---

část šestadvacátá: Nedokončená záležitost

Alex

Stáli jsme na kusu skály trčícího z moře, které bičovalo pobřeží a doky hlavního města. Obloha byla pokryta hvězdami, vládla temná noc, silně pršelo a občas zahřměl blesk. Přístav od nás byl na dohled, asi padesát metrů.
„Vypadá to, že ušáci mají problémy…“ Ukázal Fark na pevninu. Skutečně, ve městě zuřila bitva. Thalmorští vojáci s někým bojovali. Ale s kým?!!
„Přístav má v rukou Thalmor, musíme nejdříve rozflákat jejich obranu a teprve pak se dostaneme do města, abychom nalezli Hiretana… A skoncovali to. Farku… Naposledy se ptám… Jdeš do toho?“ Podíval jsem se na spolubojovníka, který místo odpovědi sundal z ramene luk.
„Kdybych chtěl umřít v posteli, místo služby Temnému bratrstvu bych prodával kytky…“ Bral jsem to jako ano. Tělo mi začaly pokrývat šupiny. Do pár vteřin budu drak.
„Naskoč…“

Zarath

(z deníku Zaratha)
Tohle je dost možná poslední zápis.
Přišel den D.
Můj pán Xavier nakonec dorazil na Letní ostrovy a setkal se s Talyrandem. Byl poněkud deprimovaný Tsavininou smrtí, ale stále si uvědomoval, že má povinnosti vůči velení la Resistence. Byl trochu naštvaný na Xaviera, že kvůli jeho cílům přišel o agentku, avšak když mu Xavier řekl, jak se věci mají, hned mu vše odkýval.
Dnešek je onen velký den. Nejdelší den v mém životě. Den kdy budu moci ušákům vrátit vše i s úrokama. Poprvé za celou věčnost se bude bojovat na jejich půdě. Po dlouhé době plánování a menších akcí přichází nejslavnější hodina la Resistance, která je buď vynese na vrchol, nebo smaže z povrchu zemského. Všechno nebo nic. Dlouhou dobu podporou odbojových skupin ve Valewoodu a Elsweyru oslabovali Dominium, aby mu dnes zasadili poslední ránu. Chystal se totiž převrat.
Bitva o samotné hlavní město nás však až tak nezajímá. Alespoň ne mne a Xaviera. Naším cílem je využít toho, že bitva dostatečně zaměstná Thalmorské vojáky a my snáze pronikneme do paláce, kde sídlí ústředí Thalmoru. Pán „znetvořený ksicht“ (tak bych teda nazval toho pošuka kterého chce Xavier zničit), se tam totiž chystá provést jakýsi rituál otevření brány do Zapomnění. Sice jsem o té události moc nikdy nenastudoval, ale vím jedno.
Jestli ten parchant uspěje, budeme všichni v hajzlu. Xavier však tvrdí, že vše jde podle plánu a že máme šanci ho zastavit. Doufám, že ví, co dělá….
Sbohem deníčku…
(konec zápisu)
----Později----
Vyplivnul jsem vyražený zub a ztěžka zabral oběma rukama. Ležel jsem na ulici města. Spousta baráků byla v plamenech a já měl zrovna tu kliku, že mne přimáčkl k zemi masivní trám. Bitva o hlavní město Letních ostrovů byla v plném proudu, avšak já se musel setkat s Xavierem. Měli jsme v plánu vyrazit společně, ale bitva vypukla dříve, než se čekalo a dost nečekaně.
Ztěžka jsem nadzvedl trám, když tu jsem ucítil úlevu mých svalů, když mi někdo ten kus dřeva pomohl zvednout.
„V pohodě?“ Zasyšel jakýsi hlas. Agronián, bojující za la Resistance mi pomohl vstát.
