---

Kapitola pět
Hračkář
Pozn. Pošlete někdo tuhle kapitolu Parrotovi, aby věděl že jsem se zmínil o Pelargiovi
Že by znělka Pirátů ze Skyrimu?

„Vy jste Varien?“
„Kdo se ptá?“ Zamračil se postarší temný elf, kterého Argos vystopoval v Šedé čtvrti.
„Přítel člověka, který vám posílá tohle…“ Barbar položil na stůl před staříka měšec. Ten chvíli zaváhal a otevřel ho. K barbarově překvapení tam však nebylo zlato, ale… Kus dřeva?

„Takže tě posílá on… Vyřiď mu mé vřelé díky. Tady, za námahu…“ Starší elf poslal po stole k barbarovi dva septimy. Ten pokrčil rameny, poděkoval a schoval je do kapsy. Dřevo… Na co by kapitán někomu dával kus dřeva?!! Je to snad nějaké dunnerské gesto?
Vyšel před putyku a dva septimy hodil nejbližšímu žebrákovi. Oproti tomu co vydělají na té scoomě to je nic. Je čas vrátit se na loď…
„Co jste stihli prodat chlapi?“ Podíval se na dva námořníky, kteří se s ním sešli na domluveném místě.
„Přesný počet lahví si nepamatuji, ale řekněme, že místní kasárny zažijí období plné euforie. A poté období abstinenčních příznaků, až jim to svinstvo dojde.“ Zazubil se jeden z nich, jednoruký nord, kterému chybějící ruku nahrazovala podivná mechanická protéza, která uměla snad vše. Dáreček od jednoho mechanika, který studoval dwemerské stroje.
„Jop…“ Pokýval hlavou druhý, vousatý s šátkem na hlavě.
„Udělal jsem ze síně mrtvých veselejší místo. Všechno bude najednou barevnější. Kámo, tohle město, ač se to nezdá, tohle je zlatý důl!!! A to jsme teprve dorazili do Skyrimu!!!“
Argos se opřel o stěnu jednoho kamenného domu. Okamžitě pocítil chlad. Ne jen kvůli tomu, že tu byla dost velká zima. Na tu byl zvyklý. Duševní chlad… Prostupoval všude. Všemi.
Není divu, že drogy jsou v téhle provincii takhle na dračku. Nikdo se ještě nevzpamatoval z deprese po Velké válce a hned začne občanská válka ve Skyrimu. Je jasné, že jestli Hávy zvítězí, je s Říší konec. Ale jeho, barbara a piráta to nezajímá. Už dlouho žije mimo zákon. Mimo svět těch nahoře. Mimo svět spořádaných občanů. Pokud to nepokazí obchody, ať si na trůnu sedí třeba Sheogorath.
„Jdeme chlapi. Nic nás tu nedrží. Než si to stráže rozmyslí. Jinak… Dobrá práce. Sjet kněze by se asi nepovedlo ani mě…“

Všichni tři vyšli z města. Museli však uhnout z cesty skupině Nordů, oděných stejně jako stráže. Avšak se nejspíš jednalo o nějakou elitní gardu, jelikož v jejich čele stál jakýsi kápo. Aspoň tak vypadal, bohatě zdobený kožich, luxusní boty… Že by onen slavný Ulfrik Bouřný háv? Autor celé téhleté srandy?
„Konečně doma… U Talose, stále cítím tu hrůzu, z katova špalku…“ Řekl jeden z jeho osobních strážců.
„Sovngard by pro mne nebyl až tak hrozný chlapče, avšak radši bych tam došel poté, co mi useknou jednou ranou hlavu, než poté co jsem byl upečen zaživa!!! Toho draka vidím ještě teď!!!“ Argos i jeho dva podřízení se na sebe podívali a začali se zubit.
„Draci jo? Tak to určitě jste zkusil tohle…“ Ukázal mu lahvičku Scoomy.
„Ale tahle je ještě lepší, dvakrát destilovaná…“ Ulfrik si prohlédl láhev, sebral ji a obrátil na jeden lok do sebe.
„Díky chlapče, hm… Na medovinu nějak až moc sladké, ani to moc nejde cítit jako alkohol, každopádně je to velmi do…“ Ulfrikovi se rozšířily zorvničky a zastavil se uprostřed věty. Argos i jeho dva námořníci zírali na vůdce Hávů s otevřenými ústy.
„Hele, zdálo se mi to, nebo on vypil CELOU láhev naráz?!!!“ Všichni se na sebe podívali, když Ulfrik, strnulý jak socha padl do sněhu a začal mluvit něco o létajících mamutech a zlých imperiálech, jezdících na růžových medvědech a létajících jednorožcích.
Jeho garda začala tasit meče.
„Ehm… Plán Z…“ Zavrčel Argos.
„ZDRHÁME!!!“

