---

RAETHAI – KAPITOLA DRUHÁ: ARGONIÁNSKÉ PIVO

Cesta do Vorařova ubíhala svižně, a než se Raethai nadála, otevřelo se před ní rozlehlé údolí, jehož středem protékala divoká říčka. V dálce mezi větvemi borovic zahlédla mechem pokrytou kamennou strukturu ochranného valu a střapaté doškové střechy. Pohled na civilizaci naplnil její oči nadějí. Odhodlaně vykročila dál.

Když jí cestu zastoupili dva vlci, jen si zhluboka povzdechla a vystřelila jim vstříc plamen ohně. Jejich kvílení ji drásalo do uší, ale brzy utichlo a vzduchem se rozléhalo už jen šumění vody. Raethai se sebezapřením odvalila vlčí těla z cesty a zamířila rovnou k řece, aby ze sebe smyla pot a špínu.


Když se pomalu sunula ze svahu směrem ke břehu řeky, překvapil ji znenadání skřehot sojky. Zprudka se otočila a v tu ránu se kutálela rovnou do zpěněné lázně. Ledová voda ji na okamžik ochromila a její prokřehlé tělo tvrdě narazilo na široký balvan, ale rychle se vzpamatovala a vykopla nohama, aby se dostala nad hladinu. Chvilku se nechala unášet proudem, než se břehy kolem řeky snížily a dovolily jí vylézt a setřást ze sebe chlad, který prostoupil její tělo. Její lehká zbroj na ní schlíple visela a na jílovitou zem pokrytou uschlým jehličím a listím z ní s tichým šustěním odkapávala voda.

„Hej, ty tam!“ ozvalo se ze svahu a Raethai vzhlédla, chráníc si dlaněmi oči proti jasně zářícímu slunci. Zpoza mohutného smrku se vynořil urostlý plavovlasý muž v kovářské zástěře a mával na ni. „Jsi v pořádku?“

Raethai se usmála. „Naprosto, děkuji za optání. Jsem tu správně ve Vorařově?“

Muž přistoupil blíž a pozorně si ji prohlédl.

„Ty patříš k Bouřným Hávům?“ zamračil se, když si všiml, jak je oděná.

„Ne tak docela, ale to je dlouhá historie.“

Muž zhluboka vydechl. „Vskutku, jsi tu správně. Doufám, že ti mohu věřit. Můj synovec bojuje pro Císařskou armádu. Už jsem ho nějakou dobu neviděl, ale zrovna teď by měl být někde v Helgenu. Třeba se tu co nevidět ukáže.“

Raethai si muže změřila pohledem. Její oči se zastavily na jeho lehce vrásčité umouněné tváři. Pohlédla do jeho tmavohnědých očí a neviděla v nich nic než poctivost a léta tvrdé práce a zkušeností v drsných podmínkách skyrimského chladu a občanských válek.

„Je mi to líto,“ pronesla tiše, „ale nemyslím si, že váš synovec je ještě naživu.“

Muž svraštil obočí a probodl ji pohledem. „Prosím?“

„V Helgenu řádil drak. Nepřežil skoro nikdo.“

„Drak? No jistě, a já jsem svatá Alessie. V argoniánském humoru se nevyznám, ale u nás smrt bereme vážně.“

„Nežertuji,“ bránila se Raethai. „Běžte se tam podívat. Z pevnosti je jen hromada sutin a kámen je zčernalý a ožehlý, jako by zrovna vypadl z brány Zapomnění.“

„Běžte si ty povídačky vykládat jinam,“ odbyl ji on a vztekle oddupal pryč. Raethai za ním zůstala zírat, než se jeho silueta ztratila v husté trávě za kopcem.

To to pěkně začíná, pomyslela si trpce, když šplhala po svahu nahoru. Do cesty se jí pletly drobné kamínky, které jí zpomalovaly postup, a její mysl byla tak zaneprázdněná, že si málem nevšimla pařezu, který se jí přimotal pod nohy. Tak tak se mu stačila vyhnout a pomalu se doklopýtala do vesnice.

Rozhlédla se po okolních dřevěných domech, úhledně vyřezaných vývěsních štítech a po lidech, kteří kmitali sem a tam, zabraní do svých denních povinností. Čas od času se jejich pohledy setkaly s jejím, ale lidé rychle odvraceli oči a uhýbali jí z cesty. Ve vesnici nebyl žádný další Argonián a podle všeho byl jejich výskyt ve zdejších končinách ojedinělý. Raethai si povzdechla.

