---

Děkuji, ono to bude ještě horší :))






DROBEČKY PO CESTĚ
Vyrazila jsem na další pouť směr moře a loď, co mě odveze do Solstheimu.
Cestou jsem narazila na karavanu jedoucí stejným směrem, tak jsem se k nim přidala.
Měli sebou ochranku, partu Khajiit. Bylo to poprvé co jsem ve Skyrimu potkala lidi své rasy, pokud nepočítám skupinku obchodníků, tábořící před Bílým Průsmykem. Vedl je Kharjo.
Úžasnej Kocour. Skvělej společník a bavič. Prvně po dlouhé době jsem se s ním od srdce zasmála.
Každé ráno jsme si spolu dali rozcvičku a krátký cvičný souboj.
Pokaždé ho slušně vytočilo, když jsem ho porazila.
Hlavně když jsme bojovali obou ručními zbraněmi. Neuměl to s mečem tak dobře jako já s kladivem. Ale pokud došlo na jedno ruční zbraně, byl rozhodně lepší, to jsem se zas učila já od něj. Ale pravda je, že na boj s mečem a štítem prostě nejsem stavěná.
Byl perfektně stavěnej, vynalézavej a vytrvalej milenec.
Po úžasném týdnu jsem se rozhodla, že je na čase vrátit se zpět na vlastní cestu.
Když usnul po milování, oblékla jsem se, ustrojila koně, kterého jsem si koupila v minulé vsi a prostě odjela.
Zmizel mi z paměti dřív, než se v dálce ztratilo světlo táborového ohně, od kterého jsem odjížděla.


"??? Co dělá???", Dibela se zlobila, "vždyť je to nejhezčí Kocour široko daleko! A vypadalo to, že jim to spolu jde dobře."
"Víš vůbec něco o životě a chování Khajiit?"
"No nevím co máš na mysli. Prostě normální Khajiit, stejný jako lidi."
"Naprosto nechápu, jak se můžete snažit "vládnout" rasám Tamrielu, když o nich nic nevíte!! "
"No tak mě pouč Talosy! Co tak důležitýho nevím o těch divnejch Kočkách co chodí po dvou?"
"Ty jak říkáš "divný Kočky" mají naprosto jiné chápání lásky. Khajiit se zamiluje 10x do měsíce, ale miluje jen jedinkrát za život."
"A?"
"Mno, kdyby mě tu občas někdo poslouchal ... tu lásku jste jí vzali. Už nikdy nejspíš nebude mít stálého partnera a nejspíš nikdy nebude mít jediný kotě."
Talos se zprudka otočil k ostatním zády, ztuhlé držení ramen naznačovalo, že s ním cloumá hněv.


Větrný Žleb se mi nelíbil.Ani zdejší lidi.
Jen jsem prošla městem do přístavu a byla jsem znechucená tím, jak se lidé ke mě chovají.
Kapitán lodi, která jezdí do Soltheimu, se nechal dost dlouho přemlouvat než souhlasil s tím, že mě odveze. Ještě, že jsem šetřivá a po cestě jsem si nějaký septimy vydělala. Koně jsem nechala ve stájích a nasedla na loď.
Jsem zvědavá jak tohle přežiju.




SOLSTHEIM ... PRVNÍ DOJEM
Po vystoupení z lodi, jsem se musela hodně přemáhat, abych nepadla na kolena a nelíbala zem, která se mi nehoupe pod nohama.
Něco tak šílenýho nebudu nikdy opakovat!
A kruci, a jak se dostanu zpátky do Skyrimu??
Nijak.
Zůstanu tady na vždycky a basta.
Hm, to by asi nešlo, ledaže by Alduin zaletěl sem za mnou, aby se nechal zabít.
Což nejspíš neklapne, že jo?
Jóó už vím !!! Najdu si nějakýho magora čarodejnickýho a nechám se poslat poštou, ty jejich svitky portálový budou určitě fungovat i takhle na dálku!

