---

část dvaadvacátá: Mírový koncil
Varování, tento díl obsahuje výrazy nepříliš vhodné pro děti
Předem sorry Aministrátorovi ^^“

Alex

Znělo to jako nemožný úkol. Předem ztracená šance. Ale znělo to jako jediná cesta.
Podle Argenira můj otec nyní přebývá v Sovngardu. Odtamtud vysílá draky a právě tam doplňuje svou sílu, když hoduje na duších. Adram se s ním musí utkat právě zde. Avšak to se řekne lépe, než udělá.
Byli jsme na Vyšném Hrotgaru, připraveni na příjezd „hostů“. Adram si dal tu práci a dal na Argenirovy rady. Mě t však přišlo jako čisté šílenství, a to jsem slyšel jen první část plánu.
V jednacím sále s kruhovým stolem, v jehož středu byla menší kruhová výseč a v úplném středu plápolající oheň, jsem stál opřený o kamenný sloup. Fark a Maria s Grogem chyběli. Byl jsem tu jen já pro Adramovu bezpečnost, kdyby se náhodou vrátili Princovi posluhovači a dva zbývající šedovousí. Za chvíli jsme měli mít ale hostů víc.
Tedy, zapomněl jsem na Lauru. Trvala, že půjde se mnou. Dal jsem jí sice najevo že šlapat těch sedm tisíc schodů opravdu není legrace a navíc ji nesmíme za žádnou cenu ztratit, ale každý kdo zná ženské ví, že odpor je zbytečný. Jak si něco vezme do hlavy, jste v háji.
„Překrásná to stavba…“ Moje láska se celá rozplývala nad architekturou kláštera, zatímco Argenir s Borim zametali podlahu. Už je to nějaký pátek co měli tolik hostů. Díky bohům že jsem dostal to nové brnění, které hřálo daleko lépe než thalmorský plášť, zhebl bych tu totiž zimou!
„Berou šedovousí i ženy?“ Rozběhla se Laura s nadšeným hlasem za dvěma dědoušky. Argenir chvíli nerozumněl, ale poté řekl:
„Ženy nemají vousy, proto nemohou být „Šedovousé“ ehm… A navíc učňové musí být vyvoleni, jako byl bybolen třeba… Ulfrik…“ Stařík se chvíli odmlčel ale pak pokračoval.
„Popravdě budeme muset časem nabírat nové členy, ale ano, možná vezmeme i nějaká děvčata… Měla bys snad zájem?“ Lauře se rozzářily oči.
„Blázníte? Strávit život na tak krásném a klidném místě? Bohužel nemůžu, podle všeho budu mít brzy úplně jiné povinnosti, ale kdybych tak nebyla tím kým jsem, určitě bych škemrala ať mne zde přij…“
„A já bych se přeměnil v draka a odnesl bych si svou princezničku do své tajné jeskyně, zrovna když by trénovala thu-um na nádvoří…“ Objal jsem Lauru zezadu. Začala se smát.
„A já bych tě řevem roztrhal na kusy, kdyby ses i jen pokusil nám odsud ukrást jedinou ženskou Alexi… Ehm… Na místa vážení, hosté přicházejí…“ Pustil jsem Lauru a oba jsme zvážněli. Tohle bude vážná věc, není čas na hraní. Odebrali jsme se do dvou zadních rohů místnosti, přímo za křeslo, kde bude sedět Adram.
Breton se po chvíli objevil ve dveřích, ve své nové železné zbroji, rohatou přilbou na hlavě, štítem na zádecha ocelovým mečem u pasu.
„Tak co, souhlasili s účastí?“ Zeptal jsem se přítele, když došel na své místo.
„Všechny jsem je přesvědčil. Jarl Bílého průsmyku, Tulius, Ulfrik…“
„Přesvědčil jsi i jarla, že mu v baráku na chvíli uvězníš létající ještěrku chrlící oheň?“ Ušklíbl jsem se.
„Bohužel to jinak nepůjde, nikdo jiný kromě draků pracující pro Alduina neví, kde je jeho portál do Sovngardu. Navíc se tam člověk nedostane… Nanaučí-li se nejdřív létat. Ty bys mne tam možná mohl zanést, ale nevíš kde to je. Proto to divadlo. Jarl u sebe draka neuvězní, dokud nebude zajištěno, že na jeho město nezaútočí ani Tulius, ani Ulfrik.“ Drakorozený se opřel o trůn. Přišel jsem k němu a poplácal ho po rameni.
„Tak to hodně štěstí. Spíš než usmířit Tulia a Ulfrika, to spíš usmíříš psy a kočky… Ne, ještě lépe, to spíš donutíš psa aby si vzal kočku za manželku a měl s ní štěkoťaňata…“ V tu chvíli do sálu začali přicházet hosté, dvě skupiny striktně odděleny, navzájem si vyměňující naštvané pohledy. Tohle nebude lehký.
Zaujali jsme s Laurou svá místa, stejně tak Argenir a Bori. Každý v jednom rohu.
Jakmile všichni byli na svých místech, Adram vybídl, aby se posadili, Ulfrik měl však problém.
„Chtěl bych se vyjádřít, smím-li…“ Ozval se vůdce rebelů.
„Vyhovuje se.“ Řekl Tulius.
„Byla stanovena pro tento koncil nějaká pravidla slušného chování, čili které výrazy smíme používat a které ne?“ Tulius pokrčil rameny.
„O žádných nevím.“
„Výborně, smím se tedy zeptat…“ Ulfrik se nasraně podíval na thalmorskou velvyslankyni, která dorazila spolu s Tuliovou delegací.
„CO TU KUR*A DĚLÁ TA THALMORSKÁ P*ČA?!!!“ Ulfrikův hlas otřásl klášterem v základech tak, že se div nezbořil. Elfka se na něj obořila.
„Má přítomnost má zajistit, že nebudou porušena pravidla Bělozlatého konkordátu, dokumentu, jenž ukončil Velkou Válku!!!“ Ulfrik se ušklíbl.
„Velmi rád bych vám ukázal, co si o vašem „konkordátu“ myslím, bohužel jak vidím ho zde s sebou nemáte a zrovna teď se mi nechce na záchod.“ Elfka se naštval a vydala se pryč.
„Kašlu na to, stejně bych se tu ukousala nudou. Řekněte mi pak jak to dopadlo Tulie…“ Ženská za sebou už jen práskla dveřma. Hodil jsem okem po Lauře.
„Ještě že tě nepoznala...“