Její pozornost však brzy upoutal Ralof, který si zlehka vykračoval po hlavní cestě směrem jednomu z domů na vzdálené straně vesnice. Místní ho přátelsky zdravili a leckdo se s ním zastavil na kus řeči. Raethai chvíli jen tiše sledovala, ale brzy jí její společenská povaha nedala a přidala do kroku, aby ho dostihla.

„Ahoj,“ pozdravila a přátelsky ho dloubla do boku. Plavovlasý Nord se otočil a na tváři se mu rozsvítil úsměv.

„Koukám, že ty na sebe nenecháš dlouho čekat,“ zasmál se. „Pojď, představím tě.“

S tím ji chytil za paži a vedl kus cesty, než dorazili k menší travnaté ploše za jedním z posledních domů ve vesnici. Stáli tam dva lidé, muž a žena, a o něčem se horečnatě dohadovali, ale jakmile si všimli příchozích, jejich hovor ustal a žena se okamžitě obrátila k Ralofovi.

„Ralofe, tak ráda tě vidím! A kdo je tvoje společnice?“

Uličnické mrknutí, které mu žena věnovala, z nějakého důvodu vyvolalo v Raethai pocit, jako by se jí žaludkem honil roj motýlů. Anebo to byl možná jen hlad, který ji trápil už od časného rána. Sotva si to uvědomila, zakručelo jí hlasitě v břiše a její ruka instinktivně sjela dolů, aby si je zakryla. Ralof se zasmál.

„I já tebe, Gerdur. Tohle je Rae a má strašný hlad. Nemáš tu něco k zakousnutí?“

Raethai se podrážděně zamračila a dloubla do svého společníka loktem. „Co si tu o mně pomyslí?“ sykla na něj.

Gerdur se uchechtla a pokynula oběma, aby ji následovali. Její společník se jí postavil po bok a kývnul hlavou směrem k Ralofovi.

„Jen se neostýchej,“ pronesla pobaveně. „Ralofovi přátelé jsou u nás vždycky vítáni. Já jsem Gerdur, Ralofova sestra, a tohle je můj manžel, Hod. Pojďte dál a najezte se. Můžete mi mezitím povědět, co vás sem přivádí.“

Otevřela dveře do domu a pokynula jim, aby vstoupili. Vkročili do malé útulné světničky obložené vonícím dřevem. V kamenném krbu vesele plápolal oheň a oknem se linulo jasné světlo dopadající na masivní stůl a několik židlí. Na opačné straně místnosti byly schody vedoucí do sklepa, kam Gerdur rychle zaplula, než se vrátila s náručí plnou zeleniny. V jedné ruce svírala kus skopového masa.

„Takže?“ zeptala se.

„Prohnaní Císařští a draci,“ odplivl si Ralof.

„Draci?“ ozval se se zdviženým obočím Hod, který se mezitím usadil u stolu a mávnutím ruky naznačil Ralofovi i Raethai, aby následovali jeho příkladu. Argoniánka neváhala a okamžitě nechala své unavené tělo klesnout na jednu ze židlí.

Ralof si povzdechl a lokty se opřel o stůl. „Přesněji řečeno jeden drak. Černý jako uhel, a když zařval, z nebe sršel oheň.“

„No ať nás Devítka ochraňuje,“ vydechla Gerdur. „Tohle jsou zlé zprávy. Chceš říct, že se draci vrátili do Skyrimu?“

„Nejspíš. Skoro jako by to měl načasované. Za to, že jsem ještě naživu, vděčím jen jemu a tady Rae. Jinak už byste se nejspíš museli dívat, jak nabodávají mou hlavu na kůl. Hned vedle té Ulfrikovy.“

„U všech bohů. A jste v pořádku?“

Místnost naplnil klepavý zvuk, jak Gerdur rychle sekala zeleninu i maso na kousky.

