---

část třiadvacátá: Přeběhlík
Upozornění: Ti, kteří čtou Hrdlův „Vzestup Thalmoru“ si asi všimli, že se zde vyskytují postavy z jeho povídky. Není to vykrádačka, jde o to, že máme s Hrdlou jakousi dohodu, že můžeme používat postavy toho druhého.
Události v mé povídce však nemají na Hrdlův příběh žádný vliv, tudíž já jsem si postavy pouze „půjčil“, v Hrdlovém díle vše dopadne úplně jinak.

Alex

S otcem jsme se vytratili z kláštera. V tom zmatku nás teď chvíli nebudou hledat. Došli jsme na okraj hory.
„Proletíme se.“ Oba dva jsme vyskočili a změnili se v draky.
„Kam letíme?“ Zeptal jsem se otce.
„Velvyslanectví Thalmoru. Dva naši staří „přátelé“ by rádi pomoc od draků.“ Odvětil Alduin. I v dračí podobě šel vidět úšklebek.
„Spočívá ta pomoc ve vypálení baráku a zadupání všech okolních elfů do země?“ Zeptal jsem se. Otec zavrtěl hlavou.
„Tentokrát ne. Ti zparchantělí elfové vynalezli kouzlo, které je účinné proti drakům. Brání v proměně těm, jenž, mají lidskou podobu. Dnes však nebudeme prolévat krev… Tedy, ne víc než bude třeba. Ti dva patří k Čepelím… Ale ne k těm, ke kterým až donedávna patřila Laura. Jsou to spíše odpadlíci. Dva nabuzení vyhecovaní krvežízniví drakobijci, toužící po odplatě Aldmerskému spolku….“
„Když to jsou drakobijci, jak mohou čekat, že jim my dva pomůžeme?“ Otec vycenil zuby. Dračí úsměv.
„Protože jim pomůžeme. Jsou to bezpáteřní zbabělci, neodváží se na tu akci sami, proto chtějí tebe, mého syna, ať to uděláš za ně. Podrobnosti zjistíš od nich. Nevím co přesně po tobě chtějí, ale má to mít za výsledek poškození Thalmoru a zisk důležitých informací, což, vzhledem k tomu že Thalmorové jsou poskoci Hiretana, se nám hodí. Buď však opatrný. Až skončíš, zařvi mé jméno v dračí řeči a já tě najdu… Mám práci ještě někde jinde…“
„Ano otče…“ Kývl jsem a sletěl dolů, protože jsem si všiml dvou postav, přičemž jedna z nich na mne mávala.

Proměnil jsem se ještě za letu, tudíž jsem na zasněžené zemi už přistál jako člověk. Velvyslanectví bylo odsud velmi blízko, avšak stále dost daleko, aby nás elfové neobjevili. I přes začínající jaro, zde na severu stále vládla zima, třebaže již pomalu polevovala.
Naproti mně stály dvě postavy, první byla blonďatá žena ve středním věku třímající louči, s katanou u pasu a oděna do kožené zbroje. Vedle ní stál postarší muž, oděn jen do potrhané košile a obyčejných kalhot. Zbraň měl jen malou dýku, z čehož jsem usuzoval, že se jedná o mága.
„Takže Alduin dodržel slovo. Poslal nám svého syna na pomoc. Díky Talosovi…“ Usmála se blondýna.
„Jakpak se jmenuješ?“ Podívala se na mne. Takhle přátelský přístup jsem nečekal, ale když už ji to zajímá, proč jí to neříct…
„Alex Bolmot…“ Zachoval jsem neutrální výraz, přičemž jsem byl stále připraven k boji. Nedalo by se říct že bych jim moc věřil, třebaže první dojem nebyl špatný.
„Výborně, takže tu falešnou pozvánku mám napsanou správně, nelhali mi…“ Žena sáhla do kapsy.
„Kdo vám nelhal?“ Pozvedl jsem obočí.
