#20
VIKINGOVÉ VIII.
V nenadání se okolo strážných dohlížejících na Magnuse a Vidara tvořil shluk diváků. Sven mezitím spěšně sestoupil z kopce a vnikl mezi ně do středu. „Ustupte a udělejte prostor!“ rozkázal vzrušenému davu. Čtyři strážní, kteří nebyli zaměstnáni těmi dvěma, začali přihlížející odstrkovat a utvořili tím kruh o průměru dvanácti metrů. „Knute, sundej mu pouta,“ zněl další příkaz.
Strážný nesouhlasně zakroutil hlavou, ale nezbývalo mu nic jiného než poslechnout. Vytáhl z železných okovů pojistku a sťal mu je z rukou. „Vůbec nechápu, co to právě dělám…“ zamumlal si přitom pro sebe.
Mluvčí rozpřáhl ruce, aby dal najevo, že se chystá něco prohlásit a když se dav trochu uklidnil, začal: „Pravidla jsou následující! Každý z mužů má možnost zvolit si meč či jednoruční sekeru! Oba dostanou štít, a zdali se jim zlomí, mají právo zažádat si o druhý! Vítězem se stane ten, jenž zůstane živ! Prohra se počítá i v případě, jestliže se bojovník vzdá, nebo uteče!“
„Meč!“ křikl Vidar pomstychtivě bratra.
To samé řekl o mnoho klidněji Magnus.
„Strážní, předejte jim tedy své zbraně!“ vydal povel mluvčí, nyní rozhodčí.
„To mě pos…“ procedil mezi zuby Knut, předal meč Magnusovi a odsunul se do publika.
Třímajíce železné meče a kulaté štíty stáli proti sobě, každý na opačném konci arény a připravovali se prolít krev toho protějšího. Jednoho poháněla touha po pomstě a druhého vlastní hrdost. Magnus opovrhoval každým z kruhu krvechtivých diváků. Žádají spravedlnost, ale přesto dychtí jen po smrti a zábavě. Jak ušlechtilé. Nepřekvapilo ho, že jméno vyřvávané davem, nepatřilo jemu. Měli vlastního hrdinu. Někoho, kdo se od něj lišil pouze činy a minulostí. Byl naprosto klidný, věděl, že jsou jen dvě možnosti, které může čekat, což jeho protivníka popudilo ještě víc a teď cenil zuby a oddechoval jako divoké zvíře.
„Nechť nastane čestný boj a bohové si zvolí vítěze!“ prohlásil mluvčí, což značilo, že brzy někdo padne.
Magnus vyčkával se svěšenou zbraní na místě a s kamennou tváří hleděl do hnědých očí další oběti, nebo v krajním případě vlastního přemožitele. Život, nebo čestná smrt. Nebudou o něm rozhodovat bohové, ale štěstí s osudem. Co se stane, stane se a on to přijme i přesto, že se ho na to nikdo neptal. „Pojď! Zápas, ty špíno!“ řval Vidar.
Možná mu ho bylo na chvíli líto, když ho takhle viděl. Rudl mu obličej, vylézaly žíly a po dlouhých vlasech a vousech mu sjížděly kapky potu. To, že se ještě nepohnul, ho muselo drtit ještě víc.
Dřív než Vidar vykročil, vztekle napřáhl meč a teprve pak se rozeběhl. Magnus zůstal ve stejném pozoru a vyčkával do posledního okamžiku. Protivník se blížil rychlostí blesku a mířil na krk zleva, kam si myslel, že bez oka neuvidí. Ovšem dřív než se tak stalo, byl zcela přečten. Když mezi sebou měli vzdálenost sotva na tři kroky, tak se Magnus rychle probral. Adrenalinem se mu sevřel obličej a v tu vykopl. Trefil ho do hrudi a tím přerušil jeho snahu o útok. Vidar byl silou odstrčen a měl, co dělat, aby se vůbec udržel na nohou. Dřív než se po úderu stačil vzpamatovat, znovu tvrdohlavě zaútočil. Tentokrát se zmohl na slabší, ale rychlejší útoky. Zkušenosti z boje jistě měl, ale nyní vypadal zcela zaslepeně a útočil bez rozmyslu. Magnus se naopak rozhodl, že bude šetřit síly a nebude riskovat.