„To jsme, nemusíš mít starost.“

Žena pokývala a chvíli bylo ticho přerušované jen zvukem nože o dřevo a tichým praskáním ohně. Každý z přítomných byl ponechán svým myšlenkám. Raethai v tichosti sledovala, jak nablýskané ostří nože klesá a zase stoupá v pravidelných intervalech, a vzpomínala přitom na bitevní vřavu a cinkání čepele o čepel. Aniž by si to přála, opět zabila další lidi. Pravda, lidi, kteří ji chtěli zabít úplně bezdůvodně… ale zase vzala životy. Sklopila oči ke svým rukám a pečlivě si prohlížela zelenkavou kůži, která je pokrývala.

Z deliria ji probralo tiché zadunění, když před ní na stole přistála hliněná miska naplněná až po okraj dušenou směsí zeleniny a masa. Zdvihla oči k usmívající se Gerdur a otevřela ústa, aby poděkovala, ale Nordka ji mávnutím ruky umlčela.

„Nic neříkej,“ pravila vlídně. „Máš za sebou náročný den. Najez se. Bohužel tě pak budeme muset požádat ještě o jednu službu, ale věř, že ti celý Vorařov bude zavázán.“

Raethai potlačila povzdechnutí. „O co jde?“ zeptala se unaveně.

„Potřebujeme, abys donesla zprávu jarlu Balgruufovi z Bílého průsmyku. Jestli se vrátili draci, znamená to, že Vorařov nejspíš brzy bude v nebezpečí. Potřebujeme, aby sem poslal hlídky.“

Argoniánka beze slova přikývla a pustila se do jídla. Nenasytně hltala, sotva stíhala kousat šťavnaté kusy masa a zeleniny, a její miska byla brzy vyprázdněná až na dno. Rychle se zvedla a rozloučila. Ralof ji ve dveřích poplácal po rameni a Gerdur vtiskla do její dlaně několik zlaťáků a dva kousky jablečného koláče pečlivě zabalené do plátěného ubrousku. Raethai vděčně přijala oba dary a vydala se na cestu.

Bílý průsmyk nebyl daleko. Jen pár kroků po mostě přes řeku a pak přes kopec. Jen sotva vnímala, že jí cestu opět zkřížili vlci. Ruce jako by se jí samy od sebe zvedaly v obranných gestech a šlehaly kolem plameny, ale přesto se jedné z šelem podařilo prokousnout jí zbroj a ošklivě jí pohmoždit lýtko. Raethai se silou vůle přinutila pokračovat v cestě.

Brzy padla na Skyrim tma a ona v duchu záviděla bystrým Khajiitům a jejich očím schopným rozeznávat v noci mravence v trávě. Sotva viděla na cestu, ale když se před ní otevřela široká pláň posetá poli a statky, uprostřed nichž stálo na jediném vrcholku v okolí velkolepé opevněné město, nemohla než se zastavit a vychutnat si ten pohled.

Bílý průsmyk obklopovala mdlá záře od množství ohňů, které osvětlovaly cesty, a na jeho nejvyšším bodě se tyčila mohutná pevnost s vyhlídkou. Celé město jako by bylo majákem uprostřed nicoty, který měl pocestným ukazovat cestu. Raethai se zhluboka nadechla a začala sestupovat. Brzy již stoupala po cestě k vnějším hradbám. Stráže ve žlutém odění si ji zvědavě prohlížely a čas od času zastavily a rozhlédly.

„Ta tvoje modrá zbroj mě pěkně znervózňuje,“ pravil jeden strážný, když ji míjel. „Vážně chceš bojovat pro člověka, který roztrhal našeho velekrále svým hlasem?“

„Jak, svým hlasem?“ otázala se Raethai.

„Ty jsi ve Skyrimu nová, co? Ulfrik Bouřný háv ovládá Thu’um, dračí řev. Stačí tři slova a budeš na maděru. Stejně jako chudák král Torygg.“

Raethai se otřásla. Z pomyšlení na takovou moc se jí dělalo nevolno. Před očima se jí objevila černá zubatá hlava s očima rudýma jako dva uhlíky. Zlehka se strážnému uklonila a pospíšila si do města. Čím dříve tohle bude mít za sebou, tím lépe.

