---

Cesta dál stoupala. Naštěstí se vítr trochu utišil a já mohl kráčet bez toho, že jsem si clonil oči před jehličkami přemrzlého sněhu. Obloha se rozjasnila a přes blankyt a zářící slunce byla zima až praštělo. Rány na tváři pekelně bolely. Až budu mít trochu času, pořádně jew vyčistím, pomyslel jsem si. Jednu výhodu ta bolest ale měla- udržovala mě napjatého, ostražitého. A věděl jsem, že pokud se v té polozřícené věži, která se rýsovala výše na úbočí opravdu usadili loupežníci, budu potřebovat všechnu ostražitost na světě.
Asi po další hodině úmorného stoupání jsem se dostal k věži na dosah. Kryl jsem se za balvany a hledal cestu, jak věž obejít. K mé malé radosti jsem žádnou nenacházel. Ne pro někoho, kdo neumí létat jako orel, nebo alespoň šplhat jako kamzík. Cesta se vinula přímo kolem věže, obklopená strmými skalisky. Dávný stavitel vybral místo pro hlásku dobře. K mé smůle.
Varus Agrippa, jeden z těch starých centuriů, kteří probojovali celý Tamriel, nám vždy říkal : " Legionáři, pokud musíte, bojujte. Bojujte jako lvi. Ale pokud se můžete dosáhnout cíle jinak, využijte toho. Hrdinů jsou plný hřbitovy." Měls pravdu, starej Vare, ale tady je každá rada drahá. Tady zazní zpěv boha války, jak deklamují bardi. Lidská přítomnost ve zřícenině totiž byla očividná. I když spíše bych řekl nosočichná, ale to zní blbě, žejo?
Obyvatelé sice měli dost rozumu, aby oheň rozdělali uvnitř věže a použili suché dřevo, takže tenká stužka světlého dýmu musela být pro toho, který jí nehledal téměř neviditelná, ale lahodná vůně pečeného masa ve zdejším průzračném vzduchu útočila na čichové buňky silou barbarského nájezdu. Ač jsem vůbec neměl hlad, začaly se mi sbíhat sliny. Ale nebyl jsem na žádné hostině, takže jsem se, co nejlépe krytý, přesunul za skalisko blíže věži, možná tak sto, možná osmdesát kroků daleko. Právě tak za hranici schopností běžného lukostřelce, ale přesto dost blízko, abych si mohl udělat lepší představu o svých protivnících. Byla tu možnost proplížit se, to ano, ale musel bych počkat na noc a z nějakého ( trollího ) důvodu se mi na téhle hoře nechtělo potulovat za tmy. Za druhé, a to také nebylo zanedbatelné, by mi za dobu čekání na soumrak, dámy prominou, přimrzly koule k zemi. Opatrně jsem vyhlížel zpoza kamene. Nemusel jsem čekat dlouho. Za chvíli z věže vyšel chlápek v kožichu, se sekerou za pasem. Podle toho, že zašel za nejbližší závěj a začal si sundavat kožešinové kalhoty jsem uhodl, že na hlídku zrovna nejde. No, nezáviděl jsem mu. Takže to byl jeden.
Pokud nebyli lapkové úplní pitomci, a to oni jsou málokdy, právě kvůli podobným záležitostem posílali na pozorovací stanoviště víc lidí. Za chvíli jsem uviděl druhého. Vztyčil se na cimbuří veže. Asi si musel protáhnout ztuhlé svaly. V legionářských castrech se takovým říkalo corvus-havran, podle toho že seděli nejvýše a měli za úkol varovat ostatní. Tak, jako havran varuje krákáním zbytek hejna. Nepochyboval jsem, že má roh, nebo jiný prostředek k vyslání signálu. A také určitě luk nebo kuši. Přitiskl jsem se blíže k balvanu. Takže dva, spíš tři. Pokud nade mnou bude stát vrtkavá Fortuna, měl bych je zvládnout oddělat. Starosti mi dělal hlavně hlásný. Pokud ztropí povyk, jsem ztracen. Bohovéví, kolik parchantů se tu okolo potlouká. Měl jsem to k věži nějakých sto kroků- to dobrý běžec zvládne za pár úderů srdce. Začal se mi v hlavě líhnout plán. No, nebyl to nejlepší plán v mém životě, ani druhý nejlepší, vlastně bych řekl, že se sotva vejde do první padesátky, ale neměl jsem čas vymýšlet nic lepšího. Počkal jsem, až se pan Sráč vrátí do věže a havran se otočí stranou a vyrazil jako ďábel.
