---

tak dneska zase něco ke čtení, zas je to v kratších kapitolkách takže zas víc ...



NEČEKANÝ OBJEV




Jelikož už mi zas mozek fungoval normálně, vzpomněla jsem si na ty maskované útočníky.
Když se něco takového ve městě stane, jsou ostatky takových nešťastníků umístěny v katakombách kasáren, než si pro ně někdo přijde, nebo dokud nejsou pohřbeny za městské útraty.
Takže když nastala noc, proplížila jsem se zpět do města a vlezla do katakomb.
To co z těch dvou zbylo, jsem našla brzy, ale jejich věci už ne. Nezbylo mi nic jiného, než se jít rozhlédnout i jinde. To co jsem potřebovala vidět, se válelo ve vyšetřovací místnosti na velkém stole.
Oblečení, zbraně, pár osobních drobností a nějaké písemnosti.
Tam bylo to co jsem hledala. Kus papíru s pokyny co a jak se mnou dělat.
Aha, takže podle někoho nejsem Drakorozená. Mno tak se na něj dojdeme podívat. Podle toho vzkazu, se musím dostat do Větrnýho Žlebu a nějakou lodí se dost na vzdálený ostrov, Solstheim? No stejně potřebuju vypadnout ze Skyrimu.
Kam se kouknu, všechno mi připomíná Vilkase.
I když už teď vím, že všechno, co se stalo byla jen past na mě, že on s tím neměl nic společného, stejně bude lepší když zmizím, alespoň na chvíli.
Ta černočerná tma, která mě málem pohltila, tam někde pořád číhá. Potřebuju nějakou akci, něčím se zabavit a tohle se zdá jako dobrý typ.
Vyplížila jsem se z kasemat a vracela se zpět k bráně abych opustila Bílý Průsmyk už nadobro.
Seběhla jsem v nočním tichu dlouhé schody a bez otočení minula Jorrvaskr. Hodila jsem jen krátký pohled na sochu Talose u vodního kanálu a hodlala se protáhnout kolem stromu uprostřed parčíku, když jsem zahlédla pochodeň blížící se patroly městské stráže.
Smýkla jsme sebou do stínu za jednu z laviček.
"Au"
Vyděšeně jsem uskočila.
Drobná ručka mě bleskově strhla zpátky.
"Nejspíš nechceš aby tě viděli, tak se skovej," dětské šeptání znělo spiklenecky.
Koukla jsem se na toho drobného skřítka, co se choulil pod lavičkou.
Strážní stejně ani nedošli na kraj parčíku, už se otáčeli a mířili zpět k náměstí.
"Co tu děláš? Už je tma, měla bys být dávno doma v postýlce."
Sevřela drobné rtíky :" do toho ti nic není," začala se zvedat a já jsem si v tu chvíli všimla, že má na zemi udělané lůžko ze starého kabátu.
"Aha, zdá se, že jsem ti právě vlezla do ložnice."
Popotáhla a začala sbírat ten kabát.
"Nech toho, " chytla jsem jí za ramena a obrátila obličejem k sobě, " kde máš rodiče?"
"Nevím, " vyškubla se mi.
Koukala jsem na ní a najednou jsem uviděla malé kotě, co ztratilo matku a otec ho nechtěl.
Nevím co jsem cítila, moje srdce bylo mrtvé, ale nelíbilo se mi to co jsem viděla.
Bafla jsem toho drobka za ruku. Když se mi chtěla vyškubnout, prostě jsem jí chytla do náruče.