****** Ve stejnou dobu ve Falkerathu *******

„Brácho, pojď na večeři!!!“ Volala dívka ze dveří na mladíka s krátkými hn+dými ježatými vlasy, které mu trčely jako hřebíky z hlavy.
„Počkej chvíli, dodělám poslední várku…“ Hellas položil na oltář očarování dřevěný meč a kámen duší. Začal odříkávat jakési zaklínadlo. Kámen duší se začal rozpadat na prach, když tu zmizel úplně a dřevěný model zbraně zazářil.
Trochu se s ním rozmáchl. Pousmál se.
„Ehm… Vy vyrábíte hračky?“ Ozval se za ním hlas.
Mladík, oděn do kouzelnické róby, jakou nosí bojoví mágové v terénu se pootočil.
„Z čeho soudíš, že se jedná o hračky?“ Spatřil legionáře, pravděpodobně se vracel z pivního tahu do blízkých kasáren.
„Že jsou… Ehm… Ze dřeva?“ Imperiál povytáhl svůj císařský meč.
„Mezi tím co držíte v rukách a tím co mám já je trochu rozdíl ne?“
Mladík podal legionáři kámen ze země. Dost těžký a velký na to, aby rozbil lebku trollovi.
„Hoď to po mě.“
„Cože?“
„Jak se jmenuješ?“ Zeptal se legionáře čaroděj.
„Pelargius… A jsem legionář, plnění sado-maso choutek obyvatel mezi mé povinnosti nepatří…“ Zamračil se.
„Říkám ti HOĎ TO PO MĚ!!“ Zvedl Hellas hlas. Legionář pokrčil rameny.
„Já tě varoval.“ Mrštil po něm kámen vší silou. Mladík se však dřevěným mečem ohnal a kámen ROZSEKL na dvě poloviny.
„Co to sakra je?!!“ Zíral legionář.
„Dětská hračka jak vidíš. Táta je truhlář, vyrábí dřevěné meče a já je očarovávám. Lehké jako hračka, smrtící jako pravá zbraň, k tomu jsou silně očarované. Na ocel svá očarování použít nemůžu, dřevo je jediný materiál, který je snese. Na, vezmi si tohle jako dárek…“ Hellas strčil „hračku“ legionáři do ruky a vydal se domů.
„Co tě tak zdrželo?“ Vyjela na něj o hlavu menší dívka.
„Čekali jsme na tebe!!!“ Hellas si pouze přisedl ke stolu.
„Promiňte, jeden legionář chtěl předvést, co „hračky“ dovedou. Dal jsem mu jeden z mečů jako dárek, snad sežene další zákazníky… Kde je máma?“ Rozhlížel se kolem sebe.
„Připravuje pár těl v síni mrtvých na pohřeb. Došla čerstvá várka válečníků, kteří tu chtějí složit kosti…“ Postarší prošedivělý muž, vypadající jako starší verce Hellase se pustil do polévky.
„Výýborná polévka Katarin.“ Usmál se.
„My se snad u stolu nikdy nesejdeme všichni…“ Povzdechl si čaroděj. Jeho sestra, alchymistka vedoucí vlastní obchod vedle jejich domu, ještě naposledy zkontrolovala bednu se svými lektvary a taktéž si přisedla.