Bohové buďte pochváleni! Zničeně jsem se posadil do sněhu u zdi věže. Za tohle nechám bohům pořádnou oběť. Seděl jsem ve stínu věže, lil ze mě ledový pot, ale byl jsem v bezpečí. Tady už mě hlásný neuvidí. Nastal čas na druhou, neméně rizikovou část plánu.
Vytasil jsem nůž, do levé vzal siccu a pomalu se plížil, přilepený ke kamennému zdivu zříceniny blíž ke dveřím. Opatrně jsem nahlédl dovnitř. V kruhové místnosti se točil pan Sráč kolem ohniště a poléval velkou kýtou na rožni pivem z dřevěného korbelu. Čas od času si přihnul. Počkal jsem až ke mě bude zády a skočil. Ještě v letu jsem mu zarazil siccu do ledvin, srazil ho na zem, volnou rukou ucpal ústa a přerušil rodící se výkřik dlouhým řezem přes hrdlo. Ten už se nezvedne. Odplivl jsem si a odhrnul vlasy z čela. prohlédl jsem mrtvolu. Podle obličeje Redguard. Smůla, umřít takhle daleko od horkých pouští. Pro mě to ale bylo štěstí. Redguardi mluví Nostratštinou s hodně typickým ( a vysmívaným ) přízvukem. Napodobil jsem ho jak nejlépe to šlo.
" Poď dolů, za chvíli je to spálený!" houkl jsem schválně směrem ke zdi, aby ozvěna co nejvíce zkreslila můj hlas. Sázel jsem na nedisciplinovanost banditů a sázka se vyplatila. Za chvíli jsem zaslechl dusot těžkých bot na chatrných dřevěných schodech. Přitiskl jsem se ke stěně za schody. Zaslechl jsem vyděšený výkřik, když bandita zahlédl tělo svého soudruha v krvi. Ale neudělal to co měl. Nevyhlásil poplach. Místo roho zrychlil sestup v touze zjistit, co se s druhem stalo. Toho jsem využil a mezerou mezi schody ho chytil za kotník. Přitažlivost vykonala zbytek. Lotr sletěl ze schodů a natáhl se, jak široký, tak dlouhý na zemi. Vrhl jsem se na něj a zaklekl mu na záda, zvrátil mu hlavu dozadu a... A pak mě něco napadlo. Místo toho, abych s ním naložil jako s jeho kolegou, udeřil jsem mu čelem o kamennou podlahu, takže na chvíli ztratil vědomí.
Když se po chvíli probral, byl důkladně svázaný, měl roubík v ústech a já seděl a schodech, žvýkal řízek z kýty a zapíjel ho jejich vlastním pivem. Před sebou jsem měl rozložený pytel a na něm naskládané příhodné věci, které jsem našel ve věži, například pilku, sekerku, několik do ostra zašpičatělých třísek, rezavou kramli, hrst krováků a kleště. Vyvalil na to oči. Ošklivě jsem se na něj usmál a šel vyrovnaným krokem zkontrolovat pohrabáč, který jsem zahrabal do uhlíků ohniště. Bandita mě celou dobu v hrůze pozoroval. Znalecky jsem si rozžhavené železo prohlédl. Višňová červeň již dávno zesvětlala a teď se špice pohrabáče vybarvila do žluta. Zavrtěl jsem hlavou.
