#25
STRANA X.
Doteď modravá obloha trochu potemněla. Světle šedivé mraky se pomalu shlukovaly a vítr dýchající do jejich tváří se ochladil. „Bude pršet, tak honem!" křikl jarl a zrychlil tempo celé skupiny. Jeho podezření se brzy stalo skutečností a z oblohy se po málu začali snášet drobné studené kapky.
Jak uháněli, stromů postupně ubývalo. Kde končil les, tam se v prostupné mlze, asi na deset minut jízdy, jevila palisáda menší přístavní osady.
Stráž na opevnění svého jarla z dáli spatřila a tak již byla masivní brána dovnitř předem nadzvednuta. Jezdci do ní zasvištěli a vydali se ke stájím, kde se na chvíli schovali pod střechou. Déšť mezitím zesílil a jeho větrný soupeř ho šikmo vybočoval z dráhy. Skupina tento jev mlčenlivě pozorovala a nechala se okouzlit kapkami mlátícími do zdí domů chráněných proutím a mrvou. Voda stékala, vlhčila udusanou hlínu a následně tvořila louže. Vše za doprovodu burácivého dunění připomínajícím dupot tisíce kopit.
„Jen přeháňka," řekl moudře Harald upírající pohled k nebesům. Opět měl pravdu, za okamžik nebylo po dešti ani vidu, mraky se rozplývaly a obloha znovu rozjasňovala. Dál nečekal a dlouhým krokem vykročil ze stájí. Eyulf pokrčil rameny a nejspíš si namáhal hlavu tím, jak tohle mohl vědět. Spolu s ostatními pak šel za jeho zády. Skupina se brodila přes zablácenou cestu k nejdelší budově uvnitř osady. Hned bylo poznat, že se jedná o jarlův dlouhý dům, kromě kterého tu stálo přinejmenším dvacet menších příbytků a až na strážné u brány v nich byli všichni obyvatelé ukryti.
Harald otevřel boční dveře a vstoupil jako první. Ostatní muži pokračovali za ním a přitom si přidržovali dveře, Magnus je pak jako poslední zavřel. Ještě dřív než se tu stihl porozhlédnout, ucítil vůní pečeného masa, a když to udělal, tak spatřil malou kuchyni, kde zrovna dvě služebné krájely zeleninu. „Hm. Voní to dobře,“ pochválil je jarl a na chvíli se u nich zastavil. Jeho muži zatím skrz závěs na druhém konci místnosti prošli dál. Magnus chtěl pokračovat také, ale mezitím se odtamtud vyřítila malá bohatě oděná žena s rozzlobeným výrazem.
„Podívej se na ten nepořádek! To si tví lidé nemohli očistit boty?“ ozval se její milý, ale otrávený hlas.
Dle toho, že ji Harald stiskl ruce a políbil ji, usoudil, že se jedná o jeho manželku. Dopřál jim trochu soukromí a rukou odhrnul závěs. Prolezl skrz se svěšenou hlavou, a když ji napřímil, nemohl uvěřit, kolik lidí se v zakouřené síni nachází.
U prostřeného stolu, který se ze tří stran točil kolem dlouhého ohniště, sedělo na lavicích kolem třiceti mužů a několik málo žen. Ani si ho nevšimli. Nebyli vůbec hluční a spíš podřimovali, než se bavili. Nejspíš čekali na jarla, pro kterého bylo vyhrazeno vysoké zdobené křeslo ze dřeva, jejž se nacházelo u protější zdi mezi oběma delšími křídly podél ohně. Po obou bocích vedle jarlova křesla stálo jedno další a na tom pravém seděl ospalý Hrafn.
Sloupy hodovní síně zdobila dřevořezba a zdi čtyři barevné gobelíny z tkané vlny zobrazujíc drakary a nerozpoznatelné postavy. Na konci síně nad závěsem do další místnosti, nejspíš ložnice, visel jarlův ceremoniální meč. Díky velkému krbu a závěsným miskám s oleji v každém rohu, tu i přes dým nebylo takové šero jako jinde a tak mohli návštěvníci všechny tyto krásy obdivovat.