„Naše důvěryhodné zdroje.“ Řekl s klidem stařík.
„Jinak, já jsem Delfina a tohle je Esbern. Moc nás těší setkat se s někým jako ty…“ Podala mi papírek.
„Někoho jako vy taky člověk nepotká každý den heh… Pojďme k věci, co po mně potřebujete?“ Stařik i Delfina se usmáli.
„Muž činu, to vidím ráda. Dobrá tedy. Jak se ukázalo, Thalmor není až tak stabilní jak se zdá. Proslýchá se, že nedávno jeden podřízený zaútočil na Thalmorskou velvyslankyni. Třebaže se atentát nezdařil, dost ji to znervóznilo, jelikož jistý dokument u něj nalezený, dokazoval, že si její vraždu objednalo velitelství. Třebaže se od té doby nikdo o nic podobného nepokusil, část jejích podřízených se začala chovat… Divně. Něco kují. Ta elfka ví, že se jí třese půda pod nohama, proto chce přeběhnout. Potřebujeme tebe, aby ses dostal na večírek, jenž je pořádán pro hosty ze Skyrimu, různí významní lidé. Až tam budeš, vyhledej ji. Řekni jí, že tě posílá Kodlak. Ona bude vědět, o co jde. Dá ti informace a poté můžeš prchnout… Budeme krýt tvůj ústup. Následně nás můžeš odnést na dračích křídlech do bezpečí, kouzla tlumící přeměnu totiž působí jen na pozemku ambasády…“
„A co s tou elfkou?“ Zeptal jsem se. Delfina pokrčila rameny.
„Až z ní vše dostaneš, prostě ji zabij. Mrtvý Thalmor, dobrý Thalmor. Měla si správnou stranu vybrat dřív…“
Poté co mi vysvětlili pár detailů, vydal jsem se k ambasádě.

Proklouznout dovnitř s pozvánkou nebyl problém, dokonce mi nechali mou zbraň. I když možná pomohlo to, že byla omotaná látkou, tudíž je nemuselo hned napadnout, že se jedná o katanu. Volové.
Všude bylo mnoho stráží, velvyslankyně byla bezpochyby nervózní, proto znásobila ochranu. Otázka kolik jí to bude platné, jestli jsou zrádci opravdu mezi vojáky.
Zrovna jsem narazil na jednoho důstojníka, mladého zlatovlasého elfa.
„S dovolením pane…“
„Ayeryn. Poručík Ayeryn. Co potřebujete, pane?“ Nebesa, zablískni se. První Thalmor od kterého neslyším „Jsem tvůj pán, pse!!!“
„Hledám paní velvyslankyni. Rád bych jí řekl, že to tu má velmi krásné…“ Trochu jsem se zarazil. Tohle nebyla dvakrát dobrá záminka…
„A taky udat pár uctívačů Talose, víte jak, hemží se tu jako krysy, kdo je má věčně chytat…“ Elf pokýval.
„Tak tak… Paní Elenwen sedí tamhle u stolu. Poznáte ji, má zdobenější roucho než já. A taky podle její „vybrané“ řeči…“
„Děkuji…“ Vydal jsem se k místu, kam elf ukazoval. Velvyslankyni jsem zde opravdu našel, zrovna mluvila s nějakým podřízeným, seděla ve velmi pohodlném křesle.
„Lady…“ Pokusil jsem se ji oslovit.
„CO ZAS?!“ Otočila se na mne se zamračeným výrazem.
„Posílá mne Kodlak, prosím vás o trochu vašeho drahocenného času…“ Elfka se na chvíli zarazila, ale hned vrátila hraný výraz.
„Dobrá… Pojďte za mnou, doufám, že mne nezdržíte dlouho…“ Nenápadně pokynula hlavou a vstala. Nemohl jsem si nevšimnout, že nás ten elf pronásleduje.