„Ztratil jsi meč, vezmi si tohle…“ Hodil po mě palcát, jenž sebral padlému Thalmorovi.
„Díky…“ Rozkašlal jsem se, když se mi vrátil vyražený dech. Ještěrka v tu chvíli zmizela v davu mydlících se vojáků. Masakr jak kráva, co chvíli vzduchem letěla končetina, cákanec krve, prst, zub, nebo se ozývalo křoupání kostí, když orkové z la Resistance drtili na prach thalmorské stráže, nebo smrad spáleného masa, když ušáčtí mágové pálili rebely na uhel.
Musím najít Xaviera. Nějak se v té vřavě ztratil. Rozběhl jsem se náměstím a kličkoval mezi bojujícími dvojicemi. Po cestě jsem palcátem podrazil nohu běžícímu thalmorovi a následně ho vší silou praštil přes mozkovnu, přičemž příjemné křupnutí mne ujistilo, že tento už bojovat nebude.
Další mi chtěl useknout hlavu mečem, avšak já mu chytil ruku v půlce cesty, rozmáchl se palcátem a praštil ho přes hrudník. Vyplivl krev, když jsem švihl rukou zpět a tentokrát mu druhým úderem prorazil zbroj, jako finále jsem ho praštil ho loktu, přičemž upustil zbraň a následně mu rozdrtil hlavu. Sakra, a já ty drtivé zbraně vždy tam podceňoval!
Chtěl jsem se pohnout, ale zastoupil mi cestu další parchant. Doháje!!! Kdo jim bude kopat hroby?!!! Jeho primitivnímu výpadu na hlavu jsem bez problémů uhnul, podkopl mu nohu a zároveň ho udeřil do ksichtu, zatímco na zemi přes vylámané zuby nadával, vytáhl jsem dýku z boty a dorazil ho následným dupnutím na hlavu.
Nestihl jsem však včas zareagovat na jeho kámoše s obouruční sekerou. Mířil mi na hlavu, postavil jsem mu do cesty palcát, avšak ránu jsem už nezastavil, jen odklonil. Třeba že jsem dopad zmírnil, zasekl se mi do ramene a vytvořil mělkou ranku.
„Tos pos*al!!!“ Probodl jsem parchantovi hrudní koš, vyrval si sekeru z ramene a skopl ho na zem. Do háje s těmi thalmory, nový oblek a už celý od krve!!
Z brány na náměstí se zrovna vyřítil další oddíl vojáků, ale tu přímo mezi ně dopadla blesková koule. PRÁSK!!! Všude létala opečená těla, nebo jen jejich části. Nebohý vysoký elf vedle mne se z toho poblil.
„Kdo to sakra…“ Xavier. Stál na bráně a vrhal po thalmorech blesky a kouzly podporoval bojující členy la Resistance.
„Zarahte!!! Tady!!!“ Hodil mi dolů lano. Než se stihl přis*at další oddíl, vylezl jsem nahoru.
„Nemáme čas se zdržovat bojem!!! Musíme do paláce!!! Princ se chystá zahájit rituál, cítím to!!!“ S těmito slovy zrzavý čaroděj s bradkou a strništěm švihl rukou, čímž telekinezí urval hlavu lučištníkovi, jenž na nás mířil.
Spustil se liják. Super, už tak blbý den a ještě při tom zmoknu. Aspoň zhebnu čistý…
„Cesta městem je zablokovaná posádkou, můžeme se dostat přes doky. Ale ty mají v rukou stráže, i když ne tak početné, můžeme se probo…“ Ozval se rachot.
Já i Xavier jsme oba dva čuměli jak paka, když nad dokem se zjevil… DRAK!!! A na jeho hřbetě seděl jakýsi lesní elf ve zbroji Temného bratrstva.
Tady se dějí fakt ujetý věci hele…

