#25
vstupní hala byla ( jak jsem čekal už vzhledem k velikosti mohyly ) značně rozlehlá, ovšem její zchátralost dávala tušit, že stavitelé toto místo opustili už před věky. Podlaha byla pokrytá troskami , sutí a prorostlá všemožnými kořeny rostlin. Schátralé, ale nikoliv bez obyvatel.
V zadním rohu hořel oheň kolem kterého seděli lumpové. Nedivil jsem se jim. Podzemí bylo chladné a vlké.
" To už ste se vrátili? " houkl na mě jeden z trojice. Bylo docela pochopitelné, že mě nepoznal. stál sem v neosvětleném prostoru a mohli spatřit tak akorát siluetu. Udělal jsem ještě pár kroků, překročil sloup, abych o něco nezakop, a řekl:
" Ne, kámo. Ti už se nevrátěj..." hra na schovku už mě nebavila.
" Zradá! Útok! Bij, zabij! " zařval bandita a vrhl se směrem ke mě. Já vrhl pouze dýkou. Směrem k němu. Trefila ho přesně pod ohryzek. Zakymácel se a vytáhl rudou čepel z rány. To byla chyba. Z krku mu vystříkl vodopád krve a on přepadl dopředu. Kdyby jí tam nechal, snad by ho po případném vítězném boji jeho přátelé mohli zachránit. Kegionář by to neudělal. To už ke mě běžel i druhý, svalouš v v brnění z vařené kůže. Nad hlavou zběsila mával ostnatým kyjačiskem. Znervózňoval mě ale ten druhý, teda spíše druhá. Špinavá flundra ve směsi nakradených šatů, kdysi snad z pestrých a drahých látek, ovšem teď již vlivem loupežnického stylu života poněkud potrhaných. Stála u ohně a přesunovala se směrem k boku, aby se dostala do úhlu, kde by jí nevadil její spolubojovník. Kdyby chtěla utéct z boje nedělala by to. Tohle bych udělal, kdybych měl luk, nebo kuši. Ale to ona neměla. Chce házet nože, otrávené šipky? To mi blesklo hlavou, než jsem se musel zaobírat svalovcem. Svalouš byl z rodu těch, které nadbytečná hmota nijak nezpomalovala a mával mlatem jako děcko proutkem. Taková zbraň se nedá krýt. Ne pokud nechcete přijít o meč. A to jsem si nemohl dovolit. Tak jsem uhýbal a uskakoval. Vždy, když jsem si myslel, že ho tíha kyje donutí promáchnout a mě se podaří najít skulinu k výpadu, palice se protočila a letěla zpátky. Kolikrát z pěkně hnusných úhlů, to vám povím.
" Uhni, Vobuchu!" zaječela ženština. Osobně bych se na to, být Vobuchem, vykašlal, měl mě skoro na lopatě. Ten se ale stáhl, a to až moc bleskurychle a daleko na můj vkus. To nebudou nože... A taky že nebyly. Zapraskaly jiskry a mohutný modrobílý výboj ozářil místnost tak jasně, až se mi zatmělo před očima. K*urva, ta zasraná k*urva, je k*urva čarodějka, k*urva! Co mi zachránilo život, co zapříčinilo, že jsem se nezměnil v hromádku sazí, to jsem se nikdy nedozvěděl. Teď jsem musel vymyslet plán. Ale pro toho, kdo v boji moc myslí jsme mívali jedno slovo- mrtvola.
Musím mezi ní a sebou udržet Vobucha a zároveň se dostat dost blízko, abych mohl tu mrchu zneškodnit. Zaútočil jsem na Vobucha zběsilou sérií seků. Žádné velké umění, nicméně, zabralo to. Ustoupil a částečně zakryl magičce výhled. Mám pár úderů srdce, než najde nové, vhodné místo. Využil jsem je bezezbytku. Dostal jsem se Vobuchovi přímo na tělo. V delším zápase bych proti jeho medvědí síle neměl šanci, ale tohle by mohlo stačit. Nakopl jsem ho kolenem vší silou do... No prostě do koulí, co to opisovat. Zavrávoral, zaúpěl, ale navdory vžité představě se nezačal kácet. Bohůmžel tak měla čarodějnice volné pole. Zvedla ruce a mezi prsty jí začali praskat jiskérky. Teď, nebo nikdy. Blesk vyletěl současně s tím, kdy jsem stále ještě rozhozeného Vobucha poslal kopancem čarodějce přímo do cesty. Výboj zasáhl přesně. Vobuch vzplál jako věchet slámy a jeho spečená mrtvola se zdánlivě strašně pomalu zkácela. Čarodějka na to zírala s výrazem naprosté hrůzy a překvapení. Asi se ti povedlo ukončit románek, Koniaashi. Musel jsem jednat rychle, dokud neodezní čarodějčin šok. Pak by se ze šokované čarodějky totiž stala velmi, velmi zoufalá a rozlícená čarodějka. To by nebylo dobré. Mě by se vic líbila proměna na mrtvou čarodějku. Několika skoky jsem k ní doslova přilétl a probodl jí skrz naskrz. Raději jsem mečem ještě otočil. Ale ten výraz smrtelné nenávisti v její tváři nepřervala ani smrt. Nechal jsem tělo zklouznout z čepele. měl jsem čas na vydechnutí. Asi tak deset úderů srdce.