„Malou Elis jsem už dala spát. Byla dost unavená, celý den si hrála s těma dvěma kamarádkami, Babete a Chell… Docela sympatická děvčata, jsem ráda, že se vyhýbá vojákům, pochybuji že by jí něco udělali, ale jak vidím ta děcka pobíhat kolem císařských pevností, běhá mi mráz po zádech… Neměla by se stýkat s nebezpečnými lidmi, ale zatím se podle všeho chová zodpovědně, co se týče známostí…“ Dívka začala taktéž večeřet. Hellas se však večeře ještě ani nedotkl. Na někoho čekal.
„Jo jo, na svůj věk je divoká. Pořád na mě „bráško, jaké to bylo v legii?“ „bráško, kolik elfů jsi zabil?“, vůbec si neuvědomije jaká to byla hrůza… Ale už je to za námi… Naštěstí…“ Konečně se pustil do polévky.
„Opravdu se ti povedla, ale vzhledem k tvému povolání alchymistky se radši nebudu ptát z čeho to je.“ Jeh starší sestra se dopálila a dala mu pohlavek, otec se jen pousmál. Najednou někdo zaklepal na dveře a otevřel. Stála v nich mladá černovlasá nordka.
„Lydie!!!“ Hellas vstal a rozběhl se k ní. Oba dva se objali.
„Konečně tě zase vidím zlato, to byla doba, jak bylo v Bílém průsmyku?“ Nordka se pousmála.
„No, vypadá to, že mám nového zaměstnavatele. Ani neuvěříš, co se stalo, v jeden den se zjevili dva cizinci a o obou se tvrdí, že jsou drakorození…“
„Blbost…“ Prohodil Hellasův otec. Lydie však pokračovala.
„Jednomu z nich mne Jarl přidělil jako huskarla. Budu mít sice více práce ale taky více peněz pro rodinu… Můžeš za mnou do Bílého Průsmyku klidně přijet a vzít s sebou ostatní!“ Usmála se dívka v železné zbroji.
„Jasně, a dělat nábytek nábytek bude ochočený troll že? Posaď se holka a dej si večeři, muselas mít těžkou cestu…“
Lydie přikývla a posadila se vedle svého manžela.
„Takže… Ten tvůj nový zeman… Je to… Muž?“ Podívala se na svou švagrovou Katarin. Lydie přikývla.
„Redguard. Říká si Zarath. Ale hned poté co ho jarl jmenoval, zmizel kdoví kam. Každopádně, dokud jsem jeho huskarl, pobírám plat.“ Pokrčila Nordka rameny. Tchán jí šoupnul po stole prázdný talíř.
„Děkuji…“
Katarin se se šklebem podívala na bratra.
„To se nebojíš, že ti ten Zeman manželku přebere? Přeci jen, bude s ní trávit tooolik času, budou se spolu toulat divočinou, prožívat dobrodružství…“ Katarin se na chvíli zasnila jakoby do nějakého románu. Četla jich hodně.
„Jsem husk*arl, né ku*va…“ Ušklíbla se Lydie.
„A jestli si to můj nadřízený neuvědomí…“ Ukázala na luk na zádech.
„Zajistím, aby jeho dny dobrodružství navždy skončily.“
Hellas vytáhl dívce dýku u pasu.
„Nebo prostě ze Zemana uděláš Zemanku…“ Políbil ji na tvář.
„Jsem rád že tě zase vidím má Lydie…“
„Já tebe taky lásko…“


Pozn 2: Hellasův otec vyrábějící pro svého syna meče na očarování je poctou mému tátovi, který jakožto stolař mi jako malému smradovi jednou k Vánocům vyrobil dřevěný meč :3 Dííky tati, furt ho mám schovaný.