Ať jsem už k Thalmoru choval jakoukoliv zášť a nesympatie, musel jsem uznat že paní velvyslankyně byla fakt kočka. Čekal jsem postarší uřvanou ženskou, ale tahle vypadala v nejlepších letech. Pravda, elfové stárnou pomalu, ale to neměnilo nic na tom, že měla super postavu a krásně tvarovaná… Doháje, konec snění, musím se soustředit na úkol!!! Ale s tím jak přede mnou při chůzi koutí boky to nebude lehké…
Zabouchly se za námi dveře do její pracovny.
„Tady nás nikdo neuslyší…“ Vydala se ke sému stolu. Něco bylo špatně. Nikde jsem neviděl žádné dokumenty. Buď hodně dobře uklízí nebo…
„Hledáš něco?“ Podívala se na mne.
„Říkali, že po cestě zpět máme pobrat vše, co by se mohlo hodit proti Thalmoru…“ Přejížděl jsem očima po místnosti. Elfka se zazubila.
„Tak tady nic nenajdeš, vše jsem zničila…“ Sáhl jsem na svou zbraň.
„Takže past?“ Byl jsem připraven k boji.
„Zanech svou zbraň tam, kde je chlapče… Nemám důvod tě podrazit. Stejně tak nemám důvod zůstávat věrná Aldmerskému Dominiu, když mí nadřízení vydali rozkaz k mé likvidaci, zpočátku jsem tomu nemohla věřit. Jednak že si na to najali tak neschopného idiota a že by se mne jen tak zbavovali…“ Pokrčila rameny.
„…leč časem se ukázalo, že to byla pravda. Jakkoliv jsem se tomu idiotovi mohla zdát nesympatická a jakkoliv jsem ho štvala, udělal to pro vyšší cíl. Pokud však mi chce vrazit Aldmerský spolek kudlu do zad, udělám to taky. Jediné kopie těch dokumentů, které jsem zničila jsou…“ Dívka si poťukala na čelo. „…tady…“
Opřela se o stůl a naklonila se na mne. Skoro jsem jí viděl do výstřihu.
„To poslední co potřebuji je, aby mne mí noví „přátelé“ odrovnali, jakmile přestanu být užitečná. Pokud chcete informace, musíte mne nechat naživu. Možná proto se mne chtěli zbavit, protože toho vím příliš mnoho, a kdybych přeběhla, Thalmor by utržil těžkou ránu… Znám polohy vojsk, taktiky, plány, jména našich agentů… Všechno. Nehledě na fakt, že jsem dlouhá léta velela ve Velké válce našim vojákům proti císařství. Mé vojenské a velitelské schopnosti by se vám bezesporu hodily, chcete li mít proti mým bývalým kolegům alespoň malou šanci… Tak co, bereš mne s sebou, nebo chceš, abych tě na místě usmažila kouzlem?“
Měl jsem docela dilema. Delfina z toho nebude nadšená, ale Elenwen měla pravdu… Mrtvá je nám k ničemu, pokud nezískám dokumenty, které ale již nejspíš plápolají v krbu.
„Tak dobře… Vyvedu tě odsud…“ Elfka se zničeho nic naklonila přes stůl a dlouze mne políbila na rty. Nebránil jsem se, třebaže mi to nebylo příjemné, kvůli myšlenkám na Lauru… Jo tak dobře, bylo to super, ale doufám, že se o tom Laura nikdy nedozví.

(Pozn. Autora: Ne, nemám v plánu dělat hentai verzi Alduinova syna!!!)

Zůstal jsem stát jako zkamenělý, když se otočila ke skříni a předklonila se, aby si sundala boty. Přitom na mne nápadně vystrčila své perfektně tvarované pozadí. Měl jsem co dělat, abych se nezačervenal. Ona se mnou flirtuje?!
„Prosím, otoč se, budu se přeblíkat do zbroje, v tomhle utíkat je fakt peklo…“ Ozvala se.
„Eh…“ Donutil jsem se zavřít oči a bránil se jen abych nešmíroval, když se jí trochu sesunuly kalhoty a přes poodhrunutý plášť šly vidět její kalhotky.