"A ticho, nebo tě sežeru, " zavrčela jsem.
Vyděšeně ztichla a přestala se bránit.
Udělala jsem čelem vzad a začala se vracet do zpět do města.
"Kam mě neseš? Do vězení?"
"Kušuj. Uvidíš."
S tou malou v náručí, to nebylo tak jednoduché jak jsem si to v první chvíli představovala, ale když už jsem s tím začala tak to dokončím.
No ale tentokrát jsem potřebovala vylézt těch schodů jen půlku.
Když jsem zastavila před vchodem do Jorrvaskru málem jsem to vzdala.
Jako kdyby mi najednou chyběl vzduch k dýchání, vzpomínky zaútočily všechny najednou.
Probral mě dotek drobné ruky na krku, :
"Tady bydlíš? To je moc hezký dům."
Už s nebránila, spíš mě objímala, to dětské tělíčko v náručí...
"Už tu nebydlím, ale znám lidi co tu žijí. Tady se budeš mít dobře. Slib mi že se nebudeš toulat po městě. "
"A nebudou mě tu bít?"
"Ne neboj se, a kdyby ti někdo ve městě chtěl ublížit, řekneš to tady těm lidem a oni tě ochrání."
Otevřela jsem dveře a vešla do hlavní síně. Přes pozdní hodinu tam nebylo prázdno.
Farkas vyskočil ze židle.
"Vrátila ses?"
"Ne jen jsem si musela něco vyřídit ve městě. "
"A to dítě, si vzala kde?"
"V parku, " zaváhala jsem, "mám prosbu."
"Poslouchám."
Postavila jsem tu malou osůbku na zem a vzala jí za ručku.
Udělala jsem dva kroky do místnosti.
Jako kdybych narazila do zdi. Dál to prostě nešlo.
Prosebně jsem koukla na Farkase. Viděl, že prostě nejsem schopná udělat další krok.
Přišel k nám.
"Můj pokoj zůstane nejspíš prázdnej ne ?"
"Ano zůstane prázdnej. Chceš jí tady ubytovat?"
"Šlo by to?"
"No nejspíš ano, třeba ti to jednou usnadní návrat."
Klekla jsem na jedno koleno k té ušmudlané holčičce.
Shrnula jsem špinavé, možná blond vlásky z čela a uviděla velké modré oči.
"Zůstaneš tady s Farkasem, budeš ho poslouchat a nikde nebudeš lítat, ano ?"
"A ty jdeš pryč?"
"Ano mám nějaké vyřizování."
"Dobře, tak já tu počkám, než se vrátíš."
Trochu mě to zaskočilo.
Vstala jsem a vložila malou ručku do Farkasovi velké dlaně.
Malá si stoupla Farkasovi k boku. Bylo to zvláštní, jako by patřili k sobě.
Otočila jsem k odchodu.
Zaslechla jsem rychlé krůčky a ručky mě objaly.
"Vrátíš, že jo?"
"Jak se vůbec jmenuješ prcku?"
"Jmenuju se Sylwana a ty? "
"Moira."
Pokusila se to vyslovit. Moc jí to nešlo.
"Neumím to. Bude jednodušší říkat ti mami, co ty na to?"
Zalapala jsem po dechu naprosto neschopná jakékoliv reakce.
Zachránil mě Farkas.
"Můžeš jí říkat jak chceš, ale teď už půjdeme do koupele a pak do postele. Šup ty prtě."
Chytil ji za ručku a odváděl do domu.
"Jsem Sylwana, nejsem prcek," brblala, ale nechala se odvést.
"A vrať se brzy mami, " zaslechla jsem ještě, když se za mnou zavíraly dveře od Jorrvaskru.