Alex

Vychrlil jsem z tlamy ledový závan, který proměnil obranu doků v ledové sochy. Sice mne málem trefila balista, ale vyhnul jsem se jí.
„Jsem král světáááááááá!!!“ Řval Fark, zatímco stříle jeden šíp za druhým do strážných. Ten si to vážně užívá.
Netrvalo dlouho a doky jsme kompletně vyčistili od posádky, ať už mými řevy, nebo Farkovou přesnou střelbou.
„Výborně, teď můžeme letět směr palá…“
„Dop*dele Alexi bacha!!!“ Nějaký čaroděj mne sejmul ohnivou koulí. Nezranilo mne to nijak vážně, ale vyvedlo mne to z rovnováhy a já rychle ztratil kontrolu nad letem. Začal jsem se v otáčkách řítit do vody.
„DOP*DELE ALEXI!!! ZVEDEJ TO!!!“ Držel se zuby nehty Fark. Dělal jsem co mohl, ale nakonec jsem sebou křáchl do jedné z lodí v přístavu…

Probral jsem se v jedné z kajut, nyní již v lidské podobě. Fark mlátil jakýmsi kladivem, které zde našel do prkenné stěny.
„Už jsi vzhůru princezno? Výborně. Žábra tam asi kromě křídel a chrlení ohně nemáš co?“ Podíval se na mne.
„Musíme se dostat ven, jinak se utopíme!!!“ Ztěžka jsem se zvedl ze země. V místnosti jsem už měl po kolena vody.
„Nepovídej. Hold, cesta ven je zablokovaná, musíme si nějakou…“ Fark udeřil ještě jednou, proboural stěnua do kajuty se začala valit voda.
„Vyrobit…“
Zadrželi jsme dech a vyplavali z boku lodi ven. Po dlouhé době jsme se nadechli až u mola, na které jsme vylezli. Přístav byl v troskách, všude se povalovaly thalmorské zdechliny.
„Tak a teď do paláce, bohužel asi budeme muset pěšky…“ Zakašlal jsem a prokřupal si klouby. Fark mezitím kontroloval stav svého luku.
„Dokázal to!!! Rychle, tudy!!!“ Začala se k nám řítit skupina vojáků, bojujících proti thalmoru. Nijak si nás však nevšímali, proto jsem je raději neprovokoval. Zabíjení si dnes užiju už tak dost…
„Tamhle jsou!!! Za mnou Zarathe!!!“ Z davu se odlepily dvě postavy. Jedna z nich byl mladý redguard s mírně poraněným ramenem a druhý udýchaný vousatý čaroděj v kápi.
„Vše podle plánu. Jsi to ty Alexi?“ Podíval se na mne čaroděj.
„Odkud znáš mé jméno?“ Zeptal jsem se ho. Ten mne ale jen chytil za ruku.
„Není čas nic vysvětlovat, musíme do paláce!!! Jestli chceš sejmout Hiretana než bude vše ztraceno, musíme si pohnout!!!“

---později---

Přes doky nebyl problém se do paláce dostat. Vojáci byli plně zaměstnáni bojem ve městě, v zoufalé snaze dostat situaci pod kontrolu.
„Zabarikádovali vchody!!!“ Zařval redguard, ze kterého vypadlo, že se jmenuje Zarath. Přísahal bych, že vypadal skoro stejně jako „drakorozený blb“ kterého už ale sejmul Grog. Žeby dvojčata?!
„To jim nepomůže…“ Zarath vytáhl jakousi lahvičku s černou kapalinou a vrhl ji na zeď. Roztříštila se a vším okolo otřásla mohutná exploze. Ve zdi od skladu, který byl nedaleko palácového přístavu, se objevila díra. Vešli jsme dovnitř a odrovnali ještě se vzpamatovávajíci napůl omráčené stráže.
Skrz sklad jsme se dostali do prostor paláce. Zrovna jsme běželi bohatě zdobenou chodbou do vstupního sálu, když tu nám cestu zastoupili tři thalmorští vojáci. Už-už jsme se připravovali na boj, když tu…
Země se otřásla, vše najednou bylo jaksi barevnější, ozval jakýsi dunivý zvuk… A ze zdí tu a tam vyrašily paprsky magické energie. Zároveň se nějak začala hroutit realita sálu, protože zdi se začaly podivně natahovat a zase stahovat. Co hůř pro vojáky, všichni tři se vznesli a začali se pomaličku rozpadat na prach a měnit se v podobnou magickou záři.
„Super, thalmorové se smao rozpadnou a my nebudeme muset bojovat…“ Schoval dýku Fark. Xavier však zůstal chladný.
„Ne… Tohle není dobře…“ Podíval se na mne.
„Princ dokončuje rituál, rozkládá těla i duše svých přisluhovačů, aby získal potřebnou moc… Už nemáme moc času… Pojďme… Pozor ať se nedotknete těch paprsků…“ Rozběhli jsme se ke vchodu do příjmacího sálu.