Tulius si oddechl.
„Je to vážně nesnesitelná ženská, ještě že vypadla, nemůžu ji snést…“
„Já taky ne…“ Pokrčil rameny Ulfrik a všichni se posadili.
„Je vám snad jasné, že tento mír je jen dočasný, že ano? Tvá hlava skončí na hradbách císařského města Ulfriku, jsi zrádce a budeš…“

(O patnáct minut později, po skončení Tuliovy přednášky o věrnosti říši)

„Ale já vedl povstání, protože císařství svými kroky ničí vše, co dělá Skyrim Skyrimem, Talos je přece…“

(O dalších patnáct minut později, poté co se Ulfrik vykecal)

Pomalu jsem chcípal nudou. Adram nejspíš taky. Tulius s Ulfrikem vedli nekonečnou hádku, zatímco jarl Elisif s jarlem Bílého průsmyku a všichni ostatní účastníci usínali. Laura už seděla na zemi a kousala se do rtu jenom proto, aby neusnula.
„…tak, a tímto bychom se mohli konečně dostat k tomu, o čem se tu bude jednat…“ Dokončil svůj proslov Ulfrik.
„…ale já ještě neskonči….“
„FUS RO DAH!!!“ Zařval jsem naštvaně přes celou mísnost. Ne tak aby to všechny odhodilo, ale aby to vyvolalo dostatečný závan na to, aby se tak-tak udrželi na židlích a aby to probralo ty, kteří již spí. Všichni se podívali na můj dopálený obličej.
„Hele, má se tu jednat o míru, né kecat, jestli se chcete dohadovat, kdo zabíjí pro morálnější cíle, zajděte si do nejbližšího pajzlu, nemáme na to celej den!!!“ Bouchl jsem do stolu.
„Vždyť i malé děcka se domluví rychleji než vy!!! Jde tu jen o dočasné přerušení zabíjení se navzájem, aby tady Adram mohl na létající ještěrce do Sovngardu!!! Je to snad takový problém?“ Konečně jsem ze sebe vyřval veškerou nasranost pramenící z nekonečné nudy.
„Ehm… Díky Alexi. Osobně by mne taky zajímalo v čem je problém…“ Podíval se na velitele znepřátelených stran Adram.
„Pokud teď uzavřeme mír, nemám jistotu, že na mne Bouřné hávy nezaútočí. Zrovna teď hranice obou stran nejsou zrovna rovnoměrné, a kdyby zaútočili na mé jednotky nepřipravené, byla by to pro nás katastrofa, nestojím o to aby mi za týden bušil Ulfrik na vrata!!!“ Řekl generál Tulius, Ulfrik zakýval.
„A co tak si vyměnit některá území, aby se situace stabilizovala?“ Zeptal jsem se. Ulfrik zavrtěl hlavou.
„S tím by museli souhlasit tamní jarlové a ti nebyli pozváni.“ Adram měl už hlavu v dlaních dveře do kláštera se najednou otevřely.
„Bori, objednával sis u Klimmeka grilovanou rybu?“ Podíval se na svého druha Argenir. Ten však zavrtěl hlavou.
„Takže tu máme nezvaného hosta…“ Zamračil se staří, když tu do místnosti vstoupil vysoký muž s dlouhými černými havraními vlasy a jemnými černými vousy.
„Zdravím.“
„Nápodobně. Kdo sakra jste?“ Zamračil se jarl Bílého průsmyku.
„Promiňte, že ruším, jdu jenom navštívit syna…“ Zazubil se… Alduin.
Otec ke mně přikráčel, Laura v rohu zpozorněla.
„Pokud nebudete rušit při jednání, nemám nic proti, ty dnešní děti by se neměly zanedbávat…“ Zamručel Tulius, zatímco Ulfrik věděl o co jde a chvíli na otce vystrašeně zíral, doufaje, že chrám bude v následujících minutách stát.