„Magnusi!“ zavolal Eyulf a zdvihl ruku, aby na sebe upozornil. Seděl u levého křídla předem k ohni a z jedné strany u něj bylo volno.
Magnus dorazil k lavici, překročil ji a usedl na ni. Poté se ohlédl po okolních tvářích. Některé poznával z Thingu a jiné viděl prvně. Pozornost na sebe ihned upoutal polonahý Gunnar, jemuž se mokré chlupaté břicho lesklo na záři plamenů. Ten se hádal s mužem malého vzrůstu údajně sedícím na jeho místě. Sedící se vzhledem řadil k tomu typu lidí, kteří o sebe až přehnaně dbají. Dlouhé učesané vlasy měl očividně vybělené silným mýdlem a rovněž světlé vousy měl pečlivě zastřižené. Ještě před chvílí rozprávěl s docela hezkou rudovláskou po jeho boku a o to Gunnarovi nejspíš šlo.
„Gunnare, nepředváděj se a sedni si jinam!“ řekl mu škodolibě blonďák.
„Kdo, že se tu předvádí, Viggo?!“ odvětil mu hrubě a rozpřáhl obrovské paže. „Říkám ti, že tu sedím já! Slyšíš Viggo?!“
Viggo se uchechtl. „Ne, seděl jsem tu prvně já a sedět tu ještě budu. A ty by ses měl nějak normálně obléknout,“ poznamenal s úsměvem na tváři.
„Vážně? Podívej se na sebe! Vždyť vypadáš jako žena! Tak komu tu rozkazuješ o tom, jak se má oblékat?“
„Zvláštní, doteď jsem si myslel, že tu rozkazuješ ty,“ odpověděl pobaveně Viggo.
„A dost!“ štěkl Gunnar. „Vstaň a bojuj, ty prcku!“
Viggo se na povel postavil a zpříma se zahleděl do jeho tupých očí. Když se však koutkem oka podíval po ženě, o kterou se tajně hádali, tak zjistil, že si ani nevšiml jejího odchodu.
„Tak… Myslím, že se ti místo právě uvolnilo, příteli,“ řekl trochu sklesle a vycenil zuby. Gunnar se spěšně podíval k prázdnému místu, načež si odfrkl a rozřehtal se. Přátelsky Vigga poplácal po tváři a nakonec se spolu oba posadili.
Magnus po krátkém rozptýlení sáhl po blízké číši a zjistil, že je prázdná, jako všechno ostatní nádobí. Poté se hladově zadíval na dvě pečená domácí prasata nad ohněm.
„Neboj, brzy se najíš do sytosti,“ řekl Eyulf. „Vím, jaký to muselo bejt. Předal ti Sven, alespoň tu ovesnou kaši?“ zeptal se starostně.
„Nevíš, jaký to bylo,“ zareagoval na jeho soucitné tvrzení a pomíjeje otázku se zvýšeným hlasem pokračoval. „Co má tohle vše znamenat?“
„Nebuď tak hr, dítě. Vše se brzy dozvíš,“ odpověděl mu až vyzývavě klidně.
Na to se závěs ještě jednou odhrnul a v doprovodu své ženy a služebných z něj vylezl jarl mířící k čestnému místu u stolu. Ospalí muži se náhle vzpamatovali a zvědavými očima jej pozorovali. Služebné přišli se džbány piva a medoviny, které nechali mezi muži kolovat, ale s pitím se vyčkávalo.
