#24
5.den → ,,Fus Ro Dah…“
Když jsem mířila ke strážní věži,nemohla jsem dýchat. Ten kouř byl všude. Oči mě štípali a měla jsem je rudé jako dva Rubíny. Uviděla jsem ještě žijícího vojáka jak se plazí k věži. ,,Kde je drak“ zeptala jsem se. Voják namísto aby odpověděl,pouze ukázal prstem směr, kam odletěl. Všichni by chudáka vojáka dorazili, já však cítila jeho bolest a pomocí kouzla jsem ho vyléčila. Neměl však dostatek si postavit se na jednu nohu, která mu zbyla, po dračím útoku. Hodila jsem si ho přes rameno a běžela s ním směrem ke stájím. Najednou jsem měla draka za zády. Voják se modlil k bohu Arkay, aby si po smrti vzal jeho duši. ,,Zatím to nebude potřeba“ řekla jsem vojákovi. Když jsem přidala na tempu, drak mi přistál za zády, a myslím že jeho úmysly by se mi nelíbili. Otočila jsem se a použila svůj Řev. Zařvala jsem však něco, co nikdo neznal. Ani já nevěděla jak se tento Řev nazývá. Celá země se otřásla a drak nemohl odletět. Nemohl ani chrlit oheň. Na divení nebyl čas a opět jsem zamířila ke stájím. Tam jsem položila vojáka a šla jsem zabýt draka. Sice mi ho bylo líto, ale když mě chtěl sežrat, tak jsem se mu pouze bránila. Použila jsem Řev ohně. Než se drak vzpamatoval, co se mu stalo, byl spálený na škvarek. Najednou z něj začala přecházet moc, jako na tom kopci v pekle. Všichni strážní a občané v mé blízkosti se ke mně seběhli a nestačili se divit.
Běžela jsem do Dračí síně. Tam už jarl o všem věděl. ,, Dobrá práce, prohlásil jarl. A tady máš něco menšího za záchranu mého vojáka.“ Jarl mi podával měšec, nevím s jakou hodnotou , ale rozhodně mi nepřišlo správné, abych si vzala ty peníze. ,,Ne,děkuji můj jarle. Já zabila draka protože jsem musela. A vojáka jsem zachránila, protože vím jaké to je, zůstat sám a čekat na smrt!“ Když jsem se pokusila odejít, ještě před dveřmi mě zastavila Ireleth že si semnou chce promluvit. Šla jsem za ní. ,,Děkuji že jsi mě prokázala úctu. Jsi jediná ve městě která semnou nezachází jako s kusem hadru. Tady aby jsi temného elfa pohledal.“ ,,A jak to , že jsi tedy generálkou válečníků?“ zeptala jsem se. ,,No protože tady neumí nikdo kromě mě a družijníků pořádně zacházet se zbraní. A hlavně nikdo nechce, a já jsem jediná kdo má nějakou autoritu u vojáků.“ Pak se rozbrečela, až jí její elfské pomalování mizelo z tváře. ,,Proč pláčeš?“ ,,Je mi jasné že odejdeš a nikdo semnou dlouho nepromluví.“
Já se zamyslela a dostala nápad. ,,Vydrž“ řekla jsem Ireleth. Hned jsem se vydala do Vorařova s mým nápadem. Pak jsem se vydala zpět do Bílého Průsmyku spolu s Ralofem. ,,Můj jarle. Ireleth by chtěla být propuštěn z vašich služeb a už jsem našla i někoho, kdo by vzal její postavení za ní.“ ,,A kdo by byl tak odvážný a stal by se mým ochráncem?!“ zeptal se jarl. ,,Ralof, můj pane.“ Jarl si to promýšlel a kývl.
Ireleth se tedy vydala semnou cestovat po světě. Na noc jsme se utábořily asi 3 hodiny od Bílého Průsmyku. Nikdo z nás neměl v noci hlídku a tak byla Ireleth by mohla být napadena. Napadli nás bandité. Hned jsme se chopily mečů , ale bylo jich moc. Použila jsem Řev. ,,Fus Ro Dah!!!!“ a bandité odletěli na skálu, kde si nejspíš rozrazili hlavu. Ostatní jsme zabili nebo zahnali za kopec. Už se neodvážili přijít. Hned ráno jsme měli namířeno do Samoty…