„Pojďme stranou, ať nerušíme synu…“ Řekl Alduin a odvedl mne ven z jednacího sálu. Laura utíkala za námi.
„Co tak najednou? Šel sis zkontrolovat drakorozeného?“ Zeptal jsem se otve, když jsme se zastavili.
„Abych pravdu řekl tak z části tomu tak je. Avšak čas našeho souboje ještě nenadešel, jsem tu z jiných důvodů… Budu potřebovat tvou pomoc…“ Laura nás doběhla.
„Říkals, že se nemám mezi tebe a drakorozeného míchat tati.“ Podíval jsem se mu do očí. Otec ale mávl rukou.
„Mám na mysli jinou pomoc. Týká se to Prince. Řekněme že jeden člověk se chce postarat, aby se nám nepletl do cesty. Respektive ho musíš zničit ty, ale ten člověk ti to chce umožnit. A my musíme sehnat jednu z ingrediencí, kterou k tomu potřebuje.“ Poté se podíval na Lauru.
„Jak dopadla procházka po pláních mezi Zapřisáhlými?“ Dívka pozvedla obočí.
„Boj s žoldáky, unesena drakem, málem obětována… Jedno dobrodružství za druhým. Nebýt vašeho syna tak jsem mrtvá, vypadá to, že jablko zde padá daleko od stromu.“ Alduin se zasmál.
„Prý se tu vyjednává o míru… A nějak se to vleče. Co kdybych to… Urychlil?“ Podíval se na nás otec a ukázal na vchod do jednací místnosti.
„Jak to chceš udělat?“ Zeptal jsem se ho. Alduin dal Lauře ruku na rameno, ta chvíli chtěla vzdorovat, ale pak si uvědomila, že otce není radno provokovat a radši zůstala u nervózního pohledu.
„Zjistil jsem, že tvá hrdlička měla docela známého předka co? Septimové. A kdopak založil Septimovskou dynastii?“ Zeptal se mne otec.
„Ehm… To nevím, dějiny Tamrielu jsem moc nestudoval…“ Podíval jsem se na Lauru. Ta už však věděla.
„Tiberius Septim, císař, který se po smrti stal bohem a od té doby je nazýván Talosem… V současné době bohem zakázaným.“ Alduin luskl prsty.
„Výborně čipero, zakázaný, ale stále mnoha lidmi milovaný a uctívaný. Dokonce i nordy sloužící v legii. Ani Tulius se víry v Talose nikdy tak úplně nevzdal. Nebýt thalmorů, je Talos stále jedním z nejoblíbenějších bohů. Avšak po prohrané, nebo chcete-li nepovedené Velké válce mnoho z nich ztratilo víru v boj s Aldmery. Potřebovali by silného vůdce, někoho, kdo obě strany spojí… Někoho, před kým se skloní jak Ulfrik, tak Tulius, hlavně v této době, když je říše bez svého císaře. Někoho, v kom by obě strany viděly autoritu a naději…“ Alduin ťukl prstem Lauře na čelo a vzal ji kolem ramen.
„…tebe…“
„Moment… Tiberius Septim, zakladatel dynastie byl Talos… To znamená že…“
„Laura je potomkem boha, správně. Ideální modla, vůdce a symbol pro boj s Aldmery. Symbolem nejen božstva Talose, ale zároveň jí v žilách proudí krev všemi milovaného císaře… Víš, co máš udělat?“ Podíval se jí otec do očí. Laura přikývla.
„Ano pane Aldu…“
„Heh… Nemusíš mne tak oslovovat, nicméně, neušlo mi že máš něco s mým synem.“ Otec se na mne podíval a zašklebil se.
„Říkej mi „taťko“…“