Když se mi konečně přestal houpat žaludek dostala jsem příležitost se rozhlédnout.
No moc pěkný.
Všechno bylo divně šedivý a takový divně zaprášený. Na obloze byly divný mraky, co vypadaly jako kouř.
A on to je kouř, kruci. Tamhle je sopka jak hrom a čoudí se z ní pěkně.

Tak proto je to tu takový pochmurný a zakouřený. Jak tu může vůbec někdo žít?

Prošla jsem městskou branou a hned málem jednu schytala. Městská stráž je tu tedy docela rázná.
Sice se mi pak, tak jakože omluvili, ale stejně moc fajn přivítání. Tak akorát dobrý na moje nervy.
S tím jak jsem poslední dobou vznětlivá a alergická na některý věci...
Musím rychle vyřešit tu záležitost s Mirrakem a zmizet odtud někam do divočiny.

Jako první jsem se stavila v hospodě.
Koupit si pokoj na vyspání a dozvědět se něco o tomhle místě.
Jediný co jsem tam zjistila bylo, že musím jít do sídla radního.

Ráno jsem tam hned vyrazila, chtěla jsem se toho ostrova zbavit co nejdřív.
Město vede rod Redoran.
Většina lidí zde našla útočiště a nový domov poté, co v Morrovindu vybuchla sopka. Nejspíš není příliš povzbudivé, že jí stále vidí na obzoru.

Když jsem vstoupila do domu radního, našla jsem tam Adrila Arana.
Ani nevím proč, ale trochu se rozpovídal.
Že je nejlepší přítel radního, už od dětských let, že ho chrání a že má o něj momentálně dost strach.
V rámci jakési vendety od rodu Ulen, mu prý hrozí reálné nebezpečí.
Nevěděl žádné podrobnosti, ale chtěl po mě, jako po cizinci, abych mu pomohla.
Že jako nestranný pozorovatel třeba zjistím víc nežli on. Pokud budu schopná a ochotná mu pomoci, on na oplátku pomůže mě.
Popravdě vstřícnost místního vedení se mi hodí, takže mu pomůžu.

Pár hodin lelkování po městě přineslo ovoce. Díky nápadu hospodského (podpořené mírným přesvědčováním) jsem přišla na to, že s rodinou Ulen se spojila místní rodina Severinů, ve snaze převzít vedení města.

Následné vyvraždění obou rodů mi zajistilo vděčnost rodu Redoran, ačkoliv radní o tom nic nevěděl.
Vše zařídil a kontroloval Adril.

Pro mě to znamenalo, že mi nikdo v oblastech kontrolovaných rodem Redoran nebude koukat na prsty. A jako bonus navíc jsem dostala celou rezidenci rodu Severinových k užívání .
Alespoň nemusím platit za nocleh v hospodě.

Takže první dojmy ze Soltsheimu?
Nic moc, jedna frakce se zbavila druhý( s mou pomocí) ale pro mě se nic moc nezměnilo, to co potřebuju vyřídit je stále v nedohlednu.
Každý koho se zeptám na Mirraka má náhle divnou díru v paměti.
Dost podezřelý řekla bych, ale prozatím se na to půjdu najíst a vyspat.
Jak se říká, ráno moudřejší večera.



SOLSTHEIM ... JAK ZAČÍT?

Rozkošnicky jsem se protáhla v té nové velké posteli.
Dost dobrý vzbudit se v klidu v domě, než někde na cestě pod stromem.
I když spaní venku má taky něco do sebe.
Ale na tomhle ostrově bych nejspíš venku moc spát nechtěla.
Vylezla jsem ven ze svého domečku a zamžourala na oblohu.
Jasně, žádná změna stále stejnej kouřovej opar jako vždycky. Chvilku jsem přemýšlela nad tím trochu tu oblohu vyčistit řevem, ale pak jsem si řekla, že je vcelku zbytečný na sebe takhle okatě upozorňovat.
Zatím nepotřebuju aby někdo věděl kdo vlastně jsem.