Pak se do místnosti vřítil Velký šéf. Opravdu velký. Mohl měřit tak o půlku víc než já, v ramenou dvojnásobek a pupek měl tak šestinásobný. Pod jeho zelenou kůží se převalovaly svaly jako lodní lana. V pazourech držel sekeru, kterou by pravděpodobně mohl půlit balvany. Zařval a mávl obrovitou čepelí. Zradilo ho, že si neuvědomil to, co mnohý mohutný válečník s obrovskou zbraní. Sekera vrazila do zdi a vykřesala sprchu jisker. To ho přinejmenším zpomalilo. A já měl čas zasadit děkolik bodnutí. Ork zařval snad ještě strašlivěji. A ohnal se znovu. tentokrát ve vodorovném oblouku. Tak, tak jsem stihl uskočit. Málem jsem upadl, ale švih mečem do prázdna mou rovnováhu zachránil. To ale nic neměnilo na tom, že jsem stál proti zelené hoře masa, která mě mohla rozseknout, rozmáčknout, rozdrtit nebo všechno současně. Ork bojoval jako drtící moloch. Obratnost mizivá, ovšem dost dobře nahrazovaná bestiální silou a brutalitou. Začal jsem té obludě prostě utíkat. Ork řval jako běsnící býk a hnal se za mnou. Sekera dopadala, ork bezohledně ničil její ostří, ale to vždy minulo, byť někdy nepříjemě těsně. Přehoupl jsem se přes zřícený sloup a stanul u ohniště. Ork musel trochu zpomalit, když se prodíral troskami. Trocha času. Popadl jsem kotel s vařícím gulášem a poděkoval bohům za své šermířské rukavice. Otočil jsem se směrem k orkovi. Ten se valil dál v před, zaslepený zuřivostí. Vychrstl jsem mu vřelou omáčku přímo do obličeje. Jestli mi předtím přišlo, že ork řval jako tur, teď řval jako kastrovaný obří zubr. Ork upustil sekeru a chytil se za do masa opařenou tlamu. To byla moje chvíle. Přiskočil jsem k němu, chytil meč do obou rukou a vrazil ho orkovi do pupku až po rukojeť. Zároveň jsem tlačil jílec dolů, takže jsem páral vnitřnosti, přeřezával tepny. Vnitřnosti se mi valili na nohy. Konečně našel hrot meče orkovo srdce a ten konečně zemřel.
Po tom, co jsem se vydýchal, uklidnil srdce, které mi chtělo prorazit hrudník a řádně se napil kořalky, jsem očistil meč a i sebe ( s mnohem menším úspěchem ). Pak jsem se dal do prohlídky místnosti. kořist banditů, pokud truhla v rohu byla opravdu všechna jejích kořist, byl ubohá. Trocha laciných šperků, něco mincí. určitou cenu měly štůčky drahého plátna, dva nebo tři koberce, bohužel dost poškozené krysami a velikánský pytel soli, ale tahat se s tím? V kapsách banditů nic moc nebylo. Vobucha se mi bozivíproč nechtělo moc konrolovat, u čarodějky byla kořist lepší, zřejmě si osobovala dražší šperky. Navíc v její brašně u ohně bylo pár smotků pergamenu, možná zaklínadla, možná ne, pravdou je, že jsem ty klikyháky neuměl přečíst. ukážu to ve městě čaroději, možná mi za to dá nějaké peníze, pomyslel jsem si. Několik dóz a flakonů s podivnými prášky a substancemi jsem nechal na místě. Možná chyba, ale kdoví, co je to za jedy a já nehodlám viset za travičství. Šéf kupodivu neměl nic cenného, až na široký, zlatem vyšívaný opasek, ale ten byl použitelný asi jen jako část postroje bitevního slona. Poslední lump byl stejný žebrák jako ostatní, takže jsem ho připravil jen o pár mincí, tenkých jako karta a ořezaných téměř do hranata. Kořist hodná toho, že mě málem zabili. Dvakrát. Znechuceně jsem si odplivl. Když už jsem tady, neodejdu jen s pár tretkami. Našel jsem si v lupičských zásobách několik smolnic, jednu zapálenou do ruky, zbatek dozadu za opasek a po schodech do nižších kobek...