Jarl se posadil, a protože na svých mužích viděl nedočkavost a služebným trvala příprava jídla dlouho, započal proslov. „Jsem rád, že jsme se tu sešli, abychom mohli společně připít na naše plány a budoucnost! Již brzy budeme díky naší bystrosti, odhodlání a zkušenostem vládnout novému světu. Za tímto účelem je zde i Eyulf, někteří z vás ho jistě znají, pro ty druhé bych žádal, aby jim ságu při této příležitosti převyprávěl.“
Sotvaže se Eyulf pokorně postavil a hodlal povědět svůj zážitek, se hodovní síní rozezněly líbezné zvuky lyry. Eyulf pohlédl na rudovlasého mladíka sedícího naproti. Držel o hruď opřený dlouhý strunný nástroj sestávající z dutého těla a dvou ramen spojených příčkou, z níž se táhla sedmice strun. Řezbářská práce byla dokonalá a nechyběli ani drobné ozdoby v podobě rytin a stužky. Ke hraní používal obě ruce. Jednou si přidržoval struny nahoře a dole prsty vybrnkával rytmickou melodii, jejímž záměrem nebylo rušit vypravěče.
„Příběh, který vám povím, sestává z mých zážitků s jedním z nejslavnějších mořeplavců vůbec. Míním Leifra Eiríkssona.“ Spustil a o pozornost neměl nouzi, všichni přítomní náhle působili uvolněněji či dokonce lidštěji. „Ještě dříve než se proslavil, vedl cestu do mého rodného Norska, aby navštívil krále Olafa Tryggvassona. Hned jak jsem se dozvěděl, že je v zemi, tak jsem se k jeho skupině přidružil a dělal jim tamějšího průvodce a pomocníka. Staral jsem se o to, aby se měl Leif s celou posádkou po celou zimu jako doma a proto si mě musel tak oblíbit. Byli jsme muži stejného věku a brzy se stáváme skoro bratry. Na jaře toho roku mě proto přizval na zpáteční cestu do Grónska. Naneštěstí, či spíš naštěstí to nedopadlo, tak plánovaně… Proud nás odvedl do jiných končin, než jsme doufali. Spatřili jsme cizí zemi, kterou si nikdo z nás nedokázal předtím ani představit. Dle vyprávění Bjarniho Herjólfssona soudíme, že se jedná o Vinland, jenže ještě před námi byly tyto končeny bezejmenné. Nespatřit ho na vlastní oči, tak bychom možná nikdy neuvěřili. Pluli jsme podél pobřeží a pozorovali pevninu. Říkáme si, jak příznivé tu jsou podmínky na zemědělství a hle. Pole! Zvědavost nás přinutila zakotvit a podívat se blíž. Brzy jsme zde našli ty, kterým plodiny patřili. Byli to dva muži, jeden starší a druhý mladší. Mluvili cizím jazykem, ale rozpoznali jsme, že zde již před lety ztroskotali. Nabídli jsme jim proto pomoc a tu neodmítli. Dlouho jsme se zde nezdrželi a vydali se na cestu do Grónska i s našimi novými přáteli… Cesta nakonec skončila úspěšně a my jsme mohli vyprávět o tom, co jsme viděli. Leifr si pamatoval Bjarniho vyprávění a tak ho po návratu okamžitě vyhledal a koupil jeho loď, se kterou pevninu prvně uzřel. Netrvalo dlouho a skutečná výprava na Vinland se mohla uskutečnit. Měl jsem tu čest být jedním z pětatřiceti mužů na palubě a učit se od samotného Leifra Eiríkssona…“
Služebné mezitím položily přílohy včetně zeleniny a chlebu na stůl a počali s porcováním prasat. Ty nejdříve sundaly společně s tyčí z ohně a přenesly je do kuchyně. Až byly hotovy, obsloužili své pány a nato ostatním položily po dvou podnosech navrstveného masa na každé křídlo stolu. Rozptýlení muži ztratili pozornost na vyprávěný příběh a vrhli se k podnosům, jako by toho nebylo dost pro všechny. Eyulf se tedy s laskavým povzdechem posadil a natáhl se pro džbán medoviny.
„Již zítra učiníme krok, jenž nám přinese bohatství a slávu!“ ujal se slova jarl Harald. „Ale dnes pijme, hodujme a užívejme si života!“ dodal povzbudivě a prudce pozvedl zdobenou číši. Ozval se veselý křik a všechny poháry či osobní rohy byly nataženy vzhůru. Jen Magnusův pohár zůstal na stole.