„Nebylo by lepší kdybych na vás počkal přede dveřmi?“ Enelwen najednou spustila vrch pláště i kalhoty na zem, tak že stála před skříní jen ve spodním prádle.
„Za dveřmi již čeká vrah, poručík Ayeryn, patolízal toho zmetka jenž mne měl zavraždit. Tudíž to musím udělat zde, říkala jsem ti že se nemusíš dívat, nebo tě snad pohoršuje přítomnost ženy?“ Mrkla na mne… Krucinál, musím se soustředit na úkol!!! Má jediná je Laura, bez ohledu na to jak perfektní tělo velvyslankyně má!!!
Konečně byla oblečená do elfské zbroje.
„Vyrazíme tedy?“ Zeptala se.
„Proplížit se asi nepůjde, co?“ Podíval jsem se na ni. V tu chvíli Enelwen uskočila, když okno její kanceláře prorazila sprcha elfských šípů. Asi ne.
„FUS RO DAH!!!“ Zařval jsem a vyrazil dveře, za kterými poručík stál. Sice jen ho omráčil, ale nezabil. Poté jsem udělal hvězdici do boku, abych se vyhnul dalším šípům, jež nade mnou přeletěly a zabodly se do zdi. V obou rukách jsem na zemi zformoval ledové hroty a poslal je skrz okno. Oba dva zasáhly cíle a dva lučištníci se zhroutili probodnutí k zemi.
Enelwen zatím svým lukem skolila třetího útočníka. Vyběhli jsme na chodbu. V hodovní síni propukl zmatek, většina stráží šla po nás, jen tu a tam byl nějaký věrný Enelwen, Ayeryn nejspíš chytře rozmístil své lidi a zajistil, aby měli hlídku zrovna zde.
Neměl jsem v plánu brát na kohokoliv ohledy. Tady jde o přežití!!!
Můj řev vyrval všem bojujícím zbraně. Není čas někoho rozsekávat, proběhli jsme přes místnost a občas někoho jen odstrčili z cesty.
Chystali jsme se vyběhnout na nádvoří velvyslanectví, chodba, kterou jsme však museli projít, se mi zdála ideální pro přepad…
„Moment…“ Pokynul jsem elfce aby zastavila, Enelwen zatím skopla ze svého meče mrtvolu zrádce. Podíval jsem se na chodbu a zařval, čímž se mi odhalil život. Mohl jsem si to myslet, za starým brněním vystaveným na okrasu se ukrýval vrah.
Jakmile jsem ho probodl ledovým hrotem, vyřítil se na mne další ze dveří se sekerou. Rozpřáhl se mi na hlavu, tak-tak jsem stihl chytit topůrko a udeřit ho do hrudi. Třísklo jsem s ním o zeď a snažil se mu vytrhnout zbraň, nebo ji alespoň udržet od své hlavy. Elf mi najednou plivl do obličeje a udeřil kolenem do břicha, můj stisk povolil a já padl na kolena. Elf se rozmáchl k úteru, jenž by mi určitě rozdrtil lebku…
Na poschlední chvíli jsem mu vytrhl dýku z opasku a probodl mu hrudník. Ve stejnou chvíli se zhroutil u dveří voják, kterého Enelwen zabila šípem. Mezi námi a východem již nikdo nestál.

Vyběhli jsme na nádvoří, kde nás však čekalo překvapení. Na hradbách stál postarší prošedivělý elf s dlouhými vlasy a spletenými vousy. Od pasu nahoru neměl na sobě nic, dost jsem se divil, že se neklepal zimou. Na nohou měl sice otrhané kalhoty, ale byl bosý. Pak už měl jen dva kožené nátepníky na rukou a na zádech velkou magickou hůl.
Kdybych se nezarazil před tím staříkem, určitě bych se už zarazil před tím tuctem lučistníků, který stál kolem něj, šest na každé straně. Měli vytažené luky a byli připraveni nás hned zastřelit.
