#24
část 9
„Potřebuješ pomoct? Khajiit ti milerád pomůže.“ řekl jsem jak jen mile jsem uměl. „Pomůžeš mi s tím stromem? Potřebuji ho dát na pilu, tenhle je poslední.“ řekla s úsměvem dívka. J' Zeny neváhal, přišel ke stromu a společně s dívkou ho naložili na pilu, moc práce jim to nezabralo. Dívka přišla k páce a se slovy: „Díky, ve dvou to je lehčí.“ za ni zatáhla.
Když už byl strom na dvě části a hluk pily ustal, tak dívka zase promluvila: „Jak se vůbec jmenuješ? Já jsem Elisorya.“ „J' Zeny.“ odpověděl jsem bez váhání, ale pak khajiitovi došlo, že nikdo kromě Ralofa nesmí znát jeho pravé jméno, takže trochu znervózněl, ale nedával nic najevo. Když už chtěla Elisorya odejít, tak ji J' Zeny ještě zastavil se slovy: „Počkej, kdyby chtěl khajiit naštípat dřevo, komu ho má dát?“ „Dej to mojí mámě, má místní pilu na starosti. Jmenuje se Joliela.“ a odešla. Daleko nešla, vlastně vešla do domu hned vedle pily a poté vyšla ven s košíkem, pravděpodobně na kvítí. To už ale J' Zeny sahal po dřevorubecké sekeře.“
Už se blíží čas oběda. Už se po khajiitovi sháněl Ralof, že se mám jít najíst. Samozřejmě jsem souhlasil, protože po práci jsem dostal poněkud hlad. Při cestě do hospody jsem narazil na Elisoryu s košíkem plným kvítí a s úsměvem na tváři. Těch pár vteřin, kdy byla Elisorya blízko mě mi připadala jako věčnost, když už byla za námi, tak Ralof promluvil: „Neslyšíš něco?“ a porozhlédl se kolem sebe. Poté zase promluvil: „Počkat, ty vrníš!“ a zase se ohlédl za sebe. „Ne! Vážně?“ řekl, když se otočil zase zpátky „Tobě se líbí ta malá bretonka?“ „Cože? Ne, co? Jasně že ne, co tě zase napadá Ralofe?“ po těchto slovech do mě Ralof drbnul a šibalsky se usmál.
Když jsme došli do hospody, tak tam na nás už čekal hostinský. Usmíval se, nejspíš proto, že nádobí za nej utíral Tulnar, ten se ale tak moc nesmál. V hospodě bylo celkem plno, vlastně byl volný jen jeden stůl, u kterého stál barman, na stole byly dvě polévky. Hospodský nám gestem naznačil, ať přijdeme blíže k němu. „My máme zdarma jídlo?“ zeptal se J' Zeny „Tak trochu, dokud tu budeme bydlet, tak tu pracuji a místo platu dostáváme jídlo a pokoje.“ Když jsme dojedli, tak J' Zeny zase odešel na pilu, Ralof zůstal v krčmě.
Těsně před pilou khajiit slyšel hádku, hádala se Elisorya s nějakou dospělou ženou, hádali se nejspíš o J' Zenym. Hádka probíhala asi takto: „Ale mami proč ne?“ „Protože ty jsi bretonka a on je khajiit!“ „A to vadí? Vždyť ty jsi bretonka a táta je nord, tak proč...“ „Domluvila jsem! Prostě se s tou kočkou NEBUEŠ SCHÁZET!!“ následně jsem uslyšel plesknutí. Téměř okamžitě vyběhla ven plačící Elisorya s nehezkým otiskem dlaně na tváři. Khajiitovi jí bylo líto, ale to už bral hromadu dřeva, kterou nasekal, za Elisoryinou matkou. Když jsem zaklepal na dveře, vyšla bretonka, tvářila se mile, ale když si všimla, kdo před ní stojí, tak její milý výraz okamžitě zmizel. „Tak ty jsi nasekal dřevo? dobře tady máš pár zlatek.“ a podala mi váček, poté zabouchla dveře. Měl jsem dostat padesát septimů, ale dostal jen čtyřicet, trochu mi to vadilo, ale radši jsem nic neříkal.
Když se J' Zeny chystal k odchodu, tak si vzopměl na Elisoryu, tak se rozběhl směrem, kterým utíkala i ona.
Po chvíli pátrání jsem uslyšel nářek, okamžitě jsem se vydal směrem k vzlykání. Po malé chvíli jsem uviděl Elisoryu u jezírka. Byla opravdu velmi smutná, ničeho kolem sebe si nevšímala. Pořád jen hleděla na hladinu vody. J' Zeny již chtěl jít za ní, jenže v tom cosi uslyšel a než se stačil otočit, tak už nic neviděl, někdo mu dal něco na hlavu! Co nejhlasitěji jsem zařval, ať varuji Elisoryu, J' Zeny uslyšel holčičí pískot a následně dostal ránu do hlavy.
Probral jsem se až na něčím rameni, nesl mě na zádech urostlý zelený muž, byl to ork. Když jsem se trochu rozhlédl kolem sebe, uviděl jsem další tři muže v kožešinové zbroji. Ti byli rasy lidské, ale nevím, jestli nordi, imperiálové, nebo bretoni. Když si jeden bandita všiml, že jsem vzhůru, tak se usmál a řekl: „Kdopak se nám to probudil? Bramogu už ho můžeš pustit, kočičák má nohy, je vzhůru tak proč by nemohl ťapkat po svejch?“ a usmál se, ale nebyl to radostný úsměv, byl to spíš úsměv maniaka, celkem strašidelný úsměv. Ork cosi zamumlal a pak mě málem hodil na zem.
Až když jsem šel jsem si všiml velitelky, měla ocelovou zbroj, rohatou přilbici na hlavě, za opaskem zvláštní meč, který vypadal hodně staře, ale přesto se zdál být ostrý a pevný a v ruce držela opravdu bytelný železný štít, ale tohle nebyl normální železný štít, krom toho že byl vylepšen korundem, na což si vzpomínám jak mi strýček ukazoval tento štít, ale na tomto štítě bylo cosi zvláštního, jakoby na něm plul oheň, který se občas zaleskne. Žena byla redguardka, když se na khajiita podívala, tak měla osmahnutou levou část hlavy a táhla se jí přes obličej jizva, na části obličeje, který nebyl spálený měla bílé válečné malování, byla to lebka, v jejich očích, nebo spíše oku byla vidět zlost, nenávist a chuť pro zabíjení, druhé oko měla celé zakaleně bílé, takže na něj asi byla slepá, ale i tak z ní šel opravdu velký strach. Pohrdavě se na mě podívala a pak se zase dívala směrem, kterým jsme šli.
Došli jsme až k jeskyni, před kterou jsme zatavili. Hlavní banditka se otočila a řekla: „Agricyone, pojď nám rozsvítit!“ jeden muž kývnul a šel před nás a do ruk si přichystal ohnivé kouzlo a vešel do jeskyně. Všichni jsme šli za ním, cestou J' Zenimu došlo, co velitelka myslela tím rozsvítit, muž cestou zapaloval pochodně pomocí kouzel. Jak jsme tak šli hlouběji a hlouběji, tak mě z ničeho nic zastavil ork a řekl: „Bacha! tady je naše past, takže jestli nechceš bejt na kaši kvůli šutrům, tak ten provázek obejdu.“ a skutečně, byl tu malý, sotva viditelný provaz a jelikož jsem tu nechtěl být zavalený, tak jsem nad ním udělal co největší krok.