Stopadesátikilová paní Jana stojí ve své maloměstské kuchyni 1,2 x 1 m a slzy hořkosti stékají přes její masitý podbradek a smutně kanou do základu pro svíčkovou. A ani se jí nedivím, když jí slečna Ivetka, odpudivá to blondýna, jejíž bystrost osciluje někde mezi závodní uklízečkou a jeřábnicí z Nové huti, před chvíli řekla, že hovězí vývar s játrovými knedlíčky, se kterým se srala nejmíň dvě hodiny, chutnal jako odvar z fuseklí a navíc byl studený. "Svině jedna!", procedí mezi vzlyky paní Jana a mohutně potáhne nosem, aby byl ten chrchel, jenž jemně dochutí Ivetčin hlavní chod, řádně žlutý a viskózní. Mezitím ostatní bez zardění důkladně prolézají její malometrážní 2+1 a obdivují všechny ty panenky s porcelánovými hlavami, troubící jeleny, fotky kočiček na stěnách a socialistické tapety, které pamatují generála Svobodu. "Má to moc hezký, Janička", rozplývá se prudce neheterosexuální pan Mirek, "ale na můj vkus je tu trochu málo růžové". Stoletý Václav má dilema, jestli se soustředit na zásuvku s hostitelčiným jumbo spodním prádlem nebo na udržení moči a stolice. Pubertální Miloš s nagelovanými vlasy se žoviálně, s rukama v kapsách houpe na patách, žvýká orbitku a předstírá naprostou lhostejnost dokonce i k prošlapanému, sytě červenému koberci se zašlými fleky kočičí moči. Je totiž děsně kúl, tak ať je to v televizi znát! Jen sem tam mrkne po Ivetě, která mu svýma šilhavýma očima vysílá jasný signál s nadějí na zásun. To taková paní Milena, kníratý babochlap neurčitého věku, otevřeně nad rozkošným hnízdečkem paní Jany ohrnuje nos a je jí líto, že kamery ještě nepřenášejí pachy. "Jak může někdo bydlet v takovém bordelu", pronáší zhnuseně, jakoby mimochodem mrkne do kamery a utírá si do svých prověšených Solexek od Vietnamců prst, kterým před chvíli rozmazala tunu prachu na stropě mahagonového sekretáře s růžovým porcelánem. "Doufám, že budeme mít aspoň čisté talíře!!". Mezitím pan Václav zahuhňá cosi o prdeli a vydá se do umakartového jádra pátrat po toaletě. Mirek se zatím mazlí s každým žužu růžovým hrníčkem s květinovými vzory a zasněně vzdychá. Jen Miloš s výrazem "vyližte mi prdel" pořád stojí na místě, nicméně začíná se trochu nudit, což se projevuje narůstající frekvencí žvýkání. Naštěstí se již z kuchyně ozve chraplavý baryton paní Jany, oznamující, že je Prostřeno, a tak ta šestice krásných, milých a vkusných lidí, jejichž inteligenční kvocient dá v součinu nádherné, dvojciferné číslo, ten dokonalý vzorek národa, může zasednout k extrémně malému stolu a pochlebovat paní Janě, jak se jí to náramně povedlo, aby pak mohli o samotě do kamery nepokrytecky prohlásit, že se to nedalo žrát, protože ta kráva neví, že se do svíčkové dává dešanel. Ještěže tu v pozadí máme Vydru a to jeho krpaté monstrum, kteří svými třeskutě vtipnými bonbonmoty dokáží odtáhnout divákovu pozornost od tohohle matrýria a přinutí jej myslet jen na zvracení. A já si příště raději zase otevřu žumpu a budu čtyřicet minut zírat na to, jak v ní plavou hovna!