Jakmile vysvětlila strážnému u brány, proč přišla, a ocitla se na druhé straně hradeb, vydechla úlevou. Už jen pár kroků… pár kroků a bude moct šťastně padnout do postele. Bílý průsmyk ji přivítal teplou září hořících pochodní a luceren a útulnými uličkami, kde se beze spěchu zastavovali lidé, aby si vyměnili pár nově nabytých zážitků. Dřevěné domky, které je lemovaly, byly pokryté střechami z těžkých tašek, a na tržišti před ní se rozprostíralo několik stánků zakrytých pevným plátnem. Na jeho opačné straně vystupovalo několik schůdků ke vchodu do větší budovy, před nímž stál hlouček hlasitě klábosících lidí.

„Povídám ti, takhle velkej macek!“ ozvalo se a celá skupina se hlasitě rozesmála. „Vyběhl po mně a já jsem takhle švihnul…“

„A čím, prosím tě?“

„Ten umí švihat jen jednou věcí!“

Veselí nabralo na síle a Raethai se sama neubránila drobnému úsměvu. Zničehonic ji za rameno vzala něčí ruka a ona se otočila, hledíc do tváře staršímu muži v prosté plátěné tunice, na níž byly víc než patrné známky opotřebování. Raethai si zakryla ústa dlaní. Z muže byla cítit pálenka.

„Já…“ zamumlal a potácel se přitom jako meč postavený na špičku, „já nic neudělal.“

Raethai zvedla jedno obočí. „Já vás z ničeho neviním, pane.“

„A… ha… tak jo. V-vážně?“

„Opravdu.“

„Ty… ty seš… Argoniánka… ty tomu rozumíš, že jo?“

„Čemu bych měla rozumět?“ Raethai zmítalo podráždění, ale zároveň se nemohla ubránit zvědavosti. Zamračila se, naštvaná sama na sebe, ale trpělivě čekala, až se její nemotorný společník rozhoupe k odpovědi.

„Argoniánský pivo… děláte to nejlepší… pivo.“

„To ano,“ odvětila s úsměvem. Ve skutečnosti netušila, jak argoniánské pivo chutná. Nepila. Z dobrého důvodu.

„Hele… támhle v hospodě… ho mají. V té vedlejší místnosti… vždycky je vidět oknem. Přines mi ho… něco ti za něj dám. Nebudeš… škyt… litovat.“ Muž mávnul paží směrem ke dveřím se skupinou lidí tak silně, že se málem překotil. Raethai přimhouřila oči a vzdychla.

„Mám věci, které musím…“

Muž ji neposlouchal. Na nuzáckého ochlastu měl v rukou sílu jako medvěd a hned ji tlačil směrem k hostinci. Lidé před nimi uhýbali a kroutili hlavami, mnozí sami tak opilí, že zakopávali o vlastní končetiny. Než se Raethai nadála, byla uvnitř hostince.

K jejímu štěstí bylo uvnitř tak živo, že si jí nikdo nevšímal. Lidé byli seskupení okolo ohniště, které tvořilo střed celé budovy, a naslouchali písni barda, který velmi neuměle vyhrával na loutnu a zpíval přitom jakousi satirickou baladu o opilém hrdinovi jménem Ragnar, kterého zrovna na tomto místě zabodla chrabrá Matylda. Někteří tancovali, jiní tleskali, ale nikdo nevěnoval pozornost příchozí argoniánce, která se držela ve stínech, tichá jako kočka.

Nordové mají vskutku zvláštní smysl pro humor, pomyslela si Raethai a tiše se proplížila do vedlejší místnosti. Ačkoliv se tím nerada chlubila, v tomhle řemesle byla dobrá, a tak než se kdokoliv stačil byť jen rozhlédnout, stála už venku s lahví argoniánského piva. Rychle se vymotala z rozrůstajícího se davu a začala očima pátrat po onom muži. Nemusela hledat dlouho. Potácel se kousek od jednoho ze stánků a tiše si prozpěvoval tutéž písničku, co zaslechla v hostinci. Raethai se k němu vypravila a zlehka mu zaklepala na rameno.

Podíval se na ni a oči se mu rozzářily radostí.

„Jé… to seš zase ty. Co tu… škyt… děláš?“

Raethai pozvedla láhev s argoniánským pivem.

„Nechtěl jsi tohle?“

„Jé… no jo. Hele… škyt… tady, vem si tohle. Je to… léčivej lektvar. Našel jsem ho… v… však víš… v chrámu. Tady… zdejším.“ Odněkud ze záhybů své tuniky vytáhl muž malou červenou lahvičku a podal ji Raethai. Ta ji s úsměvem přijala. Tak přece jen to nebyla úplně marná snaha.