Ve městě bylo, vzhledem k časné ranní hodině, mrtvo, tak jsem se rozhodla, že se kouknu po okolí.
Vyšlapaná pěšina mě zavedla kousek za město. Byl tam jakýsi menhir. Pár lidí kolem něj stavělo lešení. Když jsem se jich ptala proč tam jsou, naprosto mě ignorovali.
Jsem na jistý druh ignorace zvyklá, ale tohle bylo fakt divný.
Kolem se potloukal nějakej elfskej týpek. Něco si brebentil pro sebe a tak jsem mu moc pozornosti nevěnovala.

Chtěla jsem prozkoumat ten divný kámen.
Byl postavený ve vodní nádrži. I když nemám moc ráda vodu, vlezla jsem až k němu.
Nevím proč jsem tak neuvěřitelně zvědavá.
V okamžiku kdy jsem se ho dotkla, přestala jsem přemýšlet a začala jsem bezmyšlenkovitě dělat to samé jako ostatní, stavět lešení.
Po pár minutách mi došlo, že dělám něco co nechci. V ten okamžik se mi vrátila vlastní vůle a přestala jsem dělat hlouposti a vylezla z vody.
V hlavě mi zaduněl neznámý hlas, který se zlobil, že neposlouchám.
Ten elf, byl najednou celej bez sebe a chtěl se mnou mluvit.
Jediný co z celého rozhovoru bylo pro mě zajímavé, bylo to, že půlka lidí na Havraní skále se chová jak kdyby neměla v hlavě mozek a nikdo nic neví o Mirrakovi.
Všichni mají jakýsi výpadek paměti v tomto směru. On sám sice vlivu kamene odolával, ale o Mirrakovi taky nic nevěděl, jen měl neurčitý pocit, že by něco vědět měl.
Vzal mě s sebou a u něj doma jsem našla knihy, které mi ukázaly, že podobných Kamenů je na Solstheimu víc. Jsou podobný jako Kameny na Skyrimu, dodávají magické shopnosti. Tedy původně to dělaly, než se něco pokazilo. Je jich pět : Zemní, Vodní, Větrný, Sluneční a Zvířecí. Možná by bylo dobré vyzkoušet co to umí.

Neloth, jak se ten elfský čaroděj jmenuje, mi navrhl, že bych tedy měla prozkoumat ostrov.
"Když to vezmeš logicky, jestli je tu někde nějaké místo, kde by mohl Mirrak být, bude to někde ve středu ostrova. Třeba cestou potkáš někoho kdo ti poradí."
To znělo rozumně a tak jsem se vydala na cestu.

Trochu mi to připomínalo můj domov, poušť, až na ten zatracenej kouř.
Když jsem narazila na prvního obyvatele byla jsem celkem v šoku.
Velká agresivní kobylka? A hned celý hejno ?
A kruci!
Tedy myslela jsem že zvládnu víc. Měla jsme co dělat abych to pobila.
Jak skákaly tak se mi často povedlo je tím těžkým kladivem minout.
Pak jsem si vzpomněla na Kharja a jeho lekce. Popadla jsem štít, jednoručák a už to šlo lépe.
Tak jo, rychlej soupeř znamená rychlou zbraň.

Můj šestý smysl mě upozornil, že za se mnou mezi stromy někdo skrývá.
Zasunula jsem meč do pochvy a štít hodila na záda.
Pak jsem jediným plynulým pohybem schodila z ramene luk, v otočce ho natáhla a vypustila šíp.
Zadrnčel po nárazu do stromu.