Vydala jsem se opatrně zase ven z města.
Když už jsem byla venku, koukla jsem do mapy.
Potřebuju vědět kudy do toho Větrnýho Žlebu na loď.
Docela dálka, takže bych měla vyrazit, abych se tam dostala ještě letos.


Tak to bychom měli, sice to nebylo tak úplně ono, co jsem si představovala, ale každý začátek je těžký, " Mara si zamyšleně natáčela pramen vlasů na prst.
"Myslím, že sis ukousla trochu moc velké sousto, vrátit jí chuť do života asi nebude tak jednoduché."
"Nevím kolik toho víš o ženách Juliáne, ale takhle je to určitě snazší než jí předhazovat nějakého chlapa."
"Spíš Kocoura ne? " ušklíbla se Dibella.
"Tak uvidíme, možná bychom se mohli vsadit, " pousmál se Zenithar.
"Občas si říkám, kam jsem se to dostal, často se chováte jak rozmazlený děti," uzavřel debatu Talos.






ODBOČENÍ Z CESTY


Měl někdo pocit, že si můžu dělat co chci?? Vážně??
Tak se vzbuďte.
Nebyla jsem ani půl dne od města, když mě dohnal kurýr na zpěněném koni.
"To jsem rád, že jsem tě našel. Mám tady pro tebe zprávu. Hledám tě už několik dní. Budu mít problémy," vzdychl si.
Podal mi přeložený pergamen a otočil koně.
"Odkud to vlastně je?"
"Z Ivarova dvora," kopl koně patami a byl pryč.
Z Ivarova dvora?? Bohové!! Já zapomněla !!
Otevřela jsem pergamen.

"Drakorozená dostav se prosím do Hrotgharu. Je potřeba neprodleně zahájit další výcvik."
Představa, že lezu zas do toho děsnýho kopce mě nadchla asi tak, jako pohled na kolčaváka jak mi žere oběd.
Zatím, co jsem uvažovala jak se zbavit toho úkolu, zablesklo se kolem mě bílé světlo a něco jakoby do mě narazilo.
Buchla jsem sebou na zadek do sněhu.
Do sněhu???
Vždyť jsem stála v lese.
Co to ....
"Vítej Moiro."
"A kruci, není tohle nějak trestný? Není to únos?"
Zvedala jsem se ze sněžné závěje a ani jsem se nemusela rozhlédnout abych věděla , že jsem na Vyšném Hrotgharu.
Bratr Angier se pousmál :
"No domnívali jsme se, že budeš raději, když ti ušetříme cestu do schodů. Ale jestli máš zájem si ty schody projít znovu, mohu tě poslat dolů." A začal zvedat ruce.
"Ne ne nee, děkuji, jsem ráda, že jsem nahoře. Jestli mě shodíš dolu, tak jdu pryč."
"Takže půjdeme dovnitř a popovídáme si ?"
"Jistě, když jste mě tak hezky pozvali," vyplázla jsem na něj jazyk a vyklepala zbytek sněhu z kožichu.
Uvnitř sice nebylo o moc tepleji, ale alespoň mi dali teplou polévku a čaj.

"Původně jsme od tebe chtěli jako důkaz ještě jeden úkol, ale doneslo se nám, že by to bylo zbytečné. Ten artefakt, který jsi měla přinést, byl ukraden. Tedy ne tak úplně ukraden, jen přemístěn. Jedna z členek bývalých Čepelí se domnívala, že ten kdo pro ten poklad přijde bude Drakorozený. Dokud jsme nevěděli, že je to členka Čepelí, mysleli jsme, že je to past nastražené Thalmorem."
"Thalmorem?"
"No domníváme se, Thalmoru se velmi hodí, že se Ulfrik vzbouřil proti Císařství a navíc, když se tu objevili draci, je to další problém, který oslabí Císařství. A Thalmor bude moci zkusit znovu převzít moc nad Tamrielem. Takže kdyby se objevil Drakorozený a pozabíjel draky mohl by tím posílit moc Císařství a tím zastavit občanskou válku a Thalmor by přišel o výhodu."


Vzpomněla jsem si na Helgen :
"Potřebuješ silné Císařství ne nějakou bojůvku ve Skyrimu."