S pohledem na svou pohmožděnou nohu popadla lektvar a několika doušky láhev do dna vyprázdnila. Pak se zalkla a bezmyšlenkovitě se pokusila opřít o svého společníka. Oba dva padli na zem a argoniánčina pohmožděná noha tvrdě udeřila o kámen. Bolest se ale kupodivu nedostavila.

„Co jé?“ zamumlal muž a neohrabaně se posadil. Pak zavětřil a zvedl láhev, která se válela jen pár palců od něj. „Jé, hele! Já nevěděl, že Danika léčí medovinou!“

Raethai na něj zamžourala. Něco bylo špatně, protože tu nebyl jeden, ale… dva opilci? Z úst jí vyšlo hlasité škytnutí.

„Hele… s tebou se dobře chlastá,“ zasmál se muž. „Jo… já jsem… Brenuin. Rád tě… postrádám… totiž poznávám.“

„R… Rae,“ pravila argoniánka tiše.

„N-nebuď… uťáplá. Hele, zazpíváme si, ne? Poď… projdeme se… a zazpíváme si.“

„No ale…“

„Poď.“ Brenuin vratce vstal a podal Raethai ruku. Po chvíli usilovného snažení se nakonec na nohy dostala i ona a společně se vypravili po schodech nahoru, směrem k povadlému stromu a k budově připomínající loď obrácenou dnem vzhůru.

„Hele, opakuj po mně,“ prohlásil Brenuin a zvedl ruku, jako by v ní měl korbel.

To jednou byl hrdina, Ragnar se zval,
a v Průsmyku u děvčat slyšet se dal.

Svou čepelí mával a chvástal se hned,
že zlata vybojoval na tisíc let.

Však najednou utich‘ Ragnar Červený,
bojovnicí Matyldou uchvácený.

Ta pravila mu: „Jsi jen pijan a lžeš,
teď připrav se hochu na krvavou řež!“

Tu vzala svůj meč a vyrazila vpřed,
svým mocným seknutím srovnala ten střet.

A vejtaha Ragnar se naposled smál,
bez hlavy už chvástat se nebude dál.

Raethai bojovala sama se sebou, ale čím déle se snažila, tím víc se jí mlžil zrak, až nakonec neviděla téměř nic a zakopávala o vlastní nohy. Myšlenky jí v hlavě dělaly kotrmelce a zničehonic měla nutkání smát se všemu, co jí přišlo do cesty. Rukou objala Brenuinova ramena a začala zvesela zpívat. Kolébali se Bílým průsmykem a jen stěží zaregistrovali, že na ně volal strážný a dožadoval se pořádku.

Raethai se plně svěřila do péče Brenuinovi, který ji pomalu ale jistě vlekl dál, přes jeden schod, pak přes druhý… nakonec ucítila pod rukou kliku. Vzala za ni a skutálela se do místnosti. Dveře se za ní zavřely. Cítila teplo krbu a vůni pečené drůbeže. Pomalu se dobelhala ke schodišti vedoucímu kamsi do sklepa a doklopýtala po něm dolů, div se z něj neskutálela.

Za dalšími dveřmi bylo bludiště sestávající z krátkých chodeb a místností. Zmateně se odploužila do nejbližšího pokoje. Na několika postelích tam spali lidé, ale další lůžka byla volná. Raethai se tiše zachechtala a padla jedno z nich jako zabitá. Před očima se jí setmělo.

Probudilo ji ostré štípnutí na tváři. Prudce otevřela oči a zalapala po dechu. Přes hlavu muže, který se nad ní skláněl, neviděla pořádně místnost, kde se nacházela, ale i bez toho si byla jistá, že je někde, kde nemá co dělat. Muž nad ní, černovlasý urostlý Nord s válečným malováním kolem očí, se na ni hrozivě zamračil.

„Kde… to jsem?“ zeptala se zmateně. Muž si pohrdavě odfrknul.

„Ty máš teda kuráž, vloupat se k Družiníkům a ještě předstírat, že o ničem nevíš. A jestli nedostanu pěkně rychle uspokojivé vysvětlení, tak nečekej, že si to někdy zopakuješ.“

Raethai si skousla dolní ret. Tak, a je zpět tam, kde byla na začátku.