„Vzdej to Enelwen, odsud živá neodejdeš!!! Vůle Dominia bude naplněna!!! Princi nikdo nebude klást odpor!!!“ Zahřměl bosý stařec.
„Kliď se mi z cesty, zrádče! A možná tvůj život bude ušetřen.“ Zasyčela elfka a sama si připravila šíp. Stařík se zasmál.
„Zrádce… Takhle mne nazývá ta, jenž se nejen protiví vůli Thalmoru, ale také se ho chystá poškodit!!! Víš toho příliš mnoho na to, abych tě nechal odejít… Ty i ten tvůj kamarádíček budete již brzy jako mrtvoly užiti pro Hiretanovy experimenty!!! Palte chlapci!!!“
Enelwen se na mne podívala. Čekala, že mám plán. Thalmorové nejspíš nevěděli kdo jsem zač…
Můj řev zpomalil čas. Thalmorové zůstali v pozici s nataženým lučištěm, přičemž se pohybovali tak milimetr za sekundu.
Natáhl jsem ruce a ty vytvořily ledové klubko. Jako sesílatel řevu jsem nebyl zpomalením ovlivněn, tudíž nebyl problém klubko vrhnout proti vojákům na hradbách. Sotva se čas vrátil do normálu, klubko explodovalo a vrhlo k vojákům závan smrtících ledových jehlic. Všech dvanáct popadalo na zem, probodaní skrz na skrz.
Když sebou poslední Thalmor praštil, dědek byl nejspíš překvapený.
„Smaž se v oblivionu ty děvko!!!“ Zavrčel a zrušil štít, který ho ochránil před jehlicemi. Poté mávl holí a před námi se otevřel portál, ze kterého začali vybíhat démoni. Než ho stihla Enelwen zastřelit lukem, zmizel.
První z démonů byl čtyřnohý. Měl obrovitou hlavu s neuvěřitelným počtem ostrých špičatých zubů a tři oranžové oči. Další byli hadí muži a s nimi pár dremor, které sloužily Dagonovi.
„Stále ne dost odvážný, aby se nám psotavil přímo…“ Enelwen vytasila meč.
„Alespoň se můžeme pobavit…“ Ušklíbl jsem se a odrazil Dinkovou katanou útok první dremory. Následně jsem jí kopl do holeně, ozvalo se zakřupání kostí, daedra padla na zdravé koleno a vykryla můj útok na její hlavu. Koutkem oka jsem spatřil, že se na mne vrhá hadí muž se sekerou. Urychleně jsem kopl klečící dremoru do obličeje, moje okovaná bota jí rozdrtila obličejové kosti a pravděpodobně i mozek, jelikož poté už jen padla na zem a nejevila známky života.
Hadí muž vycenil zuby a chtěl mne zasáhnout, ale já mu jednou rukou seslal pod nohy mrazivou pečeť, která mu ihned proměnila dolní končetiny v led. Sklonil jsem hlavu, abych se vyhnul ostří meče další dremory a poté do zledovatělých končenin kopl. Za démonova křiku se roztříštily a on padl na zem, sice se po mě ještě chtěl ohnat, ale já mu přišlápl pravou ruku, ve které držel topůrko sekery, a probodl mu hrudník. Enelwen zatím probodla zezadu démona, který se na mne chtěl vrhnout a já zase rozsekl na dvě poloviny hadího muže, který po ní šel zezadu. Naše pohledy se opět setkaly.
„Jsi tak roztomilý, když masakruješ všechny kolem sebe… Doufám, že tě nevídím v akci naposledy…“ Usmála se a čelila dalšímu útoku.
Poslední z dremor po mě šla se sekerou, ale já jí zbraň vykopl z ruky a druhou nohou se odrazil a ve vzduchu jí kopl do hrudníku, až padla na zem. Než se stihla sebrat, stačilo zařvat „YOL“ a daedra se již na zemi pekla ve vlastní zbroji. Zbýval čtyřnohý démon.
