#2
Nord se upřímě zasmál, napil se z čutory a podal mi ji. Byla v ní medovina, kyselá a ostrá, ale rychle stoupala do hlavy.
" Jsem Ralof." řekl nord jednosuše.
" Koniaash, ale lidi mi říkají Kony. " a podal jsem mu ruku. Potřásl s ní. " Málem si mš zabil, Ralofe a teď tu spolu chlastáme." nadhodil jsem.
" To jste vy Jižani," zasmál se Ralof svým bohatýrským smíchem " Vy berete ránu mečem jako smrtelnou urážku. My, Nordi, to berem jako součást života. Máme takovou písničku: Když se u nás chlapi poperou, tak jenom mečem, a nebo sekerou."
" Podej mi ještě tu medo..." V tu chvíli se na nás vrhli. Byla to dobře centurie císařských.
" Náš velitel zařval : Bij, kdo v Talose věří!"
A rozpoutala se jatka. Muž vedle mě padl proboden oštěpem, ale já a Ralof jsme postupovali do předu, k legionářům. Sebral jsem ze země krátké kopí a vrhl ho mezi ty bastardy. Bolestivý výkřik mi byl odměnou. Ralof mi vtiskl do ruky nordskou sekeru. Běželi jsme dál. Legionáři, jistí si svou převahou, se nesemkli do obranné formace. Takhle čelili severským bojovníkům každý sám. Za nedlouho se moje uši naplnily řevem zděšených a umírajících říšských vojáků. Nordové padali, starou lesní cestu barvila rudá krev, ale každý ssebou vzal alespoň dva legionáře. A pak jsem se do boje dostal já. Krev mi pěnila v žilách. Na tom, že jsou to bývalí spolubojovníci, nezáleželo. Oni chtěli zabít mě, tak jim odpovím stejnou mincí. Napadl jsem důstojníka v šupinovém brnění zdobeném zlatem. Sekera mu rozsekla tvář a zlato zkropila krev. Vypadala jak rubíny. Neměl jsem ale čas uvažovat o estetice, mladý, sotva patnáctiletý legionář mi zkoušel zabodnout gladius do ledvin. Odrazil jsem meč toporem sekery a sekl. Šněrování na hrudi se pod mou ranou roztrhlo, a ostří sekery se vnořolo hluboko do mladíkovy hrudi. S užaslým výrazem v tváři zemřel. Nechal jsem sekeru tam, kde skončila a ze země sebral dlouhou jezdeckou spathu. Střetl jsem se s elfem. Jeho ohavné a nelidské rysy mě naplnili nenávistí. Takoví jako on pálili, znásilňovali a drancovali. Bodl jsem proti jeho obličeji. S lehkostí odrazil můj meč svou lehce zakřivenou čepelí. Nemám zbroj! Pomyslel jsem si. Rozpárá mě jak rybu... Ale ne, elf ustoupil, chtěl si souboj vychutnat. Měl na sobě zlatočernou kroužkovou zbroj, štíhlé, ale silné ruce, hbité nohy... Nevycházelo mi, že bych mohl někoho takového porazit. Ale to by museli bozi zešílet, abych z boje utíkal. Zoufale jsem zaútočil sekem z prava a jen tak tak uhnul výpadu elfské šavle. Přesto mě ošklivě řízla na žebrech. Zařval jsem a zaútočil na elfův podbřišek. Moje rána sjela po pohotově nastaveném ostří.
Každý šermíř prý narazí jednou na někoho lepšího. Můj okamžik právě přišel. Meč, vychýlený z rovnováhy, moje hruď, oblečená jen v košili a altmerův ohavný úsměšek. A zvedající se šavle...
Pak dopala Ralofova sekera. Elf svěsil šavli a padl na kolena. Z ůst mu tekla zpěněná krev, Ralof musel zasáhnout plíce. Ralof na mě vycenil své vlčí zuby, které zářily bělobou v jeho krví potřísněném obličeji
" Do práce, Žoldnéři, už je skoro máme!" A nemusel mě pobízet.
Poslední legionáři stáli ve čtverci, obrněni štíty bodající oštěpy. Očividně chtěli vzdorovat do posledního sechu. Nordi v kůžii, kroužkových či šupinových zbrojích se na ně snažili dotírat, ale štítová hradba stále držela.
" Zabijem je, Žoldáku?" zašklebil se Ralof.
" Zabijem." utrousil jsem. A v tom se to stalo. Zaduněla kopyta a po lesní cestě k nám dosusaly dvě jednotky. Z prava thalmorští jezdci v černozlaté zbroji, z prava imperiální těžká kavalerie s lesklými pancíři a tesenými meči. Jeden po druhém jsme pustili zbraně na zem. Ty, kteří toužili po hrdinství a zaútočili, rychle poslaly k zemi šípy.
" Jsem centurio Junius Albius Castus. A tito vězni jsou naši. tato oblast se nachází pod imperiální jurisdikcí. " prohlásil jezdec v čele. Z davu thalmorů vyjel majestátní jezdec. Měl černozlatou plátovou zbroj, zelenostříbrný plášť a v ruce držl palcát, jiskřící magickou energií. Sňal z halvy přilbu ozdobenou vraními křidly a odhalil tak mladou, takřka ještě chlapeckou tvář.
" Já jsem Damor z Thalmorské Rady. Tito muži zabili našeho vojáka a tak patří nám. Vyslechneme je a pak je rádi předáme císařské justici..." mluvil vyrovnaným, avšak arogantním hlasem.
" Viděl jsem lidi, které jste vyslýchali..." hořce se zasmál velitel jízdy Impéria. "Jsou naši a tím to končí, nebo se snad chcete prát?" zeptal se a v celém jeho držení těla bylo vidět, že touží po "ano" víc, než mládenec žádající o ruku své milované.
" Budiž... Ale pane Junie, věřte, že si promluvíme s generálem Tuliem..." řekl elf a pobodl koně zpět mezi své lidi. Zanedlouho odjeli. Legionáři mezitím sesedli z koní a začali nás svazovat lněnými šňůrami. Nebyli zrovna něžní.
" Á, co to tu máme, sám Ulfrik! tak to je úlovek! Optio Arminie, tohohle hajzla svažte pořádně." slyšel jsem hlas centuria Junia " A roubík!" dodal ještě.
Šli jsme dva dny. Bez vody, bez jídla. Ten, který padl, byl okamžitě probodnut legionářským kopím. pokoušel jsem se promluvit s Ralofem, který byl hned vedle mě, ale každý delší hovor byl odměn ranou dřevcem kopí přes hubu. Tak jsme raději nemluvili. Druhý den večer jsme se dostali na zemskou stezku.
Když jsem uviděl koňské povozy, nejprve jsem se zaradoval. Ale pak mi došlo, že jsou jen dva. Tam se nemůžem vejít... Odpověď se mi dostala v zápětí. Legionáři sesedli z koní a odváděli vězně do lesa. Podle zakrvácených dýk, krterými přeřezávali provazy a křiku vražděných mi došlo, že se na ty dva vozy vejdeme ve všem komfortu.
Na vozech nás zavřeli do řetězů. Byly přikované na rukou i nohou a navíc přikované k masivním fošnám vozu. Na útěk nebylo ani pomyšlení. Tak jsme se, natřásajíce se na výmolech cesty, konečně dostali do Skyrimu...