" Ještě chvilku to chce. " prohlásil jsem k banditovi a vrátil železo do plamenů. " No zatím si můžem promluvit. Co ty na to? " bandita horlivě přikyvoval. " Ze zkušenosti vím, že lidi mají mnohem menší sklon ke lhaní, pokud jim ukážu, že jsem to myslel vážně. " řekl jsem a sundal banditovi jednu botu. Řval by, ale roubík mu v tom bránil. I tak vydával dost hnusné zvuky. Sáhl jsem pro kleště a vykloubil mu tři prsty na noze. Bandita se zazmítal a do očí mu vyhrkly slzy bolesti." Tohle byla jenom ochutnávka. Jak vidíš, mám tu toho dost," kývl jsem k nářadí opodál " a počítám, že nás nějakou chvíli nebude nikdo rušit. Takže ti doporučuju, mluv pravdu a já tě nechám na živu a víceméně v celku. Přinejmenším do té doby, dokud tě nepověsí mistr Málodobrej. To je pár dní života navíc... Pochybuju, že ti někdo dá lepší nabídku... Tak co, budeš zpívat?" Bandita přikývl. " teď ti vyndám roubík. A zkus zařvat. Pak to bude dýka do střev. Jasný? Umím bodnout tak, aby sis umírání užíval několik dní." Znovu přikývnutí. Vytáhl jsem zesinalému lumpovi roubík z úst.
" Výborně. Zaprvé kolik vás je, za druhé, kde sídlí zbytek bandy, za třetí kdo vás vede. Jedno po druhým a stručně. Pamatuj si, že až se vrátím a zjistím že jsi mi lhal, to co s tebou provedu bude velice dobrá přípravka na muka pekelný, kterejm se beztak po smrti nevyhneš. Takže pravdu. Zamlč něco- krutá smrt. Pozměň jedinou podrobnost- krutá smrt. Vytáčej se- krutá smrt. A věř mi, že já se vrátím. Právě jsem sejmul trolla a ani se u toho nezapotil. Pár loupežníků si dám k svačině..." Bandita zbledl ještě víc. Ten můj čerstvě zjizvený vzhled musí působit vskutku úchvatně.
" D...D..dobře.." zadrkotal zuby. " naše rota má osm...sedm chlapů " opravil se, když si vzpoměl na černého kámoše. " Dva jsme byli tady, dva hlídají před mohylou, zbytek sedí ve velký síni za dveřma. Navíc máme šéfa. Jmenuje se Gro'd'Grok a je to ork. Strašnej hrdlořez... hotovej ďábel v zelený kůži..." Musel jsem se zasmát. Bandita se svými zkaženými zuby, v plesnivém kožiše a s náhrdelníkem s lidských uší kolem krku, který by za měďák zabil vlastní matku a za dva by jí i znásilnil, a o někom mluví jako o hrdlořezovi...
" Tak pokračuj, ty nevinný jehňátko..."
" Usídlili jsme se tady, protože sem nahoru se lidi bojej a my můžem bez obav dělat výpady na stezku v údolí. Je nás víc tlup v okolí. Většinou se dělíme o kořist..." banditi z různých band a spolupracujou? To bylo divný, hodně divný a já si v duchu udělal poznámku.
" Jo, je válka, to loupení svědčí. Řekni mi něco o mohyle."
" Mohyla je moc stará. chtěli jsme jí vyrabovat, ale nikdo se neodváží hloubš. A navíc jsou tam dveře. Nejdou odemknout a rozbít se nám je nepovedlo. A hlavně, určitě tam straší. chtěl jsem utéct, vážně já nechtěl přepadat..." Praštil jsem ho pěstí a vyrazil mu pár jeho shnilých zubů. Vyplivl drť a krev a zafňukal.
" Až se tě zeptám cos chtěl a co ne, můžeš si tu začít brečet, parchante. Teď odpovídáš na moje otázky, jasný? Za další podobnou odbočku další prst. tak, a teď mi pověz o těch dveřích. "
" Jsou až úplně nejdál kam jsme se dostali, když jsme prolézali chodby, jestli něco nenajdem. Jsou z černýho železa a plný reliéfů. Určitě je za nima poklad nebo tak něco... A nebo něco horšího, co se nemá dostat ven." tipoval jsem spíš druhou možnost.