Strhl jsem na sebe porornost ledovým hrotem, který mu probodl hrudní koš. Čekal jsem, že ho to zabije, avšak asi měl tužší kořínek. Rozběhl se proti mně, postavil se na zadní a zapřel se mi celou vahou do hrudi, přičemž mi vyletěla zbraň z rukou. Zapřel jsem se zadní nohou do sněhem pokryté země a chytil démona za obrovitou hlavu, která se mne snažila rozsápat tesáky.
Snažil jsem se ho ze sebe shodit, abych mohl sebrat svou zbraň, avšak démon se ukázal moc těžký. Napadlo mne však něco jiného.
Rychle jsem přehodil pozici rukou, levačkou jsem démona chytil za temeno a pravačkou za bradu. Zabral jsem všemi svaly a začal jeho hlavou otáčet. Netvor začal vrčet a začal mi drápy do těla. Díky jeho démonickému původu byly dost tvrdé na to, aby mi prorazily zbroj a po chvíli se zaryly do masa. Cítil jsem jak mi po hrudníku teče vlastní krev a po čele pot. Rukavice naštěstí neklouzaly, což by mé aktuálně zpocené ruce určitě dělaly. Enelwen mi nemohl nijak pomoct, jelikož se na ni vrhlo pár dalších vojáků. Jsem to jen já a tato zrůdička…
Pomalu mi docházely síly, avšak démon na tom nebyl o moc lépe. Kdybych byl ještě dost silný, zařval bych na něj, jenže můj vyčerpaný stav mi to neumožňoval, zde mne zachrání pouze hrubá síla. Ruce mne už ale zzačínaly bolet a cítil jsem, že mi krvácí dlaně.
Z posledních sil jsem trhnul po směru otáčení démonovou hlavou a ozvalo se křupnutí. Konečně. Zrůda ochabla a padla mrtvá k zemi. A já na kolena. Uf…
Enelwen mne podepřela a vydali jsme se pryč. Už nezbyl nikdo, kdo by nám vzdoroval, nebo alespoň nikdo, kdo na to měl odvahu. Alespoň nikdo poblíž. Tak či tak, na naší další cestě nás už nikdo nezastavil.

„Jsem už v pořádku… Děkuji…“ Pokýval jsem na velvyslankyni a ta mne pustila. Dorazili jsme na místo setkání.
„Dobrá práce syne Alduinův…“ Ozvala se Delfina. Vyšla zpoza stromu.
„Díky mockrát za to, že jste kryli můj ústup…“ Snažil jsem se stále popadnout dech. „Málem jsme tam zařva…“
Esbern se nějak dostal za nás, aniž bychom si toho všimli. Seslal na Enelwen nějaké kouzlo. Padla k zemi strnulá jako socha.
„CO TO DĚLÁTE?!“ Otočil jsem se na staříka.
„Dobrá práce, alespoň jí můžeme přichystat pořádnou smrt. Teď je pouze paralyzovaná…. Užije si krátkou exkurzi mučírny v jednom ze starších sídel čepelí…“
„Nemůžete ji zabít, zničila veškeré dokumenty. Informace zná jen ona!“ Obořil jsem se na Esberna. Ten se začal smát.
„Neboj se heh… My to z ní dostaneme. Řekne nám vše, to mi věř… Svůj účel jsi splnil… Delfino?“ Stařík luskl prsty a žena vytasila katanu čepelí, podobnou té Lauřině.
„Hele schovej to párátko, jestli tě štve že jsem ji nezabil, opakuji ti že jen ona zná…“ Delfina mne přerušila.