"Není to trochu překombinované?"
"Nic, v čem figuruje Thalmor, není překombinované. Ale my, ani náš představený se nedomníváme, že by v objevení se draků, byl nějak zainteresovaný Thalmor. Podle starověkých svitků se tohle muselo stát. Tak jak se objevil Alduin, stejně tak ses objevila ty. Teď je spíš otázka, jestli to máme řešit nebo ne."
"Cože?? Jak řešit nebo ne?? Ono by to jako šlo neřešit??"
"No nebylo by to poprvé, co by Alduin zničil svět. Je to přirozený koloběh. Akorát, že minule už mu to nedovolili a tak bude teď asi naštvaný."
"Moment, takže ono se tohle stává častěji?"
"No není to úplně běžná věc, ale díky tomu, že máme ty starověké svitky je jasné, že něco bylo ještě před námi. A podle těchto svitků to už minimálně jednou proběhlo. A stejné záznamy a výzkumy prováděli Čepele a ti mají s draky větší zkušenosti než my. Jsou to Akaviřané a údajně z Akaviru draci pocházejí. První draky sem k nám prý přivedl právě Alduin. O totiž v podstatě Alduin nejspíš vůbec není drak. Jestli jsou informace správné, je to vlastně Akatoshův syn, má podobu draka protože se mu draci líbí.
Drakům sloužili dračí kněží a jeden z nich se jim vzbouřil a ten byl prý první Drakorozený. Nám se to zdá sporné, protože podle nás by Drakorozený měl být určený Akatoshem, což Mirrak nebyl. "
"Mirrak? To je ten co na mě poslal ty chlapy."
"Cože? Mirrak, je uvězněn v Apokryfě na Solstheimu. Těžko by mohl někoho někam posílat."
Podala jsem mu lístek z věcí těch dvou co jsem je zmasakrovala.
"No mě to připadá jako nějaký podvod. Ale možná by stálo za to se tam kouknout."
"Byla jsem na cestě na ten ostrov, než jste mě přenesli sem. Víte o tom Mirrakovi ještě něco?"
"Zdá se, že ho na scestí svedl Hermaeus Mora, výměnou za Černé knihy. Z těch se naučil to čím se pak postavil svým dračím pánům. Jejich vlastní jazyk. Což je myslím dost překvapilo. "
"Aha, takže on se slova učil a já je vstřebávám."
"Ano v tom je myslím ten podstatný rozdíl. On se to musel učit a a měl i řev na pohlcování duší. Což ty nemáš. Duše vstřebáváš svou kapkou dračí krve."
"Co prosím??"
"No mělo by to tak být, protože většina drakorozených byli údajně pokrevní příbuzní Alessie, první císařovny. Což tedy u tebe .... nevím jak to vysvětlit."
Vzpomněla jsem si na tepot v dlani, co jsem cítila při sevření medailonku.
Zajela jsem rukou pod halenu. Za řetízek jsem vytáhla tu věc, co jsem našla pod Talosovou sochou v té divné svatyni.
"U všech bohů!! Vždyť to je Amulet králů. Kdes to vzala??"
"Našla jsem to v jedné jeskyni. Byla tam velká Talosova socha a vypadalo to tam jako ve svatyni. Co se děje?"
"Ten amulet se ztratil po smrti Tiberia Septima. Nikdo ho od té doby neviděl, někteří se domnívali, že byl pohřben zároveň s Tiberiem, Talosem. To by bylo i možné, akorát že nikdo neví kde by měl ten hrob být. To že ho máš, by mnohé vysvětlovalo."
"Jak komu tedy. Pokud se pamatuju probudil se ve chvíli kdy jsem myslela, že zešílím. Nebo zemřu."
"Ach. Měla jsi ho u sebe ten den, cos ovládla nebe Skyrimu?"
"Ano, neměla jsem ho sice na krku, ale u sebe jsem ho měla. "
"Tak to znamená, že v tu chvíli dostal to co potřeboval, nebo alespoň část. Docela by mě zajímalo, co tak potřeboval ke svému probuzení," řekl zamyšleně a pak pokračoval : "no to nevadí, dneska máme důležitější úkol. Tréning tedy odložíme a já tě vrátím zpět na tvou cestu. Pokračuj do Solstheimu a zjisti co se tam děje kolem Mirraka. Tady máš svitek, po jeho přečtení se ti otevře portál sem k nám. Až se vrátíš zpět do Skyrimu, abys nemusela po schodech, " pousmál se.
Vzala jsem od něj svitek a rozloučili jsme se. Druhý přesun už jsem ustála lépe, nepřistála jsem na zadnici.


Co asi tak potřeboval Amulet na svoje probuzení?
Přece mu nebudu říkat, že mi "vyrval" srdce z těla, že?