„Dámy a pánové, rád bych vám někoho představil…“ Alduin vstoupil do jednacího sálu, kde stále probíhala bouřlivá debata, jenž však hned utichla.
„Pojď sem děvče…“ Spolu s Laurou jsme vstoupili do místnosti a já se postavil stranou. Alduin dal dívce ruce na ramena.
„Jak představit, já ji znám, to je přece Laura, má nevlastní dcera… Promiň zlato že jsem si tě nevšiml, měl jsem práci, hned jak tu skončím tak se vrátíme do…“
Alduin přerušil Tulia.
„Kdepak, tohle není ta Laura, o které mluvíte, pane generále. Tohle totiž je…“ Laura dala pryč ruku, kterou si celou dobu zakrývala amulet králů na svém krku.
„Laura Septim… Dědic dynastie Septimů, potomek Tiberia Septima, Ysmira neboli Talose. Symbol Tamrielského císařství, nemýlím se…“
V místnosti by v tu chvíli bylo slyšet spadnout na zem maličký obrázek. Alduin Lauře Amulet odepnul.
„Smím, paní Elisif?“ Otec ho jarlovi Samoty podal. Torrygova vdova se pokusila šperk uvázat kolem krku, ale stále jí sklouzával. Všichni strnuli úžasem ještě víc.
„Takže… Legendy nelhaly. Septimové nevymřeli. Ten amulet je pravý!!!“ Vrtěla Elisif hlavou. Ulfrik se v tu chvíli vzpamatoval, vykočil na nohy, dal si pěst na hruď a uklonil se.
„Já Ulfrik Bouřný háv přísahám, že Bouřné hávy budou následovat naši paní, Talosovu dědičku, klidně až do sfér Oblivionu a plnit její rozkazy!!!“
Na druhé straně to samé udělala Tuliova vrchní legátka Rikke.
„Za sebe a za svou jednotku přísahám to samé!!!“
„A já za celou císařskou legii sloužící ve Skyrimu…“ Uklonil se Tulius.
„Samota stojí za tebou…“ Uklonila se Elisif. Všichni upřeli zrak na jarla Bílého průsmyku. Ten si dal ruce za hlavu a nohy na stůl.
„Výborně, takže stačila jedna mladá holka a je po válce. To se mi ulevilo. Můžu už jet domů, abych se připravil na příchod velké ještěrky?“
Zíral jsem na sál, málem s otevřenou pusou, když kolem mne prošel otec a poplácal mne po rameni.
„Tak se to dělá. Tvou princezničku teď čeká pár formalit. Thalmoru nejspíš obě strany vyhlásí válku. Nás však čekají povinnosti synu…“
„Ano otče…“