„Nějak jsme si nerozuměli dráčku. Jsi syn Alduina. Ničitele. Tvůj otec napáchal hrozná zvěrstva. Udělal chybu, když nám svěřil svého vlastního syna. Tvá smrt bude pro něj tím nejlepším trestem. Poslední dny do boje s drakorozeným stráví v hrozném žalu a mukách!!! Prostě jsme tě jen využili, to je celé… Nic nezkoušej, jsem jedna z nejelitnějších členek čepelí, nemáš ani tu nejmenší…“
Delfina se zarazila, kdyš spatřila, že mé oči se změnily v ještěří. Zazubil jsem se, tudíž si všimla, že mé zuby taky vypadají najednou jinak. Ze zad mi vyrašily dvě křídla, pravá ruka se pokryla šupinami a zrobustněla. Má hlava se změnila v dračí. Nebyl jsem dost silný na kompletní proměnu, ale tahle podoba „drakodlaka“ mi bohatě stačila. Než stihla blondýna zaútočit, uděřil jsem ji přeměněnou pravačkou do břicha. Rána prošla zbrojí jako nůž máslem, stejně snadno prorazila břicho, orgány i páteř tak, že vyšla na opačném konci těla ven. Vyzvedl jsem překvapenou ženu, od pasu dolů ochrnutou, do výše.
„Drážďíš příliš malou zbraní příliš velkou šelmu čubko. Měla sis to chytřeji promyslet. Kdyby sis tu nehrála na hrdinku drakobijku, odešli by jste oba dva živí… Vypadá to že z tebe musím udělat odstrašující případ pro ty, kteří se mnou budou chtít ještě někdy vyjebávat…“ Blondýna nic neřekla, jen v šoku vyplivla krev a vykřikla, když jí má dračí hlava ukousla tu její. Chvíli jsem kousal a poté ohlodanou palici odhodil několik metrů dál a na opačnou stranu odhodil její bezhlavé ostatky. Změnil jsem se zpět a podíval se na Esberna. Byl posraný až za ušima.
„Baf!“ Zřval jsem na něj a on začal utíkat. Neutekl však daleko. Po chvíli schytal šíp do zad, s krví v ústech se zhroutil na zem.
„Dobrá rána lady…“ Řekl jsem již vzpamatované velvyslankyni, která schovávala svůj luk.
„Pro tebe Enelwen fešáku…“ Mrkla na mne. Už zase začíná?!! U s pánku se mi objevila kapka potu, když se ke mně přitiskla zády a své pozadí přitlačila na můj… Ehm… Radši nic, ještě že jsem měl na sobě to brnění, jinak bych se už asi fakt červenal.
Opět se na mne podíval a dlouze mne políbila. Sakra, připadám si jako záletník!!! Ale řekněte hezké holce ne…
„Eh… Promiň En… Enelwen, ale já už někoho mám…“ Pohladil jsem ji po vlasech. Byla to trochu trapná situace, ale nechtěl jsem, aby došlo k něčemu, čeho bych litoval. Enelwem posmutněla a dala si mou ruku na svůj hrudník.
„Ti nejlepší vždycky zadaní co? No nic, já se vydám za tvými přáteli. Nedaleko na mne čeká skupina věrných, jenž mne doprovodí. S informacemi které mám mne přivítají s otevřenou náruči, třebaže by mne jinak na místě zabili… heh…“
„A co Talos? Sloužila jsi přede dlouho Thalmoru, pokud vyhrají tak bude opět zlega…“ Enelwen se zasmála.
„Dobré ráno… Talos byl jen záminka, plán Thalmoru jak oslabit Říši. O nic jiného nešlo. Nějaký Talos je mi úplně ukradený, uctívám Dibelu. Jsem to, čemu mnozí říkají „kariéristka“, ty tomu říkej, jak chceš. Tak zatím…“ Otočila se a objala mne, naposledy mne políbila na krk.
„Kdyby ses někdy uvolnil, dej mi vědět, ano?“ Usmála se a šla pryč.
„Wow…“ Řekl jsme si, když odešla. Celkem se mi ale ulevilo, jelikož jsem už neměl nutkání na ni koukat a podařilo se mi ji více méně vyhnat z hlavy. Čas zavolat otce.