"Příští bude v tvý hlavě. Vylez a chci vidět ruce."
"Slušná práce na někoho kdo to tu nezná, " z křoví vylezla holka? žena? V tom brnění to nebylo moc poznat.
"Sundej helmu, chci ti vidět do tváře."
Pomalým pohybem sundala helmu.Takže žencká, ale meč co měla u boku mě varoval, ať jí nepodceňuju.
"Sleduješ mě? Proč?"
"Zdá se že nejsi odsud, používáš mozek. Zatím."
"Cože? "
"No jsi cizinka ..."
"Neříkej."
"... zjevně na tebe nemá vliv magie těch znečištěných kamenů."
To znělo zajímavě. Pomalu jsem povolila tětivu, ale luk stále držela v pohotovosti.
Založila si ruce na prsou.
"Nehodlám na tebe útočit. Spíš by se mi hodila pomoc."
Tak jsem vložila šíp zpět do toulce a luk hodila na rameno,
"poslouchám."
"Je to na dlouho, doprovodíš mě?"
"Dobrá, kam se jde?"
"Do mé vesnice, je to poslední místo, kde jsou Skaalové chránění před vlivem magie z Kamenů."

Tak jsme vyrazily. Během cesty jsem se dozvěděla několik dalších podrobností ze situace na ostrově. Její vesnice byla poslední, kde lidé odolávali tomu zvláštnímu ochromení, které z nich dělalo nemyslící otroky pracující na lešeních kolem Kamenů. Její otec, kmenový šaman, drží jejich vesnici v izolaci od okolí. Ona sama má od něj amulet, který jí pomáhá nepodlehnout "volání" a šla hledat nějakou pomoc, kterou její otec prý viděl ve snu.
No nevím jestli tou pomocí mám být já, ale když si to myslí...

Po příchodu do vesnice, mě dovedla ke svému otci a nechala nás o samotě.
Storn mě pak požádal o pomoc při očištění Kamenů.
"Ráda bych pomohla, ale netuším jak. Hledám tu Mirraka a nikdo o něm nic neví."
"Tak si můžeme pomoci navzájem, lidé si o Mirrakovi nic nepamatují, právě díky vlivu těch Kamenů. A já se domnívám, že na zvrácení Kamenů má vliv právě Mirrak."
"Ale ten je snad už dávno mrtvý ne ?"
"No je to sice už dávno, co byl Soltsheim odtržen od pevniny Tamrielu soubojem Mirraka s Vahlokem, jiným Dračím knězem, ale Hermaeus Mora Mirraka na poslední chvíli zachránil před smrtí tím, že ho poslal do Apokryfy, místa mimo čas a prostor. A já se domnívám, že se Mirrak nějak pokouší dostat zpět na náš svět."
"Jak by to vůbec bylo možné?"
"To se mě ptáš ty? Khajiitka co je Drakorozená?"
To mi popravdě vyrazilo dech. S nikým jsem o tom nemluvila, takže by to neměl nikdo vědět. Tedy alespoň tady.
Když viděl můj nevěřící výraz, pokračoval :
"Mám jisté možnosti, vidím jisté věci, co jsou jiným skryté. A v tobě vidím dračí duše. Proto vím, že mi dokážeš pomoci."
"No tak tedy povídej, uvidíme co se s tím dá dělat."
"Máme tady na ostrově jedno místo, mělo by tam být slovo v dračí řeči. Je to slovo, které se sem i Mirrak přišel původně naučit. Dá se jím ovládat "materie", dává těm kdo ho použijí schopnost ovládat materiální věci, což našem případě znamená Kameny. Myslím, že použitím tohoto slova, by jsi měla být schopná Kameny očistit od té špatné magie, která na ně jistě byla použita."
"Aha, takže na očištění Kamenů potřebuješ Drakorozeného, a jsi přesvědčen, že to jsem já, a že to dokážu? Co mi dáš za to, když řeknu, že ano, že jsem Drakorozená a že vám pomůžu?"
"Přesnou polohu Mirrakova chrámu a Freey sebou jako pomocníka."
Zamyšleně jsem mu koukla do očí. Neviděla jsem v nich klam, jen upřímnou snahu pomoci svým lidem.
"Dobrá. Pomůžu ti."
Vztáhla jsem k němu ruku.
Bez zaváhání jí uchopil a stiskl.
Další body pro staříka...