---

→ Tah 447


Scorpioncz
„Mám k tomu své důvody. Dost pádné důvody.“ zdůraznil Klargus a otočil se k tobě, „Jak by ses cítil ty? Kdybys měl sdílet střechu a být ubytován v domě jehož majitelé před několika lety zmasakrovali tvé příbuzné? Dokonce je nezastavil ani fakt, že byly naše rody spojeny sňatkem Isabelle Viciové a Lucia Arteria.“ dodal následně.
„Ty lidé... Můj otec a bratr už nejsou mezi námi. Dnes tuhle stavbu obývají pouze Viciovci, kteří nemají žádnou zášť vůči tvému rodu Klargu... Kolikrát ti to mám říkat? Jestli mi skutečně nevěříš sjednej sňatek mezi naším a tvým rodem. Flaviovu loajalitu si tak snadno zajistíš.“ projevil se Scipio, ale Klargus jen mávl rukou a všímal si opět chlapce.

„Mám... Prosím.“ přikývl Aldaril, když jsi se ho optal na jídlo. Klargus si ho stále ještě prohlížel jako by v něm hledal nějaké tvářové rysy či snad podobu v někoho. Poté si jen prohrábl prošedivělý vous a narovnal se. Pokynul mu ať se posadí ke stolu, přesně jak sis přál. Mezitím co se chlapec usazoval jsi odběhl do jídelny a vyndal z jedné skříně kousek sýra, salám a nějaké už trošku tvrdší přesto dobré rohlíky.

„Jestli se tu zítra zastaví Serana kvůli Lyře.“ promluvil Klargus tentokráte přímo na Scipia, který zrovna hladil svoji opičku, kterou byl malý Aldaril fascinován. „Požádej ji, aby se podívala i na chlapce. Chci mít jistotu, že je zdraví a netrpí nějakou nemocí nebo nedej bože štěnicemi nebo nějakou podobnou havětí. Kdoví jak v tom Skyrimu žil.“ pokrčil rameny.
„Nežila si zas tak špatně.“ konstatoval legát Isaac během ticha, „Dům měla pěkný a vyhrocená situace za zdmi města se jí kupodivu nějak výrazně nedotkla.“ dodal a opřel se o futra. „Takže by něčím takovým trpět neměl.“
„Doufejme. Khajiiti mají srst a ty je na podobné breberky dost náchylná. Kdoví. Prostě se na něj Serana podívá a hotovo.“ ukončil debatu.
„Jestli se tu objeví... Řeknu jí to.“ přikývl Scipio.
„Dobrá.“ kýval spokojeně Klargus a opatrně usedl za stůl. Legát Isaac zůstal stále opřený jakoby čekal na nějaké další pokyny, které zatím nepřicházely.


BadWolf
Miles se rozesmál až ho z toho zabolelo, „Jasně, že se to poddá. Dáš si pár panáčků na kuráž a hned se budeš cítit jako rozený diplomat. Nehledě nato, že tyhle večírky šlechticů, ač si hrají na něco víc se mnohdy příliš neliší od obyčejné vesnické chlastačky. Vždycky se to zvrtne ať si šlechtic, král nebo jen prostý sedlák.“ znělo z jeho úst, „Pamatuj si, že před chlastem jsou si všichni rovni.“ nakrátko se odmlčel, „Přesně. Šlechtic, co není spokojený s městem je dobrá role. Můžeš být znechucen tím, jak se tu chovají k jiným rasám.“

Už jste spatřili před sebou dům Ma’Riara. Malé holčičky běhaly po zahradě zatím co Amelie pracovala na záhonku. Když vás spatřila přicházet brankou zanechala své práce a šla vás přivítat. Ma’Riar vám byl v patách.


Sarako
Chlapec mlčky přikývl. Služebná mladého hraběte chytla za ruku a vedla ho vedle tebe ven z komnaty. Thera s tvým návrhem v myšlenkách souhlasila, a tak jsi za sebou ihned po opuštění komnaty zavřel dveře. Prošli jste chodbou až k místu, kde jsi rozkázal regentce, aby zůstala ležet. Nyní byla střežena dvojicí zbrojnošů v Brumských barvách. Chtěli ji odvést do audienční místnost, ale když si všimli tvého příchodu upustili od svého plánu.

„Mikaeli!“ vykřikla a vytrhla se jednomu ze zbrojnošů. Zbrojnoš však nepůsobil jako by jí držel nějakou velkou silou, a tak jí poskytoval poměrně dost velkou volnost. „Mikaeli! Miláčku.“ sehnula se ke chlapci, když se shledali i on se totiž vytrhl služebné. Matka jej objímala se slzami v očích. „Jsi v pořádku. Děkuji Osmičko... Děkuji... Děkuji...“ podívala se koutkem oka k tobě a děkovala zatím co chlapce objímala.

„Dobojováno.“ zaznělo z úst zbrojnoše, „Poslední zbytky žoldáků jsme rozdrtili po pádu lustru... Někteří možná uprchli a ještě se tu někde skrývají, ale moc dlouho nebudou.“ hlásil následně a přitom se přiblížil blíže, aby dal pozor na regentku. „Odvaha je opustila hned jak přišli o toho ‚upířího komořího‘. Je možné... Je možné, že by je ovládal všechny? Že by jim dodával odvahu v tak prachbídné situaci a nutil je bojovat až dokonce?“ změnil své hlášení na množství otázek směřujících přímo na tebe.


Tondulín
Vrátil jsi se zpět. Garmin s Orkem byli již nastoupení u dveří. Ork natěšeně pochodoval na místě a vyčkával jen na tvůj pokyn. Jakmile jsi jej vydal vylezl dveřmi ven a rozhlédl se, nadechl se a spokojeně řekl.
„Cítíte to?“ zeptal se s blaženým výrazem na tváři, „Ten pach strachu a slabosti zlatohlavců ušatých?“ pronesl při pohledu na budovy uvnitř města.
„Spíš cítím splašky, které nikdo vylil před vchod tomuhle nebohému starci a tys do nich ve vší parádě stoupl.“ konstatoval Garmin. Ork vzteky zrudl po jeho slovech a odkopl jeden z kamenů, který přistál až na protějšího domu, ze kterého zrovna vycházela nějaká starší elfka v doprovodu menší ženy, pravděpodobně dcery. Obě překvapeně zírali na orka.