Zarath

Vběhli jsme do sálu. Uvítalo nás… Tleskání?
Vše tu bylo zdemolováno, lze se jen dohadovat, zda to způsobily otřesy země, nebo nedávný boj. U dveří ležel jakýsi… Omráčený rarach… V oblečení?! A u zdi raněný Talyrand. Jak se sem dostal, to jsem neměl čas řešit.
Mou pozornost upoutal spíš levitující elf v jakémsi zeleném županu… Odněkud jsem ho poznával…
„Ty PARCHANTE!!!“ Zařval z ničeho nic vedle mne Alex.
„KDE JE LAURA!!!“ Elf se zasmál. Jasně že ho znám!!! To je ten, který mne omráčil a já poté málem chcípl!!! V té jeskyni!!! V ruce třímal onen zelený drahokam, který měl pocházet od krále sněžných elfů.

„Brzy se s ní setkách… Na onom světě, v Sovngardu, Oblivionu, nebo kam ta vaše ubohá rasa chodí po smrti!!!“ Rozchechtal se elf.
„Teď tě zničím, ty Alduinův bastarde!!! Tu tvou děvku už si bere do parády Princ, její krev otevře bránu pro našeho pána Dagona!!!“ Strhl si plášť, nyní levitoval polonahý, jen v potrhaných kalhotách.
„Hej!!“ Zařval jsem na dědka. Čaroděj, vznášející se nad rudou září mne zrozoroval.
„Máme nevyřízené účty!!!“ Zahulákal jsem na něj. Dědek se ušklíbl.
„Aaaa… Zarath… Myslím že můžu dokončit to, co jsem začal. Od té doby co jsem zmasakroval za velké války jako důstojník tvou vesnici a tys přežil, mám takový otravný pocit nedodělané práce. Mám rád všechny věci hotové… Muhuhehe…“ Smál se jako khajiit na scoomě.
Zatnul jsem pěsti. V kloubech mi zapraskalo a na pažích mi naběhly žíly. Prokřupal jsem si krk.
„Běžte napřed…“
„Zarathe…“ Chtěl něco namítat Xavier.
„BĚŽTE napřed… Já se postarám o tohohle parchanta. Pokud vím, vy máte práci s tím vaším princátkem…“ Podíval jsem se na Alexe, toho elfa a Xaviera.
„Nakopejte mu prdel i za mě…“ Mrkl jsem na ně. Oni kývli a obešli dědka, který se snesl na zem.
„Měl jsem tě sejmout už jako malého smrada…“ Zamručel.
„Tvá matka pištěla jako nevychovaná ku*va, když ji mí muži znásilňovali…“
„Tak schválně, jak budeš pištět ty?“ Svraštil jsem obočí a zatnul zuby. Konečně dostanu toho parchanta, kterého jsem tak dlouho hledal…
„Zarathe…“ Zachroptěl Talyrand. Otočil jsem hlavu. Ušák, s krví u úst mi hodil svůj meč. Cítil jsem, že je silně očarován. Nemluvě o dokonalé řemeslné práci, s jakou byl vyroben.
Kývnutím jsem poděkoval a poté se podíval na elfa.
„Můžeme?“
„Nějaká poslední slova než tě roztrhám na kusy?“ Zahřměl dědek. Zaujal jsem bojový postoj a připravil si zapůjčený Talyrandův meč.
„Co třeba tohle… FUS RO DAH!!!“