Uskočil jeho útokům a další začal štítem odrážet. Vzduchem létali třísky a on couval, aby mu dal pocit převahy. Nechal se zatlačit k pištícím divákům až pocítil jejich doteky na zádech. Někdo ho přitom udeřil pěstí a další chytil za ruku s mečem. Vidar zároveň nepřestával útočit. Proklel sebe samotného, že udělal takovou hloupost. Odrazil jednu ránu, potom druhou a nakonec mu šlápl na lýtko, čímž ho na chvíli ochromil. V ten samý okamžik škubl vězněnou rukou a loktem vyrazil zuby muži, jenž ho za ní držel. Teď přešel do útoku on. Vztekle napřáhl svůj meč a poprvé silně sekl. Vidar ránu vykryl štítem a ten se s křupnutím rozlomil na půl. „Štít!“ zařval bolestně a odhodil to, co z původního zbylo. Spěšně na to přiběhl strážný, který mu vyhověl a štít navlékl. Z výrazu, jenž při tom předvedl, vyšlo najevo, že má ruku pohmožděnou.
Magnus vyčkal, až bude připraven a následně vyrazil vpřed. Střetli se uprostřed arény a ze zkřížených čepelí odlétla sprška jisker. Oba namáhavě tlačili zbraně k tomu druhému a hleděli si do tváří. Nastal čas, kdy si poměřovali síly.
Tentokrát měl navrch protivník. O půl hlavy menší, zato svalnatější a odpočatější. Magnus si uvědomil, že na vzájemné přetahování nemá dostatek energie a nepřítelův meč odvrátil stranou, přičemž dostal nečekaný úder hranou štítu brady. Vyprskl rudou krev a v tu si uvědomil, že udělal zásadní chybu. Podcenil nepřítele. Přeci jen to bude férové utkání. Šílený proti vyčerpanému. Nyní k němu mířil další úder. Mírně přikrčený stačil trochu couvnout a zásah vykryl štítem, od něhož posléze odlétl kus horní poloviny. Napřímil se a dalšímu útoku uskočil. „Štít!“ zavolal.
Avšak Vidar si nechtěl nechat ujít příležitost a dorážel dál. Magnus útoky sotva blokoval. „Štít, sakra!“ zavolal znova, ale nikdo ho nebral na vědomí. Ustoupil ještě o pár kroků, a když viděl, že se soupeř opět schyluje k mocnému úderu na krk, přikrčil se. Ostří mu zasvištělo nebezpečně blízko nad hlavou, že dokonce cítil, jak mu vítr pročísnul vlasy. V tomto momentě, kdy se dostal dost blízko k jeho břichu, ho spodní hranou poničeného krytu udeřil. Vidar se bolestí předklonil a Magnus toho využil ještě tak, že ho při vztyku kopl kolenem do brady. „Magnusi!“ zavolal Eyulf a hodil mu jeden z kulatých krytů. „Pozor!“ dodal sotva mu přistál v ruce.
Prudce se jím ohnal a zmařil nectný útok, o který se mezitím Vidar pokusil. Dřevo zbrzdilo ocel a vychýlilo ji stranou. Překvapený nepřítel zavrávoral a dřív než se vzpamatoval, zděšeně vzhlédl. Vytřeštěné oči a otevřená ústa znamenali, že si jsou vědomy svištícího ostří, jež se k nim blížilo. Nestačil vydechnout a hlava se oddělila od těla. Vidar při letu vstřebal poslední rozmazané obrázky života a dolů už dopadl bez duše.