystal, kde byla Laura v bezvědomí uvězněna.
„Za chvíli splyne se vnikající branou a vytvoří portál. Lord Dagon přijde opět na tento svět a zahubí vše živé. A oba naši milenci nešťastně zahynou. Ach, smutný to příběh…“ Začal se smát.
„Už jsi, se vykecal?“ Pozvedl jsem obočí. Kolem brány leželo několik thalmorských plášťů. Nejspíš kněží, kteří rituál prováděli. Jakmile nebyli potřeba, brána je pohltila. Cítil jsem se plný energie jako nikdy předtím, odhodlaný bojovat až do konce. Svíral jsem meč tak, až mne z toho bolely ruce. Neustoupím… Třebaže jsem nedávno měl za sebou hodně bitev, stále jsem byl plný energie… Všechny rány zhojeny díky dračí regeneraci. Žiju pro tento okamžik… Všichni ti parchanti padli mou rukou, abych došel sem… Na toto místo, do této bitvy. Naplním svůj osud a ukončím to. Nemohu připustit porážku… Ať už kvůli Lauře, kvůli sobě, nebo tomuto světu…
Princ si přivolal svůj meč, který používal už tehdy dávno, ještě jako smrtelník. Párkrát se cvičně rozmáchl a pak zaujal postoj. Uklonili jsme se navzájem.
„Ať vyhraje ten lepší…“ Rozběhli jsme se proti sobě a naše zbraně se setkaly s rachotem kovu o kov v jendom záblesku jisker. Legendární meč Dinky Bolmota, proti meči prince Hiretana. Vypadá to na zajímavý souboj….