" myslím, žes mi řek všechno co jsem chtěl. Teď ti dám roubík. Než stihl protestovat, zacpal jsem mu hubu a pověsil ho za ruce na pevně vypadající trám. Podle toho jak se tvářil, nebyla to zrovna pohodlná pozice. " Takhle mi nezdrhneš. A modli se k bohům, abych se vrátil, protože pochybuju, že by tě jako hlásnýho tvoji kamarádi pochválili, žes mě nechal projít..." Naposledy jsem se napil piva a vyrazil dál do kopce.
Mohyla sema byla gigantická stavba. Obrovské sloupy tvořící klenbu, mamutí schodiště... Nedokázal jsem si představit, co to muselo být za vladaře, který si mohl postavit takovou hrobku. A kolik lidských životů muselo být zmařeno, než bylo dílo hotovo. Mě se však megalomanství dávného vladaře hodilo. Trosky z padlých monumentů, sloupy- vše tvořilo výborné krytí, Takže jsem se dostal až k úpatí schodů, než přilétl první šíp. Roztříštril se o kámen necelé tři kroky ode mě. V zápětí přiletěl další. Ale to už se na mě ze schodů hnali dva muži s tasenými meči. Bandita buď lhal, nebo šel někdo z mohyly na čerstvý vzduch. Kryl jsem se za sloupem, abych znesnadnil lukostřelci míření a v nízkém střehu čekal na oba lupiče. První čepel jsem odvrátil mečem, ráně druhého se tak tak vyhnul a bodl jsem levou rukou. Nůž zaskřípal o zbroj. Ten hajzl měl pod kožichem brnění! V tom mě zasáhl druhý do zad. Bolelo to, ale ne nadarmo se říká, že skyrimská ocel je nejlepší na světě. Kroužky mé zbroje úder vydržely a já mohl přejít do protiútoku. Vykopl jsem nohou proti banditovi na levo, zasáhl a donutil ho ustoupit. To mi dalo potřebnou chvilku věnovat se druhému. Držel meč jak prase kost a mával jím jako klackem. Odrazil jsem neumělý výpad a odkryla se mi celá banditova hruď. Na nic jsem nečekal a bodl mečem. Hrot hladce prorazil hrudní kost a za ní přepůlil srdce. Nebodal jsem hluboko. Úplně stačí na šířku dlaně. Vytrhl jsem meč a nesledoval pád bezvládného těla do sněhu. Místo toho jsem se bleskurychle otočil a z otočky ťal. Druhý bandita zdaleka nebyl tak mizerný šermíř a očekával to. Odrazil mou čepel a o kus ustoupil. Šíp mi zabzučel kolem ramene. Na lučištníka jsem málem zapoměl. To mi mohlo být osudné. Periferně jsem ho viděl nahoře na schodech, v pravo. Začal jsem se přesunovat tak, aby střelec šípy ohrožoval i svého spolubojovníka a já mu tak stížil situaci. Zabralo to. Nepouštěl jsem střelce z hlavy, ale bezprostředně byl nebezpečnější bandita s mečem. Opět útočil. Naštěstí těžký kožich zpomaloval jeho výpady. Ustupoval jsem a čekal na sebemenší chybu svého soupeře. Musela přijít. A přišla. Jeden jeho sek byl příliš rozmáchlý a vyvedl ho z rovnováhy. Ne moc, ale stačilo to. Chlupatá bota uklouzla. Sekl jsem. Ostří spathy mu oddělilo ruku těsně pod ramenem. Sníh zkropila fontána rudé, horké krve. Bandita se zhroutil a druhou rukou si přidržoval pahýl. Neměl šanci. Za chvíli vykrvácí. Vyrazil jsem do schodů, abych zneškodnil i střelce. Kličkoval jsem, ale stejně jsem se k němu velkou rychlostí blížil. Začal zmatkovat a střílet sice co nejrychleji, ale nazdařbůh. Ani jedna střela mě nezasáhla, ač některé zasvištěly nepříjemě blízko. Když jsem se k lučištíníkovi dostal, dokázal zvednout na obranu jen svůj luk. Ale co je to tisové dřevo proti kalené oceli? Druhý sek mu již rozpoltil lebku. Tak jsem vyřídil další tři. Ale to nebyl konec. Uvnitř budou další. Zatlačil jsem na veřeje brány ze zčernalého železa a vstoupil dovnitř. Mohyla temných vod mě vítala.