AZURRA


Když jsem se konečně rozhodla, že se tedy začnu zabývat svým "posláním", našlo se mnoho důvodů, proč dělat něco jiného.
Za každým stromem číhal nějakej bandita, v každý vesničce potřebovali s něčím pomoct.
Většinou se jednalo o maličkosti, ale občas to dost zdržovalo.
Někdy zadarmo, jindy za pár septimů nebo za jídlo.
Ale občas to stálo za to. Třeba když v jedné vísce potřebovali pomoct s čarodějnicí.
Nejdřív jsem si myslela, že to bude snadný soupeř. Silně popálená ruka mě nakonec vyvedla z omylu. Ale naštěstí vydržím víc než se zdá. Když bylo po všem šla jsem prohledat její domek.
Ve sklepě mě čekalo slušné překvapení. Měla tam zásobu bylin a přísad na lektvary a očarovávací stolek. Jelikož jsem si potřebovala ošetřit ruku, zůstala jsem pár dní.
Přečetla jsem celou její knihovnu, dost mi to pomohlo. Naučila jsem se očarovávat zbraně a vybavení. Bavilo mě to tak, že jsem se zdržela skoro týden. A nejlepší ze všeho bylo, že měla v truhle schovanou dýku očarovanou kouzlem na spoutání duše. Konečně budu mít i vlastní přísun duší do kamenů a nebudu je muset kupovat.
Když jsem z toho sklepa vylezla, mohla jsem hned vyzkoušet co se zlepšilo.
Tlupa banditů byla najednou o mnoho slabší. Tak to si nechám líbit.
Skoro zamilovaně jsem pohladila kladivo. Ten kus železa mi přirostl k srdci nejspíš víc než lidi.
Možná bych mu mohla vymyslet nějaký jméno.
"Co takhle Alduinova zhouba?" ozvalo se mi v hlavě.
"No to je takový divný, jako z nějaký knížky," uchechtla jsem se.
"Tak nevymýšlej blbosti. Víš co říkali Šedovousí? Máš jít najit Mirraka."
"No jo porád, zejtra jo? Vyspím se ještě dneska tady a zítra vyrazím."
"Dobrá, ale neflákej se zbytečně."
"Ano tati," to už jsem se rozchechtala úplně.

V noci mě, poprvé po dlouhé době, ve snu navštívila Azurra, nejmilejší dcera Fadomy, matka všech Khajiit.
"Dítě noci, potřebuji tvou pomoc. Jeden čaroděj mi ukradl mou Hvězdu, znesvětil ji nekromantskou magií. Chci abys ho našla a Hvězdu mi přinesla."

Když jsem se ráno probudila, ležel vedle mě list s nakreslenou mapou.
Naštěstí to bylo stejným směrem jako Větrný Žleb.
Čaroděje jsem našla, ale už byl mrtvý. Podle toho jak to kolem něj vypadalo, mu nejspíš nevyšel nějaký magický pokus. Prohledala jsem jeho i všechno v domě a našla Hvězdu i pár dalších zajímavých věcí.
V okamžiku, kdy jsem vylezle z jeskyně kde jsem zloděje našla, ucítila jsem už známé trhnutí a záblesk světla mě oslepil.
Musím se pochválit, že už jsem o dost šikovnější. Ani jsem se nezachvěla, když jsem se ocitla u Azuřřiny sochy nedaleko Ledohradu. Jen mě trochu štve, že se mnou každej takhle manipuluje.
Azurra se mnou promlouvala skrze svou kněžku, která zde žila.
Nestačilo jen Hvězdu najít, bylo potřeba jí i vyčistit.
Jak bylo nalezení jednoduché, tak bylo vyčištění těžké.
Poprvé jsem se dostala do sporu se šíleným čarodějem a jeho dremorami.
Vyšla jsem z toho s dost pošramoceným sebevědomím a odhodláním, že se musím ještě hodně učit, co se týká kouzel. A nebo si pořídit lepší ochranu před magií.
Azurra vyčištěnou Hvězdu spravila a nakonec mi jí nechala. Prý jako odměnu za službu.
Tak nevím proč po mě chtěla abych jí hledala, když jí nechce.

No ještě že mě alespoň šoupla zpátky tam odkud mě sebrala. Kdybych to měla šlapat zpátky sama, tak to do zimy nestíhám.
Takže jsem konečně vyrazila znovu na cestu, sice s dalším zpožděním, ale tak snad už to bude snazší.